Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rescue out of Darkness - 4. Kapitola

26.04.2009 (15:00) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3222×

„... a představ si, že Alice si nic ze svého lidského života nepamatuje, a víš, že Carlisle už téměř nevnímá lidskou krev? Nechápu, jak to může vydržet, a říkala jsem ti už o tom..." Li něco pořád mlela. Neposlouchala jsem ji, nechala jsem její slova procházet jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Opravdu mě nezajímalo, co všechno se už o té upíří rodině dozvěděla. Byla jimi úplně nadšená. Mě nepřipadali zas tak skvělí, jsou to prostě upíři jako my, tak co na nich vidí? Občas jsem přikývla a vyrazila ze sebe tiché „Hmm," aby si myslela, že ji vnímám. Přitom jsem vůbec nevěděla o čem mluví.

Po týdnu v nové škole to bylo pořád stejné. Všichni na nás civěli, což bylo ještě víc umocněno tím, že se bavíme s Culleny. Všichni byli móc zvědaví, na můj vkus. A hlavně ta, eh, Selly, myslím. Při hodinách by nedala pokoj a pořád něco švitořila, ale poslouchala jsem ji asi tak, jako jsem teď poslouchala Lilien.

Strašně ji zajímalo, proč se s nimi bavíme. Odbyla jsem to se slovy, že jsme něco jako příbuzní a dál ji ignorovala. Svoje monology vedla celou hodinu.

Čím déle jsme tu byli, tím víc jsem si připadala divně. Hlavně mě štvalo, že s Li to není, to co dřív. Předtím jsme byly kamarádky, které se bez sebe nikam nehnuly, ale teď většinu času Li trávila s Culleny, a to hlavně s Alice.

Když zjistila, že je blázen do nakupování, našla si v ní vzor. Takže teď byly nejlepší kamarádky z nich a já jsem zase zůstala ve svém starém temném světě.

Tohle jsem nikomu neřekla, ani Li, a doufám, že ten bastard Edward to neslyšel. Když jsem potřebovala, dokázala jsem se uzavřít do svého starého světa. A tím myslím jako úplně. Vždycky jsem ucítila takový divný pocit a najednou mě obklopila temnota. Ta stará tma, které jsem se předtím vždycky tak bála. Ale teď jsem věděla, že je to vysvobození z tohoto jiného světa. Žila jsem v temnotě moc dlouho na to, abych ji dokázala opustit.

I když bylo to trochu jiné. Když jsem byla ponořena do mnou vyvolané temnoty, dokázala jsem tak trochu instinktivně určit jakoukoli překážku. Prostě, přestože jsem neviděla, dokázala jsem se všemu vyhnout. Bylo to něco jako netopýří radar. Aspoň myslím.

Několikrát jsem už i přemýšlela nad tím, jestli to není můj dar - uzavřít se do temnoty. Poslední dobou jsem tomu začínala věřit. Proč bych taky zrovna já měla mít něco výjimečného? Čekala jsem snad, že budu šlehat z očí blesky?

Sarkasticky jsem se zasmála. Tohle mě nikdy neopustí. Já a můj černý humor - spřízněné duše navždy.

Říkala jsem si, že udělám něco užitečného, tak jsem vytáhla domácí úkol ze starořečtiny. Byl to trochu neobvyklý předmět, ale právě proto jsem si ho vybrala.

Zírala jsem na papír a snažila se luštit slova složená z alfabety. Zatím jsem uměla jen nejzákladnější základy. Podívala jsem se na první větu.

Ό λόγος έν τω νόμω.

Jak se to čte, proboha? Vzala jsem si do ruky papír s výslovností alfabety a luštila písmeno po písmeni.

Hó logos en tó nomó.

Tak nakonec jsem to zvládla přečíst. První krok v cajku. Jenže přeložit to bude horší, nalistovala jsem slovníček.

Ό λόγος - slovo

Ό νόμος - zákon

Έν - v, mezi, na

Hmm, bezva. Takže to ještě seskládat. Takže to první je slovo, pak tam máme v a pak zákon, takže slovo v zákoně? V duchu jsem zajásala. Přeložila jsem svou první řeckou větu, jó! Mé nadšení netrvalo dlouho, když jsem zjistila, že v úkolu je dalších 19 vět na překlad.

Znechuceně jsem zaklapla sešit a obrátila oči do stropu. Sledovala jsem pečlivě každou puklinku.

„No tak, Lu, ty mě neposloucháš!" probudila mě z mého světa rozzlobeně Li. „Ty jsi něco říkala?" zeptala jsem se ji jako by se nechumelilo. „Říkala? Já tu mluvím celou dobu!" křičela. Sakra, to se stalo tak moc? No bóže, tak jsem na chvíli přestala vnímat...

„Promiň," zabrblala jsem tiše, stejně to určitě slyšela. „Říkala jsem, že za chvíli tu bude Alice, jedu s ní do Seattlu na nějaké menší nákupy..." Protočila jsem panenky. Nechápu, co ji na tom tak baví. „Musíš se pořád tvářit jak zakyslá smetana?" vyčítala mi. Hmm, jak vidím, tak nejsem jediná s černým humorem...

Najednou jsem uslyšela, že se zdálky blíží nějaké auto. „To bude Alice." Li se už řítila ven. Se zavoláním „Brzy se vrátím!" se vytratila pryč.

Zůstala jsem doma sama. Zase. Ach jo, život je nespravedlivý... vlastně, co život, celá tahle existence...

Nikdy jsem to Li neřekla, ale myslím, že bych byla radši, kdyby mě tenkrát nechala vykrvácet... Být na tomto světě mě prostě doslova sere, ať jsem člověk nebo upír. /pozn. autorky: omlouvám se za sprostý výraz, ale tohle slovo se sem zkrátka perfektně hodí :D/ Nejradši bych utekla před tím vším, někam daleko... uzavřela se do temnoty a už se nikdy neprobrala...

No trčet doma nebudu, pomyslela jsem si. Ale kam bych mohla jít? Pomyslela jsem na Cullenovi, ale okamžitě to zase zatrhla. Jestli jsem něco věděla jistě, tak to, že nepotřebuji slyšet švitoření upírů, kteří si se mnou chtějí povídat. Ne, to se radši půjdu projít. Usmála jsem se, to vlastně není špatný nápad!

Vyrazila jsem z domu. Neměla jsem nikam přesně namířeno, prostě jsem jen tak šla, lidskou rychlostí mimochodem. Řekla jsem si, že bych možná mohla vyrazit na lov. Sice jsem byla předevčírem, ale co, když není do čeho rýpnout...

Tak jsem se tedy rozběhla k lesu, vzduch ostře proudil kolem mě. Zachytila jsem vůni nějakého zvířete. Vystřelila jsem za tou vůní, a za chvíli mi ta životadárná tekutina proudila do krku. Zahrabala jsem zvíře do země a šla pomalu dál.

Jelikož jsem nevnímala nic kolem sebe, dostala jsem se až kdoví kam, kde jsem to neznala. Věděla jsem, že už jsem mimo Forks, ale tak co by se mohlo stát... ano, co by se mohlo stát zrovna mě? Ušklíbla jsem se.

Z ničeho nic mě do nosu praštil strašný smrad. Co to proboha je? Nemohla jsem se shodnout sama se sebou, jestli to smrdí jako sto let zakopanej kůň, mufloní výkaly nebo hodně znečistěná žumpa. Prostě otřes. Tady nezůstanu ani minutu, pomyslela jsem si.

Otočila jsem se, že se vydám zpátky k Forks, když najednou...

Přede mnou stál obrovský vlk, snad pětkrát větší než ten normální. Cenil na mě zuby a tipla bych si, že je asi hodně rozčílený.

Něco mi říkalo, že to nebude normální zvíře, a hlavně tomu přisvědčoval fakt, že ten nehorázný smrad vycházel z toho vlka. Normální zvíře by ve mně vzbudilo pocit lovce, ale teď mi spíš blikalo v hlavě poplašné světýlko, ať se okamžitě sbalím a vypadnu.

Ale nešlo to, stála jsem ochromeně před tím zvířetem, které se ke mně pomalu přibližovalo. Stále rozčilené, a stále s vyceněnými zuby. Dostala jsem strach a to bylo to, co mě konečně nakoplo k tomu, abych se rozběhla.

Pádila jsem takovou rychlostí, jako snad nikdy. Náhle jsem uslyšela, že se to zvíře žene za mnou. Jak je to možné? Nic není rychlejší než upír! Nebo snad... ano?

Při tom pomyšlení se mi udělalo zle. Sakra! Já jsem taková kráva, kam jsem se to zase dostala? Já si prostě nemůžu ani vyjít ven, aniž bych se nedostala k nějakému nebezpečí!

Z myšlenek mě vytrhl obrovský vlk, který se náhle ocitl přede mnou. On mě předběhl?! Nevěděla jsem, jestli se mám divit nebo se bát, ale něco mi říkalo, že to druhé.

Vlk se napřímil ke skoku. Odrazil se a...

Náhle mě zachvátila temnota. Nevyvolala jsem ji sama, byl to prostě reflex, reflex sebezáchovy. I když byla jen tma, viděla jsem jasný zelený bod, byl to ten vlk. Mé tělo sebou samovolně cuklo, takže vlk minul.

Cítila jsem, jak se ten zelený bod přibližuje. Oslňovala mě zelená záře. Nic jsem nemusela dělat. Mé tělo samo uhýbalo, nemusela jsem nad tím přemýšlet. Nikdy se mi nic podobného nestalo, bylo to fascinující.

Z ničeho nic skočil do mého vidění velmi jasný, zářivý zlatý bod. I když jsem byla ochromena zrakem, cítila jsem ten bod dobře. Byl to upír.

„NE!" zařval Edward. „Quile, ta patří k nám!" řval dál. No to si ze mě dělá prdel?! Ta obluda má jméno? To tu chovají vlky jako domácí mazlíčky?

Cítila jsem, jak ten smrad pomalu odchází. Najednou z mé temnoty úplně zmizel zelený bod. Viděla jsem jen zlatý, teda dva zlaté body.

„Edwarde, co to s ní je? Vypadá jak Alice, když má vizi..." promluvil Emmett. „Já to nechápu," řekl nevěřícně Edward. „Slyším její myšlenky, ale nevidím co ona vidí. Tedy respektive ona vidí jen tmu a dva zlaté body, což počítám, že jsme my dva." Vysvětlil mu.

„Fíha, naše pískle asi získává svůj dar," prohodil vesele Emmett. Scvakla jsem zuby. „Já-nejsem-žádný-pískle." Procedila jsem a zdůrazňovala každé slovo. „Mimochodem se mi to stalo už víckrát." Řekla jsem jako by nic.

Jak jsem se uvolnila, temnota najednou zmizela, prostě tak rychle jak přišla, tak i odešla. Trochu jsem zamrkala očima, přičemž jsem před sebou uviděla ty dva. Já sedím na zemi? To jsem si ani neuvědomila.

„Jak často se ti to stává?" zeptal se najednou zaujatě Edward. „Nevím, prostě občas, ale obvykle to vyvolám sama," řekla jsem mu tónem nic-se-nestalo. „Ale teď, co mě vyděsilo to zvíře, jsem poprvé viděla i něco jiného než tmu."

Najednou se Emmett začal šíleně chechtat. „Něco k smíchu?" povytáhla jsem obočí a spražila ho pohledem. „Zvíře?!" vykřikl a dal se znovu do uši rvoucího řehotu. „To dělá normálně?" otočila jsem se na Edwarda. Usmál se na mě. Měla jsem mu sto chutí říct, až si své ksichty nechá na někoho jiného. Když se zamračil, uvědomila jsem si, že asi slyšel mou myšlenku. Teď jsem se usmála já.

„Nebylo to zvíře ani vlk, jak si myslíš." Řekl Edward. Cože? „A co to teda bylo, hmm?" Slyšel můj nevrlý tón? Asi jo. „Vlkodlak," pronesl to slovo jako by to bylo úplně v pořádku. Vykulila jsem na něj oči. „Vlko-? Cože? Nechceš mi tu vykládat báchorky, že vlkodlaci existují, že ne?" Zíral na mě jak na pitomce. „Co je?" vyjekla jsem. „No, já nevím. Když teda neexistují vlkodlaci, tak asi neexistují ani upíři, tak na tebe hledím a snažím se zjistit, co jsi." Pokřiveně se usmál. Fuj.

„No, dobře, tak dejme tomu, že by možná mohli existovat..." procedila jsem skrz zuby. Nechtěla jsem být ta, co prohraje. Vítězně se usmál, měla jsem chuť ho nakopnout.

„Jsme na hranici La Push, což je indiánská rezervace asi tak 15 km od Forks." Od tohohle území je to pozemek Quiletských vlkodlaků. Víš, vlkodlaci mají za svoje životní poslání chránit lidi před upíry. Proto na tebe Quil zaútočil. My jsme s vlkodlaky uzavřeli smlouvu, podle níž na nás nesmí zaútočit, pokud nekousneme člověka nebo na ně samy nezaútočíme nebo nevlezeme na jejich území. Už desítky let se vedle sebe navzájem tolerujeme, když najednou přijde jeden psychopatický upír, který má neustále pesimistické myšlenky, zavírá se do tmy a pronikne na zakázané území." Zezačátku jsem tím byla vážně zaujatá, ale když řekl tu poslední větu, nasadila jsem opět výraz nesnáším-tě-ty-zmetku.

Jakmile Emmett zaregistroval můj výraz v obličeji, znovu propukl ve smích. „Měl by se jít léčit," podotkla jsem, spíš jen sama pro sebe, i když vím, že to oba slyšeli.

„Jdeme, nebo na nás Sam pošle celou smečku." Řekl najednou Edward. „Počkej, oni jsou lidé?" zeptala jsem se zaujatě. „Samozřejmě, ve vlkodlaka se pouze mění, jinak jsou to normální lidi. Je jich tu spousta." Pronesl jako by se nic nestalo. Polkla jsem. Bože, mě úplně stačilo vidět jen jednu tu obludu, natož aby jich stálo přede mnou tolik. „Oni dokáží zabít upíra?" vypadlo najednou ze mě. „Ano," zamračil se Edward. „Jsou to jediné bytosti, které to dokážou." Polkla jsem podruhé. To se mi teda nelíbí, bydlet jenom kousek od místa, kde pobíhají podezřelé existence, které nás můžou zlikvidovat.

„Neboj se, oni nám neublíží, pokud je nějak nevyprovokujeme." Nasadila jsem nasupený výraz. Když něco neřeknu nahlas, to znamená, že na to nemáš odpovídat, tak se mě přestaň laskavě hrabat v hlavě! Měla jsem chuť ho zabít. Ani by na to nepotřeboval vlkodlaka, stačila bych já sama.

„No tak to teda nevím, ty, takový chcíple?" řekl pobaveně. Tak teď už mě to dožralo. Emmett zase vybuchl smíchy. Moc dobře jsem věděla, proč nechci být v jejich společnosti. No, minimálně v jeho. Tohle bych si fakt odpustila.

Rozběhla jsem se do Forks a nevnímala ty dva pitomce, co se za mnou smáli. Však já jim ukážu!

----------------------------------------- 

<< Předchozí kapitola | Další kapitola >>

>> Shrnutí mých povídek <<