Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 16. kapitola

27.01.2010 (08:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8599×

Bella

Ráno mě neprobudila noční můra, ale Viktor. Ležel vedle mě na posteli a snažil se vstát. Chytla jsem ho za ruku a otočila se na něj.

„Dobré ráno Ještěrko. Nechtěl jsem tě vzbudit,” usmál se na mě.

„Nevadí,” odvětila jsem s úsměvem.

„Jak jsem se tady dostala?” nepamatuju si totiž, že bych sem šla.

„Donesl jsem tě sem. Usnula si v půlce zápasu.”

„To je mi líto. Kdo vyhrál?” ptala jsem se hned.

„Nakonec Chicago, ale těsně. Ptáš se jenom ze slušnosti nebo tě to zajímá?” zakřenil se na mě.

„Zajímá mě to.” Řekla jsem naštvaně a pokusila se otočit, ale nedovolil mi to. Takže to dopadlo tak, že já ležela na zádech a on se nade mnou nakláněl.

„Nezlob se na mě, prosím,” vdechl mi do tváře, která byla až moc blízko té jeho.

Snažila jsem se nepodlehnout jeho šarmu, ale bylo to lehčí než odolat...

„Čekám omluvu, upřímnou.”

„Z celého srdce se omlouvám má krásná paní.” Pronesl básnickým hlasem a ještě víc se přiblížil.

„Ty jsi zase četl Shakespeara? To bych do tebe nikdy neřekla,” ušklíbla jsem se na něj.

„Půjdete s námi na oběd?” Jerry vletěl do pokoje. Když nás uviděl v této nedůstojné poloze, okamžitě začal koktat omluvy.

„Promiňte... já netušil, že...”

„To je dobré Jerry, půjdu ráda a Viktora můžeme nechat doma, jemu to nebude vadit, že?” usmála jsem se na něj nevinně.

„To bys mě nechala umřít hlady?” urazil se a překulil se vedle mě.

„Jerry, jak jsi to myslel s tím obědem?” zajímala jsem se.

„No snídani jsme zaspali, ale oběd stihneme.” To mi toho moc neobjasnil.

„Kolik je vlastně hodin?” ptala jsem se.

„Je něco po jedenácté, takže bychom si měli pospíšit, aby z toho nebyla nakonec večeře.”

„No jo, už vstáváme,” zabručel Viktor vedle mě a zvedl se.

„Bells, zajdeme ještě před jídlem pro tvoje věci, nebo to chceš nechat na později?” ptal se mě a přitom se oblíkal.

„Raději bych hned, pokud to nevadí.” Andělsky jsem se na něj usmála. „Tvoje tričko je sice fajn, ale chci svoje pyžamko.” Jenom přikývl.

Vpadla jsem do koupelny a tam ze sebe udělala člověka, cestou do Viktorova, teď vlastně našeho, pokoje jsem pozdravila kluky, kteří zase seděli před televizí, a šla se obléct. Vzala jsem si rifle a tričko, ve kterých jsem včera přijela a půjčila si Viktorovu Yalskou mikinu.

„Kluci, jdeme pro Ještěrčiny věci, za chvíli jsme zpátky.” Oznámil Viktor klukům a už otvíral dveře.

„Počkej, pomůžeme ti s tím, a vysvětlíš nám, proč jí říkáš Ještěrko,” ozval se Luk a vypnul televizi. Jak řekl, tak se taky stalo.

Šli jsme pro mé věci a Viktor jim vyprávěl starou historku, na kterou si moc nevzpomíná, a pochybuju, že on jo. V podstatě jsem se jednou jako malá rozhodla, že vyšplhám na jejich strom, a Viktorovi jsem přitom připomínala ještěrku, od té doby mi tak říká. I když mám pocit, že jsem na něco důležitého z toho dne zapomněla.

„Bello, kde máš auto?” ptal se mě Will.

„No já to úplně přesně nevím, ale řekla bych, že támhle.” Ukázala jsem doprava, ke skupince asi 20ti kluků stojících na parkovišti okolo auta. Mohla bych se vsadit, že ten rozruch vyvolalo právě moje Maserati. Will jenom povytáhl obočí, ale nijak to nekomentoval.

Došli jsme ke skupince, a já se začala probojovávat ke svému autu. Jakmile těm čumilům došlo, o co mi jde, uvolnili mi cestu.

„Vidím, že ti koupili k narozeninám pořádné auto,” ohodnotil ho Viktor uznale.

„Jo koupili.” Rychle jsem odemkla ignorujíc všechny okolo.

„Moc toho nemám jenom tři tašky, jsou v kufru,” řekla jsem klukům a sama se natáhla k palubní desce, abych z ní vyndala mobil a doklady.

„Viktore, to je nějaká tvoje nová?” Začal na Viktora pokřikovat jeden z kluků stojící okolo. „Má super auto.”

„Ne není a drž se od ní dál Jacku.” Pronesl temně.

„No jo, vždyť se jenom ptám,” odvětil a zvedal přitom ruce v gestu, vyjadřujícím vzdávám se.

„Ale má pravdu Bello, opravdu je to krásné auto. Necháš mě někdy řídit?” zajímal se Luk.

„Možná jo, záleží na tom, jak dlouho zůstanu,” pokrčila jsem nezaujatě rameny. Popravdě mi to bylo vcelku jedno. Je to zvláštní, před pár dny bych ho nikomu nesvěřila. Když ho řídil Danny, byla jsem jako na jehlách a teď mi to najednou nevadilo. Člověk dokáže rychle přehodnotit své priority, když má důvod.

Kluci mi zanesli tašky do Viktorova pokoje, a počkali, než se převleču. Jak jsem zjistila, vzala jsem si dvoje boty, kecky. Měla jsem troje kalhoty, dost triček, pár mikin a taky dvoje šaty. Nechápu, na co jsem myslela, když jsem balila. Vlastně v tu chvíli jsem nemyslela, ale byla v šoku. To mě trochu omlouvá.

Venku svítilo slunce a na konec října bylo neobvyklé teplo. Proto jsem se rozhodla obléct si jedny z šatů, co jsem sebou měla. Možná poslední možnost vzít si je. Byli to červené šaty po kolena s krátkým rukávem. K tomu jsem si vzala kecky a černou bundu, kterou jsem měla během cesty. Ještě jsem si pro jistotu vzala peníze a vyběhla z pokoje.

„Tak můžeme jít,” oznámila jsem klukům. Otočili se na mě a upřeně mě sledovali.

„Děje se něco?”začala jsem si prohlížet oblečení.

„Ne nic, jenom kluci si právě uvědomili, že jsi žena a zatraceně krásná žena,” usmál se Viktor a pobaveně sledoval své spolubydlící. „Asi tě před nimi budu muset začít chránit,” dodal, když na mě pořád zírali. Začervenala jsem se a rychle zmizela na chodbě s nimi v patách.

„Kam vlastně půjdeme?”

„Co by si řekla číně?” zeptal se Jerry.

„To zní fajn,” usmála jsem se a nechala se vést.

Nakonec nezůstalo jenom u oběda, ale kluci mě provedli celou školou. Ukázali mi posluchárny, maskota školy, buldoka Handsome Dana, vzali mě do obrovské knihovny, do parku a na spoustu dalších míst. Yale je perfektní škola, taky bych tady chtěla studovat, jednou.

„Kam půjdeme teď?” zeptala jsem se potom, co mě provedli galerii slavných studentů.

„Co takhle do Obsession,” navrhl Will.

„Co to je?” Zajímala jsem se.

„To je místní bar. Studenti tam rádi chodí,“ objasnil mi Luck.

„A vaří tam?” zeptala jsem se. Kluci se na mě zaraženě podívali. Už jsem jim to chtěla vysvětlit když, to za mě udělal můj žaludek. Jakmile uslyšeli, jeho hlasitý protest, zasmáli se.

„Nevaří, ale cestou se prodávají burgry. Pokud ti to bude stačit,” navrhl mi Viktor. Jenom jsem přikývla a nechala se vést, jako celý den.

„Nenarušuju nějak vaše plány? Je neděle večer a vy mě provázíte po škole. Určitě jste měli na práci něco zajímavějšího,” vyzvídala jsem, když jsme čekali na jídlo.

„To je v pohodě. Milejší společnost bychom těžko našli,” chlácholil mě Jerry, ale moc jsem mu nevěřila.

„Tak tohle je Obsession,” prohlásil Viktor, když jsme zastavili před budovou z červených cihel. Vešli jsme dovnitř. Byla to jedna obrovská místnost, kde podél stěn stály černé stoly. Uprostřed místnosti byly kulečníkové stoly, stolní fotbal, vzadu jsem zahlédla bowling. Na jedné stěně byla připevněná obrovská plazmová televize, pro kterou by Emmett vraždil, a okolo ní byly nedbale rozmístěny černé pohovky a židle. Bar byl u protější stěna, celý z černého dřeva. Všechno tady bylo laděné do černa, tak aby to podtrhovalo červené cihlové stěny občas nabourané fotografiemi nebo plakáty.

„Měl jsi mi říct, že je to sportovní bar. A ještě ke všemu klučicí,” obvinila jsem Viktora. Jenom se na mě omluvně usmál a vedl mě ke stolu.

„Kde jste byli včera večer? Co jste měli tak zajímavého na práci, že…” Vkřikl muž stojící u stolního fotbalu, když mě zaznamenal, odmlčel se a prohlížel si mě hodnotícím pohledem.

„Marku tohle je Bella, Bello Mark.” Představil mě onu hráči. Měl černé vlasy po ramena, zelené oči a vypracovanou postavu.

„Teď už chápu, proč jste tu nebyli,” pronesl směrem k mému doprovodu a věnoval se mé osobě. „Těší mě,” podal mi ruku a toužebně se na mě zadíval.

„Mě taky,“ usmála jsem se. A hned se přitlačila k Viktorovi. Z Marka vyzařovalo něco, co mě dost znepokojovalo, nebylo to přímo nebezpečí ale spíš opatrnost.

„Odkud se znáte,” zajímal se hned.

„Bellu znám odjakživa, včera přijela a nějakou dobu tu zůstane,“ odpověděl s uspokojením v hlase Viktor a objal mě kolem pasu. Zřejmě vycítil mé obavy.

„Představíš nás taky?” zeptal se někdo za mými zády. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že tam stojí polovina zdejšího osazenstva, a ta druhá poslouchá. Nakonec mi všechny představili, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že si ty jména pamatuju.

„Ale já to vůbec neumím,” oznamovala jsem Willovi, když mě zatáhl ke kulečníku.

„To vůbec nevadí. Já tě to naučím,“ oznámil mi Viktor stojící za mnou. Vysvětloval mi pravidla Billiaru během toho, co Will chystal stůl. Potom rozstřelil koule a já byla na řadě.

„Takže musím říct, jakou kouli chci hrát?” ujišťovala jsem se znovu.

„Jo, vyber si tu nejjednodušší a nezapomeň, že máš plné koule.” Poučoval mě Viktor.

„Tak ta červená do zadní kapsy?” oznámila jsem, ale byla z toho spíš otázka.

„Dobře, tak teď se nahni nad stůl a nachystej si tágo. Ano tak.” Viktor a nahnul spolu se mnou. Tělo měl přitisknuté na tom mém, v pravé ruce svíral mou pravou ruku, která držela konec tága, tím mě objímal. V levé ruce držel mou levou ruku a upravoval mi prsty.

„Tady to chytneš tak, aby mohlo snadno klouzat. Tak je to správně. A teď když chceš, aby šla koule doprava, uhodíš jí víc vlevo, ale ne moc a naopak.” Hlavu měl vedle té mé a při vysvětlování mi jeho dech ovíval obličej. Nebylo to nepříjemné, ale chybělo tomu to kouzlo, ten pocit, který mám, když jsem s Edwardem.

„Musíš si to přesně nasměrovat. Tak měla by si jí trefit pod tímhle úhlem.“ Naznačil mi a zkusmo udělal pár předšťouchů. „Až budeš připravená tak do ní šťouchni, ale ne s moc velkou razanci. Jakmile se dotkneš tágem koule, neuhýbej hned, ale počkej, až se bílá dotkne barevné.” Poslouchala jsem jeho rady a naznačovala úder. Nebyla jsem sice připravena, ale proč to odkládat. Strčila jsem do bílé koule, ta drcla do červené a ta spadla lehce do kapsy. Začala jsem se radovat a skočila Viktorovi kolem krku.

„Na začátečníka dobrý výkon,” pochválil mě Mark, stojící u stolu. „Nechceš vyměnit učitele, takovou odměnu bych si nechal taky líbit.” Narážel na to jak, nevhodně jsem na Viktorovi vysela.

Možná to bylo zvláštní, ale potřebovala jsem to. Tyhle aktivity a malé radosti, úspěchy mi pomáhaly nemyslet na ně. Na jejich lži. Nechtěla jsem na to myslet, rozhodně ne dnes, ještě nejsem připravena postavit se tomu čelem. Je to moc čerstvé, potřebuju čas, abych to zpracovala.

„Ne Viktor mi stačí,“ odpověděla jsem Markovi a dál se věnovala hře. Byla to zábava, nikdy bych nevěřila, že mě bude Billiard bavit. Nakonec jsem hrála, nebo jsme hráli, Viktor mi stále pomáhal, bez jeho pomoci by mi to tak rozhodně nešlo, s Jerrym, Lukem, Markem a pár dalšími. Něco jsme vyhráli, něco prohráli, ale celková bilance nebyla vůbec špatná.

„Tak jak sis to užila?” zajímal se Luk, když jsme přišli na kolej.

„Byla to vážně zábava, ale jsem mrtvá. Můžu jít do koupelny?” Kluci jenom přikývli, takže jsem popadla ručník, pyžamo a vydala se do sprchy. Nechala jsem na sebe dopadat proud teplé vody a umývala jsem se. Zítra si musím koupit sprchový gel a taky šampón. Nemůžu používat Viktorův, ne že by jeho nevoněl hezky, ale pánskou vůni na sobě mít nemusím.

Ze sprchy jsem zalezla rovnou do postele.

Myslela jsem, že hned usnu, ale opak byl pravdou. V hlavě se mi honily myšlenky. Ale nebyly to prožitky z dnešního dne, ale myšlenky na mou rodinu. Stýskalo se mi po nich. Sice mi celý život lhali a jsou to příšery, ale je to má rodina a já je… miluju. Ano miluju je všechny, ale ještě se k nim nemůžu vrátit. Ne teď, ne když na ně pomyslím a třepu se strachy.

Neuplynulo ani deset minut a postel vedle mě se pohnula. Hned nato se ke mně přitiskl Viktor a objal mě.

„Ještěrko, povíš mi už, co se stalo?” zašeptal mi do ucha.

„Ne nemůžu. Nezlob se, ale nejde to, je to rodinná záležitost, hodně osobní,” odpověděla jsem mu rovněž šeptem.

„Tak dobře. Dobrou noc.” Políbil mě na krk a přitáhl si mě těsněji k sobě. Poslouchala jsem jeho pravidelný dech. Tenhle zvuk mě nakonec uspal. Ale bylo by lepší, kdybych neusnula.

Zase jsem byla v tom lese. Všude bylo šero a strach. Utíkala jsem. Utíkala jsem a nevěděla kam, prostě jsem musela. Musela jsem se dostat pryč. Nebála jsem se lesa ale toho co je v něm. Utíkala jsem, utíkala jsem a padala jsem, pořád dokola. Byla jsem jenom pár kroků od světla, od záchrany a zastavila jsem se. Stála jsem a čekala, čekala jsem na to, co se bude dít. Kroky, které mě celou dobu pronásledovaly, byly blízko, byly tak blízko, že jsem slyšela dech svého pronásledovatele. Stála jsem tam zády k útočníkovi a rozhodla se, že už nebudu utíkat a postavím se strachu čelem. Otočila jsem se rychle a pohládla do bledé tváře.

„Proč?” Bylo jediné, co jsem pronesla, než na mě skočil. Začala jsem se bránit. Kopala jsem, škrábala jsem a křičela. Nic nepomohlo.

„Bello vzbuď se! No tak Bello vstávej, je to jenom sen. Jenom noční můra!” Hlas pronikal do mého podvědomí. Rychle jsem otevřela oči a uviděla, Viktora jak se mě snaží vzbudit. „Bello vstávej. Nic to není, jenom zlý sen.” Párkrát jsem zamrkala a skočila mu kolem krku. Mít tričko, bylo by za chvilku mokré. Slzy mi stékaly proudem po tváři a kanuly na Viktorova nahá ramena.

„Pšt Bello, to bude dobré, to bude dobré…” Mumlal uklidňujícím hlasem a pevně mě objímal.

„Co se to tady děje?” vpadl do pokoje Jerry. Když mě uviděl, vykulil oči, až jsem měla strach, že mu vypadnou z důlků. Chtěla jsem ho uklidnit, říct jim, že se nic neděje, ale nemohla jsem. Jediné co ze mě vycházelo, byly vzlyky, vzlyky a slzy.

„Jerry, zavři dveře a běž pryč, Bella měla noční můru. Potřebuje se uklidnit,” odpověděl Viktor a ještě pevněji mě objal. Potom nás oba opatrně položil na postel a hladil mě po zádech, dokud jsem neusnula, v jeho teplé bezpečné náruči.

Ráno mně probudily nepříjemné sluneční paprsky svítící mi do očí. Chvíli jsme se ještě převalovala, ale potom to vzdala. Oblékla jsem si rifle, tričko, obula kecky a vyšla do společné místnosti. Kluci jedli a sledovali televizi.

„Dobré ráno,” pozdravila jsem zvesela a šla si pro snídani.

„Dobré,” odvětili sborově.

„Budeme mít často tak bouřlivou noc?” zeptal se mě se zájmem a stopou humoru Luk. Nechápavě jsem se na něho podívala, a přemýšlela co se v noci dělo.

„Mluví o tvém nočním vystoupení,” pokusil se mi to objasnit Jerry, ale já se pořád nechytala.

„Myslí tvojí noční můru,” řekl Viktor. V tu ránu jsem si vzpomněla na to co se dělo v noci.

„Já se moc omlouvám, nevěděla jsem, že…” Překotně jsem se omlouvala.

„To je v pohodě, Luk tě chce jenom potrápit,” usmál se na mě Will.

„V kolik máte dneska přednášky?” ptala jsem se kluků. Přeci jen bylo půl jedenácté a oni se neměli k odchodu.

„Až odpoledne, proč se ptáš?” Zajímal se Luk.

„Jen mě to zajímalo,” seděla jsem na pohovce a v ruce držela mobil. Přemýšlela jsem, jestli ho mám zapnout, jestli už jsem připravená čelit realitě.

„Bello haló!!! Země volá Bellu.” Mával mi Jerry rukou před obličejem.

Rychle jsem zamrkala. „Co je?”

„Nic jenom se tě asi už 10 minut snažím probrat,” tázavě jsem se na něj podívala. „Dobře trochu přeháním, ale i tak. O čem si přemýšlela?”

„Přemýšlím, jestli ho mám zapnout,” zamávala mobilem.

„Zapni ho,” odpověděl a povzbudivě se na mě zadíval.

Zhluboka jsem se nadechla a zapnula telefon. Okamžitě se rozezněl. Přišla mi spousta SMSek a do toho mi neustále volal někdo z Cullenů. Dívala jsem se na telefon, který se na stole pohyboval v pravidelných intervalech, a přemýšlela. Přemýšlela jsem, zda ho zvednout, nechat tak, anebo vypnout.

„Bello udělej s tím něco!” rozkřičel se Luk poté, co zvonil 10 minut v kuse. Povzdechla jsem si, vzala mobil, vypnula ho a hodila zpátky na stůl.

„Proč jsi to nezvedla?” zajímal se Wil.

„Nechci s nimi mluvit,” oznámila jsem prostě. To byla poslední zmínka o telefonu v ten den.

Poté co kluci odešli postupně na přednášky, jsem se vydala na nákupy. Koupila jsem vše potřebné a rozhodla se klukům uvařit. Přeci jen mi to docela šlo. Udělal jsem jim steaky a grilované brambory, podle toho jak se večer oblizovali, jim to chutnalo.

Následující dny plynuly v poklidu a stejně. Jediné co se měnilo, byly moje noční můry. Dneska v noci už jsem neutíkala, stála jsem uprostřed lesa a čekala, až přijdou a oni přišli. Stáli přede mnou a dívali se na mě se strachem v očích. To bylo zvláštní, strach bych měla mít spíš já. Stáli jsme naproti sobě a nikdo se ani nehnul, oni ani nedýchli. Ještě chvíli jsem je pozorovala a potom udělala pomalý krok jejich směrem, když jsem byla dva kroky od nich, usmála jsem se. Ano já se usmála a vrhla se jim kolem krku.

V tu chvíli jsem se probudila. Bylo páteční ráno a já sledovala dešťové kapky dopadající na parapet. Povzdychla jsem si a odebrala se do koupelny. Už jsem tady týden, týden a ještě jsem nedospěla k žádnému rozhodnutí, aspoň vědomě ne. I když moje podvědomí se zřejmě rozhodlo. Nechal jsem po sobě stékat teplou vodu a přemýšlela, co budu dělat. Možná bych mohla zvednout telefon. Jako začátek to není špatné. Rozhodně se k nim vrátím, to je jasné, ale všechno chce svůj čas.

Vyšla jsem z koupelny bosky oblečená v riflích a tričku a ztuhla šokem. Pohled, který se mi naskytl, mě dokonale vyděsil.

Emmett

Hledali jsme úplně všude. Ptali jsme se každého, ale nikdo jí neviděl. Prohledali jsme to v okruhu 100 kilometrů od našeho domu, ale nikdo o ní nevěděl, nikdo jí neviděl a to hlavní nikde jsme jí ani necítili! Nevěděli jsme, co se děje, kde je, jestli je pořádku. Byly to nejhorší dny celé mé existence. Moje malá sestřička je někde venku a možná jí někdo ubližuje, něco jí chybí.

Ros jí neustále volala, ale neozývalo se nic jiného, než hlasová schránka. V pondělí dopoledne začal mobil vyzvánět. To byla malá naděje, ale přece jen naděje. Zvonilo to čtvrt hodiny. Potom se zase ozvala jenom hlasová schránka.

„Tohle jsme neměli nikdy dopustit. Měli jsme jí říct pravdu a ne to před ní tajit,” řekla Ros naštvaně a hodila mobil proti zdi.

„Ros zlato uklidni se. To bude v pořádku, ona se nám ozve,” snažil jsem se jí uklidnit, ale můj hlas tak rozhodně nezněl.

Esme na tom byla asi nejhůř. Buď vzlykala Carlislovi na rameni, nebo jenom seděla a koukala do prázdna. V tuhle chvíli nám všem chyběli slzy a jí především.

Byl čtvrtek ráno, když se rozezněl Alicin mobil. Ona teď neustále vytáčela Bellino číslo. Alice se neustále obviňovala, že nic neviděla a ani nevidí. Sice jsme se jí snažili uklidňovat, ale bylo to marné.

Když začal mobil vyzvánět, seběhli jsme se k němu. Volala Bella! Vlna štěstí, která mnou projela, byla až neuvěřitelná.

Alice to rychle zapnula na hlasitý odposlech. „Bello promiň nám to. Je nám to strašně líto, ale musíš pochopit. Bylo to pro tvé…” Začala Alice.

„Tady není Bella.” Ozval se z telefonu mužský hlas. V tu ránu jsme zkoprněli. Kdo to je? Je Bella s ním? Udělal jí něco? Ten hlas mi byl povědomí, ale nevěděl jsem odkud.

„Tady je Viktor Stean, Pollyin bratr.” Pokračoval hlas.

Slova se ujal Carlisle. „Tady je Carlisle Cullen. Viktore jak to, že máš Bellin mobil?”

„Bella je teď u mě na Yalu. V Pátek přijela a popravdě vypadala dost hrozně, zdrceně. Řekla mi, že jste se pohádali a jestli by u mě mohla zůstat. Souhlasil jsem. Nechtěla mi sice říct, co se stalo a ani s vámi mluvit. Ale měli byste vědět kde je.”

„Takže je u tebe? Není jí nic? Je pořádku?” Vyptávala se rychle Esme s úlevou v hlase.

„Po fyzické stránce je naprosto pořádku a po té psychické… Vypadá to, že už se vzpamatovala, ale nechce o tom mluvit. Prý je to rodinné tajemství a nesmí o tom se mnou mluvit.” Ozvalo se z telefonu.

„Dobře. My přijedeme. Budeme tam zítra ráno v…” Odmlčel se Carlisle a zadíval sen na Alici.

„O půl desáté.” Dokončila Alice.

„Mohli bychom s ní mluvit o samotě? A prosím tě neříkej jí, že přijedeme. Nechci, aby zase utekla.” Carlisle se sice ptal, ale pronesl to tónem nepřipouštějícím námitky.

„Dobře. Bydlíme na koleji 32 pokoj 543. Zítra tady na vás počkám a potom odejdu. Doufám, že to dobře dopadne. Už musím končit, Bella se probouzí.” Řekl a hned nato položil telefon.

Nikdo nemusel nic říkat. Rychle jsme popadli nejnutnější věci, a nasedli do aut směr New Haven. Cestou jsme porušili snad všechny dopravní limity a předpisy co existují, ale bylo nám to jedno.

O půl desáté v pátek ráno jsme dorazili na Yale. Zaparkovali jsme poblíž Viktorovi koleje a vydali se k němu. Jít pomalou lidskou chůzí bylo strašné. Chtěl jsem se rozběhnout a hned Bellu obejmout, držet jí v náručí, ale nemohl jsem. Tak jsem si nevšímal pohledů, které na nás lidé házeli, a spěchal tak rychle, jak jen to šlo. Ostatní na tom byli stejně. Stanuli jsme před Viktorovým pokojem a Carlisle zaklepal. Okamžitě se otevřely dveře. Muž v nich nejdřív vypadal omámeně, ale hned zatřepal hlavou.

„Bella je ve sprše, za chvíli vyleze. Já musím jít na přednášku. Hodně štěstí.” pronesl a zmizel za rohem chodby.

Vešli jsme dovnitř a rozhlédli se, byla to normální studentská společná místnost. Byla tady televize, pohovka, křesla, a malá kuchyňka. Minutu potom co jsme vešli, se otevřely dveře od koupelny a vylezla z nich Bella. Měl jsem neuvěřitelnou radost, chtěl jsem jí obejmout, ale nemohl jsem. Nesměl jsem jí vyděsit. Zvedla hlavu a zaznamenala naší přítomnost. V obličeji se jí objevil šok…

< chyběli slzy a jí především.

Byl čtvrtek ráno, když se rozezněl Alicin mobil. Ona teď neustále vytáčela Bellino číslo. Alice se neustále obviňovala, že nic neviděla a ani nevidí. Sice jsme se jí snažili uklidňovat, ale bylo to marné.

Když začal mobil vyzvánět, seběhli jsme se k němu. Volala Bella! Vlna štěstí, která mnou projela, byla až neuvěřitelná.

Alice to rychle zapnula na hlasitý odposlech. „Bello promiň nám to. Je nám to strašně líto, ale musíš pochopit. Bylo to pro tvé…” Začala Alice.

„Tady není Bella.” Ozval se z telefonu mužský hlas. V tu ránu jsme zkoprněli. Kdo to je? Je Bella s ním? Udělal jí něco? Ten hlas mi byl povědomí, ale nevěděl jsem odkud.

„Tady je Viktor Stean, Pollyin bratr.” Pokračoval hlas.

Slova se ujal Carlisle. „Tady je Carlisle Cullen. Viktore jak to, že máš Bellin mobil?”

„Bella je teď u mě na Yalu. V Pátek přijela a popravdě vypadala dost hrozně, zdrceně. Řekla mi, že jste se pohádali a jestli by u mě mohla zůstat. Souhlasil jsem. Nechtěla mi sice říct, co se stalo a ani s vámi mluvit. Ale měli byste vědět kde je.”

„Takže je u tebe? Není jí nic? Je pořádku?” Vyptávala se rychle Esme s úlevou v hlase.

„Po fyzické stránce je naprosto pořádku a po té psychické… Vypadá to, že už se vzpamatovala, ale nechce o tom mluvit. Prý je to rodinné tajemství a nesmí o tom se mnou mluvit.” Ozvalo se z telefonu.

„Dobře. My přijedeme. Budeme tam zítra ráno v…” Odmlčel se Carlisle a zadíval sen na Alici.

„O půl desáté.” Dokončila Alice.

„Mohli bychom s ní mluvit o samotě? A prosím tě neříkej jí, že přijedeme. Nechci, aby zase utekla.” Carlisle se sice ptal, ale pronesl to tónem nepřipouštějícím námitky.

„Dobře. Bydlíme na koleji 32 pokoj 543. Zítra tady na vás počkám a potom odejdu. Doufám, že to dobře dopadne. Už musím končit, Bella se probouzí.” Řekl a hned nato položil telefon.

Nikdo nemusel nic říkat. Rychle jsme popadli nejnutnější věci, a nasedli do aut směr New Haven. Cestou jsme porušili snad všechny dopravní limity a předpisy co existují, ale bylo nám to jedno.

O půl desáté v pátek ráno jsme dorazili na Yale. Zaparkovali jsme poblíž Viktorovi koleje a vydali se k němu. Jít pomalou lidskou chůzí bylo strašné. Chtěl jsem se rozběhnout a hned Bellu obejmout, držet jí v náručí, ale nemohl jsem. Tak jsem si nevšímal pohledů, které na nás lidé házeli, a spěchal tak rychle, jak jen to šlo. Ostatní na tom byli stejně. Stanuli jsme před Viktorovým pokojem a Carlisle zaklepal. Okamžitě se otevřely dveře. Muž v nich nejdřív vypadal omámeně, ale hned zatřepal hlavou.

„Bella je ve sprše, za chvíli vyleze. Já musím jít na přednášku. Hodně štěstí.” pronesl a zmizel za rohem chodby.

Vešli jsme dovnitř a rozhlédli se, byla to normální studentská společná místnost. Byla tady televize, pohovka, křesla, a malá kuchyňka. Minutu potom co jsme vešli, se otevřely dveře od koupelny a vylezla z nich Bella. Měl jsem neuvěřitelnou radost, chtěl jsem jí obejmout, ale nemohl jsem. Nesměl jsem jí vyděsit. Zvedla hlavu a zaznamenala naší přítomnost. V obličeji se jí objevil šok…

shrnutí >

Moc děkuju za komentáře, jsem opravdu ráda, že se vám kapitola líbila, a doufám, že se vám líbila i tahle ta a zanecháte komentář.

Bližší informace o následující kapitole ve shrnutí.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 16. kapitola: