Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rising moon - 5. kapitola

27.07.2011 (22:00) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1114×

Dívala jsem se na svůj dokonalý odraz v zrcadle. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem takové tušení, že dnes potkám někoho pro mě důležitého.

Hodně jsem přemýšlela o Edwardovi. Byl upír, ale já se proměňuju v lišku. Kdo je na tom hůř? Bála jsem se toho, že mě odmítne. Někdo jako já se přeci jen tak nevidí... Ale řekl mi, že mě miluje. Jenže je to stejný cit, který já cítím k němu? To jsem nemohla vědět, ale kitsune láska je velmi silný cit. Já to vím.

Povzdechla jsem si. Ne, nemohl mě milovat tak, jako já jeho. Nemohlo to být ani možné. Teda... alespoň myslím.

Přešla jsem ke své posteli a svalila se na ni. Co budu dělat, když mě Edward začne nenávidět za to, co jsem? Skousla jsem si ret, abych nevzlykla. Nepřežila bych, kdyby mě zavrhl. Vždyť jsme spolu prožili jednu úžasnou noc, a to jsme se sotva znali...

Uslyšela jsem zaťukání na dveře.

„Pojď dál, Misao.“ Moje sestřička vstoupila opatrně dovnitř. V očích měla zvědavý pohled.

„Ehm, Bello, co se stalo? Souvisí to s Edwardem? Udělal ti něco?“ ptala se. Povzdechla jsem si. Bylo toho hodně, co jsem jí musela říct. Ale musela jsem před vlky varovat i mého budoucího švagra.

„Mám nové zprávy, ale měl by o tom vědět i Šiniči,“ řekla jsem jí. Překvapil ji tón mého hlasu. Nezněla jsem bolestně, ale ustaraně.

„Jo, jdu pro něj.“ Otočila se k odchodu a šla pro svoji lásku.

„Budu v obývacím pokoji,“ stihla jsem ještě říct. Šla jsem po schodech dolů a sedla si na pohovku. Za chvíli na gauči seděli i Misao s Šiničim.

„Máme určitý problém. Šla jsem se proběhnout, ale nedošlo mi, jak jsem daleko. Chtěla jsem jít domů, ale objevili se tam obrovští vlci. A když říkám obrovští, tak tím myslím, že byli větší než člověk. Jeden z nich se pak proměnil na člověka. Byla jsem v liščí podobě, takže si určitě nemysleli, že jsem obyčejná liška. Chtěli, abych se taky proměnila, ale já jsem utekla. Byli rychlí, ale jakmile jsem přeskočila řeku, nešli za mnou, jen vrčeli. Šla jsem do lesa na opačnou stranu od řeky. Tam jsem uviděla upíra. Jenže vysával srnku. Pak si mě všiml...

Utíkala jsem a všimla si, že jich bylo sedm. Jeden z nich byl rychlejší, ale neviděla jsem mu do obličeje. Pak byl u mě tak blízko, že se mě dotkl. A vy víte, co se stane, když se někoho z nás dotkne osoba, ke které nás váže kitsune láska... Byl to Edward. Utekla jsem sem. Jsem si jistá, že za mnou pak neběželi.

Vyplývá z toho, že okolo tohoto města a asi i v něm jsou upíři, a dál od něj něco jako vlkodlaci. Viděla jsem pravé vlkodlaky na vlastní oči, ale to oni nebyli. Oni se měnili bez úplňku. Lidi, co se mění na vlky.“ Oba dva pozorně poslouchali. Když jsem skončila, měli zamyšlené obličeje.

„Ale, Bello, s těmi upíry bychom problém neměli, protože chodíš s Edwardem, pokud vím, že?“ Přikývla jsem. Nechtěla jsem se s ní dělit o tom, že se bojím, že by mě nechtěl.

Poté jsme ještě probrali pár věcí a pak šli do svých pokojů. Bylo teprve šest ráno. V pokoji jsem se rozvalila na postel tak, jak jsem byla rozvalená, než přišla Misao. Potřebovala jsem přemýšlet.

Znovu mi myšlení padlo k Edwardovi. Jak jinak. Já jsem byla proti němu určitě starší. Byla jsem stará několik tisíc let! Já, Misao a Šiniči jsme byli první kitsune vůbec. A pravděpodobně i poslední. Ale vypadali jsme na osmnáct.

Přemýšlení mě nakonec dohnalo ke krátkému zdřímnutí...

Probudila jsem se za pár hodin. Ručičky budíku hlásaly, že je jedenáct. Čas na oběd. Vylezla jsem z postele a rovnou šla do kuchyně. Moc jsem toho předtím nesnědla, takže jsem měla poměrně hlad. Všimla jsem si, že na pultu v kuchyni leží několik palačinek. Dík, Misao! Snědla jsem je rychle, protože jsem měla v plánu důležitou věc. Setkat se s Edwardem.

Vzala jsem si do ruky mobil. Dal mi svoje číslo, když já mu dala svoje... Zhluboka jsem se nadechla a začala psát.

Ahoj, Edwarde. Mohli bychom se setkat? Potřebuju pár odpovědí na mé otázky...

Odeslala jsem to. Nemusela jsem čekat dlouho a přišla odpověď.

Jistě. Kde se setkáme? zněla esemeska.

Nevím, můžeš vybrat místo, odepsala jsem. Odpověď mi přišla docela rychle.

Znám jedno... Znám ho jen já. Vadilo by ti, kdybych se za tebou stavil? Zamyslela jsem se. Mně by to nevadilo.

Nevadilo. Kdy tu asi budeš? Znovu rychlá odpověd.

Vadilo by ti, kdybychom tam doběhli? Auto se tam nedostane. Běželi? Proč ne.

Nevadilo. A tobě? Věděl, na co se ptám. Jestli by mu nevadilo běžet s velikou liškou po boku.

Ne, vůbec ne. Za pět minut jsem u tebe.

Měla jsem jen pět minut, abych se oblékla. Obrovskou rychlostí jsem běžela do šatny a netrpělivě se rozhlížela kolem sebe. Vzala jsem si tričko, rifle a mikinu. Běžela jsem ke zrcadlu a podívala se na sebe. Ignorovala jsem svůj obličej a dívala se, jestli mi to sluší. Vždyť oblečení do šatníku vybírala moje sestra, muselo mi to slušet. Ještě jsem si nazula boty a běžela jsem se učesat. Pak jsem šla čekat dolů do obývacího pokoje.

Netrpělivě jsem čekala. Za chvíli se přece jen ozvalo zaťukání na vchodové dveře. Zhluboka jsem se nadechla a šla otevřít. Stál tam, v celé své kráse.

Najednou se ve mně něco zlomilo. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že ho znovu vidím. Když jsem ho uviděla, rozzářila jsem se jako dítě, co poprvé vidí vánoční stromeček. Objala jsem ho kolem krku a zabořila mu obličej do krku. Nedokázala jsem přemýšlet nad tím, že je to upír. Předtím přece taky byl a nic mi neudělal. K mému naprostému překvapení mě taky objal. Zabořil mi obličej do vlasů a zhluboka se nadechl.

Takhle jsme zůstali stát. Užívala jsem si tuhle chvíli. A on asi taky. Nemohla jsem si pomoc. Musela jsem to říct.

„Musím ti něco říct. I přesto, že jsi upír, já tě neskutečně miluju,“ šeptla jsem.

„A i když se proměňuješ v lišku, nemůžu bez tebe být.“ Byla jsem naprosto ohromená. Ale šťastná ještě víc.

„Vážně ti nevadí, že nejsem člověk?“ Nešlo se nezeptat. Potichu se zasmál.

„Já taky nejsem.“ Usmála jsem se jeho slovům. Pak se kousek odtáhl, vzal mě za ruku a vyšli jsme do lesa. Teď každý dostane odpověď na své otázky.