Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 19. kapitola

30.01.2010 (10:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8738×

Bella

Za poslední dva měsíce se toho stalo hodně.

Zjistila jsem pravdu o své rodině, jsou to upíři. Ano je to neuvěřitelné, překvapující, děsivé a zajímavé. Trvalo mi přenést se přesto. Trvalo to přesně týden a pět dní. První týden jsem strávila u přítele, zbývajících pět dnů doma. Nemohla jsem tomu uvěřit, odpustila jsem jim lži, ale nemohla jsem snést fyzický kontakt. Po pěti dnech jsem si na tu myšlenku zvykla a začala být zvědavá.

Pamatuju si, jak jsem sešla ráno ze schodů. V obýváku seděl jenom Emmett a sledoval zápas.

„Kde jsou všichni?” zeptala jsem se, a sedla si k němu.

„Šli lovit a já tě tady mám hlídat,” zašklebil se na mě. „Udělal jsem ti snídani, máš jí v kuchyni.”

Dala jsem mu pusu na tvář, jako když jsem byla malá, tím jsem ho dokonale vykolejila. Už dlouho jsem se nikoho z rodiny, kromě Edwarda nedotkla. Emmettův výraz byl v tu chvíli k nezaplacení. Kulil na mě oči a pusu měl otevřenou dokořán.

Zavřela jsem mu ji. „Copak, můj velký blaško. Co se děje?” začala jsem na něho šišlat, jako když jsem byla malá. Potom si jenom pamatuju, jak jsem se ocitla ve vzduchu. Emmett se smál a točil se mnou dokola, až se mi motala hlava.

„Sundej mě,” škemrala jsem. Nakonec mě postavil na zem, ale musela jsem mu slíbit další pusu.

„No teda ségra. Tohle mi už příště nedělej, nebo budu první upír, který dostane infarkt,” smál se. „A teď pojď na tu snídani.” Vyšel do kuchyně, ale já ho zastavila.

„Emmette, počkej, já nechci.” Zatvářil se ublíženě. „Určitě je to dobré, ale nechtěla bych to vyzvracet.”

„Proč by jsi to měla vyzvracet?” mračil se.

„Protože jsi můj velký bráška,” začala jsem tónem, po kterém mi nikdy nic neodmítl. Zároveň jsem šla pomalu k němu. „A máš mě rád, tak pro mě něco uděláš.” Stoupla jsem si na pohovku, takže jsem byla o něco málo vyšší než on a opřela jsem své ruce o jeho ramena. „Ukážeš mi, jak běháte.” Navzájem jsme studovali své výrazy.

„Jak to myslíš?” ptal se nejistě.

„Proběhneš se semnou,” zářivě jsem se na něj usmála. „Budeš mě mít na zádech.”

V tu chvíli se začal Emmett znovu smát. „Takže moje malá sestřička chce vidět, jak… jak…běhám,” dostal ze sebe.

Přikývla jsem. „Jdeme na to?”

„Jasně, ale zajdi si pro teplou bundu, už tak je venku chladno. Nerad bych, abys nastydla.”

„Tak můžeme?” ptala jsem se o pět minut později stojíc na verandě.

„Skoč mi na záda a pevně se drž… Připravena?”

„Připravena.” V ten moment se Em rozběhl. Byl to neuvěřitelný pocit. Ta volnost, rychlost, vítr ve vlasech. Jako jet kabrioletem se staženou střechou maximální rychlostí a ještě je to málo. Všechno kolem mě bylo jako rozmazaná šmouha, Emmett utíkal tak rychle. Nedokážu si představit, jaké je to běžet s Edwardem, když je ještě rychlejší.

„Emmette, umíš chodit po vodě?” smála jsem se mu za uchem.

„Uvidíš!!!” křikl a utíkal směrem domů. Místo aby to vzal podél jezera, vydal se skrz. Bylo to neuvěřitelné. Utíkal tak rychle, až jsme běželi po vodě. Opojný to pocit.

Když mě před domem postavil na zem, vrhla jsem se mu kolem krku. „Emmette, to bylo naprosto perfektní.” Vtom se z domu vyřítilo šest rozčílených upírů.

„Můžete mi vysvětlit, co jste dělali?” ptal se Carlisle.

Ale Edward začal temně vrčet. „Emmette, to jsi neudělal!!!” V tuhle chvíli jsem z něho měla i strach. Rychle jsem se postavila před Emmetta.

„Udělal to a bylo to perfektní. Něco tak dokonale euforické jsem už dlouho nezažila. Ani se nedivím, že se vám líbí být upíry,” usmívala jsem se od ucha k uchu.

„Zlatíčko, co jste přesně s Emmettem dělali?” ptala se Esme.

„Mami bylo to perfektní, Em mě vzal proběhnout se. Teda on běžel a já se vezla, ale je to naprosto dokonalé, ta rychlost, ten vítr ve vlasech… Uděláš mi oběd? Nějak jsem se nestihla nasnídat,” usmála jsem se a objala jí.

Ještě teď si pamatuju tu radost na jejím obličeji, na obličejích všech. Od té doby už nemám žádné zábrany. Edward se taky uklidnil. Edward… Edward…. Edward.

To jméno mě pronásleduje poslední měsíc a půl. Edward Anthony Massen Cullen, můj bratr, nevlastní. Od doby co znám pravdu, se náš vztah podstatně změnil. Jak si mám vybrat mezi životem s upírem a životem s člověkem? Lidský svět, nebo ten mystický? Do kterého z těch světů vlastně patřím?

Snažila jsem se na to přijít, a zřejmě jsem se rozhodla. Ne, určitě jsem se rozhodla. Všechno, co jsem za ten měsíc a půl udělala, vedlo k tomuto rozhodnutí, rozhodnutí, které zřejmě změní můj život.

Začalo to v den, kdy jsme se vrátili do školy. Jenom co jsem vystoupila z Volva, už u mě stál Danny.

„Ahoj lásko,” pozdravil mě, a objal. „Jak ses měla? Tvůj otec nám zakázal přijít na návštěvu. Už jsi v pořádku?” Danny byl tak milý, dokonalý partner.

„Jo už je mi dobře,” usmála jsem se na něj. Vzala jsem ho za ruku a šli jsme ke škole, koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak se Edward mračí.

„Co ti vlastně bylo? Tvůj otec říkal, že je to infekční. Doufám, že už to nemáš!” okamžitě pustil mojí ruku a se smíchem uskočil.

„Mám a přišla jsem tě nakazit,” ušklíbla jsem se a rychle ho políbila.

„Tak to doufám, že se budeme léčit spolu,” usmál se, dal mi ruku kolem ramen, a společně jsme šli na první hodinu.

„Stalo se něco zajímavého, během toho, co jsem tu nebyla?” ptala jsem se Helen cestou na tělocvik.

„Ani moc ne... Vlastně něco se stalo, Tod a Eliz se dali dohromady,” vyhrkla nadšeně.

„Cože? Kdy? Kde? Jak?”

„Můžeš se jí zeptat sama,” ukázala naproti. Byla tam El s Todem. Hned jsem se k nim vydala.

„Ahoj,” pozdravila jsem je. „Slyšela jsem divné zvěsti,” nadhodila jsem přezíravě a zadívala se na ně.

Eliz zčervenala a Tod se rozesmál. „Tak já už půjdu,” dal El pusu a utíkal pryč.

„Eliz, nech si ten zamilovaný kukuč a raději mi řekni, jak jste se dali dohromady,” vyzvídala jsem.

„Bylo to ten víkend, co jsi onemocněla. Byla jsem v Great Falls se starší sestrou. Potkali jsme se v nákupním centru a pozval mě na zmrzlinu. Celou dobu jsme si povídali a ze zmrzliny jsme šli rovnou do kina. Potom na večeři, a nakonec mě zavezl domů. Byl tak milý, pozorný. Vlastně je takový pořád,” zasnila se.

„Ty ho máš ráda,” usmála jsem se na ní. Opravdu jí to přeju, ona už našla prince na bílém koni.

„Co kdybychom si dali dvojité rande? Já s Todem a ty s Dannym?” Bylo vidět, že je tím nápadem nadšená.

„Dobře, můžeme. Ale musíme se domluvit s kluky. Mohli bychom třeba tenhle pátek. Co ty na to?” souhlasila jsem.

„Jo to se mi hodí.” Během povídání jsme se dostaly do šatny. Převlékly jsme se a pokračovaly do tělocvičny, kde nám učitel oznámil, že budeme hrát volejbal.

Dvojité rande dopadlo skvěle, Eliz a Tod se k sobě opravdu dokonale hodí, to se ovšem nedá říct o mě a Dannym. Snažila jsem se, ale pokaždé když mě pohladil, políbil, chytl za ruku, jsem si představila Edwarda a to o kolik je jeho studený dotyk více vzrušující, příjemnější, laskavější.

Ano, Danny je dokonalý přítel, možná až moc dokonalý, ale ne pro mě. Pro mé rozhodnutí bylo nezbytné zažít toho víc, mnohem víc. A tak jsem to zažila.

„Nechcete jít o víkendu do Undergroundu?” zeptala jsem se následující týden u oběda. Všichni se na mě překvapeně podívali.

„Rodiče tě tam pustí?” zeptala se nevěřícně Kathlyn.

„Jasně proč ne?”

„No jenom, že posledně jsi nedopadla nejlíp,” pokračoval Jonny.

„To je sice pravda, ale proč by mě nepustili?”

„No kdybych tohle udělala já, tak mám zákaz vycházek na rok dopředu,” oznámila mi Helen.

„Mí rodiče jsou tolerantní, vědí, že si musím užívat dokud můžu,” usmála jsem se na ně a střelila pohledem ke svým sourozencům. Edward se mračil jako sto čertů. Emmett se samozřejmě křenil a ostatní měli starostlivé pohledy.

„Co v pátek večer? Nebo až v sobotu?” navrhovala jsem.

„Nám se to hodí v pátek,” pronesl Tod, zvedl Elizinu ruku a políbil jí na zápěstí. Byl tak romantický.

„Já můžu kdykoliv,” prohodil frajerky Jonny, ostatní také souhlasili s pátkem, až na Dannyho.

„Lásko, promiň, ale já v pátek nemůžu. Jsem celý víkend pryč s rodiči, říkal jsem ti to.”

Ano říkal mi to, proto jsem chtěla jet tenhle víkend. Skryla jsem vítězný úsměv a smutně odpověděla. „Na to jsem zapomněla.”

„Neboj se Danny, já tu krásku ohlídám,” slíbil Jonny s úsměvem.

„Jo Jonny mě ohlídá,” zasmála jsem se. „Však já to bez tebe přežiju,” usmála jsem se smutně a opět pohlédla ke svým sourozencům. Jasper musel zachytit můj vítězný pocit a řekl to ostatním, protože se na mě dívali zmateně.

„Bello, co kdyby sis vzala tohle?” Alice mi podala krátké kostkované šaty s ramínky na sponu, vybrala vysoké punkerské boty na zavazování a Rose mě nalíčila a učesala. Musím přiznat, že jsem opravdu vypadala jako punkerka. Černo červené kostkované šaty do půli stehen, vysoké boty, rozpuštěné vlasy upravené do kudrlin, vhodné doplňky a krátký černý kabát. Nevědět, že punk neposlouchám… Běžela jsem dolů ze schodů ukázat se klukům.

„Tak co myslíte?” zatočila jsem se před nimi.

„Myslím, že tě nikam nepustím,” pronesl vážně Edward. Vyplázla jsem na něj jazyk a utíkala ke dveřím.

„Ahoj mami, ahoj tati, ahoj všem,” zavolala jsem a vpadla do auta.

„Čau,” usmála jsem se na všechny.

„Teda Bello, jak ty to děláš?” zajímal se Jonny.

„Co jak dělám?”

„Že vždycky vypadáš tak perfektně,” usmál se svůdně. Bouchla jsem ho po ramene a věnovala se rozhovoru s ostatními.

Na místo jsme přijeli v devět večer. Už v tu dobu tam nebylo k hnutí. Nebýt Henryho, (Jonnyho bratranec, kdo si ho nepamatuje) tak nemáme kde zaparkovat.

„Kdo dneska řídí zpátky?” zajímala se Helen.

„Já, stejně nemůžu pít,” oznámila nám Katlyn a vešli jsme.

Vypadalo to tu stejně jako minule. Spoustu lidí, hlasitá hudba a málo místa. Prodírala jsem se s Jonnym k baru a všímala si chtivých mužských pohledů. Buď jsem je vždycky ignorovala a nebo se na mě tak dívají až teď. Přikláněla jsem se k druhé možnosti. Ale musím uznat, že se mi to líbí.

„Jak tak koukám, budu tě dneska muset hlídat,” šeptal mi, no v tom hluku spíš křičel, Jonny do ucha, cestou k baru.

„Proč myslíš?”

„Protože každý chlap v místnosti po tobě slintá,” a rukou objel kruh okolo sebe.

„A proč bys mě měl hlídat?” usmála jsem se a užívala si to.

„Co si dáte? Teda Bello, tobě to sluší ještě víc než minule a to je co říct,” složil mi Henry poklonu.

„Děkuju. Já Tequilu a ty,” ptala jsem se Jonnyho.

„Já taky,” za chvilku jsme ji měli před sebou.

„Na co pijeme dneska? Minule to byly tvoje narozeniny.”

„Co třeba na zkušenosti?” přikývl a za chvilku jsme měli vypito, hned objednal další. Po třech panácích se ke mně přiblížil asi dvaadvacetiletý, dobře vpadající muž.

„Ahoj, nepůjdeš tančit?” zeptal se mě.

„Já s cizími netančím,” usmála jsem se.

„Ahoj, já jsem Ben. Teď už si nejsme cizí.”

„Bella, půjdu ráda,” chytla jsem jeho ruku a seskočila z vysoké barové stoličky. Došli jsme doprostřed parketu a začali se svíjet v rytmu hudby.

„Bella je zkrácenina, nebo celé jméno?” zajímal se.

„Zkratka, jsem Isabella,” usmála jsem se na něj.

„Ten kluk na baru je tvůj přítel?”

„Není, kdyby byl, tak by se támhle v rohu nelepil na tu černovlásku,” ukázala jsem Jonnyho směrem, jako obvykle už si našel společnost.

„Neříkej mi, že taková kočka jako ty nemá přítele.”

„Neptal ses, jestli mám přítele, ptal jsi se, jestli je ten na baru můj přítel,” usmála jsem se. „A mám přítele, ale není tady.”

„To tě tady nechal bez dozoru?” ptal se nevěřícně.

„Já nepotřebuju hlídače,” zamračila jsem se. „Jsem svobodná a můžu si dělat, co chci,” otočila jsem se k němu zády. Než jsem stihla udělat krok, přitiskl si mě na hruď.

„Nezlob se na mě. Jenom jsem prostě nemohl uvěřit, že je někdo tak hloupý a nechal by tě tady samotnou. Odpustíš mi?” omlouval se mi do ucha.

„Když koupíš pití.” Usmála jsem se a šla k baru. Než jsem tam stihla dojít, objal mě kolem pasu a objednal Tequilu.

„Na tu nejkrásnější ženu pod sluncem,” lichotil mi.

„Na mě,“ usmála jsem se. Moje nová, rychle nabitá sebedůvěra se začala projevovat, zvlášť když byla posilněna Tequilou.

Po dalších dvou tancích a třech panácích jsem si musela odskočit, Ben mě ochotně doprovodil.

„Dál už nesmíš,” smála jsem se a zabouchla mu dveře před nosem. Když jsem vycházela, objaly mě kolem pasu dvě ruce a táhly za roh, kde byl vchod do skladu, tím pádem liduprázdno.  Už jsem se chtěla začít bránit, když útočník promluvil.

„Za ty dveře se ti pomstím,” zašeptal mi chraptivým hlasem do ucha.

„A co bys mi tak chtěl udělat?” zajímala jsem se.

Neodpověděl, ale jednal. Přitlačil mě jemně ke stěně a vrhl se na mé rty. Nejdřív je pomalu obkroužil svými a potom se do nich začal dobývat jazykem. Chvilku jsem se mu bránila, ale nakonec ho pustila dovnitř. Začal mě líbat, zuřivě líbat. Když už jsem nemohla popadnout dech, přesunul svá ústa na můj krk. Bylo to velice příjemné, ale mé myšlenky opět sklouzly k Edwardovi. Nemohla jsem ho neporovnávat s ostatními. Ať jsem se snažila sebevíc, nešlo odolat.

Když se Ben znovu přisál na mé rty, začalo se na mě s větší intenzitou tisknout jeho svalnaté tělo. Líbali jsme se, ale když se jeho ruka dostala pod mé šaty, něco uvnitř mě začalo křičet dost. Byl to velice neodbytný pocit a já s ním nebojovala. Odrhla jsem rty od Bena a zhluboka se nadechla.

„Bene dost!” pronesla jsem rozhodně.

Překvapivě se na mě podíval. „Udělal jsem něco?” zeptal se téměř provinile.

„Měli bychom se vrátit dovnitř.”

„Ale mě je tady dobře,” znovu mě chtěl začít líbat.

„Na to, že se známe tři hodiny, toho bylo už dost!” odstrčila jsem ho a vydala se zpátky dovnitř. V půlce cesty mě chytl za ruku. Rychle jsem se otočila.

„Řekla jsem už dost!” téměř jsem zavrčela.

„Ale mě to nestačilo,” teď z něho mluvil alkohol. Když si mě chtěl znovu přitáhnout k sobě, vystřelila mi automaticky noha. Kopla jsem ho do břicha, skácel se k zemi. Musím uznat, že Alice věděla proč mi dát tyhle boty. Taky musím poděkovat bratrům za lekce sebeobrany, na které mě nutili chodit.

Nechala jsem tam Bena ležet a pospíchala zpátky do klubu. Rozhlédla jsem se a po chvíli spatřila Toda s Eliz a Jonnyho. Vydala jsem se za nimi.

„Půjdeme už?” zeptala jsem se.

„Jo ještě musíme najít Kathlyn… A támhle jde, takže jdeme,” pomohla jsem Todovi s opilým Jonnym do auta a vydali jsme se na cestu do Fairfieldu.

Vyhodili mě před domem a pokračovali v jízdě. Nadechla jsem se a vešla dovnitř. Všichni seděli v obýváku a vypadali uvolněně. Zaletěla jsem k hodinám, byly tři ráno.

„Ahoj, ještě nespíte?” zeptala jsem se nevinným hláskem. Emmett jako obvykle nezklamal a začal se smát.

„Ne ještě nespíme,” dusil smích Jasper.

„Jak ses měla?” ptala se Esme.

„Bylo to fajn.”

„Bello víš, že bys neměla pít. Škodí to tvému zdraví,” začal Carlisle.

„Kdybych pila pravidelně tak ano, ale těch pár skleniček co jsem měla,” no pár, deset jich bylo určitě, ale mezi tím voda a tanec, takž jsem to z větší části spálila. Povzdychl si a dál to nekomentoval.

„Bello jaké je to, být opilá?” zeptala se mně Rose.

„Proč to chceš vědět?”

Protože to vypadalo na delší rozhovor, šla jsem si sednout, ale cestou jsem zakopla o vlastní nohy. Edward mě pohotově chytil a posadil si mě do klína.

„Nikdy jsem nebyla opilá, vlastně jsem neměla víc než skleničku vína. Tak mě to zajímá.”

„Proč ses nezeptala někoho jiného, určitě za života pili.”

„Ne Bello,” nevěřícně jsem se na Edwarda podívala. „Jasper si sice dal v armádě sem tam skleničku, ale nikdy nedošel do stádia jako ty, nedovolila mu to jeho disciplína. Alice strávila půlku života na psychiatrii a alkoholem jí opravdu nesnažili ‚léčit‘. Mě to nikdy nenapadlo. Emm na tom byl stejně jako Jasper. Carlisleovi to nedovolilo svědomí a Esme taky nepila.”

Nevěřícně jsem je sledovala, jestli si ze mě nedělají srandu, ale mysleli to vážně. „No nejdřív ti připadá, že se s tebou nic neděje. Vlastně to není ani moc dobré, záleží na vkusu. Nejlepší jsou asi koktejly, taky mi chutná Tequila a sladký alkohol. Jak říkám, nejdřív ti to nic nedělá, cítíš se normálně. Potom tebou začne prostupovat zvláštní pocit. Je to…” podívala jsem se na Jaspera, hned pochopil.

„Uklidnění, volnost, radost, euforie, lehkost a pocit všehoschopnosti.”

S vděkem jsem se na něho usmála a pokračovala. „Potom se ty pocity najednou vystupňují a pomalu ti začíná být všechno jedno, ale jsi uvolněná a šťastná… Když to přeženeš, máš výpadky paměti. Nejhorší jsou rána. Když se probudíš, máš hlavu jako střep. Máš pocit, že se ti tam usídlil trpaslík s velkým zeleným kladivem a neustále s ním tříská, taky se s tebou točí celý svět a je ti špatně od žaludku. A máš velkou žízeň. Doufám, že mě to ráno nepotká,” jak jsem zjistila, všichni mě se zájmem pozorovali.

„Co se děje?” zeptala jsem se nejistě.

„Přemýšlím, jestli se nemůžu jako upír opít, možná kdybych donutil medvěda, aby vypil…” tímhle mě Emmett dostal, musela jsem se smát a to hodně dlouho.

Nevím, o čem se dál bavili, přitulila jsem se víc k Edwardovi a užívala si tu blízkost.

„Nechceš jít spát?” zašeptal mi do ucha. Když mi jeho sladký dech zavál do obličeje, projela mnou vlna touhy, kterou jsem snad stihla schovat před Jasperem.

„Hmm…“ přikývla jsem a pevně se ho chytla. Ani ne za dvě vteřiny mě něžně pokládal na postel.

„Dobrou noc princezno,” znovu mi zašeptal do ucha a chtěl odejít. Chytla jsem ho za ruku a stáhla vedle sebe, víceméně si tam lehl sám. Pochybuju, že bych to zvládla, kdyby nechtěl. Přetočila jsem se na něj a políbila ho. Nebyl to ani rychlý dravý polibek, ani ten pomalý romantický, nýbrž líný. Byl to ten nejlínější polibek, který jsem komu kdy dala. Edwardovi se to zřejmě nelíbilo, protože si se mnou prohodil pozice a začal mě líbat naléhavěji. Naše jazyky se proplétaly ve spletité hře a navzájem se sváděly. Po chvilce se z mých úst dostal přes čelist k ušnímu lalůčku a dále na krk. Líbal každičký kousek mé odkryté kůže. Kdybych nebyla tak unavená, určitě by to zašlo dál, ale jediné na co jsem se zmohla, byly slastné a tiché vzdychy a následný spánek.

Tu noc si pamatuju naprosto přesně. Byl to dokonalý zážitek, alespoň ta část s Edwardem určitě. Následujícího rána jsem se probudila stočená na jeho hrudi. Ležela jsem v posteli a uvažovala. Přemýšlela jsem o svém vztahu k Edwardovi, už jsem ho nebrala jako bratra, to je nad slunce jasné. Ale otázkou zůstává, co pro mě Edward znamená. Je to další flirt? Nebo přechodný vztah? A nebo se stal mou životní láskou? Na to odpověď neznám. Ale něco je jasné. Musím to zjistit a to dost brzy. Nemůžu Edwardovi takhle ubližovat. Nemůžu se dívat na jeho bolestný výraz pokaždé, když se mě Danny dotkne. Tohle si nezaslouží ani jeden z nich.

O dva týdny později se mi naskytla další možnost jak zjistit, co v životě chci. Shodou okolností to bylo zase v Undergroundu. Oslavovali jsme tam Jonnyho narozeniny. Na baru jsem se potkala s Tinou, vypily jsme si spolu pár drinků, než mě vyzvala k tanci. Ochotně jsem s ní šla. Bylo zábavné se tam s ní svíjet v rytmu hudby, ale stejně jako tehdy s Benem jsem si musela odskočit a Tina mě doprovodila, té jsem dveře před nosem zavřít nemohla. Bylo až překvapující, že byl záchod prázdný.

Jakmile jsem opustila kabinku, chytla mě Tina za zápěstí a přitiskla zády ke dveřím. Pobaveně jsem sledovala její nerozhodný výraz. Stejně jako já si kousala spodní ret. O vteřinu později se rozhodla a políbila mě. Byla jsem překvapená a to doslova. Bez odporu jsem tam stála a začala jí polibek oplácet. Zvědavost je zvědavost. Bylo to mnohem lepší, než se líbat s Dannym, Benem či Viktorem, ale na Edwarda to opět nemělo. Tina sice dokonale chápala mé potřeby a touhy, ale to Edward taky. Líbat se s Tinou bylo krásné, ale líbat se s Edwardem dokonalé. Po chvilce jsme přestaly a já se vydala zpátky za Dannym. Danny další osoba, které svým chováním a nerozhodností ubližuju.

Čas plynul a já pořád nevěděla, jak se rozhodnout. Netušila jsem, co chci, neuměla se rozhodnout, anebo nechtěla. Večer po boku Bena a Tiny mi nedokázal rozhodnutí objasnit.

Dalším problémem bylo mé svědomí, děsilo mě, že mě neděsilo. Měla bych mít výčitky svědomí, za to, že jsem Dannyho, no podvedla je trochu silné slovo, ale je to tak. Podvedla jsem ho, neměla bych být schopná podívat se mu do očí, ale opak byl pravdou.

Vlastně se to všechno semlelo předevčírem. To byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodla. Bylo to první den vánočních prázdnin. Danny ho chtěl strávit se mnou, souhlasila jsem. Přijela jsem k němu domů, už mě čekal nedočkavě před dveřmi.

„Ahoj lásko,” volal na mě a pospíchal mě přivítat.

„Ahoj,” rychle jsme se políbili a spěchali dovnitř.

„Kde máš rodiče?”

„Nejsou doma, nakupují dárky,” oznámil mi. „Pojď, půjdeme ke mě do pokoje,” vzal mou ruku do své a vedl mě po schodech do patra a dál do svého pokoje.

„Co budeme dělat?” byla jsem zvědavá.

„No myslel jsem, že bychom se podívali na film. Co ty na to?” jenom jsem přikývla a uvelebila se u Dannyho na posteli. Pustil film a lehl si ke mě. Z prvních pěti minut jsem zjistila, že se jedná o bezduchý akční film, stavějící na rádoby vtipných poznámkách a průměrných scénách.

Z nudy jsem se začala rozhlížet po pokoji. Vypadalo to tady jako vždycky. Zeleně vymalované stěny, světlé poličky přetékající věcmi. Jedinou změnou byl pořádek, obvykle tady má bordel.

„Tebe to nebaví, že?” zeptal se mě po půl hodině a vypnul film.

„Ani moc ne,” usmála jsem se omluvně.

„Nevadí,” pronesl šibalsky, s jiskřičkami touhy v očích mě políbil. Naše jazyky spolu vedly dlouhou a náruživou válku, kterou Danny vzdal a přesunul se na můj krk. Líbal mě na každičkou jeho část, ale nepřišlo mi to vzrušující. Nebouřila se ve mně všechna krev a srdce mi nebilo jako splašené. Dany si začal razit svými rty cestičku po mém triku, až k jeho lemu, tam ho nadzvedl a začal líbat můj pupík. V tu chvíli jsem zkoprněla. Chci to? Je Danny ten pravý? Je vůbec někdo ten pravý? Ano jeden existuje, ale Danny to není, Danny není ten, který rozdmýchá mou touhu.

„Danny dost!” řekla jsem a posadila se na druhou stranu postele.

„Prohrál jsem, že?” nebyla to ani otázka, jako spíš konstatování.

„Je mi to líto, opravdu jsem chtěla, ale je to silnější než já.”

„Nevadí, už od začátku jsem věděl, že to tak skončí. Jak bych s ním mohl soupeřit,” ušklíbl se sám sobě.

„Takhle to není,” přelezla jsem k němu. „Jsi bezvadný přítel. Milý, pozorný, hodný, ale já… Pro mě nejsi ten pravý, ale pro jinou určitě ano,” usmála jsem se na něj. „Byl jsi nejlepší první přítel, jakého jsem si mohla přát.”

Ze široka se na mě usmál. „Bylo mi potěšením,” objali jsme se. „Myslíš, že by Helen měla zájem?” ptal se mě s hlavou vraženou mezi mé vlasy.

„Není to ani minuta co jsme se rozešli a ty už myslíš na jinou?” uraženě jsem ho bouchla do zad, a vyprostila se z objetí.

„No promiň, ale jsem mladý a nesmím ztrácet čas,” tomu jsem se musela zasmát.

„Tak já půjdu,” nadhodila jsem a začala se zvedat.

„Počkej, doprovodím tě.” V tichosti jsme došli k vchodovým dveřím.

„Přátelé?” zeptala jsem se a podala mu ruku.

„Přátelé,” přijal mou ruku. Potom jsem rychle pospíchala do auta a vydala se na cestu domů.

Zastavila jsem kousek za odbočkou k našemu domu a přemýšlela. Udělala jsem dobře? Ano udělala, když nic, tak alespoň přestanu Dannymu ubližovat. Ale co teď? Jsem opravdu připravena na vztah s upírem?

Nemohla jsem jen tak přijet domů a vyhrknout to na něj. Zvlášť, když doma ani nebyl. Edward, Emm, Jas a Carlisle odjeli ráno na lov a vrátí se až zítra. Do té doby mám čas to všechno zvážit, ale teď se potřebuju odreagovat.

Nastartovala jsem auto a pokračovala v cestě. Zaparkovala jsem před vchodem, dneska, vlastně za chvíli, ho budu potřebovat, usmála jsem se.

Vešla jsem do domu a ve dveřích se zeptala. „Jdeme nakupovat?” v tu ránu vedle mě stála šťastná Alice a objímala mě.

„Bello, ty jsi zlatíčko, vážně půjdeme? Jenom si skočím pro věci.” Nakupování bude pro zabavení se nejlepší. Šla jsem se do pokoje převléknout. Cestou jsem zaslechla.

„Rose, Esme pospěšte si, než si to Bella rozmyslí,” musela jsem se pousmát, Alice je vážně maniak.

O třičtvrtě hodiny později jsme stály v obchodě s oblečením a poslušně zkoušely věci, které nám Alice podávala. Vlastně jsme si ho nosily navzájem.

Nerada jsem si zkoušela krajkové spodní prádlo, ale Alice mě k tomu vždycky donutila, teď tomu nebylo jinak. Už jsem měla asi pět souprav a nočních košilek, které si stejně neobleču. Na pyžamo s Medvídkem Pů rozhodně nemají.

„Alice, to už stačí, potřebuju ještě koupit jeden vánoční dárek. Sejdeme se u bot za hodinu?” zeptala jsem se a pospíchala pryč, než mi to stihne vymluvit.

Opravdu jsem potřebovala vánoční dárek a to pro Edwarda. Neměla jsem tušení, co mu dát. Co taky chcete dávat člověku, vlastně upírovi, který má všechno.

Bloumala jsem po obchodech, už to vypadalo, že nic nenajdu, když mě upoutala výkladní skříň starožitnictví. V hlavě mi to začalo šrotovat, to bude ten nejlepší dárek, jaký mu můžu dát. Pospíchala jsem koupit všechno potřebné a s úsměvem jsem šla do obuvnictví.

Takhle jsem dospěla k zásadnímu rozhodnutí. Vlastně to byla cesta plná náhod, kdybych věřila na osud, určitě by to bylo jeho dílo. Sice si nedokážu představit, jak to bude fungovat, ale půjde to. Děsí mě, že za čas budu vypadat jako jeho matka, ale kdo ví…

Popravdě jsem o tom přemýšlela celou noc, celé dopoledne, během balení dárku a taky kus odpoledne, kdy jsem se rozhodla projet se. Rychlá jízda v mém autíčku mi pomohla urovnat si myšlenky. Tak tu teď sedím v autě před domem, opírám hlavu o volant a přemýšlím, zda je to správné. Snad jo. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z auta.

Neobtěžovala jsem se jít dovnitř, nebo zvyšovat hlas, stejně mě uslyší. „Edwarde, mohl bys za mnou přijít?” pronesla jsem, otočila se a vydala se směrem do lesa. Pomalu jsem šla a sníh mi křupal pod nohama. Napadl během včerejška a jako peřina přikryl celou krajinu. Teď to byla ta pravá vánoční atmosféra. Vlastně, dneska je 24. prosince a já dám Edwardovi vánoční dárek. Usmála jsem se tomu, snad bude rád.

„Vezmi nás někam, kde nás nikdo neuslyší,” otočila jsem se k němu. Pozoroval mě zaraženě, ale vyhoupl si mě na záda a rozeběhl se. Běžel čtvrt hodiny. Zastavil se uprostřed krásné louky. Byla dokonale kulatá a celá pokrytá sněhem. Okolo stály jako hradby vysoké zasněžené stromy poskytující soukromí.

„Je to tady nádherné,” vydechla jsem.

„Už dřív jsem tě sem chtěl vzít, ale…” pokrčil rameny.

Zhluboka jsem se nadechla a přišla k němu. Položila jsem mu ruce na ramena. Zvědavě mě pozoroval, ale nic neříkal. „Edwarde, co ke mně cítíš?” tahle otázka ho překvapila, ale odpověděl.

„Jsi důvod mého žití, mé existence, to jediné co v ní dává smysl. Jsi mé slunce. Miluju tě,” tohle mi dodalo odvahy. Spokojeně jsem se usmála a políbila ho. Nejdřív zůstal šokovaně stát, jako socha, ale po chvíli se vzpamatoval a začal mi polibky oplácet se stejnou vervou. Ve chvíli, kdy se naše jazyky spojily, jsem slastně vydechla a zamotala mu prsty do vlasů. Z intenzity toho polibku se mi začaly podlamovat kolena. Nebýt Edwarda, už bych ležel na zemi. Po chvíli mi začal docházet dech, Edward se přesunul na můj krk a já zhluboka oddechovala.

„Miluju tě, Edwarde Cullene,” pronesla jsem. To Edwarda zastavilo a zhluboka se zadíval do mých očí.

„Opravdu? Opravdu mě miluješ, i když víš, co jsem zač?” ptal se nedůvěřivě.

„Ano, miluju tě z celého srdce, vždycky jsem tě milovala.”

V tu chvíli byl asi nejšťastnějším upírem na světě. Vyzařovala z něj radost, štěstí, čisté nefalšované štěstí a hlavně láska, nehynoucí láska.

„Právě jsi mě udělala nejšťastnější bytostí na světě,” usmál se a přitáhl si mě k sobě ještě víc, pokud to šlo. „Miluju tě Bello, miluju tě z celého svého mrtvého srdce.”

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 19. kapitola: