Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řezník - 1

22.06.2012 (15:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2787×

Řezník -1

(Insprováno knihou od Thomase Lairda - Řezník)

A na začátek; trailer, za který bych z celého srdíčka chtěla poděkovat Kim! ♥

Nad Illinois se vznášel vzdušní opar večerní noci. Poryv větru byl tak silný, až mi z hlavy smetl kapuci a já zabodl pohled do země, aby náhodní příchozí nemohl pomocí odlesku měsíce zpozorovat mou tvář. Kapuci jsem si opět nasadil až do čela. Na rukou jsem měl kožené rukavice, ve kterých jsem křečovitě svíral nůž, připomínající lékařské náčiní. Jinak řečeno skalpel.

Na tváři mi pohrával lehký úsměv, který se rozšiřoval víc a víc, jakmile se schylovalo k desáté hodině večerní. Už jsem měl abstinenční příznaky, které mě začínaly zevnitř vyžírat. Začínal jsem být agresivní, nervní a moje smysly nebyly tak ostré a na pozoru jako jindy. Stále jsem se ohlížel za sebe; paranoia mě pohlcovala.

Zastavil jsem se pár kroků v postranní uličce u kontejnerů a opřel se o oprýskané zdivo. Skousl jsem si spodní ret a hrdelně zavrčel. Krev se ve mně vařila.

Zavřel jsem oči a představil si moment, kdy jsem svíral její hrdlo v ruce. Kdy jsem měl možnost dotýkat se jejího těla, aniž by o tom ona věděla, a byl to mnohem hezčí a vzrušující pocit, než když jsem se jí díval do očí. Její nevinná tvářička a rty, které mi nepatřily. A já je chtěl. A ne jen je, chtěl jsem mnohem víc… její tělo, krev a pocit, že je jenom moje.

Podíval jsem se na hodinky a v duchu se nabádal, ať zklidním hormon. Nemělo by to trvat dlouho a většina populace něžného pohlaví by se měla odebrat k sobě domů, neboť zítra jim začínal další stereotypní, pracovní den.

S opovržením jsem se díval na jejich štěstí, která je doprovázela v životě. Má averze k rodinné idylce byla nepochopitelná a člověk, který od malička vyrůstal v mírumilovné rodiny, by to nikdy nepochopil.

Tiše jsem si začal pískat známou melodii z televize, když jsem zbystřil a pohlédl na mladou dívku, která si to kočičí chůzí mířila rovnou k parkovišti za barem. Doširoka jsem se usmál a cítil tu vlnu vzrušení, která mou projela jako mocný šíp. Chvíli jsem ji pozoroval, abych si zjistil, zda je sama. A k mému štěstí byla. Když vyšla ze zadního vchodu, začala se přehrabovat v kabelce. Zkrabatilo se mi čelo.

Že by vytušila moji přítomnost?

Zastavila se uprostřed uličky, zrovna v osvětlení pouliční lampy na rohu, a vytáhla si krabičku cigaret.

„Do hajzlu s ním,“ zaklela a zapálila si ji. Díval jsem se, jak se nad ní vznáší šedivá kolečka dýmu a mračil se na ni z dálky. Tak krásná a kazí si zdraví, pomyslel jsem si hněvivě, ale to mi mohlo být vlastně jedno. Možná to je její poslední cigareta v životě. Určitě. Nad touto myšlenkou jsem se usmál a spokojeně zapředl.

Byla to velmi slibná blondýnka. Viděl jsem ji sice jen zezadu, ale její krásné, dlouhé nohy, které vykukovaly zpod sukně, mě natolik vzrušily, až jsem musel překřížit nohy a zatnout zuby. Nemohl jsem se na ni jen tak dívat, musel jsem jednat dřív, než bych se nad ní slitoval, jen se jí zmocnil a pustil ji na svobodu. Nejsem tady přece proto, abych měl s někým soucit.

Zvedl jsem ze země sportovní tašku a vyndal z ní namočený kapesník éterem. Nechal jsem tašku na místě a tichým krokem jsem se podél zdi plížil k svůdné blondýnce. Musela být velmi zaneprázdněná, když mě ani nezpozorovala. Už mě od ní dělilo jen pár metrů, když se mi postavila čelem a hlasitě vykřikla. Z pevného sevření jí vypadl oharek. Přitiskl jsem jí prst na rty, abych ji umlčel.

„Tiše, přeci bys nedělala takový povyk,“ nabádal jsem ji tlumeným hlasem a usmál se. Z úst už jí nevycházely žádné zvuky, ale v očích jsem viděl strach, který na mě přímo křičel. I taková nepatrná dávka drogy mi volala příjemné mravenčení po těle. Chytil jsem ji a zápěstí a přiložil si jej ústům. Nasál jsem její vůni a na chvíli zavřel oči. Nebyla to její vůně… byla naprosto jiná, ale pro na dnešní večer by mi mohla stačit. Musela!

Začala sebou házet a já neměl rád, když se mi někdo vzpíral. Přirazil jsem ji ke zdi svým tělem a tyčil se nad ní. Přiložil jsem jí kapesník napuštěný éterem k ústům a pozoroval, jak se jí oči obrací v sloup a upadá do bezvědomí.

Jde se na věc!

Odložila jsem si šálu na železný stojan a zadívala se na svůj pracovní stůl, který byl pohlcen papíry. Se znechucenou grimasou jsem se na něj dívala, dokud mě za rameno nechytil Steve a neproklouzl kolem mě do společné kanceláře.

„Máš to na stole celkem slušně uspořádané,“ pronesl s velkou dávkou cynismu a já na něj jako malá holka vyplazila jazyk. Steve byl můj nejlepší přítel, kolega v práci a také věrná vrba, která mě v každé situaci podržela, když bylo potřeba. Kolikrát jsem v něm viděla i svého staršího bratra, který na mě právě v této chvíli kouká z nebe.

Měla jsem se od něj ještě co učit. Sloužil u policie dlouhých třicet let a byl tak hodný, odvážný a hlavně trpělivý, že se jako jeden z velitelů slitoval nad čerstvě vyučenou dívenkou a vzal si ji pod svá křídla. Byla jsem mu vděčná a už vůbec jsem nepochybovala o tom, že jestli se budu řídit jeho radami, dotáhnu to hodně daleko, což byl můj cíl.

„Nejednou jsem od svého moudrého učitele slyšela, že pořádek je pro blbce, pravý inteligent,“ zvedla jsem prst, aby viděl, že to myslím vážně, „zvládá i chaos.“ Steve moc dobře věděl, o čem je tu řeč. Byla to jeho slova, která jsem si velmi dobře zapamatovala. Poklepal mi na rameno a přikývl, jako by s tím souhlasil.

„Přeci jenom něco jsem tě naučil,“ neodpustil si kyselou poznámku a mířil ke svému stolu, kde si položil klobouk na stůl. Už jsem se chystala sundat ze sebe kabát a jít si udělat hrnek pořádné a chutné kávy – moje ranní droga, bez které nejsem schopná pracovat -, když se do kanceláře přiřítila Elena. V obličeji byla bílá jako stěna a v očích vyděšený výraz.

Co se asi stalo teď? pomyslela jsem si zmučeně, ale takové pesimistické myšlenky jsem ihned zaplašila. Svoji práci jsem milovala.

„Bello, ani se nesvlékej, vyrážíte se Stevem na kraj Springfieldu, naléhavý případ, který potřebuje odborníky,“ pověděla mi naléhavým tónem a já se zamračila. Jet padesát kilometrů na druhý okrsek, který není ani pod naším velením, bylo docela nesmyslné, ale určitě jsem nehodlala takovou možnost zahodit. Jako mladé policistce se mi kariéra teprve rozjížděla a já se chystala využít každé atraktivní nabídky.

Podívala jsme se na Steva a ten jen pokrčil rameny. Nebylo pochyb, že myslíme na tutéž věc, která nám hlodala naše bystré mozečky.

„Řídíš?“ zeptala jsem se. Nato mi ihned přikývl a už si bral klíčky pověšené vedle vypínače. Povzdychla jsem si, jedním hbitým pohybem čapl klobouk a ztratil se za skleněnými dveřmi. Nasadila jsem si kolem krku znovu šálu a vydala jsem se za Stevem. Když jsem vyšla ven, oklepala jsem se zimou a klopy kabátu si více přitáhla k sobě. Sedla jsem si na místo spolujezdce a pozorovala jsem zamyšlený výraz nadřízeného. Nemusela jsem ani umět číst myšlenky, abych věděla, že usilovně přemýšlí, co by se mohlo stát, že nás volají až tam.

„Co myslíš? Vraždící bestie?“ zeptala jsem se s náznakem žertu, ale hluboko uvnitř jsem se oklepala. Nebyla sranda se o tom bavit jen tak otevřeně. Pokud se taková věc stane skutečností, je to velmi nepříjemné potýkat se s geniálním vrahem. Nesnášela jsem ty případy, kdy po sobě smete veškeré stopy, a hraje si s detektivy. Připadala jsem si potom jako naprostý idiot.

„Nevím, ale čajíček to nebude,“ potvrdil mou nevyřčenou a zároveň obávanou domněnku. Podívala jsem se z okna ven a dívala na parky, staré, ale i nové domy, nové obchody a tisíce lidí, mezi kterými se vždy nejde nějaký hrozný úchyl či psychicky narušený člověk s vražednými sklony. Už od malička jsem pajdala ulicemi Illinois a neměla jsem v úmyslu opouštět jej. Všechno, co jsem potřebovala a toužila po tom, přišlo ke mně, byť jsem musela vynaložit nějaké úsilí.

Narodila jsem se do světa, který je ke každému krutý, a je jen a jen na něm, jak s ním naloží. Ještě větším štěstím pro mě bylo, když jsem se dostala do města, kde je vyhlášená vysoká kriminalita.

Steve odbočil na postranní silnici, kde zastavil na kraji pěšinky, která vedla k barevným kontejnerům. Kolem nich bylo mnoho vyšetřovatelů, kde jsem dokonce zahlédla i FBI, což mě moc nepotěšilo. S federály jsem nikdy moc spolupracovat nechtěla a stejně tak i Steve s nimi neměl pozitivní vztahy. Jednalo-li se o závažný čin, neobešlo se místo činu bez nich, ovšem neodpustila jsem si nejapné poznámky na jejich účet. Občas totiž měli potřebu dát ostatním detektivům najevo, že jsou něco víc. Opak byl ale pravdou. Byli stejně tak narušení, chytří a schopní jako my. Jediný rozdíl byl v tom, že mezi řadami FBI se nevyskytovalo moc žen a měli ke všemu přístup.

Vystoupila jsem z auta a vydala se tam jako první. Pohledem jsem brousila po přítomných, a když mě spatřil Alex Brookle, kamarád, co se mnou kdysi studoval na univerzitě, ohromně se usmál. Toho kluka jsem měla ráda. Po večerech jsme se spolu učili, pomáhali si navzájem, a dokonce jsme se snažili i o bližší kontakt, ale po určitém čase, a že byl velmi krátký, jsme oba zjistili, že by to mezi námi neklapalo, a tak jsme nechtěli tlačit na pilu.

„Neuvěřitelné! Vždy se spolu setkáváme jen za nepříjemné situace, že?“ rýpnul si a postavil se po mém pravém boku. Alex se stal členem FBI a byl to jediný jejich detektiv, kterého jsem v jisté míře snesla. Vlastně, byl tu ještě jeden.

„Taky tě ráda vidím. Copak se stalo, že jsem kvůli tomu musela přijet i já? Abych pravdu řekla, docela se ve mně zvedla žluč, když jsem se dozvěděla, že jedu až sem.“ Na jeho tváři úsměv zmizel a vystřídaly ho obavy. Jeho oříškové oči potemněly a už v nich nebyla roztomilá radost z toho, že se znovu setkáváme. Dokonce jsem měla pocit, jako by zezelenal, ale to jsem nakonec vypustila ze svých myšlenek, neboť nebylo možné, aby někdo, kdo pracuje na oddělení vražd, měl nahnáno z nějakého případu.

Bez dalších slov mi pokynul rukou, abych se šla rovnou podívat. Kolem mě prošli další dva detektivové, co mi barvou připomínali popelnice na sklo, a já se ještě více zamračila. Začal ve mně hlodat červíček pochybnosti a popravdě jsem se obávala toho, co si to na nás další chytrák zase vymyslel. Když jsem nakoukla přes žlutou pásku, kde bylo jasně a černě napsáno ‚Zákaz vstupu!‘, zůstala jsem zírat na tu spoušť s otevřenou pusou.

„Co to proboha živého je?“ vyšlo ze mě překvapeně a Steve byl zrovna tak stejně překvapený jako já. Jak ten se tu objevil? říkala jsem si v duchu a svoji pozornost věnovala oběti před námi… tedy, spíše částím oběti. Před námi ve špinavé kaluži ležela zmrzačená dívka, které vedla od krku až po podbřišek hluboká řezná rána, bez jedné končetiny, konkrétně pravé ruky. Podle toho, co jsem stihla zaznamenat, jsem nepostřehla důležité orgány. Viděla jsem celý její vnitřek a tentokrát to nebyl takový ten pocit nadšení jako v pitevně, kdy jsem se zaučovala. Teď to byla tvrdá realita, ze které se mi dělala mdlo. Už jsem se nedivila svým kolegům, že měli co dělat, aby před vyšetřovateli působili jako tvrdí chlapi. Na ženskou jsem hodně silný žaludek a nic by mi mě nevyvedlo z míry, ale tohle ano.

Co mě na dívce ale udivilo nejvíce, že kolem ní nebyla kaluž krve, která k tomuto případu neprodleně patřila. Pomyslela jsem na vraždící bestii, jež touží po krvi, a… pocítila jsem husí kůži.

Měla jsem chuť vykřiknout, ale neudělala jsem to. Znechuceně jsem se zamračila a ušklíbl se nad tou spouští. Nesnesla jsem hysterické výlevy dámiček, co si myslely, že by zdolaly cokoli, a nakonec se ukázalo, že nedokážou vydržet jediný pohled do tváře mrtvoly, byť je pravda, že pohled na rozpárané tělo a nepříjemný zápach nebyl moc příjemný. Vypadala jako umučená svině, hotová jatka.

 „Tohle jsem ještě neviděl,“ utrousil jedovatě Steve a přitom s nechutí. Překvapeně jsme se zazubila a udělala jsem pár kroků směrem k hloučku dalších vyšetřovatelů.

„Zdravím vás, pánové,“ pronesla jsem slušně a s ledovým klidem. Ryan McKnight, šéf sousedního okrsku, se na mě podíval zpod svých černých, tlustý brýlí a zacukaly mu koutky. Slizák jeden, pomyslela jsem si, když mě sjel od hlavy až k patě. „Víte něco bližšího o oběti?“ To byl jediný důvod, proč jsem se s nimi zahazovala, a proto jsem se na ně příjemně usmála a snažila se působit přívětivě. Sakra těžká práce.

„Ahoj Bello,“ ujal se slova Ryan a podal mi ruku na pozdrav. Přijala jsem ji a tvrdě ji stiskla, abych mu dala najevo, že se mnou nemůže jednat jako s podřadným, „jsem rád, že tě vidím. Moc toho o dotyčné nemáme, ale jak vidíš, je to žena, řekněme sto šedesát centimetrů vysoká, něco kolem padesáti pěti kilogramů, vyučená barovou tanečníci, přezdívaná jako Divoká kočka, vlastním jménem Erika Heise.“ Podle tváře, která byla skoro vcelku, jsem si tipla věk tak kolem pětadvaceti. Tak mladá, celý život před sebou a teď už může vinit pouze toho, kdo jí učinil takovou strašnou věc.

„Kdo ji viděl poslední?“

„O tom jsme zatím moc nezjistili, ale její přítelkyně, co s ní pracovala v baru, tvrdila, že odcházela kolem desáté večer. Byla prý naštvaná na nějakého muže, ale to je při tomto povolání normální, řekl bych. Vyšla zadním vchodem a pak jako by se po ní slehla zem. Následujícího dne volali, že se za barem našla mrtvola.“ Někdy bylo těžké mluvit v minulém čase, přeci jenom byli to lidé stejně tak jako my.

Chtěla jsem se vyptávat na další podrobnosti, když mi do mého zorného pole vklouzly černé vlasy a kolem pasu mě chytily dvě silné paže. 

První kapitola je za námi a já bych ráda věděla, jaké z toho máte pocity. Upozorňuju, že je to moje úplně první povídka na takové téma, jsem v tom zcela nováček, a tak bych se ráda zaučila. Otázkou ale je, zda dáte mně a Belle šanci rozvíjet své schopnosti. :)) 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řezník - 1: