Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rising moon - 3. kapitola

11.06.2011 (11:30) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1814×

Neochotně jsem vstala z Šiničiho objetí. Pořádně jsem se zaposlouchala, ale byly slyšet jen tři srdce - moje, mé lásky a starší sestry. Nechtěla jsem nad tím dál uvažovat. Šla jsem ke dveřím a otevřela je. Strnula jsem šokem. Byl to ten kluk, co zklamal Bellu! Jenže podle jeho výrazu byl velice zoufalý.

„Je tu Bella?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla jsem. Vyšla jsem ven a zavřela za sebou dveře.

„Má starší sestra už mi vše řekla. To jí jdete ještě víc zranit? Nikdy jsem ji tak neviděla. Přišla domů zlomená a křehká. Byla strašně na dně. Asi před pár minutami usnula. Ona mě vychovala a znám ji lépe než kdokoliv. Znám ji dost dlouhou dobu na to, abych posoudila, že jí někdo psychicky ublížil. Ona byla vždy silná. Ona mě vychovala. Byla vždy silná navenek, ale křehká uvnitř, jenže nikdo se jejího srdce ještě nedotknul.

Až doteď,“ řekla jsem. Díval se na mě s vykulenýma očima. „Půjdete pryč, nebo tu budete stát?“

„J-já jsem ji chtěl vidět. Nebylo to tak, jak to vypadalo. Prosím, nechte mě jít za ní.“ Byl naprosto zoufalý. Musela jsem svolit, ale nedělala jsem to ráda. Pořád jsem mu neodpustila, ale až to Belle vysvětlí, ta mu to odpustí hned. Ani já jsem se nemohla na Šiničiho nikdy zlobit, protože jsem do něho zamilovaná. Ona do něho taky.

„Dobře můžeš. Jsem Misao. A ty?“ Nevěděla jsem ani, jak se jmenuje.

„Edward. Můžu už za Bellou? Prosím!“ naléhal. Přikývla jsem a vešla do domu. Bylo mi jasné, že to Šiniči slyšel. Čekal u dveří našeho pokoje.

„Ty jsi ten kluk?“ Šiniči měl Bellu taky rád, takže Edwarda neměl v oblibě.

„Ano,“ řekl tichým hlasem. Šiniči se ale usmál a podal mu ruku. „Jsem Šiniči. A ty?“

„Edward, už -“ Přikývla jsem.

„Běž nahoru po schodech. Hned naproti tobě budou dveře. Ty jsou od Bellina pokoje.“ Ihned vyrazil. Pohyboval se velice tiše. Když byl nahoře, otočila jsem se na Šiničiho.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se velice potichu.

„Ještě jsem neviděl tak zoufalýho chlapa. Myslím, že je do Belly taky zamilovanej.“ Podívala jsem se mu do očí. Měl je v lidské podobě krásně černé a teď se na mě přesvědčivě dívaly.

„Tak dobře.“ Nešlo s ním nesouhlasit. Měl v lidech velice dobrý odhad a vždy byl správný. Objala jsem ho pažemi kolem krku a vtiskla mu polibek na sladká měkká ústa. Polibek mi velice rád oplatil.

Bella:

Spala jsem ve své posteli. Poslední, na co jsem si vzpomínala, byla nepříjemná bolest v hrudi. Moje srdce pukalo žalem a bolestí. Najednou se mojí tváře dotklo něco chladného. Ty doteky mi byly tak povědomé... trhnutím jsem se probudila.

Dívala jsem se do zoufalých zlatých očí. Připadaly mi tak povědomé... Ne! Už žádnou bolest, prosím. V hlavě proti sobě bojovaly dvě části mě. Jedna mi říkala, že mu nemám odpustit a vyhodit ho. Ale druhá část mě nutila, abych ho objala a byla mu co nejblíže. Ta první část byla tak žalostně slabá, že ihned prohrála.

Neřekla jsem jediné slovo. Jen jsem ho objala a zabořila mu hlavu do hrudi. Už jsem chápala Misao. Slyšela jsem, jak si potichounku oddechl. Objal mě pažemi a přitiskl blíže k sobě.

„Bello, není to tak, jak si myslíš. Ta dívka byla Anne. Pořád si myslí, že máme být spolu, ale já jsem k ní nikdy nic necítil. Nikdy jsem do nikoho nebyl zamilovaný. Změnila to jedna nejkrásnější osoba s dlouhými hnědými vlnitými vlasy a čokoládově hnědýma očima.“ Byla jsem dojatá. On byl do mě zamilovaný!

Podívala jsem se mu do očí a políbila ho. Byl to něžný polibek prodchnutý mou láskou k němu. Jeho polibek na oplátku byl plný stejného citu.

Objímali jsme se a něžně líbali až do noci. Usnula jsem v jeho náručí. V jeho náručí jsem se i probudila.

„Dobré ráno,“ řekla jsem a políbila ho. Byla jsem překvapená, že byl vzhůru.

„Krásné ráno. Bude ti vadit, když odejdu? Večer se vrátím, ale rodina neví, kam jsem šel. Naposledy mě viděli v klubu.“ Podívala jsem se mu do očí. Tak moc jsem se od něj nechtěla oddálit! Jenže tady šlo o jeho rodinu. Musela jsem ho po chvíli pustit z objetí. Dlouze mě na rozloučenou políbil, pak odešel.

Cítila jsem se tak dobře! Byla pravda, že Edward na chvíli odešel, ale ta chvíle se dala zkrátit třeba proběhnutím se po lese v liščí podobě.

Běžela jsem do koupelny a pořádně provedla ranní hygienu. Poté jsem se šla převléct. Zamířila jsem k normálnímu oblečení. Oblékla jsem si tričko, rifle a baleríny. Nepotřebovala jsem jiné oblečení a neměla jsem v plánu běhat v lidské, nebo kitsune podobě, takže boty byly přijatelné.

S broukáním jedné písničky jsem vyšla z pokoje. Sešla jsem po schodech a namířila si to ke dveřím. Misao se na mě ze dveří jejího pokoje široce usmála. Viděla ten rozdíl v mojí náladě.

Kousek ode dveří jsem se proměnila v leskle černou lišku s pěti světlounce modře lemovanými ocasy. Běžela jsem si velkou rychlostí lesem jen tak pro radost. Měla jsem ráda ten pocit, když jsem běžela v obrovské rychlosti.

Běžela jsem si jen tak a nevšimla jsem si, jak daleko jsem doběhla. Pomalu jsem zmenšovala tempo, až jsem běžela poklusem. Všimla jsem si, že jsem běhala velice dlouho, protože se začalo stmívat. Oči mi začaly křišťálově modře zářit, a tak i pruhy na ocasech.

Lesem už jsem jen šla. Pak jsem ale za sebou uslyšela zašustění. Ztuhla jsem a otočila se.

Asi pět metrů za mnou šlo sedm obrovských vlků. Zasyčela jsem a uskočila kousek dozadu. Vlci byli obezřetní a sledovali mě. Sledovali mě s kamenným výrazem v ‚obličeji'.

Začala jsem pomalu couvat, ale to asi popudilo šedého vlka. Vycenil na mě zuby. Couvala jsem dál, ale oni se pomalu vydali za mnou. Největší černý vlk odběhl pryč. Pak se vrátil jako člověk. Byl to určitě indián. Měl krátké černé vlasy a na sobě jen kraťasy.

Protože už byl večer a nesvítilo slunce, svítily moje oči a pruhy na ocasech zářivě modrou. Museli vědět, že nejsem jen tak obyčejná liška. Bylo mi jasné, že nejsou vlkodlaci. To by se proměňovali o úplňku a ten dnes není. Vypadali jinak než vlkodlaci.

Přestala jsem couvat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Tímto krokem mi určitě naznačili, abych se proměnila i já. Nechtěla jsem to udělat.

Otočila jsem se a největší rychlostí vyrazila. Slyšela jsem dusot tlap, jak běželi a před tím bylo slyšet roztrhání nějaké látky. Oblečení? Asi ano.

Běžela jsem velice rychle. Neměli moc šancí mě dohonit. Okamžitě jsem se proměnila v kitsune a vyšplhala na strom. Doufala jsem, že jsem se jim ztratila. Za chvíli můj strom padal a já jsem lehce dopadla na nohy. Konečky vlasů mi zářily jako oči. Rozeběhla jsem se znovu a za pár kroků se znovu proměnila v lišku.

Doběhla jsem k nějaké řece. Proměnila jsem se zase v kitsune a přeskočila ji. Byla asi dvacet metrů široká, ale mně nedělala problém. Před řekou se zastavili a divoce vrčeli. Jakoby nějaká neviditelná dělicí čára jim zabraňovala vstoupit.

Oddechla jsem si a posadila jsem se. Byla jsem docela vyčerpaná. Za chvíli se mi zklidnilo dýchání a postavila jsem se. Vlci byli pořád za řekou a obezřetně mě pozorovali. Proměnila jsem se v lišku a vběhla do lesa.

Tato honička zabrala jen deset minut. Šla jsem lesem a vyhýbala se řece. Pak se stala jedna věc, na kterou už nikdy nezapomenu.

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rising moon - 3. kapitola: