Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé na střední - 6. Překvapení

Takže, 6. kapitolka je tu! Doufám, že se bude líbit, i když mi připadá zase trochu nudná, ale jak říkám, nenechte se prosím tím zmást, všechno má svůj důvod! Renesmee dostane menší dáreček. Musím říct, co já bych za něj dala. =) Tuhle kapitolku jsem udělala trošku delší, abych vám vynahradila čekání. Doufám, že se bude líbit! Vaše katyloveEd =o**

Došla jsem k autu. A sklopila pohled, když jsem pozdravila, samozřejmě potichu.

„Ahoj, mami, tati,“ stále jsem držela svůj zrak u země. Připadala jsem si tak, hloupě! Ale to jsem prostě celá já. Taťka se na mě usmál a pak ukázal ať jdu do auta, sám už nastoupil. Otevřela jsem dveře, ale mamka ke mně přistoupila a vzala za ruku.

„Zlatíčko, ty se bojíš? Ach, vždyť my se na tebe nezlobíme!“ usmála se na mě. To mi spadl kámen ze srdce, ale stejně. Usmála jsem se a sedla si na zadní sedačku. Stejně… Sice se na mě nezlobí, ale určitě jsem je zklamala! Zamračila jsem se na sedačku jen jak jsem na to pomyslela. Cesta utíkala znovu poměrně rychle. Připadalo mi to jako, že jsem jednou mrkla a už jsme byli doma. Když jsme zaparkovali před vchodem našeho domu, všichni jsme vystoupili, ale Edward byl rychlejší a předběhl mě, takže jsem nemohla vzít žádné přebytečné tašky, vlastně ani tu mojí školní. Jen mi jí vyfoukl pod rukou a samolibě se na mě usmál. Já jsem se nedala a začala jsem do něj tak dlouho šťouchat, že jsme oba skončili před kufrem auta na zemi a já s křečí v břichu s hlasitými výbuchy smíchu. Mamka na nás jen koukala a zabrumlala něco jako:

„Ach ti puberťáci!“ A s těmito slovy se otočila a usmála. Pobrala tašky, které nám popadaly a vlastně, no ona to všechno odnesla domů. Po chvilce výsměšků jsme se s taťkou vyškrábali na nohy a no, samozřejmě si toho všimli. Edward se na mě vyzývavě podíval a já moc dobře znala tenhle pohled! Jen jsem se usmála a už byla v mžiku u dveří baráku. Ha! Usmívala jsem se silně v mysli.

„Juchuchů! Dneska jsem rychlejší já! A Renesmee Cullenová znovu boduje!“ usmívala jsem se na taťku, který to popíral.

„Tím bych si nebyl tak jistý, děvenko…“ Bum! A Edward byl v čudu! Neváhala jsem a vrhla se za ním. Tentokrát jsem ho nestihla, ani ne o setinku! Závodili jsme vlastně, kdo bude dřív v kuchyni u Belly. Mamka už seděla na jedné z barových židliček. Taťka šel za ní a posadil se vedle, pak jí políbil, no jo. Uchechtla jsem se. Já jsem se jen šla kouknout do ledničky, sice jsem hlad neměla a když, tak bych si skákla na lov, ale měla jsem trošku žízeň a ten pomerančový džus z rána se hodí. Vzala jsem mou oblíbenou skleničku a už lila tu zvláštní oranžovou šťávu.

„A jaký byl den zlatíčko? Až tedy na tu Adrian, neboj, já s ní měla taky hodinu,“ přitakala mamka. Já jsem jen přikývla a odložila sklenku.

„No, den docela ušel, až tedy na tu Adrian. Našla jsem si hned kamarádky, jsou tři. Jmenují se Mery, Megie no, ty dvě jsou jako jedna a pak je tam Suzi, jejich část, která samozřejmě nesmí chybět! Všechny holky jsou hrozně bezva!“ pochválila jsem, jak jsou holky skvělý.

„To jsem ráda,“ řekla mamka pyšně a zároveň potěšeně. Dopila jsem džus a rozhodla se, že půjdu dělat domácí úkoly. Sice je budu mít hned hotové, ale to nevadí.

„No, kdyby jste mě hledali, nebo kdokoli, budu v pokoji. Em, jdu dělat domácí úkoly,“ usmála jsem se. Ani jsem nepřemýšlela a šla hned do mého pokoje, tady v domě a ne do našeho útulného baráčku. Jakmile jsem přišla do pokoje a zavřela dveře, praštila jsem sebou na postel. Musím říct, že jsem byla pořádně unavená a to jsem poloupír! Po chvilce přemýšlení jsem se dokopala do koupelny, kde jsem si dala lehkou teplou spršku na probuzení, pak se převlékla do tepláků a starého otrhaného trika. Slyšela jsem, jak se Emmet a ostatní vrátili, ale Jacoba jsem neslyšela. Vzala jsem proto mojí děsně těžkou tašku a vyndala z ní potřebné učebnice na stůl. Usadila jsem se do židle a začala psát. V podstatě jsem je měla hned hotové, tak co ale teď? Mám tolik času! Najednou slyším, jak mi brnká telefon s mojí oblíbenou znělkou z filmu.

„Em, haló?“ zeptala jsem se. Měla jsem tam neznámé číslo.

„Ness?“ Ozvalo se z jedné strany mobilu.

„Nessie!“ Z druhé strany.

„Jo! Prosím, je tam Renesmé Cullenová?“ ozvalo se ze třetí strany mobilu, tak zdvořile.

„Em, ano, holky?“ Trvalo mi holt chvilku, než mi to docvaklo. Všechny si oddechly. Musím říct, že mě to zaskočilo, jeden hovor rozdělený na čtyři části.

„Ani nevíte, jak jsem si oddychla,“ zastyděla se do telefonu, myslím, že Megie. Všechny se hlasitě zasmály. A já taky!

„Copak se děje? Pročpak voláte?“ No to jsem holt já, celá zvědavá. Bylo chvíli ticho, asi nevěděly která to řekne, začala Suzi:

„No víš, na začátku každého školního roku pořádá škola menší oslavu, vlastně se nebojím jí nazvat „Oslava příchodu školy a rozumu.“ Uchechtla se, a tím skončila větu.

„No a jednoduše máš právo na tu párty jít!“ oznámila nedočkavě Mery.

„A samozřejmě, že tvá rodinka taky!“ přitakala Meg. No, musím přiznat, že jako začátek školy a můj opravdu první začátek školy, by se měl oslavit!

„Mm, holky? Počkejte chviličku, já se jen zeptám ostatních a táty a mámy,“ řekla jsem nervózně a vběhla do obýváku. Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde? Někdo mi zakryl oči. A slyšela jen zahihňání.

„Hádej,“ povzbudil mě hlas. Samozřejmě, že to byla Alice! Někdy mi připadá, že zapomíná, co jsme, tedy alespoň já napůl.

„Alice!“ zasmála jsem se. Ale ona mi ruce z očí stále nespouštěla. Dělala se mnou pomalé krůčky dopředu.

„Alice! Víš jak mě to deprimuje, když nevidím!“ stěžovala jsem si. Alice se jenom uchechtla a slyšela jsem, jak u dveří někdo stojí z venku a otevřel dveře. Takže ven? Ale co venku?

„Opatrně na schody, Nessie, Alice,“ řekl taťka starostlivě. Klidně se vsadím, že teď kolem mě všichni u schodů stojí a připravují se, aby mě chytili. Schody jsem naštěstí sešla úspěšně a to je co říct, s mojí zděděnou rovnováhou. Cítila jsem pod nohama štěrk, na kterém jsme se zastavili. Všichni se uchychtli.

„Hej! Nesmějte se mi!“ usmála jsem se taky, to nešlo!

„Doufám, že se nebudeš chovat jako ti američtí rozmazlenci z toho seriálu Sweet sixteen,“ zasmála se mamka. To ještě aby!

„Zavři oči!“ poručila mi Alice. Provedla jsem, jak mi řekla a čekala, až mi její krásné ruce s nalakovanými nehty podle poslední módy, sklouznou dolů. Ruce byly dole a Alice ode mě odkročila. Chvilku mě tam nechala postávat se zavřenýma očima.

„Stejně si myslím, že by byl lepší nápad koupit jí poníka,“ zabrblal ten náš tak vtipný Emmet. Uchychtla jsem se.

„Můžeš!“ zakřičela Alice a na jejím hlase bylo slyšet, že už to nemohla vydržet. Zprudka jsem otevřela oči, ale nic? Přede mnou stál jen velký strom, pokrytý pořádnou vrstvou mechu.

„Dole,“ poradila Rosalie. Podívala jsem se dolů a ó můj bože! Na zemi ležely krásné růžové klíčky, s obří mašlí a klíčenkou RC, vedle té byla ještě jedna, můj oblíbený pejsek. Hned jsem se pro ně shýbla a testovala, jestli jsou pravé.

„Ó můj božé!“ pískla jsem zvláštně. Všichni se zasmáli, ale já jsem si jich nevšímala. Ani jsem se ještě neotočila, jenom jsem samým úžasem hleděla na ty krásné klíčky.

„Em, zlatíčko?“ promluvil ke mně Edward. Otočila jsem se za jeho hlasem, ale v tuhle chvíli bych opravdu přísahala, že jsem mrtvá! Pusu jsem měla dokořán otevřenou a oči? Oči jsem snad někde ztratila! Chtěla jsem začít řvát samou radostí, ale nepatrně jsem si rychle dala ruku před pusu. Přede mnou bylo krásné, krásné? To je slabé slovo! Mega, miliónkrát nádherné, sněhově bílé s černým elegantním proužkem a sklápěcí střechou, Ferrari California Hamann.

„Dalmatin,“ usmál se taťka. No jo, to bylo to první, co mi problesklo v hlavě.

„Bože rodinko! To je, to je, tak, tak krásné, já nevím jak bych ho měla popsat, je prostě úžasné!“ řekla jsem s naprostou oddaností k tomuto krásnému fešákovi nebo fešandě, to se ještě uvidí!

„Já říkal, že ten poník byl lepší nápad,“ zabrumlal znovu Emmet se svou suše vtipnou poznámkou.

„Kdy ho projedeš?“ zeptal se Jasper. Kousla jsem se do rtu.

„Dnes je prý velká párty ve škole na počest toho, že začíná nový školní rok,“ začala jsem. „A já vás tam beru!“ oznámila jsem bez přemýšlení. Ou, já se samou radostí zapomněla zeptat, heh.

„Teda, jestli můžu, mamí, tatí? Vždyť vy tam půjdete taký,“ udělala jsem psí očka. Oba dva přikývli, bezva! Bože, já mám takovou radost!

„Em, já jsem ale neslušná, moc, moc, moc, děkuju! Vždyť já jsem dostala auto, to si ani nezasloužím, děkuju!“ oběhla jsem každého a vlepila mu pusu na tvář. Najednou mě Alice chytila.

„No tak holka! Dělej mákni, pokud chceš na tu párty jít, tak zaprvé, rozhodně ne v tomhle a za druhé, musíš zavolat ještě holkám!“ usmála se a už jsme spolu běžely domů.

Ještě bych chtěla poděkovat za minulé komentíky! Moc děkuju, moc mě potěšily! A zároveň bych chtěla zase o nějaké poprosit, prosím zanechte tu alespoň ten smajlíkovej komentík. Děkuju! =o*

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé na střední - 6. Překvapení:

Přidat komentář:

Nick:

Text: