V téhle kapitolce se dozvíte, jak se s tím Renesmee vyrovná... A strašně moc děkuji těm z vás, kteří mi píší komentáře, protože mi velmi pomáhají psát a vůbec čtou tuhle povídku... Jinak k reakci k předchozímu dílu, ještě sama nevím jak vlastně Ness skončí... Pěkné počtení:)
13.09.2009 (06:30) • Nuougil • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1484×
Jemně jsem se vykroutila mámě z náručí. Její obličej odrážel moji bolest. Ach jo. Věděla jsem, že když trpím já, bude nešťastná i ona. Ale tohle rozhodně nebyla moje vina. Upřela jsem zlostný pohled na Embryho. Chtěla jsem mu vynadat, obvinit ho za všechno, co se stalo. Kdo jiný by za to měl nést odpovědnost? Jistě že on… a zbytek vlků. Ale teď jsem na to neměla sílu. Podívala jsem se zpátky na mámu.
„Mami, prosím… Potřebovala bych trošku soukromí. Můžeš to zařídit?“ zašeptala jsem.
Zoufale jsem jí hleděla do očí. Obvykle mě totiž zaštiťovala jen velmi nerada. Doufala jsem však, že právě teď mě pochopí. Nechtěla jsem aby mi v příštích chvílích táta viděl do hlavy. Nezasloužil si, aby to zažíval se mnou. Potřebuji se vyplakat, a to by nikdo jiný vidět neměl. Bohatě stačí, že to uvidí Alice… Ale tomu jsem nijak zabránit nemohla. No jo, občas bylo opravdu těžké mít v rodině vševědoucí.
„Ale to víš že ano, miláčku,“ ujistila mě máma. Konejšivě mě políbila na čelo. „A až… až budeš chtít, tak přijď dolů… Potřebujeme si s tebou o něčem promluvit,“ dodala a její ledové prsty mi přejely po tváři.
Přikývla jsem, neschopná mluvit. Cítila jsem slzy, které se mi opět vrátily do očí, jakmile Jasper přestal ovlivňovat moje emoce. Nechtěla jsem se zde znovu rozbrečet. Odhodlaně jsem se co nejvyšší rychlostí rozběhla do svého pokoje. Schody jsem brala po dvou. Neohlížela jsem se. Slzy už přetekly a teď mi volně stékaly po tvářích, a já si rozhodně nepřála, aby je Jacob viděl. V tu chvíli jsem se zmateně zarazila. Stála jsem před dveřmi do mého pokuje a tupě na ně hleděla. Nevšímala jsem si toho, že vydávám tiché vzlyky. Moje prostorná mysl se totiž ubírala jiným směrem. Proč jsem si pomyslela, že nechci aby je Jacob viděl? Copak mi na něm nějak moc záleželo? Pokud jsem věděla, tak ne. Možná mi prostě jen připadá hloupé brečet před ním, když mi umřel pouze kluk, kterého téměř neznám, a jemu otec… Nejistě jsem pokrčila rameny, ale nechala to plavat. Doopravdy jsem samozřejmě myslela moji rodinu. Samozřejmě. Ale Jacob… Bylo mi ho líto. Lítost. Opět se mi vybavil Lucas. To mi konečně pomohlo prolomit ztuhlost.
Zašátrala jsem rukou po klice – přes vlhkost v mích očích jsem prakticky nic neviděla – a zkroušeně se odloudala na pohovku. Svalila jsem se na ni a přitáhla si do náruče polštář, abych do něj vzápětí zabořila hlavu.
Zpočátku jsem nebyla schopná myslet na nic, jen jsem se plně nechávala unášet svým smutkem. Nebyla jsem schopná ani říct, jak dlouho tady jen tak ležím. Možná to už je i pár hodin, ale nikdo z rodiny mě za celou tu dobu nevyrušil. Byla jsem jim za to vděčná. Potřebovala jsem si to všechno v hlavě urovnat, a teď k tomu byla skvělá příležitost. V okamžiku, kdy už smutek začal odeznívat, jsem se vyškrábala do sedu. Snažila jsem si vzpomenout, o čem to vlastně máma mluvila, než jsem odešla. Myšlenky se mi ale vybavovaly jen velmi matně. Snad že si se mnou potřebuje ještě o něčem promluvit.Ale to se mi nezdálo moc pravděpodobné. O čem dalším bychom se potřebovaly bavit? No, hlavně aby to tentokrát byly dobré zprávy. Ty špatné bych totiž asi vážně nepřežila. Tohle si s Embrym vyřídím. Měla jsem na něj šílenou zlost. Ano, na jednu stranu jsem ten omyl samozřejmě chápala, chápala jsem jak se to mohlo stát. Jenže na samotném skutku se tím pro mě nezměnilo absolutně nic. S největší radostí bych mu utrhla hlavu, za to, co Lucasovi udělal. To jsem mu nemohla odpustit prostě nikdy. Jemu, ani ostatním vlkům. Minimálně ne těm z Quileutské smečky. Za to mi jednou zaplatí, tím jsem si byla jistá. Nevěděla jsem kdy ani jak, ale jednou určitě… Na druhou stranu, na některé z nich jsem se opravdu zlobit nemohla, a vlastně ani nechtěla. Například na Setha. Jeho jsem měla doopravdy moc ráda, a v době, kdy jsme ještě bydleli ve Forks, to byl také můj nejlepší přítel. Rozhodně ho za nic nebudu obviňovat, jestli se s ním znovu uvidím, což je docela pravděpodobné. Na toto případné setkání jsem se hodně těšila. Ráda bych si promluvila s někým, kdo do toho není stoprocentně zapletený, ale zároveň je v obraze. Seth byl v tomto ohledu jednoznačně ideální člověk.
Trošku povzbuzená jednou možnou příjemnou událostí v příštích, zajisté hrůzostrašných dnech, jsem se vydala za mámou, aby mi řekla tu druhou (a snad příjemnější) novinku.
http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/renesmeiny-pocity-trosku-jinak-vii/
Autor: Nuougil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Renesméiny pocity trošku jinak VI:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!