Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 18. kapitola

29.01.2010 (07:45) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 9363×

Bella

Celou cestu jsme mlčeli a já přemýšlela. Odpustila jsem jim, ale budu jim ještě kdy důvěřovat? Budu schopna podívat se do jejich tváří a uvěřit? A odpustilo jim mé srdce? Chápu důvody, proč lhali. Asi bych to taky tajila, ale to neznamená, že to je správné. Ano jsou moje rodina, jediné bytosti, které mám a miluju je, ale. Je tady to zpropadené ale. Ale nelžou mi? Ale mluví pravdu? Ale myslí to tak doopravdy?

Po třech hodinách jízdy s Edwardem jsem usnula. Když jsem se probudila, venku svítalo.

„Ahoj princezno, jak jsi se vyspala?” řekl krásný sametový hlas a vyděsil mě. Musela jsem se uklidňovat, že se nic neděje, všechno je v pořádku, vedle mě sice sedí upír, ale je to i můj bratr. Edward musel slyšet mé zběsile bijící srdce. Celou dobu mlčel a smutně se na mě díval.

„Tak dobře, jak jen se můžeš vyspat v autě.” Ušklíbla jsem se. „A můžeš se dívat na cestu prosím, nerada bych nabourala.”

„Neboj, já nenabourám, ale jestli ti to udělá radost.” Otočil svou hlavu. Pohodlně jsem se usadila, sledovala jeho dokonalý profil.

„Kde jsme?”

„V Minnesotě.”

„Cože? Vždyť mě cesta trvala tři dny a teď už jsme v Minnesotě?” ptala jsem se nevěřícně.

„Bello, vždyť jsi spala kus odpoledne a celou noc,” pronesl to, jako by se nechumelilo a právě neprojel za 15 hodin přes tisíc mil. Zatřepala jsem hlavou a koukla se na ručičku tachometru, ukazovala něco přes 200 km\h.

„Edwarde! Neměl by jsi zpomalit?” ptala jsem se s hysterií v hlase.

„Neboj se, já nenabourám,” oponoval přesvědčivě, ale ručička klesla na 160 km\h.

„Děkuju,” řekla jsem a chvilku mlčela. Měla jsem na něho hodně otázek, ale nevěděla jsem, jestli se můžu ptát. Nakonec jsem to riskla.

„Edwarde, jak lovíte?” Překvapeně zkoumal můj výraz, jestli to myslím vážně. Zřejmě usoudil, že ano, protože začal odpovídat.

„Lovíme v lesích, hlubokých. Tam kde nejsou lidé.”

„Proč?”

„Je těžké ovládat se. A když začneš lovit, je to ještě těžší, uvidíš. Úplně tě pohltí instinkty lovce. Zvířecí krev voní, ale ne tak dobře, jako lidská. Kdybychom ji na lovu zavětřili, vydali bychom se za ní, nemohli přestat.” Přikývla jsem, že rozumím.

„Čím lovíte?”

„Jak už Carlisle říkal, jsme silní a nezničitelní, takže žádné zbraně nepotřebujeme. Stačí nám ruce a zuby.” Tím mě trochu, dobře, hodně vyděsil. Takže oni se prostě rozhodnou, že mají hlad a zajdou si do lesa tak, jako my do supermarketu. Tak jako já jezdím s košíkem mezi regály, tak oni si vybírají veverku nebo vlka.

Edward se zasmál. „To je celkem trefné přirovnání.” Vykuleně jsem na něho zírala. Cože? On mi čte myšlenky?

„Bello, promiň, možná jsem ti to měl říct. Když jsi spala, začal jsem tě zase slyšet,” oznámil mi s uspokojením. Takže Edward mi zase čte myšlenky. No krása.

„Ale s tou veverkou a vlkem jsi se spletla. Já mám nejraději pumu, Emmett medvědy. Jasper si taky dá grizliho. Ostatní nejsou zas tak vyhrazení. Ale většinou náš jídelníček tvoří jeleni a srny,” vysvětloval.

Takže Emmett má nejraději grizliho, to je trefné, taky tak vypadá. Tohle Edwarda opět rozesmálo. Je otrava mít ho v hlavě, ale jistým způsobem je to fascinující a zvrhlé. Tomuhle se taky ušklíbl.

Pozorně jsem se zadívala na jeho tělo, sledovala každý sval, každou šlachu. Podobal se pumě. Byl stejně štíhlý, mrštný, rychlý a krásný. Tentokrát se na mě díval vykuleně. Není zas tak špatné mít ho v hlavě.

‚Edwarde,‘ oslovila jsem ho v myšlenkách. ‚Proč jsi mě líbal?‘ Otočil se na mě a díval se mi do očí. Bylo mu jedno, že se řítíme po cestě 200 kilometrovou rychlostí. Sledoval mě a poté se rychle podíval na cestu. Už 10 minut nás obklopoval jenom les. Edward zpomalil a sjel na vedlejší cestu směrem do lesa.

Jeli jsme asi deset minut, celou tu dobu nepromluvil ani slovo, zajímalo by mě, co se mu odehrává v hlavě. Zajel na kraj lesní cesty, vystoupil a šel do lesa. Seděla jsem v autě a přemýšlela. Mám za ním jít? Chci znát ten důvod, ale být s ním sama v lese? Co kdyby se něco stalo? Vrhnul by se na mě? Dobře, je to nepravděpodobné, protože má světlé oči a ostatní by mu to nikdy neodpustili, ale i tak, je to upír.

Zhluboka jsem se párkrát nadechla a šla v jeho stopách. Po sto metrech jsem se už chtěla obrátit, když jsem došla na malinký palouček. Byl tak velký, že by se tam stěží vlezla dvě auta. Edward stál zády ke mně a díval se někam mezi stromy. Sedla jsem si na kámen uprostřed a čekala. Netrvalo to dlouho a otočil se na mě.

„Bello, musíš mě pochopit, chci, abys mě chápala a mohu jen doufat, že mé city opětuješ. Já, když jsem tě poprvé uviděl, když tě k nám Rose přinesla… Byla jsi tak nádherná, tak malá, tak dokonalá, nemohl jsem jinak než tě zbožňovat. Pamatuješ si páté Vánoce?” zeptal se z ničeho nic.

Přikývla jsem. „Tehdy k nám přijeli Denalijští. Byly to bezvadné Vánoce. Šli jsme poprvé pro stromeček do lesa.” Usmála jsem se.

„Ano to jsou ony. Řekněme, že Tanye jsem v té době nebyl lhostejný. Večer jsme šli na lov a Tanya na mě vybafla s tím, že pro mě nejsi jenom sestra. Tehdy jsem její závěry popřel a vysmál se jí. Ale postupem času jsem jí začal dávat za pravdu. Táhlo mě k tobě něco víc, než jen bratrské pouto. Když si byla u Polly, nemohl jsem to vydržet. Stýskalo se mi po tobě, byl to nesnesitelný pocit a já si uvědomil pravdu.” Teď už nestál, klekl si přede mě, takže jsme měli obličeje ve stejné úrovni a díval se mi do očí. „Uvědomil jsem si, že tě miluju. Když si vkročila do letištní haly, byl jsem šťastný. Těšil jsem se na tvou blízkost, ale ty ses mi vyhýbala. Potom přišel náš výlet a já tě uviděl sedět na tom útesu,” zatřepal hlavou. „Tehdy jsem se neudržel. Byla jsi, jsi dokonalá. Musel jsem tě políbit. Sice jsem ohrozil tvůj život, ale musel jsem tě políbit, toužil jsem po tobě. Ani nevíš, jak opojný to byl pocit a když si můj polibek opětovala, udělala si mě nejšťastnějším mužem. Dala si mi naději. Ale potom, ses mi stranila, vlastně všem. Byl jsem zmatený, nechápal jsem co se děje a ty jsi mi nedala šanci to vysvětlit. První příležitostí byly tvé narozeniny, ale nechtěl jsem ti je kazit… Následně přišel tvůj výlet s přáteli. Když jsi nepřišla včas domů… Chtěl jsem tě jít hledat a odtáhnout tě domů, ale Emmett s Jasperem mi v tom zabránili. Když si přišla opilá a obvinila nás…“ zakroutil hlavou. „Nemohl jsem… nechtěl jsem věřit… Tolik mě bolelo vidět tě smutnou, nešťastnou…” Odmlčel se a zavřel oči.

„A potom jsme tě viděli s Dannym. Když jsem zjistil, že s ním chodíš…” Zatnul pěsti tak, až mu zbělely klouby. „Strašně jsem trpěl, ale ty jsi byla šťastná…. A potom jsme se vrátili z lovu a ty jsi nikde nebyla. Ten strach, děs, který jsem, jsme, zažili. Bylo to něco neskutečného, tak jsem se za celých sto let nebál. Už to nesmíš nikdy udělat.” Zadíval se mi do očí. „Bello miluju tě. Vždycky jsem tě miloval.”

Dívala jsem se do jeho zlatých očí a nevěděla co říct. Dívala jsem se to očí plných něhy štěstí a lásky. Edward mě miluje. On mě miluje, miluje svou sestru. Tahle myšlenka se mu asi nelíbila, protože se zamračil. Já mám ho ráda, avšak…

„Je to moc rychlé, musím si to rozmyslet a navíc je tady Danny.” Jenom přikývl.

„Dovol mi něco prosím,” pronesl touhou zastřeným hlasem. Začal ke mně pomalu přibližovat hlavu. Skousla jsem si dolní ret. On mě chce políbit. Líbá neuvěřitelně, nedá se to vůbec srovnat s polibky od Viktora a už vůbec od Dannyho. Tohle se mu líbilo, protože se usmál a potom mě políbil. Dlouze, dravě a nedočkavě. Čím déle jsme se líbali, tím se náš polibek stával něžnější. Přerušil náš polibek a opřel si své čelo o mé.

„Ty mě jednou zbiješ…” hlesl. „Tohle bych neměl dělat, takhle riskovat tvůj život, avšak nemůžu si pomoci.” Usmál se a ještě jedou mě rychle políbil. „Měli bychom jít, než nás začnou hledat.” Zvedl nás oba a šli jsme k autu.

Po zbytek cesty jsem přemýšlela o svých citech k Edwardovi. Nechtěla jsem, aby mě slyšel. A zřejmě se mi to podařilo, neboť nasadil frustrovaný výraz. Nevěděla jsem co si myslet. Vždycky to byl můj starší bratr, staral se o mě. Emmett s Jasperem byli ti ztřeštění, ti co mi dovolili všechno, ale Edward byl ten rozumný, ten co mě vždycky chránil. V posledních dvou měsících se náš vztah sice změnil, ale já si nejsem jistá, zda chci, aby byl něco víc.

„Co jsi myslela tím ‚líbá lépe než Viktor.‘ Copak ty ses s ním…?” vyhrkl Edward najednou.

„Snad bys nežárlil,” popichovala jsem ho.

„Na tebe vždycky.” Usmál se. „Ale opravdu, měla jsi něco s Viktorem?” ptal se vážně.

„Ne to, co si myslíš. Nespala jsem s ním. Stalo se to v létě. To u Polly mi poprvé došlo, že něco není v pořádku. A když jsem šla do našeho starého domu…. Cítila jsem se osamělá. Viktor mi tehdy pomohl.”

Edward se zatvářil lítostivě a chytl mou ruku. „Je mi líto, že jsme ti lhali, že jsem tam tehdy nebyl. Ale něco ti můžu slíbit, už tě nikdy neopustím. Pokud to nebudeš chtít.” Vděčně jsem se na něj usmála a stiskla jeho ruku. Zbytek cesty jsme mlčeli a poslouchali naše oblíbené písničky.

Domů jsme přijeli po páté hodině.  Rozhlížela jsem se kolem. Všechno vypadalo stejně, jako když jsem to tady opouštěla, přitom se toho tolik změnilo. Já se změnila, má rodina se změnila, z rodiny s tajemstvím se stala rodina upírů. Zhluboka jsem se nadechla, vystoupila a šla do domu. Hned jsem se vydala do pokoje a do sprchy. Přece jen, sdílet jednu koupelnu se čtyřmi muži je přinejmenším nemilé. Po dlouhé teplé koupeli jsem se převlékla do volných džínů a trička a vydala se dolů.

„Zlatíčko uvařila jsem ti večeři,“ volala na mě Esme dřív, než jsem stihla sejít dolů.

„Už jdu,” zavolala jsem a podívala se na svou rodinu sedící v obýváků. Před sebou měli krabice, které jsem našla na půdě.

„Co s tím budete dělat?” vyzvídala jsem.

„Říkali jsme si, že když už znáš pravdu, tak bychom si je mohli prohlídnout.” Nadšeně jsem přitakala a pospíchala povečeřet.

„Jak ti chutnalo?” ptala se mě Esme.

„Bylo to skvělé, jako vždy. Na někoho, kdo už nejí víc jak 70 let vaříš úžasně.”

Esme se jenom usmála a umyla talíř tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. „Pojď, půjdeme za ostatními.” Chtěla mě chytit kolem ramen, tak jako vždycky, ale já uhnula. Nebyla jsem připravena na takovou blízkost, ještě ne. Pokud jsem se jí mohla vyhnout, činila jsem tak. Pořád mě děsila jejich pravá tvář. Když o tom tak přemýšlím, jediný kdo mě neděsí, z čí blízkosti mi nenaskakuje husí kůže, je Edward. Je paradox, že se nebojím Edwardova upířího já, ale jeho lidského, vlastně mužského.

Esme přeběhl po tváři bolestný výraz, který nahradila chápavým pohledem. Omluvně jsem se usmála a spěchala vedle ní do obýváku za ostatními. Seděli na pohovkách, každý vedle své polovičky. Jenom Edward sám. Mohla jsem se posadit ke komukoliv, ale šla jsem za ním. Opřela jsem se o něj pohodlně a nechala Emmetta pustit video.

„Tohle je úplně první kazeta s tebou. Bylo to týden po tom, co jsme se přestěhovali z Forks. Pamatuju, jak jsme jí kupovali. Alice nás dotáhla na nákupy, museli jsme zařídit dům a koupit ti oblečení. Vybral jsem ti krásný námořnický obleček, vážně nechápu, že ti ho oblékla jenom jednou.” Zašklebil se Em na Al, ta na něj pro změnu vyplázla jazyk.

„Potom chtěla začít nakupovat pro nás, rychle jsme se rozprchli a ty jsi zůstala s Edwardem. Každá žena v obchodě po něm slintala. Mělas vidět ty jejich pohledy, když tě nesl v náručí,” smál se na celé kolo.

„Ty myšlenky byly odporné,” přiznal Edward.

„A co teprve ty pocity, závist a hlavně touha,” ušklíbl se Jasper.

Potom už jsme sledovali video. Podali mi přesný výklad kdy a kde se co stalo. Musím přiznat, že se moc nelišily od těch upravených, ale tyhle byly osobitější a zábavnější. Pořád jsem se musela smát. Taky jsme si prohlíželi všechny fotky, byly jich tuny. Poslední, co si pamatuju je, že jsem měla hlavu položenou v Edwardově klíně a sledovala asi desátou kazetu. Opravdu jich měli hodně.

Byla jsem zase v lese. Všude kolem mě byla tma a stromy. Neslyšela jsem žádný hlas, žádné noční zvíře, ani zavátí větříčku, nic. Byl tu jenom les, tma a hrobové ticho. Nemohla jsem se pohnout. Jenom jsem tam stála a dívala se před sebe. Stáli tam, jenom tak tam stáli a smáli se. Smáli se mé bezmocnosti, mé naivitě a hlavně mé důvěře v ně. Po značné chvíli se ke mně začali přibližovat a pořád se smáli. Bála jsem se, bála jsem se jich, jejich podstaty, z jejich smíchu mi běhal mráz po zádech. Chtěla jsem utíkat, ale nemohla jsem. Když byli u mě, Rose pronesla. „Ty důvěřivá hlupačko.” Hned na to se mi zakousla do krku.

„No tak Bello. Pšt to je jenom sen, uklidni se,” slyšela jsem ustaraný hlas. „Otevři oči, nic se neděje. Je to jenom sen.” Poslechla jsem ten hlas a otevřela oči. Ležela jsem na posteli, ve svém pokoji, kde svítilo tlumené světlo. Edward a Esme seděli každý z jedné strany postele a snažili se mě probudit. Ostatní stáli kolem a úzkostlivě mě sledovali. Rychle jsem se posadila a vyděšeně se na všechny dívala. Snažila si uvědomit, kde to jsem a co se děje. Potom jsem si vzpomněla na svůj sen a dostala strach. Rychle jsem se přesunula k Edwardovi a skočila mu do náruče. Objal mě.

„Bello to je dobré, byl to jenom sen. Nikdo ti nechce ublížit,” utěšoval mě. Ale nechtěla jsem poslouchat. Ta noční můra byla příšerná, celou mě ovládla a já neuvažovala racionálně.

Hystericky, se slzami v očích jsem ze sebe soukala. „Ať jdou pryč, nechci je vidět. Oni mi ublíží.” Nic víc jsem nevnímala, zabořila jsem hlavu ještě silněji do Edwardovy hrudi a odmítla se pohnout. Trpělivě mě objímal a konejšivě hladil po zádech. Po nějaké době nás položil na postel a zabalil mě do deky. Vzhledem k tomu, že jsem se ho odmítala pustit, to šlo těžce. Potom si už pamatuju jenom melodii ukolébavky, kterou pro mě složil.

Ráno jsem se vzbudila stulená na Edwardově hrudi, přičemž mě objímaly jeho paže.

„Dobré ráno princezno,” oslovil mě sametový hlas. Usmála jsem se a otevřela oči.

„Jak víš, že jsem vzhůru?”

„Slyším tvoje srdce, když se probouzíš, bije rychleji.”

„Můžu mít vůbec nějaké tajemství?” ptala jsem se rozmrzele.

„Tvé myšlenky, například.” Teď byl zase on rozmrzelý. „Bello, co se ti v noci zdálo? Křičela jsi.”

Rázem jsem si vzpomněla na svůj sen. „Byla to noční můra,” řekla jsem prostě.

„Bello řekni mi, co se ti zdálo! Prosím.“

„Edwarde, já nechci.”

„Dobře.” Věděl, že se mnou nehne. „Ale proč si potom všechny vyhodila z pokoje? A mě ne?“

„Ty nedáš pokoj!” Plácla jsem ho po rameni. „Já nevím. Nahánějí mi strach.” Kousla jsem se do rtu.

„A já ti strach nenaháním?” zeptal se s pochybami v hlase.

„Ne ty ne. Já vím, že to není rozumné, ale… Když jsou vedle mě, když se mě mají dotknout, přiblížit se, dostanu strach. Je to naprosto iracionální. Zvlášť proto, že u tebe se cítím v bezpečí. Nedokážu to vysvětlit, vím, že jim tím ubližuju, ale nedokážu to ovládnout.”

„To je v pořádku. Však se to spraví. Je toho na tebe moc najednou,” uklidňoval mě a hladil po zádech.

„Kolik je vlastně hodin?” Napadlo mě.

„Je půl dvanácté.”

„Cože? To jsem spala tak dlouho?” vykulila jsem oči a rychle se zvedala.

„No jak se to vezme. Usnula jsi po půlnoci a když k tomu připočteme tu tvou noční můru, tak to není zas tak dlouho. Měla by sis ještě lehnout.”

Byla to lákavá nabídka. Stulit se znovu v jeho náručí, ale to nejde. Nesmím mu dávat falešné naděje, když nevím, co chci. Nedokážu si představit, jak by vypadal vztah mezi člověkem a upírem. On by se musel neustále krotit a já. Musela bych si odepřít spoustu věcí, dotyků, polibků, sexu, dětí. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, zda chci mít děti. Proč taky, kdo by je v 17 chtěl. Ale jednou, do budoucna, možná ano. A to by s Edwardem nešlo, když je mrtvý.

„Nemáš někdy chuť se na mě vrhnout?” zajímala jsem se. Stále jsem seděla na posteli a dívala se na něj.

„Podle toho jak to myslíš,” škádlil mě s úsměvem.

„Pokud myslíš po sexuální stránce, tak od doby co jsi přijela, nepřemýšlím o ničem jiném.” Usmíval se. „A co se týká žízně… Voníš skvěle.” Vzal mou ruku do své a přičichl. „Neuvěřitelně, ale za těch 17 let jsem si na tebe a tvou vůni zvykl. Lhal bych, kdybych řekl, že netoužím ochutnat, ale nevrhnul bych se na tebe. To ti můžu slíbit.” Políbil mě do dlaně a zmizel mezi dveřmi.

Rychle jsem se převlékla a vydala se hledat Carlislea. Nejprve jsem zaklepala na dveře pracovny.

„Bello, pojď dál.”

„Jak jsi věděl, že jsem to já?” zajímalo mě potom, co jsem se posadila.

„Jsi jediný člověk v domě.” Usmál se. „Co potřebuješ?”

„Jakou máme omluvu ze školy?” zajímal jsem se.

„Infekční choroba, zákaz návštěv. Proč tě to zajímá?”

„Já jenom jak dlouho ještě zůstaneme doma.”

„Řekl bych, že ještě celý týden. Tři dny bude svítit slunce a není třeba, aby jsi tam šla sama. Nebo už chceš jít?”

„Ne, já jenom kvůli učení, nevím, co všechno jsem zameškala.” Ošila jsem se.

„Neboj, to tě doučíme.” Usmál se.

„Kolik vlastně mají škol?” Zajímala jsem se.

„Jak kdo, občas si dali volno, takže každý kolem 14 ze střední školy. A co se týče vysokých, mají 5 titulů, ale zase záleží na tom jak kdo. Nejvíc jich má Edward.” Usmál se.

Takže 14krát odmaturovali, to je perfektní. Přemýšlela jsem sarkasticky. Že je to ještě baví. Zamávala jsem Carlisleovi a běžela se nasnídat. Potom jsem si šla sednout za nimi do obýváku.

„Pomůžete mi s učením?” Zeptala jsem se jich. Všichni nadšeně přikývli a začali. Největší problém mi dělala algebra. Ale díky Edwardově schopnosti pochopit, co mi nejde a Emmettově škole hrou, to šlo raz dva.

Nejprve moc děkuju za komentáře, dělají mi radost, líbila se vám tahle kapitola?

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 18. kapitola: