Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 22. kapitola

02.02.2010 (15:30) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9025×

Bella

Najednou čas plynul mnohem rychleji. A mohl za to Edward, vzhledem k tomu, že jsme spolu trávili každičkou chvíli, kromě lovu. Ale nemám si na co stěžovat. Bylo to naprosto dokonalé, náš vztah byl perfektní a prohluboval se. Prohluboval se, až mě to děsilo, každý den jsem si myslela, že už ho nemůžu milovat víc, ale opak byl pravdou. Po dalším neuvěřitelném dni jsem usínala v jeho ledovém náručí, za zvuků své ukolébavky a říkala si, že ho miluju mnohem víc, než ráno. Byli jsme jako jedna duše, ve dvou tělech, jedno stoleté, zamrzlé v 18, a to druhé každým okamžikem stárlo a k 18 se blížilo.

Tyhle mé myšlenky pokaždé vedly k debatě, kdo koho miluje víc. Emmett si z nás dělal srandu, že jsme k sobě doslova přirostli, a už si mě nemůže užít tak jako dřív.

Doma si na náš vztah zvykli, nikdo nebyl proti, byli šťastní, že jsme šťastní. Nejvíc Jasper, štěstí z něj doslova tryskalo. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak těžké pro něj musí být, snášet všechny pocity. Emmett byl prostě Emmett, neustále vtipkoval, naštěstí už se znovu nepokusil opít. Edward tvrdil, že ho první pokus s medvědem a chutí krve vyděsil, a nechce riskovat nucené vyškrtnutí medvědů z jídelního lístku.

Většina lidí z města se na nás koukala skrz prsty a odsuzovala nás. Vůbec je přitom netrápilo, že nejsme sourozenci, nemáme stejné rodiče. Ale díky své rodině, Dannymu, Helen, Eliz, Todovi a Jonnymu jsem všechno přežila. S postupujícím časem si lidé zvykli, ale nepřestali nás znechucené sledovat.

Čas plynul tak rychle, že jsem si ani neuvědomovala blížící se konec školního roku, a přitom už ťukal na dveře. Zítra mám poslední test a to z algebry. Byl to můj nejneoblíbenější předmět. Nechápala jsem, k čemu mi bude množina grup, vektorová souřadnice či určení vzdálenosti dvou rovin v trojrozměrném prostoru. Chápu, že má za účel rozvíjet náš mozek, ale určitě to jde i nějakým mnohem humánnějším způsobem.

„Bello, ty se vůbec nesoustředíš! Jak ti to mám vysvětlit, když tvé myšlenky létají v jiné galaxii,” pronesl obviňujícím hlasem Edward a tím přetrhl nit, mých myšlenek.

„Promiň, lásko ale já opravdu nechápu, k čemu je to dobré. Možná by se mi podařilo přesvědčit Alici, aby mi prozradila zadání,” udělala jsem psí oči.

„Na to zapomeň!” ozval se sestřin hlas z dolního patra. Ano ona a ty její pravidla, její a rodičů. Tvrdí, že by to byl podvod a, že to musím pochopit sama. Je to až k nevíře. Zatvářila jsem se kysele.

„Ale no tak Belli. Uvidíš, že ti to půjde, jenom musíš dávat pozor. Všechno jsi zatím zvládla na výbornou, ani algebra nebude výjimkou,” přemlouval mě hlas mého anděla.

„Ale ty to nechápeš, je to naprostá nuda, nemám nejmenší tušení, o co tam jde. Jsi sice výborný učitel, a díky tobě jsem zvládla ostatní předměty na jedničku ale tohle…” byla jsem zoufalá.

„Hele a já si pochvalu nezasloužím?” ozval se burácející Emmettův hlas z přízemí. Ano upíři sluch, jak jsme na něj mohla zapomenout, tady člověk opravdu nemá soukromí. Jeden mu neustále leze do hlavy, druhý vidí jeho budoucnost, další si pohrává s pocity a ostatní pořád poslouchají.

„Promiň, Emmette, jak jsem jenom mohla opomenout tvé naprosto nepřekonatelné vyučovací metody,” pronesla jsem a doufala, že jsem zakryla všechen sarkasmus. „Edwarde, mě už to nebaví!” Práskla jsem učebnicí o zem a beznadějně se svalila na podlahu. Právě jsem si připadala jako největší blbec na světě.

„Bello,” povzdychl si Edward. „Vůbec nejsi hloupá, jenom je toho na tebe moc. Pojď, sedneme si a podíváme se na to znovu.”

Ten klidný, sametový hlas, tak pokojný, vemlouvaný, uklidňující. Hlas, který jsem milovala stejně, jako jeho majitele byl v tuhle chvíli poslední kapkou. Má trpělivost přetekla. Nemohla jsem mluvit, křičet, plakat nic… taky jsem tady nemohla zůstat. Ještě chvíli a asi bych opravdu řekla něco nevhodného. Rychle jsem vstala, popadla mikinu a vyběhla z pokoje. Nevnímala jsem Edwardovo volání ani udivené pohledy své rodiny. Vyběhla jsem skleněnými dveřmi v obýváku na zahradu a vydala se k jezeru. Klidná vodní hladina, ticho, lesy kolem, to mě vždycky uklidnilo.

Doběhla jsem na kraj mola, skopla tenisky a ponořila nohy do chladné červnové vody. Na červen byla opravdu chladná, s počasím to bylo trochu lepší. Pohyby nohou jsem na hladině vytvářela prapodivné obrazce. Společně se vzdalujícími se vlnkami ze mě vyprchával vztek.

„Bello, dceruško co se stalo?” ozval se za mnou Carlisle. Vůbec jsem ho neslyšela přijít, ale ani jsem se tomu nedivila. Už jsem si zvykla na jejich neslyšné pohybování a talent vyděsit mě.

„Nic já jenom… Už toho tady mám dost,” pronesla jsem sklesle a opřela se mu o rameno. „Tati, už mám dost těch pokryteckých pohledů, dost jedovatých jazyků, dost tohohle místa… Chci odejít někam hodně daleko. Někam kde nás nikdo nezná, kde nikdo není. Chci být jenom s vámi, odpočinout si od všeho.” Carlisle mě během mého citového výlevu konejšivě objímal.

„To nic dceruško. Co kdybychom si udělali dovolenou, rodinnou. Já si vezmu volno a celé prázdniny budeme spolu, pojedeme pryč. Kam, by si chtěla?” To nebyl zas tak špatný nápad, vypadnout pryč, hodně daleko na dva měsíce, lákavé.

„Nevím, možná někam, kde svítí sluníčko, ale to nepůjde,” povzdechla jsem si. Vidět na pláži sedm blyštících se bytostí by byl pro ostatní turisty šok.

„Proč by to nešlo? Klidně může jet do tepla. Co bys řekla jižní Americe?”

„Opravdu? Ale co vaše tajemství?” ptala jsem se nedůvěřivě.

„Neboj, to nebude problém,” usmál se přesvědčivě. „Teď pojď dovnitř, doučíš se algebru a já všechno zařídím. Budou nadšení, až to uslyší.” Carlisle vstal a přitom mě vytáhl na nohy, potom jsme se vydali k domu.

„Musíme odjet hned, jak dostaneme vysvědčení. Jinak budeme muset dva týdny počkat, to by se Belle určitě nechtělo,” oznámila nám Alice, jakmile jsme vešli do domu. Ostatní se na ni nechápavě dívali, jediný Edward se usmál a vydal se za mnou, šli jsme nahoru doučit tu zatracenou algebru.

„Bello, pojď, nebo to nestihneme,” volala na mě Alice z auta.

„Ahoj příští školní rok,” zamávala jsem naposledy svým přátelům a utíkala si sednout do auta. Před hodinou jsme dostali vysvědčení a za čtyři hodiny nám letí letadlo, které nás doveze někam do jižní Ameriky. Nikdo mi nechce říct kam, ani Edward a to jsem nasadila své největší zbraně. Nic, pokaždé mi řekli ‚Uvidíš, až tam budeme.‘ Taky se neobtěžovali vysvětlit mi způsob, jakým se hodlají vystavovat na slunci, aniž by je někdo viděl. Prostě jedna velká záhada, ale byla jsem šťastná. Strašně šťastná, že nebudu muset trávit dva měsíce volna v tomhle pokrytci přeplněném městě.

Edward seděl vedle mě a spokojeně se usmíval. Líbilo se mu, vidět mi do hlavy a já si na to zvykla, je to velice výhodné. Ale teď jsem ho chtěla potrápit, tak jak on trápil poslední čtyři dny mě. Zamezila jsem mu přístup ke svým myšlenkám. Úsměv mu z tváře okamžitě zmizel. Bylo zadostiučinění sledovat jeho překvapenou tvář. Okamžitě se na mě podíval, v obličeji mu byly vidět všechny pocity, které během pár vteřin vystřídal. Překvapení, starost, pochopení, zloba, šibalství a smutek. Nejprve byl překvapený, že mě neslyší, potom měl starost, jestli se něco neděje. Starost vystřídalo pochopení, a to hned nahradila zloba a jiskřičky šibalství. Potom se po jeho tváři rozlil dokonale zahraný smutek. Kdybych nevěděla, že to je jenom póza, kterou se mě snaží donutit, abych mu zpřístupnila svou mysl, uvěřila bych hned.

„Lásko, tohle mi nedělej. Víš jak je to flustrující.” pronesl, jakmile zjistil, že mu na jeho triky už nenaletím.

„Tak si zvykej, pro mě je taky flustrující, nevědět kam letím,” byla jsem neoblomná. Po zbytek cesty na letiště jsem poslouchala a užívala si Edwardovo přesvědčování. Nezůstal jenom u slov, ale nasadil i fyzické zbraně. Jeho polibkům nebylo lehké odolat, zvlášť když se mi myšlenky rozutečou všemi směry, ale zvládla jsem to. A byla jsem na sebe náležitě pyšná.

V letadle jsem po hodině a půl usnula v Edwardově chladném náručí, poctivě zamotaná do huňaté deky.

„Bells, probuď se, musíme přestoupit,” mumlal mi do ucha sametový hlas, a snažil se mě vzbudit.

„Hmm… Já zůstanu tady.” Hned nato se mé tělo ocitlo ve vzduchu a já se ještě víc přitulil k Edwardovi.

„Brácha neměl, by si jí takhle rozmazlovat,” slyšela jsem Emmettův veselý smích a otevřela oči. Šli jsme napříč letištní halou, lidé na nás překvapeně koukali a ustupovali nám z cesty. Rozhlížela jsem se kolem sebe a uvědomovala si, že tím, že mě Edward nese skrz halu, situaci nepomáhám. Ale rozhodně jsem nehodlala jít po svých. Zaprvé se mi nechtělo z Edwardova tvrdého, chladného a hlavně jemného náručí a zadruhé jsem si nebyla jistá, zda jsem vzhůru tak, abych mohla jít sama. Raději jsem zavřela oči a přitulila se k Edwardovi. Edwardovi se to podle jeho těsnějšího objetí líbilo, za to Emmetta to opět rozesmálo. Kousek jsem musela jít po svých, skrz nějaký detektor. Hned potom mě Edward znovu objal a po pár nejistých krocích vzal do náruče. Okamžitě jsem usnula a probudila se až v Rio de Janeiru.

„Lásko, tentokrát půjdeš sama, nebo tě mám zase nést?” zajímal se Edward při vystupování z letadla.

„Půjdu sama,” zamumlala jsem rozespale a udělala další krok.

Trvalo hodinu, než jsme se vymotali z letiště a nasedli do aut, které nás vezly, kdo ví kam.

„Ros kam to jedeme?” zeptala jsem se plavovlasé bohyně sedící vedle mě.

„Bello, já bych ti to řekla, ale Edward by mě za to uškrtil,” tomu jsem se musela uchechtnout.

„Zaprvé Emmett by tě nedal a stejně by ti to nijak neublížilo.”

„To máš pravdu,” její smích málem způsobil dopravní nehodu. Když řidič uslyšel Rosin smích, přestal dávat pozor na cestu a okouzleně na ní koukal. Nebýt Emmetta, který chytil volant a potutelně se při tom usmíval, skončili bychom v semaforu. Řidič se okamžitě začal španělsky omlouvat. Jenom jsem mávla rukou, že se nic neděje a dál se mračila na Ros.

„No tak počkej, za třičtvrtě hodiny tam jsme,” chlácholila mě při vystupování, byli jsme u mola. Moc jsem to nechápala, leda že bychom se celé dva měsíce plavili?

„Za 30 minut,” oznámila mi Alice. Povzdechla jsem si a nechala se dovést k luxusně vypadající jachtě. Pozvedla jsem obočí.

„To je naše?”

„Ano to je naše,” odpověděl mi Jasper nakládající kufry. Vlastně jsem se ani nedivila. Proč bychom taky nemohli mít jachtu, když máme Porsche, Maserati, Volvo, BMW, Aston Martin a další, pomyslela jsem si ironicky.

„Hmm… a jak se do toho nastupuje?” ptala jsem se nejistě, čímž jsem Emmetta opět rozesmála, jemu připadá vtipné snad všechno, co udělám.

„Není to to, ale Elin a…” začal Emmett.

„… a nastupuje se takhle,” dokončil za něj Edward. Vzal mě do náruče a stočil na palubu.

„S vystupováním mi taky pomůžeš?”

„To se teprve uvidí,” usmál se na mě a lehce mě políbil.

„Řídím,” volala Ros a hnala se ke kormidlu. Za necelou minutu jsme už vyplouvali na širé moře.

„Chceš to tady ukázat?” zašeptal mi do ucha Edward. Jenom jsem přikývla. Ruku v ruce jsme se vydali na prohlídku lodi. Byla opravdu krásná, bylo tady toho tolik. Nevěřila bych, co se na takovou jachtu vleze, něco jako obývací pokoj, tři ložnice, kompletně vybavená koupelna, kuchyň.

„Líbí?” zajímal se Edward.

„Ano líbí, ale doufám, že tady nestrávíme následující dva měsíce.”

„Neboj, nestrávíme. Vlastně, pojď na palubu, ukážu ti, kam jedeme,” vyšli jsme na příď.

„Za chvíli to uvidíš,” ukazoval prstem někam do tmy. „Carlisle koupil Esme k výročí ostrov, a ona si tam postavila letní vilu. Bude se ti tam líbit, uvidíš, a co je ještě lepší, nikdo tam není,” políbil mě do vlasů.

Takže máma má ostrov, a my tam jedeme strávit prázdniny. Sami uprostřed ničeho, kolem nás jenom moře, písek, palmy. To je to, co jsem chtěla, musela jsem se usmát. Měsíc vysvitl skrz mraky a já uviděla obrys místa, kterému budu následující měsíce říkat domov.

Ros zakotvila u malého mola a já mohla s Edwardovou pomocí vystoupit. Kluci vzali kufry, které nám Alice poctivě sbalila. Každý si vezl jenom jeden, což znamenalo, že určitě počítala s nákupy. Na kontinent to přeci jen nebylo daleko. Ale taky to znamenalo aspoň jeden zamračený den a to se mi tady, v ráji slunce, moc nezdálo.

„Tak co tomu říkáš?” zajímal se Edward poté, co jsem si prohlédla celý dům a zakotvila v našem modrém pokoji.

„Je to nádhera. Musím si to pořádně prohlédnout ráno,” můj úsměv přešel v zívnutí.

Edward se jenom uchechtl. „Prospala jsi skoro deset hodin v letadle a pořád se ti chce spát. Koupelna je tady,” ukázal na dveře. Rychle jsem si vzala pyžamo a šla se umýt, po dni stráveném v letadle jsem na to měla právo.

Jakmile jsem vypadla z koupelny, lehla jsem si k Edwardovi a nechala se obejmout. Jeho chladné paže tvořily dokonalý kontrast se zdejší tropickou teplotou. Poslední co si pamatuju, je melodie mé ukolébavky.

Ráno mě probudilo nezvyklé světlo útočící na mé oči. Rychle jsem je otevřela a ještě rychleji zavřela. Pomaličku jsem zamžourala, nejprve jsem opatrně otevřela jedno oko a poté druhé. Bylo až k nevíře vidět slunce. Nepamatuju, kdy naposledy jsem se vzbudila a ono mě obklopovalo. V posledních pár měsících jsem ho proklínala, znamenalo den strávený bez Edwarda, ale teď. Teď si ho můžu užít i s Edwardem.

„Neboj, já ti nikam neuteču.”

Zavrtěla jsem se v jeho ledovém náručí a podívala se na něj. Byl naprosto dokonalý, od jeho nahé hrudi se odráželo světlo a vytvářelo pozoruhodný obrazec třpytících se plošek.

„Jsi nádherný,” pohladila jsem ho po nahé hrudi, a srovnával jeho pokožku se svojí.

„Ty jsi krásnější,” chytil mou dlaň do své a natočil ji proti slunci. Bylo fascinující sledovat mou malou bledou ruku ztrácející se v jeho třpytící se dlani. Sledovala jsem naše propletené prsty, a ani jsem si neuvědomila, že už neležím já na něm, ale on na mě.  Hned na to mě políbil. Nejprve mě lehce políbil mé čelo, poté na nos, pravý koutek úst, levý koutek úst a potom rty. Začal si hrát s mým spodním rtem a po chvíli se začal dobývat do mých úst a já ho s ochotou pustila dovnitř. Přejížděla jsem mu prsty po ramenou, když v tom vtrhl do dveří Emmett.

„No tak Bello nechte si to na doma, tady si musíme užívat sluníčka, dokud můžeme,” zářil jako to sluníčko. „Esme má pro tebe dole snídani,” naposledy se ušklíbl a zmizel tak rychle, jako se objevil.

„Jak to tak vypadá, budeš muset vstávat,” zamumlal mi do ucha, naposledy mě políbil a vtáhl na nohy.

„Co budeme dneska dělat?” ptala jsem se po snídani.

„Co kdybychom se šli projí po ostrově a zaplavat si?” nadhodil Edward. Alice s Jasem byli někde venku, stejně jako Esme a Carlislem. Emmett a Ros šli hledat žraloky, prý aby se Emm nenudil.

„Tak jo,” vyběhla jsem do pokoje, oblékla si modré dvoudílné kraťáskové plavky, a na to lehké krátké bílé šaty, chytla jsem do kuky žabky a rozběhla se dolů za Edwardem.

„Můžeme jít.” Neodolatelně se usmál, vzal mojí ruku do své a vydali jsme se na průzkum.

Následující týdny byly naprosto dokonalé. Neustále jsme podnikali něco nového. Byli jsme se potápět, plavali s delfíny, teda já se snažila a Edward to pozoroval z povzdálí, aby mi je nevyplašil, a když tak mě zachraňoval. Sledovali jsme korálové útesy, malé barevné rybičky, jejichž jména si nepamatuju. Taky jsme prošli celý ostrov, nebyl moc velký, ale za to byl nádherný. Ros mě naučila řídit ‚Elin‘. Jednou týdně se všichni sebrali a odjeli na lov, v těch chvílích jsem tady byla sama a užívala si klid a samotu.

Alice nás taky donutila jet nakupovat. Za celou dobu tady byl jenom jeden zamračený den, který jsme celý strávili v nákupních centrech. Alice z toho byla unešená, nakoupila spoustu oblečení, které nemůžeme nosit jinde, než tady. V Montaně by byli asi překvapení, kdybych přišla do školy ve zdejším tradičním oblečení.

„Bello, na co myslíš?” ptal se mě Jasper.

„Nechce se mi domů,” pronesla jsem po pravdě. „Nechce se mi chodit do školy a díval se na jejich obličeje. Nechce se mi zpátky do Fairfieldu.”

V Jasperově obličeji se značilo pochopení. „Taky bych tady chtěl strávit víc času. Tak jako všichni,” usmál se a šel za Alicí.

Dneska měli jet na poslední lov tady. Pozítří se vracíme domů. Edward byl už včera, s tím, že budeme sami. Tento nápad se mi líbil. Už delší dobu jsem náš vztah chtěla posunout dál. Samozřejmě, že tyhle myšlenky jsem před ním tajila. Dnešek byl perfektní pro uskutečnění mého plánu. Musela jsem se usmát.

„Copak lásko?” zajímal se Edward o původ mého úsměvu. „Už jsou pryč, co by si chtěla dělat?”

„Co se podívat na nějaký film?” zeptala jsem se. Edward jenom přikývl a my se vydali do našeho pokoje.

„Půjdu se ještě osprchovat.” oznámila jsem mu, popadla krajkové prádlo, co mi Alice zabalila a ty nejkratší šaty co jsem měla. Přeci jen nemusí hned vědě, co mám v plánu. Po vydatné sprše jsem se vydala za Edwardem.

„Na co se chceš dívat?” zajímal se.

„Nevím, vyber něco ty.” usmála jsem se a šla si lehnout do hedvábného povlečení. Edward něco pustil a okamžitě si mě přitahoval do náručí. Pohodlně jsem se na něm uvelebila a snažila se sledovat film. Přítomnost Edwarda na mě měla rušivý vliv. Po pěti minutách jsem to vzdala a koukla se z okna. Měsíční světlo se odráželo od vln a vytvářelo na hladině pozoruhodnou zář. Bylo to nádherné.

Otočila jsem se na Edwarda a políbila ho. Nejprve jsem se lehce dotkla rty jeho ušního lalůčku, po hraně čelisti jsem pomalu přejela ke koutku jeho úst a hned na to k dolnímu rtu. Opatrně jsem ho líbala a dožadovala se vstupu do jeho úst. Při prvním letmém doteku našich jazyků, se ve mně zvedla obrovská vlna touhy, a v Edwardovi zřejmě také. Následující polibky nabyly jemné, pomalé a opatrné, ale dravé a náruživé. Edward se překulil na mě a rukama začal pátrat po mém těle. V tomhle ohledu jsem nezůstala pozadu, prsty jsem přejížděla po jeho ramenou a obkreslovala každý sval na jeho dokonalá nahé hrudi a břicha. Jeho ruce se dostaly pod mé šaty a opatrně je vyhrnovaly vzhůru. Když jsem nemohla popadnout dech, začal mě líbat na krku. Jeho rty mě dráždily na každém kousíčku nahé kůže. Zřejmě mu začaly mé šaty vadit, už se je nesnažil sundat, ale rovnou je roztrhl. Teď jsem před ním, ležela jenom v černomodré krajkové podprsence a kalhotkách. Chtě nechtě jsem se musela začervenat. Edward se jenom usmál a opět mě políbil na rty. To mi dodalo odvahy. Ruce jsem pomalu přemístila k jeho pasu a pomalu mu začala stahovat šortky. Za chvilku byly dole, Edward si to zřejmě ani neuvědomil. Opět mě začal líbat na krku a téměř motýlími dotyky objížděl mou kůži v místech, kde končila podprsenka.

Edward

Bella pode mnou ležela a slastně sténala. Jemně jsem jí líbal v dekoltu. Mé ruce bloudily po jejím dokonalém těle a laskaly se s každým jejím centimetrem. Její pokožka byla hebká, jako nejjemnější hedvábí. Pomalu jsem začal stahovat ramínka její podprsenky, když v tom jsem ucítil její ruce těsně pod hranou mých trenek a uvědomil jsem si, co dělám, jak ohrožuji její život. Okamžitě jsem byl na druhém konci místnosti.

Bella si překvapeně sedla a rozhlížela se po místnosti.

„Edwarde, děje se něco?” ptala se nejistě.

„Bello tohle nemůžeme,” pronesl jsem sklesle. Jak moc jsem po ní toužil, po jejím těle, jak moc jsem se chtěl ponořit do jejího dokonalého hebkého těla, splynout v jedno. „Teď ne, mohl bych ti ublížit, musíme počkat, až budeš jako my.”

To jsem neměl říkat. Jakmile Belle došel význam mých slov, vytřeštila na mě oči a přitiskla se k čelu postele.

Alternativní konec

Tak co? Líbila se kapitola? Zanecháte komentář? 

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 22. kapitola: