Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 14. kapitola

25.01.2010 (20:45) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8305×

Bella

„Řídím!!!” Křičela jsem a běžela dolů ze schodů. Bylo pondělí ráno a já jako obvykle nestíhala. Pondělky byly, co se týče vstávání nejhorší. A to za sebou obvykle nemívám tak rušný víkend. Vběhla jsem do kuchyně a opakovala.

„Dneska řídím já!”

„A já.” Dodala rychle Ros.

„Ne, to ani omylem...” Začal Edward.

„Máš smůlu Ede, dneska tě do školy vezou holky.” Smál se Emmett. Edward reagoval otráveným pohledem.

„Bello, co to máš na sobě?” Ptala se mě překvapená Alice.

„Já myslela, že jsi mi to nachystala.” Řekla jsem a zkontrolovala černé boty na podpatku, černou sukni nad kolena bílou košili s krátkými rukávy, šedou vestu a černý plátěný kabátek. Popravdě jsem si tak trochu žehlila pátek.

„Nachystala, ale je to poprvé po dvou letech, co sis oblékla to, co jsi měla připravené.” Řekla překvapeně a usmála se. „Sluší ti to, měla bys mě poslouchat častěji.”

„Dík. Pojedeš se mnou nebo s Ros?” Zeptala jsem se a pila pomerančový džus.

„Jasi, jedeme s Bellou?” Přitulila se ke svému miláčkovi.

„Chtěl jsem jet s Emmem, ale klidně můžeme.” Usmál se Jas a políbil svou přítelkyni.

„Tak rychle, ať stihneme školu.” Ozval se ještě pořád naštvaný Edward.

Popadla jsem batoh a šla se zobloučit s Esme. „Ahoj mami.” Dala jsem jí pusu na tvář a šla do garáže. Ve dveřích jsem se potkala s Carlislem.

„Ahoj tati.” Rozloučila jsem se s ním stejně jako s Esme.

„Tak kdo jede se mnou?” Ptala jsem se, když jsem vešla do garáže a brala klíčky z věšáku u dveří.

„My jedem.” Hulákala na mě Al stojící s Jasem u zadních dveří. Rychle jsem nastartovala a jela do školy.

Zaparkovaly jsme vedle sebe a vystoupili. Venku se mezitím rozpršelo, takže jsem se běžela schovat pod střechu, kde ne mě čekal Danny.

„Ahoj,” pozdravila jsem ho provinile a začervenal se.

„Ahoj, vypadáš perfektně, ostatně jako vždycky.” Odpověděl vesele s náznakem touhy?

V tu ránu Edward zavrčel! Vykulila jsem na něj oči. Emmett a Jasperem ho drželi, každý z jedné strany. Podívala jsem se na Edwarda, sledoval nenávistně Dannyho. Měl černé oči a nebýt bratrů, přísahala bych, že se na Dannyho vrhne. Danny mě upřeně pozoroval, a zřejmě si ničeho nevšiml. Rychle jsem ho chytla za kuku a táhla z Edwardova dosahu.

Jasper

Vystoupili jsme z Bellina Maseraty a běželi se schovat pod střechu. Ne, že by nám vadil déšť, ale hra na lidi musí být dokonalá. Pod střechou čekal Danny. Když ho Bella uviděla, začala se stydět, a její červenání to jen potvrzovalo, zajímalo by mě proč. Jeho emoce byly toužebné, jinak se to vyjádřit nedá. V tom popadl Edwarda vztek, chtěl se vrhnout na Bellina přítele. Popadl jsem ho z jedné strany a Emmett udělala to samé. Jediný člověk, který si našeho počínání všiml, byla Bella. Vykulila na nás oči a hned vedla Dannyho pryč. My jsme táhli Edwarda za roh, kde se do něj pustila Ros, a já vysílala vlny klidu.

„Edwarde, můžeš mi laskavě vysvětlit, co tě to popadlo? Nebylo to náhodou včera, co Carlisles mluvil o opatrnosti? A co ty neuděláš hned druhý den. Skoro se vrhneš na Bellina přítele! Můžeš mi vysvětlit proč?”

„Ros, kdybys viděla jeho vzpomínky a hlavně představy!” Odpovídal jí, teď už uklidněný Edward. „Taky by si po něm chtěla skočit!”

„Danny rozhodně není první, kdo má o Belle nechutné představy.” Oponoval mu Emmett.

„Ale je první, s kterým se Bella líbala.” Odsekl, tohle zjištění s námi trochu zamávalo.

„No... technicky vzato je druhý.” Řekla zamyšleně Alice.

„Co myslíš tím druhým?” Ptal se Emmett vztekle. Naštěstí zazvonilo a tento rozhovor jsme nemuseli dokončit, prozatím. Je jasné, že Emmett bude chtít vysvětlení, Bella je jeho malá sestřička, a pokud to Edward přežije, bude dobře.

Bella

Nechápu, co je to popadlo, takhle se chovat před celou školou. Vedla jsem Dannyho pryč, i když teď vedl Danny mě. Vešli jsme do prázdného kumbálu. Byly tady čistící prostředky, kbelíky, košťata a jiné věci na úklid, a taky to tady hrozně smrdělo dezinfekcí.

„Danny, co tady děláme?” Zeptala jsem se.

„Chtěl jsem si s tebou v klidu promluvit.” Řekl a odmlčel se. Chvíli se mi díval do očí a poté pokračoval. „Pamatuješ si, co stalo v pátek?” Kývla jsem. „Úplně všechno?” Znovu jsem přikývla a nechala hlavu skloněnou.

„Bello, podívej se na mě!” když jsem nereagovala, zvedl mi hlavu sám. „Bello lituješ toho, co se stalo? Já toho rozhodně nelituju.” Dívala jsem se na něj a nevěděla co říct, nechtěla jsem mu ublížit, ale taky jsem nechtěla lhát.

„Bello chtěl jsem se tě zeptat, jestli by si se mnou nechtěla chodit.” Vyjeveně jsem na něj koukala. On se mnou chce chodit?!

„Víš Danny, já tě mám ráda, hodně ráda ale jako kamaráda... nechtěla bych ti ublížit. Víš já mám asi ráda někoho jiného a...”

„Já vím.” Přerušil mě Danny a dokonale šokoval.

„Ty víš?” Ptala jsem se nevěřícně.

„Bello, nejsem slepý, vidím, jak se na něho občas díváš, ten pohled mluví za všechno.” Tím mě vyděsil, nevěděla jsem, jestli ho opravdu miluju, už vůbec jsem netušila, že mě při mých pokusech zjistit to někdo pozoruje.

Zřejmě jsem vypadala dost zoufale, protože pokračoval. „Pochybuju, že si toho někdo jiný všiml, neboj.” Uklidňoval mě a ještě dodal. „A Edward už vůbec.”

„Takže, ty to víš a přesto se mnou chceš být?” Ptala jsem se zaskočeně a nevěřícně.

„Chci. Věřím, že časem na něj zapomeneš a budeš mě milovat.”

„A pokud ne?”

„A pokud ne, tak... toho necháme a bude zase jenom přátele.” Usmál se na mě šibalsky. „Ale myslím, že zapomeneš rychle.” Ušklíbl se namyšleně.

Nechtěla jsem Dannymu ublížit. Je to můj přítel a mám ho ráda. Možná víc než ostatní, ale zase to nestačí k tomu, abych ho milovala. Ale na druhou stranu ví, jak na tom jsem a pokud mi pomůže vyhnat z hlavy vzpomínky na Edwardovy rty na mých, a jeho ruce hladící mé záda... Bello dost!!! Okřikla jsem se v duchu. Takhle to dál nejde, musím se Edwarda zbavit jednou pro vždy a Danny mi v tom pomůže.

Odhodlaně jsem zvedla hlavu, a podívala se na něj. „Dobře můžeme to zkusit, ale jenom zkusit. Když to nepůjde, skončíme to. A uvědom si, že tě nemiluju a asi nikdy nebudu. Mám tě ráda, jsi můj přítel, ale to nestačí.” Byla jsem krutá, ale muselo mu být jasné na čem je.

„Vím a budu to respektovat.” Přikývl šťastně. „A teď, jako mou oficiální přítelkyní bych tě mohl políbit, co myslíš?” Sklonil se a přitiskl své rty na mé. V tu chvíli zazvonilo.

„Myslím, že bychom měli jít.” Řekla jsem a běžela do učebny.

Když jsem po hodině vycházela společně s Katlyn ze třídy, opíral se Danny o zeď vedle dveří a čekal na mě.

„Co tady děláš?” Otočila jsem se na něj.

„Čekám na svojí přítelkyni.” Řekl, přičemž se odlepil od zdi a vzal mě kolem pasu.

„Vy spolu chodíte?” Zamračila se Kat. „Jak to, že o tom nic nevím?”

„Protože spolu chodíme asi 51 minut.” Usmál se Danny.

„Bello, proč jsi mi to neřekla?” Teď se mračila jenom ne mně.

„No, víš já...” Snažila jsem se nějak vymluvit.

„Chtěli jsme ti to říct společně, a navíc si musím dávat pozor. Vzpomeň si na Belliny bratry, nahání mi strach.”

„Dobře v tom případě ahoj na obědě.” Loučila se s námi. Něco jsem odvětila na pozdrav, ale přitom jsem stále upírala oči na Dannyho.

„Ty máš strach z mích bratrů?” Ptala jsem se.

„No abych z nich strach neměl, jenom se na tebe křivě podívám, nebo se kouknu na jinou holku a hned je budu mít za zadkem. Vezmi si jenom takového Emmett, ty jeho svaly. A Jasper vypadá taky pěkně nebezpečně, nemluvě o Edwardovi.” Vysvětloval.  Nevěřícně jsem na něho zírala a potom jsem se rozesmála na celé kolo. Spolužáci se na nás nechápavě dívali.

„Co je tady k smíchu?” Ptal se mě Emmett, který se s Ros zjevil vedle nás. Podívala jsem se na něj, potom na Dannyho a zase se začala smát.

„To nic.... já jenom... Danny....” Snažila jsem se marně vysvětlit.

„Bello, mohla by ses přestat smát?” Ptal se mě naštvaně Danny. „Nejsem jediný, kdo si to myslí.” Tím mě dostal.

„Kdo má stejný názor?” Ptala jsem se.

„Nikdo, to jsem jenom tak...” Hledal výmluvu.

„Dannieli, nevykrucuj se!” Pohrozila jsem mu a záměrně mrkla na Emmetta, který to celé sledoval.

Danny zřejmě dostal strach, protože hned odpověděl. „Tod, Jack, Henry, Mike, Jonny a další.”

„To je k nevíře, takže polovina kluků z téhle školy se bojí mých bratrů?” Ptala jsem se skepticky.

„No, spíš všichni.” Odvětil Danny. Emmetta to rozesmálo.

„Vidíš miláčku, říkala jsem ti, že lidem naháníš strach.” Ušklíbla se Ros směrem k Emmettovi. Teď už jsme se smáli všichni kromě Dannyho.

„Pojď, půjdeme.” Chytla jsem po chvíli Dannyho, a šli jsme na hodinu historie. Celou cestu jsme se pochechtávala.

Celý den na nás všichni koukali a šeptali si, když jsme šli kolem. Bylo to dost nepříjemné, ještě že už je konec. Danny mě doprovázel k mému autu, kde čekala celá rodina. Když jsem je zahlédla, zastavila jsem nás. A otočila se k němu čelem.

„Nemusíš tam chodit, když nechceš. Jestli ti opravdu nahání takový strach, tak...”

„Ne to je dobré.” Skočil mi do řeči. „Jednou jim to říct musíš, i když podle jejich pohledů už to ví.” Otočila jsem se na své sourozence, vražedně sledovali Danny. Zamračila jsem se na ně a dál věnovala pozornost Dannymu.

„Raději ať to mám za sebou hned.” Dořekl a odhodlaně se na mě podíval.

„Tak jo, neboj, budu je mírnit, jak to jen půjde.” Usmála jsem se a rychle mu dala pusu.

Kráčeli jsme ruku v ruce k mému autíčku, čím blíže jsme byli, tím silněji mi Danny držel ruku.

„Ahoj, co škola?” Pozdravila jsem je jako nic a odemykala auto.

„Nic zvláštního, akorát ses nám prý zakoukala do Dannyho.” Odvětila stejně nezaujatým tónem Alice.

„Vážně.” Řekla jsem a hodila tašku na zadní sedadlo. „Jedu domů, kdo jede se mnou?” Zeptala jsem se, nikdo neodpověděl. Jen jsem pokrčila rameny a otočila se na Dannyho.

„Ahoj zítra.” Rozloučila jsem se a políbila ho. Pozdrav mi oplatil a odešel ke svému autu. Nastoupila jsem a nastartoval. Ohlédla jsem se po sourozencích, stáli na stejném místě a sledovali buď mě, nebo Dannyho. Opět jsem pokrčila rameny a vyjela z parkoviště. Vytáhla jsem mobil z kapsy a vytočila Dannyho číslo.

„To už jsem ti tak chyběl?” Zvedl to žertovně.

„Jasně že jo.” Zasmála jsem se. „Nebylo to až tak strašné, nemyslíš?” Pokračovala jsem.

„Až na ty vražedné pohledy to ušlo, kde jsi?”

„Zrovna jedu kolem radnice, co ty?”

„Ještě na parkovišti, musel jsem počkat na Toda, něco mi chtěl dát, ale už pojedu domů.” Odpověděl.

‚Danny, můžeme si spolu promluvit?!‘ Zaslechla jsem v pozadí hlas Emmetta?

„Danny, je to Emmett?” Ptala jsem se rychle.

„Jo je, vypadá to, že tví bratři se mnou chtějí mluvit.”

„Okamžitě mi je dej k telefonu, prosím.”

‚Zdá se, že Bella s vámi chce mluvit.‘ Pronesl Danny do ztracena.

„Co je sestřičko?” Emmett.

„Okamžitě nechte těch blbostí, a jeďte domů. Emmette, jestli Dannymu něco uděláte, tak přísahám, že vám ublížím.” Vyhrožovala jsem mu.

„Neboj se sestřičko, nic se mu nestane.” Řekl těsně předtím, než položil telefon.

Přemýšlela jsem, jestli mám jet zpátky ke škole, nebo domů. Nakonec jsem jela domů, bylo to blíž. Naštvaně jsem vystoupila z auta a vešla do domů.

„Mami kde jsi?” Zakřičela jsem pře celý dům, ale nikdo se neozval. Šla jsem se podívat do obýváku, kuchyně, jídelny. Už jsem měla namířeno do poschodí, když se na jeho patě objevil poněkud rozcuchaný Carlisles a zapínal si košili. Jindy bych ho asi popichovala, ale teď jsem měla v hlavě jiné myšlenky.

„Tati jak to že jsi doma? Ale to je teď jedno!” Řekla jsem naštvaně.

„Co se děje zlatíčko?” Ptala se mě Esme, která se objevila vedle svého manžela.

„Vaše děti, jsou příšerné. Začala jsem chodit s Dannym a oni...” Nestihla jsem to doříct.

„S Dannym? Tvým spolužákem?” Přerušili mě společně.

„Ano s Dannym, ale to není to, co vám chci říct. Odjela jsem ze školy, oni si na něho počkali na parkovišti. Nevím, co mu chtěli a ani mě to nezajímá!!! Na tohle nemají právo. Jsou to sice mí nevlastní sourozenci, ale nemají právo mi jakkoliv zasahovat do života.” Rodiče sešli během mého proslovu ke mně.

„Pojď si sednout, uvařím ti čaj, uklidníš se a až přijdou domů, promluvme si, ano.” Řekla Esme, a tak se i stalo. Sedím v obýváku, popíjím aj a čekám, až přijedou.

Vrzly dveře a za chvíli se všichni objevili v obývacím pokoji. „Můžete mi laskavě vysvětlit, co jste vyváděli? Co jste proboha Dannymu řekli a udělali? Emmette, můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit?” Řvala jsem na ně.

„Bello, mi jsme se jenom chtěli ujistit, že na tebe bude hodný, má tě rád a nijak ti neublíží...” Začal všechny omlouvat Edward.

„Je to můj život, mám právo na vlastní rozhodnutí a chyby. Pokud se rozhodnu, že Dany je ten, s kterým chci být, tak vám do toho nic není. A tobě už vůbec ne.” Propalovala jsem je pohledem. „Ještě jednou něco takového uděláte, tak si mě nepřejte!” Domluvila jsem, popadla bundu ležící na pohovce a vyběhla ven. Musela jsem se uklidnit. Takhle to nejde, tohle mi nemůžou dělat. Jsem jejich sestra, aspoň podle úřadů a oni se ke mně chovají jako k... Vlastně ani nevím jak, jako bych byla křehká panenka, co se při nejjemnějším otřesu rozbije. Ano chovají se ke mně jako k hračce!

Naštvaně jsem rázovala do lesa a nedívala se, kam jdu. Chtěla jsem od nich pryč hodně daleko. Napadlo mě jet za Dannym, ale chtěla jsem být sama. Tak oni mi lžou celý život, dělají ze mě blázna a teď se mi ještě pletou do milostných vztahů.

Chodila jsem po lese a snažila se vybít svůj vztek, ale nepomáhalo mi to. Nakonec jsem to vzdala. Napsala jsem Dannymu SMS, že ho vyzvednu zítra ráno před domem a šla zpět. Doma jsem šla rovnou do svého pokoje a vlezla do sprchy. Převlíkla se do pyžama, kraťasů a trička s krátkým rukávem, byli na nich gumídci, tolik k mé dospělosti. Lehla jsem si do postele s úmyslem poslouchat hudbu, ale byla jsem přerušena svým kručícím žaludkem. Od oběda jsem nic nejedla.

Vydala jsem s do kuchyně pro jídlo.

Všichni seděli v obýváku, když jsem vešla, zmlkli a sledovali mě. Zajímá mě, co tak závažného probírali. Udělala jsem si tousty a společně s džusem si je vzala nahoru.

„Mami, tati dobrou noc.” Rozloučila jsem se a chtěla vyjít schodiště, byla jsem ale přerušena rodiči.

„Bello zlato, zítra odpoledne pojedeme pryč a vrátíme se až ve čtvrtek.” Začal Carlisles.

„Musím jet taky?” Zajímala jsem se.

„Ne, jestli chceš, zůstaň doma. Musíme k soudu, kvůli adopcím, měli tam nějaké nesrovnalosti.” Odpověděla mamka.

„Dobře, já zůstanu doma.” Hmm po 15 letech nesrovnalosti, mohli by si aspoň vymyslet lepší lži. Zajímal by mě skutečný důvod.

„Na zítra jsem ti uvařila večeři, je v ledničce. Jinak si někam zajdi, kartu máš. A kdyby se něco dělo tak zavolej.”

„Ta si to užijte.” Řekla jsem a pokračovala nahoru.

Ráno jsem se rozloučila s rodiči a vyrazila k Dannymu. Sotva jsem zaparkovala u jejich domu, vycházel ze dveří a spěchal za mnou.

„Ahoj sluníčko.” Pozdravil mě zvesela. Na nic jsem nečekala a hned ho políbila. Když jsem přitiskla své rty  na jeho, ztuhl překvapením, ale po chvilce mi začal polibky oplácet se stejnou intenzitou.

„Ahoj,” pozdravila jsem ho, jakmile jsme se od sebe odtrhli. „Promiň za ten včerejšek, netušila jsem, co chystali. Mělo my být podezřelé, že nejedou se mnou a že se na nic nevyptávali. Promiň.”

„To nevadí, jenom o tebe mají strach.” Uklidňoval mě.

„To jim ale nedává právo tě přepadat na parkovišti.”

„Nebylo to tak strašné. Nebudeme se hádat ano?” Uklidňoval mě.

„Dobře” Usmála jsem se a rozjela ke škole. Mí sourozenci už tady byli a já je okázale ignorovala. Přitiskla jsem se k Dannym a nechala ho, aby mě objal. Prošli jsme kolem nich a pokračovali do školy. Lidé po nás ještě pokukovali, ale ne tak jako včera.

Mí sourozenci nebyli na obědě, takže už museli jet. Opravdu by mě zajímalo, proč. Přemýšlela jsem o tom po zbytek vyučování. Ale na nic jsem nepřišla.

Danny na mě čekal před třídou, musela jsem ho přece jen zavést domů.

„Co hodina? Chyběl jsem ti?” Zajímal se hned.

„Šíleně, nemohla jsem se dočkat, až tě zase uvidím. Bylo to k nevydržení. Už mě nesmíš nikdy opustit!” Pronesla jsem smrtelně vážně, asi jsem to trochu přehnala, protože na mě Danny vykulil oči a začal koktat omluvy. „To nic, nemyslela jsem to vážně. Promiň ale Emmettův vliv na mě zanechal patrné stopy.”

Zamračil se na mě a vážně pronesl. „Tohle my už nedělej! Mohla by ses dát na hereckou dráhu.” Na usmířenou jsem mu dala letmou pusu a vydali jsme se k parkovišti.

„Nechceš jet dneska ke mně? Ukážu ti dům a okolí.” Zeptala jsem se nevině.

„A představíš mě rodičům že.” Dodal.

„Ne, všichni odjeli, vrátí se až ve čtvrtek.” Pronesla jsem nevzrušeně.

„Těch dárků je na jeden den až moc.” Mumlal si pro sebe. „Rád pojedu.”

„Jakých dárků?” Ptala jsem se zvědavě.

„No den strávený s tebou o samotě, u vás doma. K tomu to počasí, zajímalo by mě, co ještě přijde.”

„Co je s počasím?” Nechápala jsem.

„Ty sis nevšimla?” Zeptal se mě a přitom mi otvíral dveře. V tu ránu mě oslnily sluneční paprsky a já zůstala stát mezi dveřmi. Slunce, už je to tak dlouho, co jsem ho viděla. Naposledy ještě u Polly. Za celé dva měsíce, co jsem tady ještě nesvítilo. Okamžitě jsem sundala bundu a nechala sluneční paprsky, aby mě hladily po kůži.

„Vidím, že si slunce užíváš.” Vyrušil mě Danny.

„Jasně že jo, víš, kdy jsem ho viděla naposledy? ” Pronesla jsem smutně.

„Popravdě jsem měl trochu strach, jestli tě nespálí.” Nechápavě jsem se na něj podívala. „No nekoukej na mě tak. Jsi tak bledá, vlastně všichni jste tak bledí. Jeden by vás považoval za mrtvoly, ale na to vypadáte moc dobře. Spíš za upíry to by sedělo.” Objasňoval mi svou myšlenku a smál se. Tomuhle přirovnání jsem se musela zasmát taky.

Šli jsme k mému autu a mě něco napadlo. „Danny když jsme u těch dárků, co kdybych ti dneska dala ještě jeden.” Nedočkavě a toužebně se na mě zadíval.

„No teda na co ty hned nemyslíš.” Peskovala jsem ho. „Napadlo mě, jestli nechceš řídit moje autíčko.” Jakmile mu došel význam mých slov, okamžitě mě začal drtit v náručí a políbil mě.

„Vážně můžu?” Ptal se mě ještě jednou nesměle, když si sedal na místo řidiče a opatrně se rozjížděl. Navigovala jsem ho k nám domů. Bylo na něm vidět, že si cestu užívá, jak jen může.

„Zastav před vchodem, stejně tě budu muset odvést domů.” Řekla jsem. Danny zastavil auto, vystoupil a zůstal hledět s otevřenou pusou na náš dům.

„Tady bydlíte? Netušil jsem, že je tady tak velký a nádherný, v noci nebyl vidět.”  Rozplýval se.

„To musíš říct Esme, je to její práce. Potěšilo by jí to. Nechceš se jít projít k jezeru, když je tak krásně?” Ani jsem nečekala na odpověď a vyšla.

„Vy máte i vlastní jezero?” Ptal se nevěřícně. Nevěděla jsem co tím myslí.

„Je za domem. Co myslíš tím vlastní? Patří snad k lesu ne? Určitě sis tady musel jako dítě hrát.” Mračila jsem se.

„Ne, nejbližší jezero je v parku. Tady to byl vždycky soukromý pozemek obehnaný plotem, nikdo tady nechodil. Říkalo se, že to tady celé patří nějakému boháči a nechce to prodat, z citových důvodů. Proto pro nás bylo celkem překvapení, že budete bydlet zrovna tady. Muselo dát spoustu práce, než se to celé spravilo a dost stát... Zvláštní, ani si nepamatuju, že by městem jezdila auta s materiálem, nebo stavební dělníci. Možná jezdili z druhé strany. Kdo ví. Každopádně jsem tady ještě nikdy nebyl. Ale musím říct, že je to nádherné, zvlášť to jezero.” Během jeho monologu jsme došli až k molu, posadili jsme se na něj a kochali se přírodou. Danny si mě přitáhl do klína, zády k sobě, a hlavu si opřel o mé rameno. Já se ale zabývala novými poznatky.

Takže, to tady museli celé opravit, přitom ta to měli maximálně 3 měsíce, víc ne. Museli znovu vysekat cestu, opravit celý dům. Pochybuju, že zadní stěna byla prosklená od začátku. Upravit zahradu. Na tu by potřebovali spoustu času. Proboha co jsme zač. Co jsme to za podivnou rodinu.

„Danny, co kdybychom šli dovnitř?” Zeptala jsem se a hned se zvedala. Danny nadšeně souhlasil, co jiného mu taky zbývalo. Ukázala jsem mu celý dům. V garáži obdivoval auta, zůstala tady Jasperova motorka, Rosaliin Cabriolet a Aston Martin, který vlastně nepatřil nikomu. Prošli jsme kuchyni, jídelnu, obývák. Nechala jsem ho nahlédnou do pracovny rodičů.

Ve druhém patře jsem mu ukázala, pokoje pro hosty a vedla ho do svého pokoje. Vyrušil mě však otázkou.

„Jaké dveře?” Nechápavě jsem se zeptala a sledovala jeho pohled. Díval se na strop. „Tam ty odklápěcí dveře, něco za nimi asi bude?” Měl pravdu. Skutečně tam byly padací dveře. Nikdy jsem si jich nevšimla. Zaprvé jsem nikdy náš strop moc neprohlížela a za druhé byly pootevření, takže viditelné. Zajímalo mě co tam je, ale nedala jsem na sobě dát překvapení.

„Půda, co by tam asi bylo. Je tam prach a staré harampádí.” Řekla jsem rádoby nezaujatě a vedla jej do svého pokoje.

„Bells to je nádhera.” Oznámil mi, když se rozkoukal.

„Já vím.” Pronesla jsem sebejistě a vedla ho k prosklené stěně. „Nádherný výhled, nemyslíš.”

Jen kývl hlavou a sledoval jezero s lesy.

U mě v pokoji jsme strávili ještě dvě hodiny. Povídali jsme si, líbali se a poslouchali hudbu. Co se týče muziky, máme úplně jiný vkus. Potom jsem ho zavezla domů a šla spát.

Další den ve škole proběhl rychle. Ráno jsem opět vyzvedla Dannyho, odbyla si všechny hodiny a spěchala domů zjistit, co se skrývá na naší půdě.

< shrnutí >

Doufám, že se vám kapitola líbila, neukamenujete mě za ní, okomentujete jí a těšíte se na další.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 14. kapitola: