Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 9. kapitola

02.12.2010 (12:30) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1504×

9. Kapitola - Poslední bitva

„Bello, Jacob je vlkodlak. Bello, Jacob je vlkodlak. Bello, Jacob je vlkodlak. Bello, Jacob je vlkodlak. Bello, Jacob je vlkodlak. Bello, Jacob je vlkodlak. Bello, Jacob je vlkodlak,“ tahle jediná věta mi najednou úplně změnila život (no, ony události předešlých dnů už i beztak vykolejily můj vlak z poklidné cesty života, ale tohle to všechno dovršilo). Ne, ne, ne, všechno je špatně. To není pravda, Edward mi určitě lže! Proč, proč by byl Jacob vlkodlakem?! To není možné! Prostě ne!

Edward se i nadále samolibě usmíval a já se náhle začala cítit strašně malátná. Ruce i nohy začaly ztrácet na síle a já už najednou nebyla přisáta na Edwardově těle.

„Bello!“ poslední zvuk, který zněl mou hlavou, než můj zadek (dnes již po druhé) přistál na tvrdé zemi. V té rychlosti, kterou jsme běželi, byl můj pád o to horší a bolestivější.

„Sakra, co to vyvádíš, ty huso! Jasně jsem ti řekl, ať se mě pevně držíš! Když mám teď jen jednu ruku, tak tě nemůžu jistit!“ vychrlil na mě hned, jak si ke mně kleknul. Celá zadní část těla mě bolela, ale horší bylo to, že jsem nemohla dýchat. Nejspíš jsem si vyrazila dech.

„Pojď, posaď se,“ pomohl mi si sednout a já konečně dokázala popadnout dech. V tu ránu jsem zapomněla na všechnu fyzickou bolest, svižně vyskočila na nohy a vydala se zpátky cestou, kterou jsme sem doběhli.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Edůw rozzuřený hlas mi hrubě narážel do ušních bubínků.

„Zkus hádat, hlavní výhrou je plazmová televize LG.“ I já už jsem byla dost nakvašená jeho věčným opruzováním.

„Sakra, přestaň se chovat jako malé dítě! Slíbil jsem otci, že tě dostanu do bezpečí a to také udělám. Ať chceš, nebo ne!“ v tu ránu stál vedle mě.

„Vaše odpověď je špatná, ale jako cenu útěchy obdržíte značkovou termosku.“ Odstrčila jsem si ho z cesty a šla dál. Ale než jsem se nadála, už mě čapnul za límec mého trika a táhnul mě pozadu „do bezpečí“.

„Bože! To jsi vážně pořád tak hrozný?! Většího kreténa svět neviděl! Jestli se takhle chováš běžně, tak to tě asi brzo vydědí! Věřím tomu, že když jsi byl ještě malé dítě, tak na tebe máma věšela kotletu, aby si s tebou hrál alespoň pes!“ Byla jsem tak nevěřícně naštvaná, že to ani slovy popsat nejde.

„Co pak tomu nerozumíš, musíme mu pomoct! Co když ho ten Felix zabije?!“ Páni, tak velký strach o někoho jsem snad ještě nikdy neměla. Jestli se takhle definuje láska, tak to si ji strčte za klobouk.

„Neboj, nezabije.“ Nadosah mé ruky už stála Alice s Emmetem.

„Vážně, věř mi, viděla jsem to,“ usmála se na mě přátelsky. Ne, ne, ne, já už se raději na nic nebudu ptát, čím víc se ptám, tím větší v tom mám bordel. Jediné co jsem z toho vyrozuměla, bylo, že je Jacob živý a v pořádku – to je hlavní. Teda jestli ta malá koza nelže.

„Co tady děláte?“ zeptal se Edward nechápavě.

„Poslal nás Carlisle. Je to léčka, k nám domů nikdo nepřišel, nejspíš na vás čekají na chatě, kam jste měli namířeno. Takže se jde zase dom,“ ušklíbnul se Emmett.

„A co to máš s rukou?“ Alice se zděsila.

„Nech to být. Carlsle mě dá doma zase do pořádku,“ odpověděl suše a bylo zřejmé, že je z něčeho (nebo taky z někoho) natolik vydeptaný, že by si klidně nechal zmastit i tu druhou ruku, jen aby už měl klid. Netaktně mě hodil do Emmettovy náruče, jako bych byla pytel brambor.

„Pojď, já ti to nahodím,“ usmál se na něj Emmett přátelsky, „,stejně je to všechno jako lego… rozložíš, složíš.“ Postavil mě na zem a šel k Edwardovi.

„Ne!“ zvedl obě dvě ruce a v tu samou chvíli zakvílel bolestí a opět zraněnou ruku složil do vertikální polohy.

„Ježíš! Nebuď jako malej! Vždyť ti říkám, je to jak vyměnit v autě převodovku… vzpomeň si, jak jsem nedávno rozebíral auto a jak mi to šlo,“ snažil se ho uklidnit.

„Jo, vzpomínám. Rozebral jsi ho opravdu hravě, ale složit zpátky už jsi ho nedokázal!“ hulákal Edík. Emmett se užuž nadechoval, aby mu něco řekl, ale Edward vážně neměl náladu, takže se bez otálení rozeběhl a během setiny po něm nezbylo ani stopy.

Emmi se dotčeně dokymácel ke mně, přehodil si mě přes rameno a celou cestu něco brumlal o tom, že mu nikdo nevěří, že to myslel dobře a jak jsou na něj všichni zlí. Alice se jen nepřítomně usmívala.

Tak a bylo to tu zase… celá Addamsova rodinka seděla přede mnou a upírala na mě svých sedm párů očí.

„Takže?“ Došlo mi, že ani jeden z nich neví, jak začít rozhovor. Přesněji… necelá polovina nevěděla jak a zbytek prostě nechtěl.

„Asi máš pár otázek,“ usmál se Carlsle rozpačitě.

„No… tak pár by se jich našlo.“ Ironie.

„Víš, nesmíš se vyděsit, asi to pro tebe bude dost těžké vstřebat, ale musíš se s tím smířit.“ Carlisle to strašně rozpatlával. Tohle chození kolem horké kaše nemám ráda, ať už mi k sakru řekne, o co go.

„Schyluje se k válce,“ povzdychl si a po očku pokukoval, jak na to reaguji.

„A? Co chcete ode mě? Pomoct ušít vojenské uniformy?“ odfrkla jsem si. Kolem hlavy mi prosvištěla lampa. Mé oči nechápavě zamrkaly a já na sucho polkla.

„Vidíš?! Dělá si z toho jenom srandu! Jde tu o statisíce, miliony životů! Jak našich, tak i lidských a ona si tu sedí jakoby nic?!“ Rose měla zjevně problémy s ovládáním svých emocí a já začala uvažovat, jestli tu lampu schválně hodila trochu vedle nebo jestli mě minula omylem… Carlisle se na ni jen zamračil a pokračoval mým směrem.

„Ty budeš hlavní součástí té války. Ty rozhodneš, jak dopadne.“ Pak už jsem ani nestíhala tok všech informací, které mi začaly měnit život ještě víc, než už byl. Vytáhl nějaké staré ošuntělé dokumenty psané cizí řečí a i když umím více jazyků, než je obvyklé, tahle řeč mi absolutně nic neříkala. Má mysl plynule ovládala sedm jazyků, ale tohle… bylo to něco mezi latinou a jakýmisi piktogramy.

„Slyšela jsi o roce 2012? Co se má stát?“

„No, viděla jsem film,“ stydlivě jsem si skousla dolní ret.

„Na film zapomeň, všechno je to mnohem složitější. Již tisíce let před námi první upír na světě předpověděl, že jednoho dne všechna nadpřirozená stvoření opustí své úkryty a vytěsní ze světa obyčejné lidi.“

Podíval se na mě, jen aby zjistil, jak zatím dané informace přijímám. Zřejmě usoudil, že to zatím beru dobře, takže pokračoval.

„Pár století po něm se narodil Aligon – jeden z vyšších Mayů. Měl podobnou schopnost jako Alice, již od narození dokázal vidět do budoucnosti. V mládí byl ale proměněn v upíra a to jeho schopnost ještě víckrát znásobilo. To on předpověděl konec světa, jež má brzy nastat.“ Zase jsem na něj nechápavě civěla a nevěděla, jestli se smát nebo brečet.

„Proboha, o čem to tady mluvíte?! Takové bláboly! Upíři, konec světa… co já vím, třeba je Edward jen nadopovaný nějakými steroidy a proto tak rychle běhá a vy jste jen nějací blázni!“ už jsem neseděla, ale stála a rozhazovala rukama. Rodina se na sebe výmluvně podívala a pak teprve začaly ty pravé divy.

Emmett nad hlavu zvedl pohovky, bez sebemenší námahy jí rozlomil na dvě půlky a hodil do kouta, ze zdi se osypala omítka. Edward zmizel, tedy aspoň jsem si to já nějakou dobu myslela. Až po chvilce mi došlo, že běhá kolečka po pokoji, ale takovou rychlostí, že ho mé bystré oko nemohlo pořádně postřehnout. Rosalie vyhlédla z okna a lesem se prohnal silný kulový blesk. Spustil se déšť jako z konve. Chvíli pršelo, pak dokonce začaly padat kroupy! Během vteřiny však bylo opět krásně slunečně. Esme se z rukou zpustily jemné jiskřičky, které se časem proměnili v klidně plápolající oheň, ten měnil směr s každým pohybem jejích končetin. Carlisle se dlouze zadíval na květinu na malém proskleném stolku – během vteřiny uvadla, seschla do černého škaredého chomáčku a hned nato zase rozkvetla v ještě krásnější sametově rudou růži, než byla před celým procesem. Jasper stál v rohu pokoje, celou dobu jen nečině přihlížel, pak se na mě podíval svým nevypočitatelným pohledem a já ucítila takovou bolest. Nebylo to bolest fyzická, nýbrž duševní, psychická. Padla jsem na kolena a chytla se za hrudník. Cítila jsem v něm takovou bolest, bylo mi tak smutně, tak ouzko, jako bych už nikdy v životě neměla pocítit radost, srdce mi pukalo a já začala žalem brečet. Ale během chvíle mi bylo zase naopak dobře, co dobře, skvěle! Na tváři se mi usadil hloupý, radostný úsměv, pokropen sprškou slz, jež se ještě před chvílí hrnuly zpod mých řas. Alice seděla na schodech, vedoucích do druhého patra jejich luxusního domu a němě na mě hleděla, to co svedla již zřejmě předvedla.

Přejela jsem všechny členy rodiny nechápavým a zároveň obdivným pohledem. Připadala jsem si jako v seriálu Hrdinové. Asi bych se jich měla bát, ne, určitě bych se jich měla bát! Ale místo toho jsem k nim cítila zvláštní druh důvěry. Po tom všem, co jsem tu před chvílí viděla a zažila mi začalo docházet, že kdyby mě chtěli opravdu zabít, nebo mi nějak jinak ublížit, už by to udělali. Dokázaly věci, které se jen tak nevidí a hravě by mě odstranili z tohoto světa. Zatím to ale neudělali, takže… A také jsem se začala smiřovat i s dalším neúprosným faktem a to, že upíři zřejmě opravdu existují, jiné vysvětlení mi na mysl prostě nepřicházelo. Říkají pravdu.

„Můžu pokračovat?“ ukázal Carlisle na staré spisy. Němě jsem přikývla a po celou dobu jeho výkladu už nevyrušovala, až na konci.

„Ale jak já vám s tím můžu pomoct? Jsem jen obyčejná holka. A navíc, dobře, teď je rok 2012. Ale tohle všechno, o čem mi tu vyprávíte, se má přeci stát až někdy za půl roku, 21. 12., ne? A proti komu vlastně bojujeme? Na čí jste straně, jste přeci upíři, musíte být… zlí?“ mluvila jsem chraplavě, všechna má bojovnost byla tatam a já už jen tiše přijímala a vstřebávala jejich vysvětlování. Carlisle se kysele usmál, jako by se právě těchto otázek bál nebo minimálně jedné z nich.

„Jak bych ti to jen vysvětlil. Poslední bitva se má odehrát mezi největšími a nejsilnějšími predátory tohoto světa. Mezi upíry a vlkodlaky. Avšak, nejsou upíři jako upíři ani vlkodlaci jako vlkodlaci. Stejně jako u lidí i u nás se našli zběhlíci. Někteří vlkodlaci raději přešli na stranu upírů a naopak. Podstatou je, že vlkodlaci bojují za lid. Za obyčejné lidi, jsou to jejich předci, takže… upíři chtějí naopak lidskou rasu vyhladit nebo alespoň podřídit té své. My, naše rodina, jsme jiní. Jsme na straně vlkodlaků. I když tomu kde kdo nechce věřit, ale je to tak. Neživíme se lidskou krví, kdežto zvířecí a naopak chceme svět zachovat takový, jaký je,“ usmál se svým milým dětinským úsměvem a já v danou chvíli nemohla dělat nic jiného, než věřit všem jeho slovům. „Datum poslední bitvy smrtelníci přeložili špatně, rok odhadli správně, ale přesné datum tak nějak nevychytali. Žádného 21. 12. ale 21. 6.“ Zalapala jsem po dechu.

„To je ale teď!“

„Také že nemáme času nazbyt. Ode dneška začíná tvůj výcvik. Čas nás opravdu tlačí, takže do týdne z tebe musíme udělat prvotřídního bojovníka,“ už se zvedal.

„Hej, hej, hej! Ale to přeci nejde, v rezervaci mě určitě hledají! A co rodiče? Bože, už jim určitě volali a máma teď umírá strachy…“ představila jsem si vyděšený výraz mé matky a úplně mě zamrazilo. Carlisle si opět sednul.

„V rezervaci už o tom ví. Blackovi jsou jedním z vlkodlačích klanů. Přes počáteční nespokojenost nakonec souhlasili, abys do bitvy zůstala u nás a abychom tě náležitě připravili. A tvá rodina… víš, nechtěl jsem ti to říkat já, ale, tví rodiče ti nepověděli celou pravdu,“ zamračeně se díval na své ruce. Celá rodina ani nedutala.

„Tví rodiče nejsou obyčejní smrtelníci.“ Začalo se mi špatně dýchat.

„Chápu, že je to šok, ale nemáme čas na dlouhé vysvětlování ani otálení, tvá matka je vlkodlak.“ Chtěla jsem něco rychle namítnout, ale najednou proti mně Esme vytasila ruce a vyšlehla silný žhavý plamen. Můj vyděšený výkřik se nesl celým domem i okolím a já automaticky v obranném gestu vystavila své ruce na odpor. Pak se ale stalo něco, co se mi ještě nikdy nestalo. Já nebo mé ruce, prostě jedno z toho, ten plamen… odrazilo? A nejen to, nejen že jsem Esmin plamen odstrčila stranou, vyslala jsem proti ní úplně ten samý! Carlisle se spokojeně až pyšně usmál.

„A ty nejsi jen obyčejná holka.“

PS: Ještě jednou se mockrát omlouvám, za mou dlouhodobou pasivitu a ignoraci. Snad mi to alespoň nějaká dobrá duše odpustí. ;-)

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Pokračování - 10. Kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 9. kapitola: