Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 21. kapitola

01.02.2010 (07:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8617×

Bella

Následující dny byly dokonalé. Všichni jsme si užívali štěstí, které nás potkalo. Edward byl naprosto úžasný. Trávili jsme spolu celé dny i noci, vlastně se přestěhoval do mého pokoje.

Stalo se to včera. Za poslední týden se ode mě nehnul ani na krok, takže jsme se dohodli, že se sestěhujeme. Je zbytečné, aby měl věci naproti, když je pořád u mě. Ne, že by se mi jeho pokoj nelíbil, ale ten můj měl hezčí výhled a byl větší. Šli jsme dolů, oznámit to rodině. Po tom, jak Emmett reagoval minule, jsem měla strach, co udělá teď.

Edward to viděl v mých myšlenkách a začal mě uklidňovat, že to bude v pořádku a že mu Emm nic neudělá. To je to, Emmett ze všeho viní Edwarda, ale já na tom mám taky podíl a to podstatný. Sice jsem ho nezačala svádět, ale to nemění nic na tom, že jsem si ho vybrala. I když, od mé nehody se jejich vztah vrátil do starých kolejí. To znamená, Em dělá vtípky a Edward vrčí. To nebyl špatný nápad, kdyby se Emmett na Edwarda zase vrhnul, mohlo by se mi něco stát a všechno by bylo zase v pořádku. Svým nápadem jsem byla nadšená, takový pád ze schodů by nebyl špatný, zvlášť když by mě všichni chytli dřív, než bych si stihla něco udělat. Edwardovi to jako dobrý nápad nepřišlo. Okamžitě mi to začal vymlouvat, zakazovat a přesvědčovat mě.

Sešli jsme do obýváku, kde seděla celá rodina. Tohle mi snad dělají naschvál, vždycky, když chci něco říct, už tady sedí, asi budu Alici muset zatrhnout vize. Jakmile jsem na to pomyslela, zašklebila se tak, že by i upír zbledl, na oplátku jsem se taky zašklebila a šla si sednout do Edwardova klína. Takhle to bude nejjistější, Emmett mu nic neudělá, když budu blízko. Tahle myšlenka vykouzlila na Edwardově tváři neodolatelný usměv, nejistě jsem mu úsměv oplatila a opřela si o něj hlavu.

„Tak co jste nám chtěli říct?” sledoval nás Jasper. Zarytě jsem mlčela, takže mluvit musel Edward.

„Esme myslíš, že by šel Bellin pokoj trochu předělat? Možná větší šatna, s tím jak Alice nakupuje,” zašklebil se na naší sestru. „A víc poliček na CDčka a knihy?”

„Určitě by to šlo, ale proč se ptáš,” zadívala se na nás zkoumavě. Opět jsem mlčela. Edward si povzdychl a pokračoval.

„S Bellou jsme se rozhodli, že je zbytečné mít dva pokoje, když využíváme jenom jeden. Takže se k ní přestěhuju.” Tak a bylo to venku, teď už jenom počkat co se stane. A nestalo se nic, vůbec nic, Emmett nevyváděl, Carlisle neprotestoval, Jasper nevysílal žádné pocity, Esme nejančila, Rose neměla přednášku a Alice nenaříkala. Nestalo se vůbec nic, z toho co jsem očekávala. Všichni se jenom usmáli a přikývli. Alice hned začala přemýšlet, jak zvětší mojí, teď už naší, šatnu. Esme si začala okamžitě črtat na papír a přemýšlela, jak to vyřešit s poličkami.

Jejich vlídná reakce mě překvapila, ale byla jsem za ní vděčná. Vlastně jsem nemusela ani padat ze schodů, což se Edwardovi zamlouvalo.

„Říkal jsem ti, že se strachuješ zbytečně,” zašeptal mi do ucha. Leželi jsme na naší posteli v našem pokoji, bylo to dokonalé. Esme s Alice včera všechno zařídily, i když nevím, jak to stihly, takže si sem Edward přestěhoval věci. Zrovna teď odpočíval, teda já jsem odpočívala a on mě objímal.

„Máš pravdu, je to dokonalé, ty jsi dokonalý.”

„O tom bychom mohli polemizovat,” neodolatelně se usmál a na důkaz svých slov mě políbil. Věděl dobře, jak na mě.

„Šťastné nové ráno lásko.” Musela jsem se usmát, nikdy před ním nezatajím, že už nespím.

„Šťastné nové ráno,” oplatila jsem mu novoroční pozdrav a políbila ho. Říká se ‚Jak na Nový rok, tak po celý rok,‘ musím si to pojistit.

„Neboj se, já ti nikam neuteču,” šeptal mi mezi polibky.

„Měli bychom jít dolů,” prohlásil, když jsme se od sebe po deseti minutách odtrhli. Povzdechla jsem si a vydala se do koupelny udělat ze sebe člověka.

„Zlatíčko co si dáš na snídani?” zajímala se Esme.

„Hmm… Emmettovy palačinky, pokud můžu,” zadívala jsem se na něj s nadějí v očích a všimla si jeho výrazu. To vůbec nebyl Emmett. Seděl sklesle na pohovce a Rose ho utěšovala.

„Co se mu stalo?” ptala jsem se vyděšeně a běžela ho obejmout z druhé strany.

Jasper mi to začal vysvětlovat. „Pamatuješ, jak Emmett říkal, že opije medvěda, aby se opil?” přikývla jsem. „Tak to včera zkusil a nějak mu to nevyšlo. Medvěd sice poctivě bumbal z flašky celé dva dny, ale Em z toho nic neměl. Nejen, že mu ten medvěd usnul a nemohl si s ním ‚hrát‘, ale jeho plán nevyšel. Medvědova krev byla sice cítit po alkoholu, ale s Emmettem se nic nestalo, dokonce mu poprvé v životě nechutnal medvěd.”

Nemohla jsem si pomoct, měla jsem být kvůli Emmettovi smutná, ale nešlo to. Rozesmála jsem se na celé kolo. Tohle mohl provést jenom Emmett. Ublíženě se na mě podíval.

„Emmette, promiň, já nechtěla, ale ono se nešlo ovládnout,” omlouvala jsem se kajícně a objala ho. „Neboj se velkej bráško, příští meďa ti bude zase chutnat, uvidíš. A co se týče opilosti, věř mi, není o co stát. Nechceš mi teď jít udělat ty palačinky?” utěšovala jsem ho. Každé ráno mě přemlouval, ať si dám jeho palačinky, takže mu tím udělám radost, stejně na ně mám chuť.

Em se nechal ještě chvíli utěšovat, potom vyskočil a rozesmátý od ucha k uchu běžel do kuchyně. To byl starý dobrý Emmett.

„Bells s javorovým sirupem nebo džemem,” volal na mě za chvilku, to bylo dilema. Nevěděla jsem, na co mám větší chuť. Nerozhodně jsem se koukla na Alice sedící a listující v módním časopise.

„Se sirupem,” odpověděla Emmettovi. Vděčně jsem se na ní usmála a vydala se do kuchyně. Bylo zvláštní, jak rychle jsem si zvykla na jejich schopnosti a ještě zvláštnější bylo, že se mi líbily. Vím, zní to divně, ale je to tak.

„Emme, perfektní jako vždy,” pochválila jsem ho a dala mu pusu, jako když jsem byla malá. Takže jsem vlastně udělala všechno, co jsem mohla, abych mu zvedla náladu. Teď je na řadě Rose. A Emmett si pro svou útěchu rozhodně šel. Po tom, co jsem mu pochválila palačinky, utíkal do obýváku, kde chytl Rose a odnesl si jí nahoru.

„Tati jak to, že Emmettův pokus nevyšel?” ptala jsem se Carlislea sedícího s Esme v obýváku.

„Broučku naše těla na to nejsou stavěná. Nejsme schopni absorbovat alkohol a to ani z krve. Jenom jí ředí a znehodnocuje.”

„Emmetta to mrzelo hodně, on a ty jeho nápady,” zakroutila Alice hlavou.

„Pamatuješ, když si chtěl ochočit králíky?” prohodil Jasper, Alice jenom přikývla, ale já byla mimo.

„Emmett chtěl ochočit králíky?”

„Jo, to bylo před tím, než jsi k nám přišla. V temném období naší rodiny,” odpovídal hned. „Všichni jsme na tom byli špatně, Emmett dokonce nedělal vtípky a to je co říct.” S tím jsem musela souhlasit, nepamatuju si, že by někdy nevtipkoval. Teda když pominu reakci na můj a Edwardův vztah. „No a tak ho napadlo ochočit králíky. Koupil si pět králíku a snažil se, aby si na něj zvykli. Po dvou dnech umřeli dva ze stresu a s dalšími to nedopadlo o nic lépe.” Takže Emmett se snažil chovat králíky. Pěkné, to si myslel, že když před ním strachy utíká medvěd, tak mu králík padne k nohám?

Opět jsem pobavila Edwarda. „Lásko, ty jsi neuvěřitelná,” smál se a políbil mě na čelo.

„Čím tě Bella tak rozesmála?” zajímala se Esme. Když jim to Edward řekl, ozval se smích, vlastně to nebyl smích ale dokonalá zvonkohra. Jenom jsem se ušklíbla.

„A nepokoušel se mi náhodou ochočit i psa?” pronesla jsem sarkasticky.

„Víš, že jo? Ale po třech dnech ho Esme donutila, aby ho dal pryč. Už nemohla poslouchat to věčné kňučení,” odpověděla mi naprosto vážně Alice. Vykulila jsem na ni oči.

„Beník byl krásný pes, škoda, že si nezvykl,” povzdychl si Edward.

„Ještě mi řekni, že jsi mu pomáhal.”

Edward přikývl. „Bylo ti pět, toužila si po psovi a já ti to přání chtěl splnit.”

„Je vůbec něco, co bys pro mě neudělal?” zajímala jsem se.

„Ne asi ne,” odpověděl popravdě.

„Vážně nechápu, čím jsem si tě zasloužila,” usmála jsem se na něj a políbil ho.

Zbytek prázdnin proběhl v klidu a míru. Dokonce jsem přesvědčila rodinu, aby se mnou šli bruslit. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale po minulé zkušenosti to byl takřka nadlidský úkol. Každý den jsem z Edwarda dolovala, co je napsané v srdíčku, které mi daroval. Pokaždé odpovídal stejně ‚Řeknu ti to, až ti bude osmnáct.‘ Vždycky jsem se na něj zamračila, a jako trest jsem mu zablokovala přístup do mé hlavy. Vůbec se mu to nelíbilo, ale prozradit mi význam toho tajemného nápisu nechtěl. Už mě napadlo najít si to na internetu, ale bohužel nic. Jedinou možností je někdo, kdo umí latinsky, ale kde ho tady sehnat.

„Bello, lásko, musíš vstávat. Musíme do školy,” budil mě sametový hlas mého anděla. Ani si nepamatuju, kdy mě poprvé napadlo přirovnat ho k andělovi, ale byl jím.

„Proč? Ty jsi absolvoval už tolikrát… A mě se nikam nechce,” zamručela jsem a zavrtala se do peřiny.

Edward se uchechtl. „Lásko být to na mě, tak tě klidně nechám spát, ale Esme s Carlislem jsou proti. Musíš jít do školy.”

„Nikam nejdu. Nechce se mi vstávat,” zamručela jsem rozhodně a přetáhla si peřinu přes hlavu.

Slyšela jsem Edwardovo povzdechnutí. Hned na to mi peřina zmizela z hlavy a on se nade mnou nakláněl. V očích měl ty nebezpečné jiskřičky šibalství.

„V tom případě tě budu muset přesvědčit, že nový den stojí za to,” vydechl mi do obličeje. Potom mi velice pomalinku a lehce přejížděl rty přes pravý spánek, lícní kost, po bradě k levé lícní kosti a spánku. Od spánku se jemně vydal po mém nosu k hornímu rtu, celý ho obkroužil a zakotvil u mého koutku. Dobře věděl, co se mnou tohle dělá. Moc dobře věděl, že už se dlouho neudržím a vrhnu se na něj. A taky že jo. Po tom, co si začal hrát s mým spodním rtem, jsem ho okamžitě políbila.

„To neplatí, ty podvádíš,” obvinila jsem ho zadýchaně, jakmile přesunul své rty na můj krk.

„Ale jsi vzhůru,” zamumlal mezi polibky spokojeně.

Takže on je rád, že jsem vzhůru. Ještě uvidíme, jak bude rád, až vylezu z postele. Zašklebila jsem se a doufala, že mi nevidí do hlavy. Přitáhla jsem si jeho rty na své a pomalu ho donutila přetočit se na záda. Lehla jsem si na něj a prsty začala bloudit po jeho dokonalém těle. Přitom se neustále věnovala jeho rtům. Obkreslovala jsem každičký sval jeho dokonalé nahé hrudi a snažila se udržet myšlenky pohromadě. Neustále jsem si připomínala, že se mu chci pomstít a nemůžu se nechat unést. Popravdě to bylo velice těžké. Ve chvíli, kdy jsem myslela, že už nevydržím odolávat, jsem se od něj odtrhla.

Vyjeveně se na mě podíval. Spokojeně jsem se usmála a zvedala se z postele.

„Lásko, kampak jdeš?” objaly mě zezadu dvě ledové paže a u ucha mě ovál jeho sladký dech.

„Zapomněl si?” zeptala jsem se sladce, až mi z pusy málem kapal med. „Musíme do školy,” vyprostila jsem se z jeho paží a vydala se do koupelny.

„Víš, že jsi potvůrka?” pronesl obviňujícím tónem.

Ve dveřích jsem se na něj otočila. „Já nechtěla vstávat, vzpomínáš?” hned na to jsem zapadla do koupelny a provedla ranní hygienu.

S Edwardem jsem se potkala v šatně. Měl na sobě skvěle padnoucí tmavé džíny a právě si na bílé tričko oblíkal tmavě modrou košili. Tím mi vnukl nápad. Počkala jsem, až odejde, přeci jen jsem nebyla zvyklá být před ním nahá. Oblékla jsem si tmavé džíny, bílé tričko a tmavě modrou košili, k tomu jsem si obula tmavě modré boty. V pokoji jsem si vzala batoh a utíkala se nasnídat. Dole už všichni čekali.

„Teda Bello, všichni ví, že je Edward tvůj přítel, i bratr, nemusíte ze sebe dělat i dvojčata,” neodpustil si Emmett. Ušklíbla jsem se na něj a spěchala si sníst tousty.

„Dobré ráno mami,” pozdravila jsem Esme.

„Ahoj broučku. Jak ses vyspala?” usmála se na mě.

„Dobře, až na to vstávání,” oplatila jsem jí úsměv.

„Tak tobě se moje metody buzení nelíbí?” objal mě Edward hned, jak jsem si sedla a začala snídat.

„Proti tvým metodám nic nemám, ale proti hodině v kterou jsem vstávala,” mumlala jsem s plnou pusou. Cítila jsem Edwardův roztahující se usměv a pusu, kterou mi vtiskl do vlasů.

„Co vlastně řekneme ve škole?” napadlo mě najednou.

„No já nevím. Možná by bylo lepší tajit náš vztah, ale to se mi vůbec nechce. Přizpůsobím se ti.”

„Taky se mi ho nechce tajit,” usmála jsem se na něj a zaklonila hlavu, abych mu viděla do obličeje.

„V tom případě nebudeme nic tajit,” vtiskl mi pusu na čelo.

„Děkuju, mami, bylo to moc dobré,” poděkovala jsem za snídani a uháněla do garáže. Dneska jsem jela s Edwardem, jak jinak, a s Al a Jasperem. Ros chtěla provětrat Cabriolet.

„Bello, neboj se, bude to sice šok, ale zvyknou si,” uklidňovala mě Alice. Musela vidět, jak si nepřítomně koušu spodní ret.

„Neviděla jsi nic?” zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Nic vážného, neboj, nic se nestane a když jo, tak se přestěhujeme,” usmála se na mě. Edward mi po celou cestu tiskl povzbudivě ruku. Zaparkovali jsme vedle Rose. Než jsem se stihla psychicky připravit, Edward mi otvíral dveře. Když se na to dívám zpětně, možná nebyl nejlepší nápad obléct se stejně.

„Neboj se, nic se nestane. A moc ti to sluší, ani nevíš jak. Budu se muset držet, abych klukům neublížil za jejich myšlenky,” uklidňoval mě a přitom tahal z auta. Chytil mě za ruku, a vedl na první hodinu. Jak jsem předpokládala, všichni se na nás dívali. Nebylo neobvyklé, že jdeme spolu, ale bylo neobvyklé, že se s Edwardem na sebe tak lepíme.

„Vědí to,” zašeptala jsem.

„Jenom slepý by si nevšiml,” smál se Emmett, s Rose měli stejnou cestu jako my.

„Emmette, tohle Belle moc nepomůže,” peskovala ho Ros. „Bell, neboj, však oni si zvyknou. Nezapomínej, že jsi Cullenová, a pokud si bude někdo dovolovat, tak si to s ním vyřídíme,” usmála se povzbudivě. Tohle nebyly slova, které Rose používala běžně. To spíš kluci, ale ne Rose. Bude to tím, že mě bere nejen jako sestru, ale i jako dceru. V podstatě mě vychovala, stejně jako ostatní, ale pro ni jsem něco víc, jsem dítě, po kterém toužila a nemohla nikdy mít. Tuhle možnost jí vzali.

„Rose má pravdu,” povzbuzoval mě Edward.

Před třídou mě rychle políbil a spěchal na svoji hodinu. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do jámy lvové. Všichni okamžitě ztichli. Nasadila jsem výraz, nic se neděje, všechno je v pohodě a šla si sednout k Dannymu.

„Ahoj, tak co Vánoce a prázdniny? Užila sis je?” zajímal se hned. „A co ty a Edward? Vyvolali jste celkem rozruch, slyšel jsem, že katolíci už chtějí vymítat ďábla,” smál se.

„Tím si mi moc nepomohl,” zašklebila jsem se.

„Promiň, nemohl jsem si pomoct. Kdybys viděla ty obličeje a slyšela, co všichni říkali,” křenil se. „Neboj, oni si zvyknou.”

„Jo zvyknou, ale za jak dlouho,” povzdechla jsem si a položila hlavu na lavici. „Jak se máš ty? Co Vánoce a Nový rok? A co Helen, jak to s vámi vypadá?” odvedla jsem řeč jinam, snad úspěšně.

„Jo Vánoce a Nový rok v pohodě. A s Helen je to na dobré cestě. Myslím, že ti dokonce volala, jestli ti to nebude vadit,” přikývla jsem. Ten telefon si pamatuju. Bylo to dva dny po Vánocích. Volala, jestli jí nevadí, když se dá dohromady s Dannym. Že mi nechce nějak ublížit a jestli je to v pohodě, a další holčičí řeči. S klidným srdcem jsem souhlasila.

„Neboj se, povolení jsem jí dala,” zakřenila jsem se.

V tu chvíli vešel do třídy učitel a my byli nuceni dávat pozor. Po zazvonění jsem okamžitě vystřelila ze třídy. Nechtěla jsem s nikým mluvit, něco vysvětlovat. Edward už mě čekal před třídou, hned jsem ho šla obejmout.

„Říkal jsem ti, že to zvládneš, neboj. Teď už to půjde jako po másle,” uklidnil mě svým sametovým hlasem a vydali jsme se na další společnou hodinu, takhle to šlo až do oběda. Sice si mě odchytla Eliz s Todem a já jim byla nucena všechno vysvětlit, ale zřejmě jim to nijak nevadilo, dokonce mi popřáli hodně štěstí.

„Edwarde, sedneme si s rodinou,” oznámila jsem mu před jídelnou. Jenom přikývl a otevřel dveře. Celá jídelna okamžitě ztichla. Všichni se na nás dívali a bylo jim jedno, že o tom víme. Přitiskla jsem se ještě víc k Edwardovi a vydala se ke stolu. Bylo zbytečné brát si jídlo. Edward stejně nejí a já něco ujím sourozencům.

„Jak vidím, přežila jsi,” pronesl zvesela Emmett, když jsme si sedali.

„Ale jen tak tak,” zamručela jsem.

„Řekni, který opovážlivec si dovolil něco ti říct a já mu ukážu zač je toho loket,” nezůstal Jasper pozadu.

„Naštěstí nikdo,” usmála jsem se a snažil ignorovat šeptající okolí. „Všichni se baví o nás, že? A odsuzují nás,” povzdychla jsem si.

„V podstatě jo. Ale Danny, Helen, Eliz a Tod nás brání. Jonny vlastně taky nic nenamítá, ale lituje, že si s tebou neužil,” na konci to Edwardovi potichu bublalo v hrudi.

„Jonny je už takový, nech ho,” uklidňovala jsem Edwarda. Byla jsem svým přátelům vděčná, nevěřila bych, že mě podrží. Na to, kolik toho před nimi tajím, mě mají opravdu rádi.

„Ještě aby tě neměli rádi, jsi naprosto úžasná,” reagoval Edward na mé myšlenky.

„Alespoň vím, kdo je přítel,” usmála jsem se. Začala jsem uždibovat z talířů okolo. Alice vzala sýrovou pizzu, o které věděla, že neodolám, Rose mi podala minerálku, Emmett se mi snažil vnutit prapodivně vypadající maso a Jasper mi podával jablko.

„Bello, co kdybychom si zajely na nákupy? To by přivedlo tvé myšlenky jinam. Navíc začaly výprodeje,” Al zářily oči štěstím. „Taky bychom mohly vzít Eliz a Helen. Co ty na to?” Nákupy s Alicí… Ale nakonec by to nebylo zas tak špatné. Mohly bychom zajít do kina a na večeři. Holky by se určitě bavily, mohla bych se jich zeptat příští hodinu, máme jí společnou.

„Ty jsi naprosto skvělá, pojedeme zítra po škole, bude to perfektní,” radovala se Al, až se na nás lidé otáčeli, jako by nestačilo, že se i tak koukali.

Na hodině jsem se holek zeptala. Hned nadšeně souhlasily a začaly se mě vyptávat, teda Helen, Eliz věděla podstatné a to jí stačilo. Tak jak naše vědma řekla, nákupy byly perfektní. Alice byla ve svém živlu a nakoupila spoustu oblečení, hlavně holkám. Tvrdila, že je škoda to nechat v obchodě, když jim to tak sluší. Samozřejmě jim nedovolila platit. S Rose jsme to braly jako malou protislužbu za to, že se staly Alicinými panenkami. Však co je nám po penězích, když jich máme víc, než jsme schopni utratit, i když u Al jeden nikdy neví.

Po nákupech jsme šly do kina na komedii a potom na večeři. Po celou dobu jsme se perfektně bavily, dokonce se mi zdálo, že si mé sestry oblíbily mé kamarádky a naopak, a to je opravdu co říct.

Za komentáře samozřejmě děkuju, to díky ním, jsou tady další kapitoly. 

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 21. kapitola: