Takže v tomhle dílku vás čeká vyprávění... předem se omlouvám zastáncům Jacoba, ale prostě se mi to tak hodilo xD
11.09.2009 (13:30) • Nuougil • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1431×
„Možná by ses mohla posadit,“ navrhl mi Sam.
Tak to bude asi hodně zlý. Na okamžik se mi podlomila kolena, ale rozhodla jsem se nedát svoji slabost najevo. „Myslím, že to vydržím,“ zavrčela jsem v odpověď.
„Jak chceš,“ pokrčil Sam rameny. „Tak kde začít…“ zauvažoval. Povzdechl si, a pak konečně začal s vyprávěním. „Týká se to Jacobava táty – Billyho – Embryho a tím pádem samozřejmě také mě… Stalo se to, když šel Embry za Jacobem. Vešel do dveří a on tam… našel tam Billyho… no, mrtvého.“ Na chvilku se odmlčel.
V hrůze jsem na něho zírala a pak stočila pohled k Jacobovi. Měl sklopenou hlavu, ale moje bystré oči stejně zachytily tiché slzy, které mu tekly po tvářích. Bylo mi ho hodně líto. Musí být strašné, ztratit oba rodiče. Ale to nic neměnilo na tom, že stále nevím jak se to týká naší rodiny. Chtěla jsem se na to zeptat, ale Sam mě předběhl.
„A u něho,“ pokračoval, „s nožem v ruce, stál… Lucas…“
„Cože?!?“ Do očí mi hrkly slzy. „To by Lucas nikdy neudělal! Rozumíš, nikdy!“ křičela jsem na něj.
„To my už víme, opravdu to neudělal on. Ale Embry… to nevěděl. Proměnil se a… a zabil ho.“ Vysvětlil.
„Ne.“ Zašeptala jsem. „Řekni, že to není pravda. Prosím!“ Cítila jsem, jak mi z očí tečou další potoky slz. Nohy mi vypověděly službu a já se zhroutila mámě do náruče. Objala jsem ji a začala jí vzlykat do vlasů. To přece nemůže být pravda! Copak je vářně možné že by Lucas… Můj Lucas vyl mrtvý? Muselo se to stát zrovna jemu? Proč, proč, proč? Nebyla jsem schopná konstruktivně uvažovat. Jediné, co jsem cítila byla tíživá lítost, která mi nedovolila vstát.
Uvědomovala jsem si, že máma mě jednou rukou objímá a druhou mě hladí po vlasech. Na jedné straně obličeje jsem cítila něčí studenou ruku, určitě tátovu. Z druhé strany byla něčí horká – bezpochyby Jakobova, a obě mi stíraly slzy z tváří. Potom jsem jakoby z velké dálky zaslechla Samův hlas. „Chceš pokračovat nebo mám počkat?“ zeptal se a jeho hlas byl nečekaně jemný.
Chvilku jsem nad tím uvažovala. Část mě to v žádném případě nechtěla slyšet. Obávala se, že by mohl říct ještě něco dalšího strašného. To byla ta dětská část, kterou jsem se snažila chránit před světem. Ale ta dospělá, ta, kterou jsem se poslední dobou řídila čím dál častěji, tvrdila něco jiného. Říkala, že bude lepší si ty nepříjemný věci odbýt naráz. Rozhodla jsem se jí důvěřovat. Přesto jsem věděla, že to sama nezvládnu.
„Jaspere?“ zašeptala jsem, doufajíc že mi i přes vzlykot rozuměl. Asi ano, protože vzápětí mi promluvil přímo za zády.
„Ano, Renesmee?“ Zeptal se. Už jen samotný jeho hlas měl nesmírně uklidňující účinky. Ani tak jsem si ale nebyla jistá, zdali dokážu srozumitelně promluvit, a tak jsem k němu raději natáhla ruku.
Jazzi, prosím tě, mohl bys mi teď trošku pomoct.
Přikývl, okamžitě to pochopil. „OD toho jsem tady,“ usmál se klidně. Najednou jsem ucítila vlnu klidu, která odnášela pryč strach i psychickou bolest. Nesmírně se mi ulevilo. Opatrně jsem vstala – nohy se mi stále třásly – a s dlaní stále na jeho tváři jsem mu poděkovala. Přikývl.
Hodila jsem po něm poslední vděčný pohled a pak už se otočila na vlky. Sam se tvářil, patrně vinou naší rozprávky, která se odehrávala spíš v duchu, trochu zmateně. Embryho výraz byl omluvný ale byla v něm snadno vidět i nenávist, kterou cítil k mojí rodině. Dřív než jsem se stihla naštvat a nějak mu ublížit, mi Jasper trochu poopravil emoce, takže jsem se, docela klidně, podívala na Sama.
„Dopověz to,“ vyzvala jsem ho.
„No, když se tam vrátil Jacob, byl už Embry opět člověk. Jacob totiž vyrazil už před tím po pravé stopě vraha – a zabil ho. Lucas se snažil Billyho zachránit,“ řekl.
Opět jsem na něho zůstala zírat, ale tentokrát to nebylo hrůzou. Nedokázala jsem ten pocit ani pojmenovat. Přesto jsem však ucítila nepatrný záchvěv pýchy – umřel, když někoho zachraňoval. Sice hrůznou smrtí, ale stejně… A najednou mi něco došlo. Rovnou jsem to formulovala do slov.
„Co vlastně dělal ve Forks?“ vyhrkla jsem. A najednou se ve mně rozhořel plamínek naděje. „A jak vlastně můžete vědět jistě, že to byl Lucas?“
Pokrčil rameny. „Nevíme, co tady dělal. A jeho tělo identifikoval Edward a taky Bella.“
Cítila jsem, jako by ten plamínek někdo zašlapal. Táta s mámou ho poznali určitě, nikdy ho sice neviděli osobně, ale ve svých myšlenkách jsem jim ho občas ukazovala… Nemohla jsem už v místnosti déle vydržet. Potřebovala jsem být sama se svými myšlenkami víc než kdy předtím.
http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/renesmeiny-pocity-trosku-jinak/ - 1. Kapitola
http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/renesmeiny-pocity-trosku-jinak-ii/ - 2. Kapitola
http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/renesmeiny-pocity-trosku-jinak-iii/ - 3. Kapitola
http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/renesmeiny-pocity-trosku-jinak-iv/- 4. Kapitola
http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/renesmeiny-pocity-trosku-jinak-vi/ - 6. Kapitola
Autor: Nuougil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Renesméiny pocity trošku jinak V:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!