Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 12. kapitola

23.01.2010 (07:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8368×

Bella

Zítra je první školní den, nová škola, nový spolužáci, nový začátek. Doma jsme už tři dny, od doby co jsme přijeli, se Edwardovi zdárně vyhýbám. Vlastně se vyhýbám všem. Nechci s nimi mluvit, s nikým. Všichni mi lžou, někteří víc, někteří míň, ale lžou.

Nechápu, proč nemůže být všechno tak jako dřív. Nic mě netrápilo, žila jsem bezstarostným životem uzavřená v bublině nevědomosti a vyhovovalo mi to. Kdybych nejela za Polly, nikdy bych je nezačala podezřívat. Dobře časem možná ano ale ne teď. Dokonce bych ani nepoznala Viktora, samozřejmě po intimní stránce. Nestalo by se tolik věcí a hlavně bych byla pořád dcerou svých rodičů.

Tak dost! Tyhle lítostivé řeči, tohle štkaní musí skončit. Musím zjistit, kdo jsem, kdo jsou oni a hlavně musím zjistit co je mezi mnou a Edwardem a to všechno co nejdřív. Začnu s tím hned zítra.

První školní den, sedím v Alicině autě, sednout si k Edwardovi bych ještě nezvládla. Psychicky se připravuju na nadcházející den. Je to poprvé, co jdeme na stejnou školu, mí sourozenci budou zároveň mí spolužáci.

„Bello, pojď, jdeme.” Hulákala na mě Alice a mávala mi rukou před obličejem. „Haló Země volá Bellu.”

„No jo, vždyť už jdu.” Řekla jsem a vystoupila z Alicina okázalého žlutého Porsche. Mí sourozenci už stáli venku, každý vedle svého partnera či partnerky. Teda až na Edwarda. Vydali jsme se do kanceláře. Cestou přes parkoviště nám lidé uhýbali z cesty a dívali se na nás jako na cvičená zvířátka v zoo. V kanceláři nám jistá paní Carksová dala rozvrhy, plánky školy a papír, kde se nám měli všichni podepsat.

Já, Edward a Alice jsme nastupovali do druhého ročníku a Rose, Emmett a Jasper do třetího. V Maidindu jsme chodili do jiných škol. Já začala střední na soukromé škole, na rozdíl od mých sourozenců, ti chodili na státní s tím, že na mé škole už nebylo místo. Ale tady v Montaně je školství na tak vysoké úrovni, že zde soukromé školy neexistují. Cestou do třídy se na nás každý díval a šeptal si, sice jsem nic neslyšela, ale dokázala jsem si to lehce představit. ‚Hele to jsou ti nový, Cullenovi.‘ ‚Ta blondýnka je krásná, pozval bych jí na rande nebýt toho hromotluka co se na ní tak lepí.‘ ‚Ten s bronzovými vlasy je ale kus a prý nikoho nemá, možná zkusím štěstí.‘ A podobně.

První hodinu jsem měla historii, mí sourozenci měli matematiku, rozloučila, jsem se s nimi pokračovala v cestě.

„Ahoj, ty musí být Isabella Cullenová, že ano?” Promluvil na mě černovlasý kluk. „Já jsem Danny Ductek” Podal mi ruku.

„Ahoj, jo jsem Cullenová ale Bella.” Usmála jsem se na něj.

„Co teď máš za hodinu?”

„Mám historii s panem... Smitem.” Podívala jsem se do rozvrhu.

„Tak to máme stejnou cestu, nechceš doprovod?”

„Jasně proč ne. Děkuju, nerada bych tady bloudila.” Usmála jsem se na něj a poprvé si ho pořádně prohlédla. Byl vysoký a svalnatý. Černé vlasy mu neposlušně padaly do jiskřících hnědých očí.

Celou cestu do třídy jsme si povídali, Danny byl opravdu vtipný. Když jsme vešli do třídy, všichni se na nás otočili a zmlkli. Danny mě povzbudivě chytl za ruku a vedl dál.

„Já sedím s Jonnym, to je on.” Představil mi modrookého vysokého svalnatého blonďáka s krásným úsměvem.

„Ahoj já jsem Jonny. A ty musíš být Cullenová.”

„Jo jsem Bella.” Odpověděla jsem.

„Ta blondýna co s tebou přijela je volná?” Hned začal vyzvídat.

„Myslíš Rosalii, mou sestru. A musím tě zklamat, ale chodí s Emmettem.”

„Emmettem?” Zeptal se nedůvěřivě se zvednutým obočím.

„Emmett je můj nevlastní bratr a taky Rosaliin. Rodiče je adoptovali. Rose a Jasper, ten blonďák jsou dvojčata, vlastně jediní pokrevně spříznění. Jinak Rose chodí s Emmettem stejně jako Alice s Jasperem.” Vysvětlovala jsem.

„A ty nechodíš s nikým?” Zeptal se Danny.

„Ne já jsem volná.” Zasmála jsem se.

„A co ten s bronzovými vlasy?” Zeptala se mě blondýnka. Až teď jsem si všimla, že mě poslouchá celá třída. „Promiň ani jsem se nepředstavila, já jsem Helen.”

„Bella těší mě. Myslíš Edwarda, je volný, pokud vím.” Řekla jsem možná trochu moc příkře, ale nikdo si ničeho nevšiml, myslím. Vůbec se mi nelíbil její zájem o mého bratra, ale co mě je potom. Ten iracionální pocit, který mě popadl, když se na něj ptala, s neskrývaným zájmem jsem musela potlačit. Měla jsem touhu vyškubat jí ty její dokonale rovné blonďaté vlasy. „Ahoj, já jsem Elizabeth, ale říkej mi Eliz.” Představila se mi menší mile vypadající hnědovláska.

„Anebo jí říkej Bessy, tak jako já, Tod Winkli jméno mé.” Křikl na mě zelenooký hnědovlasý kluk.

„Bella, těší mě.” Potřásla jsem si s oběma rukou.

„Tak panstvo, už můžeme začít hodinu, nemyslíte? Slečno Cullenová, dejte mi podepsat ten papír.” Přešla jsem dopředu a podala mu list.

„Tady máte a běžte si sednout k...” Rozhlédl se po třídě. „Panu Winklimu.” Tod se na mě zářivě usmál a odsunul mi židli. Po zbytek hodiny jsem se soustředila na výklad.

Po hodině mě vždycky někdo z mých nových přátel doprovodil na další hodinu, tak to šlo až do oběda. Na ten jsem šla společně s Todem a Dannym.

„Budeš sedět s námi nebo se svou rodinou?” Zeptal se mě Tod.

„Vlastně ještě nevím, ale drž mi pro jistotu místo.”

„Pro dámu mého srdce všechno.” Tomu jsem se musela zasmát, Tod byl vtipálek a zřejmě rád četl Shakespeara. Vešli jsme do jídelny a všichni po nás pokukovali. Pohodila jsem hlavou a vydala se pro oběd. Vzala jsem si pizzu a pohledem hledala svou rodinu. Seděli vzadu v rohu jídelny.

‚Super takže se budu promenádovat přes celou jídelnu. Jako by té pozornosti už nebylo dost.‘ Brbrala jsem si pro sebe a vydala jsem se k nim a každý pokukoval.

Zrovna jsem procházela kolem stolu mých nových známých, když na mě Jonny křikl.

„Krásko, sedneš si k nám? Držím ti místo.” A poklepal na židli vedle sebe.

„Lituju, ale už mám místo, možná příště.” A pokračovala jsem ke stolu mé rodiny, kde jsem si sedla mezi Emma a Jaspera.

„Vidím, že jsi způsobila poprask.” Řekla Rose a pohodila hlavou směrem k Dannyho stolu. Nedalo se přeslechnout obdivné vydechnutí kluků sedících kolem nás.

„Já? To spíš ty tady každému motáš hlavu.” Zasmála jsem se.

„Našla sis přátele?” Zajímal se Jasper.

„Jo jsou všichni ze stejného ročníku a zdají se fajn. Co vy? Seznámili jste se s někým?”

„Vlastně ne. Myslím, že zdejším lidem připadáme nafoukaní.” Odpověděla Alice.

„Řekni, vypadám jako nafoukaný tupec?” Ptal se mě Emmett a nahodil otráveně flustrovaný obličej říkající ‚Nesaháte mi ani po kotníky.‘

Mezi záchvaty smíchu jsem ze sebe dostala. „Ne to rozhodně ne... Nechápu, jak tě někdo může považovat za snoba.”

„Zdá se, že k nám míří tví přátelé.” Řekl naštvaně Edward, a opravdu. Mířili k nám Danny, Jonny a Helen.

„Krásko, jdeš s námi na hodinu?” Jonny jak jinak. Nechápu, kde tu krásku vzal.

„Jasně a cestou mi vysvětlíš, proč mi říkáš krásko.” Zvedla jsem se od stolu a brala prázdný tác. V tom si Helen odkašlala. Nechápavě jsem se na ni podívala. Těkala očima mezi mnou a mými sourozence.

„Jo jasně promiň. Lidi tohle je moje rodina. Rose a Emmett, Jazz a Alice a tohle je Edward.” Všichni jmenovaní kývli. „Rodino tohle je Helen, Danny, Jonny, Eliz a Tod.” Představila jsem i El a Toda, kteří se přidali.

Řekli si ahoj, to byl veškerý rozhovor. Mí sourozenci je naprosto ignorovali, jako by byli vzduch. Nechápavě jsem se na ně dívala, takovýhle nikdy nebyli. Opravdu se chovali jako snobové, to jim mí přátelé nestáli ani za rozhovor o počasí? Nechápavě a naštvaně jsem je pozorovala.

Danny si odkašlal. „Bello, půjdeme?” Vděčně jsem se na něho podívala.

„Jo jasně jenom odnesu tác.” Šli jsme na hodinu španělštiny. Jazyky jsem měla ráda, byli jednoduché, jasné neměnné. Měli přesná pravidla, podle kterých se řídily. Pokud jste ty pravidla dodrželi, nic se nestalo. Díky své rodině jsem mluvila francouzsky, německy a španělsky. Každé úterý při večeři jsme mluvili francouzsky, ve středu německy a v pátek španělsky. Byl to zvyk, který táta zavedl v rok, kdy jsem se začala učit francouštinu a musím přiznat, že díky tomu a dokonalých znalostí mé rodiny jsem mluvila plynně čtyřmi jazyky. Takže pro mě tahle hodina byla spíše odpočinková.

V lavici jsem seděla s Katlyn, byla to krásná zelenooká zrzka a své krásy si byla plně vědoma.

Španělština byla moje poslední hodina, takže jsem se v Dannyho doprovodu vydala na parkoviště. Došli jsme k Alicinu autu a on otevřel údivem pusu.

„To je tvoje auto?”

„Ne to je Alice a to Volvo Edwarda, já auto nemám.”

„Tvoji rodiče si jen tak můžou dovolit koupit své dceři Porshe 911 Turbo?” Na to jsem odpověď neměla, takže jsem jen pokrčila rameny. Naštěstí se vedle mě objevil Jazz, hned po něm Alice, Emmett s Rose a nakonec Edward.

„Tak ahoj zítra.”

„Ahoj.” Hlesl, zřejmě překvapený Danny a šel ke svému autu.

Během cesty jsem s nikým nepromluvila. Při vystupování jsem práskla dveřmi, jak nejvíc jsem uměla a šla do domu. Byla jsem na ně pořádně naštvaná. Takhle se k mým přátelům chovat neměli.

V obýváku na mě čekala usměvavá Esme.

„Holčičko, jak bylo ve škole? Už máš nějaké známé?...” Jakmile spatřila můj obličej, okamžitě jí zmizel úsměv. „Bello co se stalo?”

„Bello stalo se něco?” To byl taťka, který se zjevil u paty schodiště.

„Vůbec nic, až na to, že se vaše děti chovají jako snobové.”

Mamka se na sourozence stojící vedle mě zaraženě zadívala „Co jste provedli?” Zeptala se ostře svých dětí.

„Vůbec nic.” Pronesl Emmett tak, že by mu odpustili i vraždu.

„Něco se stát muselo, když se na vás Bella zlobí.”

„Nemáme nejmenší tušení co jí tak naštvalo.” Hájil všechny Jazz.

„Taky vy nemáte tušení?” Řvala jsem na ně. „Tak já se vůli vám přestěhuju, opustím zase své přátele...” Na slovo zase, jsem dala důraz. „...a když vám představím nové známe, tak vám nestojí ani za rozhovor o počasí? To jsem vám tak ukradená? Stalo by se hodně, kdyby jste se trochu snažili, když už vám jsou ukradení!!!” Když jsem domluvila, bylo v místnosti hrobové ticho. Chvilku jsem sledovala jejich obličeje a naštvaně odešla do svého pokoje. Zapnula jsem si nahlas muziku a jen tak ležela na posteli a snažila se nemyslet na svou rodinu.

Musela jsem usnout, probudilo mě klepání na dveře. Dále řekla jsem ochraptěle. Do pokoje vešla Rosalie s Alicí a nesly mi večeři.

„Víme, že nás nechceš vidět, ale mamka ti posílá večeři.” Postavili mi podnos na stůl a Rose mi podala sklenici džusu, kterou jsem vypila najednou.

„Víme, chovali jsme se nemožně a jdeme prosit o odpuštění. Víš, mi jsme nechtěli být hrubí, rozhodně ne na tebe. Lidem moc nevěříme, ale to nás neomlouvá. Promiň nám to prosím.” Omlouvala se Alice.

„Pokud se příště potkáme, budeme společenští, ale pochop, že se s nimi nechceme stýkat jinak, než jako s tvými přáteli.” Pokračovala Rose.

„Příště se budeme snažit a klidně s nimi povedeme řeč o počasí.” Řekl Emmett mezi dveřmi a hnal se za mnou do postele.

„Odpustíš nám to?” Vkráčel do mého pokoje Jasper a podal mi podnos ležící na stole.

„Prosím.” To byl Edward, který všechno pozoroval opřený u dveří.

Neodpovídala jsem. Pomalu jsem jedla výtečnou večeři a rozmýšlela si, zda jim odpustit či ne. Alice říkala, že nevěří lidem. Musí to být kvůli tomu jejich tajemství. Neřekli to ani mě, takže nevěří ani mě, ale to jsem věděla už dávno. Mé odpuštění si rozhodně nezasloužili. Na druhou stranu, když jim odpustím, možná se toho dovím víc, rozhodně budu mít lepší přístup k pravdě.

Snědla jsem poslední sousto, dopila druhou sklenici džusu, co mi Edward přinesl, a odložila podnos na noční stolek. Podívala se na ně. Všichni měli v obličeji lítost, bylo jim to líto, ale to jim nebrání lhát mi. Tolik k jejich morálce.

„Dobře odpouštím vám, ale budete se k mým přátelům chovat slušně.” V tu ránu jsem měla postel plnou, byli v ní všichni mí sourozenci a objímali mě.

Následující týdny probíhaly naprosto stejně. Ve škole bylo všechno v pohodě. Zapadla jsem ani nevím jak. U oběda jsem většinou seděla u Dannyho stolu, občas se sourozenci. Když se potkali, byli sourozenci ‚společenští‘ jak slíbili. Helen se několikrát pokusila pozvat Edwarda na rande. Pokaždé jsem na ní měla vztek, ale snažila jsem se ho držet na uzdě. Ovšem radost, která mě popadla pokaždé, když odmítl, byla neuvěřitelná. Byla to čistá euforie a pocit zadostiučinění. Za tuhle reakci jsem se pokaždé nenáviděla a slibovala, že už se to nikdy nestane. Zatím marně.

Můj vztah s Edwardem byl... stabilní. Uvízli jsme na mrtvém bodě. Po jeho polibku jsem se mu vyhýbala, ale to nešlo do nekonečna. Takže se z nás opět stali sourozenci. Bylo jasné, že se se mnou snaží trávit co nejvíce času a já za to byla do jisté míry ráda. To mi ovšem nebránilo v tom vyhýbat se času strávenému o samotě. Naštěstí se mě už nepokusil znovu políbit, nebo bohužel? To si nejsem jistá.

Co se týče mé snahy odhalit jejich tajemství, moc jsem nepokročila. Ale něco jsem přece jen zjistila. Kromě toho, že nestárnou a mění se jim barva očí, jsou také neuvěřitelně studení. Připomínají kostku ledu. Zdá se, že je nic nezahřeje, alespoň ne natrvalo a zima jim není. Řekla bych, že kdyby mohli chodit v zimě v šortkách či letních šatech, vůbec by jim to nevadilo. Taky necítí bolest. Jednou jsem Emmettovi vpálila míček přesně mezi oči, samozřejmě omylem. Vůbec nic se mu nestalo, jeden by řekl, že dostane aspoň otřes mozku a ono nic. Taky jsem viděla Edwarda, jak hodil po Jasperovi baseballovou pálku a ta se o něho zlomila. Naštěstí nevěděli, že se dívám.  Přes všechny tyhle poznatky pořád netuším, co jsou zač. O svém původu jsem rovněž nic nezjistila.

Zrovna jedeme domů ze školy a jsem s Edwardem sama v autě. Snažila jsem se tomu vyhnout, ale dneska to nešlo. Měli jsme delší vyučování a ostatní odešli domů dřív. Takže teď tady sedím na sedadle spolujezdce a modlím se, aby cesta skončila co nejdřív.

Zachovávali jsme mlčení a vychutnávali Mozartovo Requiem. Tóny mě naprosto uchvátili, tak jako vždycky a já si je vychutnávala se zavřenýma očima. Auto zastavilo, domnívala jsem se, že jsme doma. Odepnula jsem si pás, ale v tom mě chytla Edwardova studená ruka a já vytřeštila oči.

„Edwarde co to...” Víc jsem říct nemohla, protože mě umlčel polibkem. Vášnivým smyslným dravým dlouhým polibkem. Nemohla jsem dělat nic jiného než mu ho oplácet, alespoň ze začátku. Čím déle jsme se líbali, tím se polibek stával pomalejším a něžnějším a já si uvědomovala, co dělám. Vypletla jsem své ruce z Edwardových vlasů a odtáhla se, teda pokusila jsem se odtáhnout, ale Edward byl silnější. Takže jsem mu přestala polibek oplácet a čekala, než si to uvědomí. Trvalo to jen pár vteřin. Jakmile odtrhl své rty, opřel se o mé čelo a zhluboka jsme oddechovali.

„Bello já vím, že jsem neměl, ale nemůžu si pomoct. Ty jsi tak dokonalá... ”

„Edwarde tohle nejde, tohle nemůžeme jsi můj bratr a tohle je...”

„Já vím a věř mi, tohle jsem neplánoval, ne dneska. Chtěl jsem ti jenom něco dát... v soukromí.” Odtáhl se ode mě a vytáhl něco z kapsy.

„Dneska je 9.10. a tobě je 17.” Vytřeštila jsem na něj oči. Vlastně má pravdu ani mi nedošlo co je za den.

„Všechno nejlepší princezno.” Dal mi dárek a vtiskl rychlou pusu na rty. Převzala jsem krabičku a podívala se na ní.

„Co to je?” Zeptala jsem se.

„Otevři to a uvidíš.” Usmál se na mě.

Pomalu jsem otevřela krabičku a dneska už po několikáté vytřeštila oči. Byl to náhrdelník. V bílém zlatě byly zasazené tmavě modré safíry prostřídané s dokonalými diamanty.

„Můžu ti ho zapnout?” Zeptal se Edward a já němě přikývla. Chladný kov se mi svezl po rozehřáté kůži do dekoltu. Pocit vzrušení ještě umocnily Edwardovi studené ruce důkladně se dotýkající mého krku. Náhrdelník se mi přesně obtáčel kolem krku a jeden pásek mi padal do dekoltu. (nevím jak to pospat přesně takže si představte kruh z něhož vede jedna rovná čára dolů ;))

„Líbí se ti?”

„Edwarde je nádherný, nevím jak ti poděkovat, ale není to moc? Vůbec nevím jak ti poděkovat, já...”

„Důležité je, že se i líbí... A co se týče poděkování, víš co bych chtěl na světě nejvíc.”

„Ale to ti nemůžu dát.” Hlesla jsem.

„Zatím...” Odpověděl. Poté nastartoval a my jsme pokračovali domů.

Hned jak Edward zastavil táhla mě Alice do pokoje, a oblékala mi tmavě modré šaty, které až nebezpečně ladily s Edwardovým dárkem. Ještě mi upravila vlasy, nalíčila mě a vedla do obýváků. Celá rodina stála v jedné řadě a usmívala se.

„Drahoušku všechno nejlepší.” Objímala mě Esme a po ní hned Carlisle.

„Segra, 17 to už jsi skoro dospělá, budu na tebe muset začít dávat pozor.” Kdo jiný než Emmett. Hned po něm následovala Rose, Alice a Jasper. Všichni mě objali a přáli mi hodně štěstí a zdraví. Jako poslední přišel Edward, znovu mě objal a ještě jednou mi popřál.

„Tak a teď dárky! Pojď si je rozbalit.” Vedla mě nadšená Alice ke stolu plnému darů.

„Většinu dárků už máš uloženou v šatně, jsou ode mě, potom ti je všechny ukážu.” Švitořila dál Alice.

„Al dík nové oblečení už jsem potřebovala.” Pronesla jsem co nejvážněji. Vypadalo to, že všichni dostanou záchvat smíchu, ale ustáli to.

„Tady to máš ode mě, doufám, že se ti to bude líbit.” Podával mi Jasper sametovou krabičku. Otevřela jsem jí a hned zase zavřela.

„Vy jste se na mě domluvili.” Obvinila jsem Edwarda a Jaspera. Jen se omluvně usmáli. V krabičce byli náušnice a náramek přesně ladící k náhrdelníku. Náušnice jsem si okamžitě dala do uší. Náramek jsem podala Jasperovi se slovy. „Zapneš mi ho prosím.”

„Tady to je od nás.” Podávali mi Rose a Emmett velkou, ne, obrovskou krabici. Krabici, ve které byla další krabice, v té další a další a další, dokud jsem se nedopracovala k poslední nejmenší zabalené krabici. Byl v ní nejnovější I-Pod.

„Nahrál jsem ti tam některé své oblíbené písničky.” Hned mi hlásil Emmett.

„Děkuju.”

„A teď je čas na náš dárek. Tady máš.” Vzala jsem si od taťky malou krabičku a sundala víčko.

„Klíče? Od čeho jsou, vypadají jako klíče od... Vy mi dáváte auto?” Vyhrkla jsem rychle.

„Stojí venku pře domem.” Rychle jsem vyběhla před dům a opravdu. Stálo tam krásné tmavě modré auto.

„Je to Maserati Granturismo S, já byla pro Audi, ale přehlasovali mě.” Řekla Rose, stojící s celou rodinou za mnou.

Rychle jsem je objala. „Děkuju, děkuju, děkuju. Strašně moc děkuju.”

„Barvu vybíral Edward, taky nás mohlo napadnout, jak to dopadne.” Rýpal Emmett.

„Modrá ji sluší.” Hned se bránil Edward a něžně se na mě usmál.

„Nechceš ho vyzkoušet?” Zeptal se mě Jasper.

„No já nevím přece jen bych ho nerada rozbila.” Odpověděla jsem zahanbeně.

„Bello, neboj, nic se mu nestane, jsi skvělá řidička, hlavně opatrná. A kdyby se mu náhodou něco stalo, Rose to opraví.” Pronesla sebejistě Alice.

To je pravda, řidičák mám už skoro rok, zatím jsem si vždycky půjčovala auta mých sourozenců.

„Tak jo.” Vykřikla jsem nadšeně a běžela ke svému autíčku. U dveří jsem se ale zastavila a šibalsky se zeptala. „Chcete někdo svést?”

Po mé nevinné otázce nastal doslova boj, nakonec vyhrál Emmett a rodiče. Moje nové autíčko bylo naprosto dokonalé. Byla jsem z něho tak nadšená, že to nedovedu ani popsat. Jezdila jsem asi hodinu, poté jsem zaparkovala v garáži a znovu objala své rodiče. Byl to naprosto perfektní den.

„Bello měla by si rozkrojit dort, nějak jsme na něj zapomněli.” Usmála se omluvně Esme a postavila přede mě velký dort celý obalený marcipánem se 17 hořícími svíčkami.

„A něco si přej.” Nabádala mně Rose, než jsem sfoukla svíčky. Mé přání bylo jednoznačné, nic jsem si nepřála víc, než dozvědět se pravdu. Poté, co jsme si dali dort, se taťka zeptal.

„Nepozvala sis žádné přátele?”

„No, víš, oni...” Než jsem to stihla dopovědět, skočil mi do řeči Jazz.

„Oni ani neví, že má Bella narozeniny, neřekla jim to.” Zamračila jsem se na něj a pokračovala.

„Nechci z toho dělat žádnou událost, v podstatě o nic nejde.”

„Jen o to, že sedmnáct je ti většinou jednou za život.” Nedala se odbýt Rose.

„Jsou to moje narozeniny tak mě neštvěte.” Zamračila jsem se na ně.

„Dobře zlatíčko.” Řekla mateřsky Esme a objala mě.

„Možná je čas ukázat ti tvé nové oblečení.” Vhrkla Alice a táhla mě do pokoje. Po zbytek večera jsem se z pokoje už nedostala, a v půlce Alicina vysvětlování jsem padla na postel a usnula. Byli to naprosto perfektní narozeniny.

Moc děkuju za komentáře, jsem moc ráda, že se vám kapitola líbila a doufám, že se vám bude líbit i tahle.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 12. kapitola: