Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život 7. kapitola

23.07.2010 (08:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4154×

7. KAPITOLA

Edward

Následovali jsme Demetriho, který nás zavedl do našich komnat. Moje první kroky vedly k Renesmé. Pořád ještě spala, bylo na ní poznat, že se jí zdá ne zrovna dvakrát příjemný sen, pořád sebou házela a něco vykřikovala, ale nebylo jí rozumět. Došel jsem ke kraji posteli a opatrně jsem si sedl na postele, pozoroval jsem ji. Vzpomněl jsem si, jak jsem vždy pozoroval Bellu, která spávala s úsměvem na tváři a říkala, jak mě miluje. Z těch vzpomínek mě bodalo u srdce. Najednou Renesmé vykřikla a rychle se posadila. Začala plakat. Objal jsem ji a snažil jsem se ji utěšit.

„Pššt, neboj, holčičko, byl to jen zlý sen. Jsem tu u tebe. Řekneš mi prosím, co se ti zdálo?“

„Tati, ty jsi v pořádku?“ zeptala se mě.

„Ano, proč bych neměl být?“

„Víš, zdálo se mi, že ti mamka ublížila.“ Víc už mi neřekla, protože se jí zlomil hlas a začala zase plakat. Ještě více jsem si ji přitáhnul do náručí a jemně jsem se s ní kolébal ze strany na stranu.

„Nic mi není, byl to jen sen. Jsem v pořádku,“ šeptal jsem jí do ucha. Začal jsem jí broukat ukolébavku, kterou jsem složil pro Bellu. Vzpomněl jsem si, že ji uklidňuje. Po chvíli opravdu přestala plakat.

„Neměla by si ještě chvíli spát?“ zeptal jsem se ji.

„Ne, už se mi nechce, cítím se už odpočatá.“

„Ale já si opravdu myslím, že by jsi měla ještě chvíli spát,“ stále jsem si trval na svém. Najednou mě napadlo, kde je Alec. Věděl jsem, že by tu měl být s ní. Věděl jsem, že ho teď potřebuje.

„Renesmé, napadlo mě, kde je vůbec Alec?

„Jane si ho ukradla. To víš, nikdy nebyli tak dlouho odloučeni od sebe a jak znám Jane, podrobuje ho křížovému výslechu, aby se dozvěděla, co jsem dělali po celou tu dobu. I když vím, že by byla radši, kdybych jí to ukázala, ale chápe, že jsem se musela nejdříve přivítat s ostatními, ale stejnak se tomu nevyhnu a budu jí to muset vše ukázat,“ odpověděla mi už s úsměvem na rtech, jen jsem nechápal, co myslela tím ukázat.

„Můžu se zeptat? Jak jsi myslela ukázat,“ zeptal jsem se ji.

„No, já ti o tom ještě neřekla, ale mám dar. Vše, co jsem kdy zažila, můžu komukoliv ukázat. Můžu ti přehrát celý svůj život. Stačí mi k tomu pouhý dotyk. Jestli chceš, ukážu ti jak to funguje?“

„Ano,“ řekl jsem.

„A co by jsi chtěl vidět?“ zeptala se mě, ale já nevěděl, co jsem jí na to měl odpovědět, protože jsem chtěl vidět celý její život.

„Nevím, chtěl bych se toho o tobě dozvědět co nejvíce.“

„Dobře, tak začneme dne, kdy jsem přišla na svět.“ Jen co to dořekla, natáhla ke mně ruku a položila ji na mou tvář. Jakmile se mě dotkla, před očima se mi objevila Bella se strhaným výrazem ve tváři. Její pokožka byla nepřirozeně bledá, pod očima měla velké tmavé kruhy. Ucuknul jsem, protože mě to docela zaskočilo. Bylo to, jako kdyby jste byli v kině a pozorovali nějaký film.

„Promiň, že jsem ucuknul, ale trošku mě to zaskočilo,“ omlouval jsem se jí.

„Tati, to nic, takhle reagují všichni, když je to poprvé. Mám pokračovat?“ zeptala se mě, jen jsem přikývnul. Zase jsem před očima viděl Bellu, jak jen nehybně leží, bylo na ni poznat, že je na pokraji svých sil. Dokonce jsem slyšel, jak slabě její srdce bilo. Také jsem cítil vůni krve, která bezpochyby patřila mojí Belle. V tom k ní přistoupil Aro, který držel v náručí miminko.

„Je to holčička a je nádherná,“ pronesl tiše k ní. Pomalu s velkou námahou otevřela oči, ve kterých se zračila zvědavost a láska vůči té malé. Pomalu natahovala svoje paže, bylo poznat, že jí to dělá velké potíže.

„Renesmé,“ vyslovila sotva slyšitelně. Aro pomalu podal Belle naši dceru. V tom jsem si to uvědomil, Renesmé mi ukazovala první okamžiky po porodu, ukazovala mi, jak Bella vypadala potom, co se narodila. Bella ji uchopila do náruče a políbila ji na čelíčko. Renesmé byla tak nádherná, že se to ani nedá slovy popsat.

„Miluji tě, Renesmé,“ zašeptala Bella a její srdce vynechalo. Lekl jsem se a opět ucuknul.

„Máš úžasný dar. Prosím pokračuj. Jsem rád, že i když aspoň takovým způsobem jsem mohl spatřit, jak jsi vypadala po narození, jen jsem se trochu leknul, když Belle přestalo bít srdce.“ Renesmé opět přiložila svojí ruku na mou tvář a pokračovala přesně v ten okamžik, co jsem ucuknul. Jane jí vzala malou a Alec ji začal oživovat, dokud Belle nezačalo srdce opět bít. Její srdce bilo slabě a sotva slyšitelně. V ten moment k ní přistoupil Aro, odrhnul jí vlasy z krku, sklonil se k její tepně a zakousnul se. Takhle postupně mi ukazovala vše, co prožila. Ukazovala mi oslavu jejích narozenin. Byl jsem doslova unesen tím, co mi ukazovala. Vytrhlo nás zaklepaní na dveře.

„Dále,“ řekla Renesmé. Ve dveřích se objevila Esmé a s ní i zbytek mé rodiny.

„Můžeme, doufám, že nerušíme, ale taky bychom si rády popovídali s Renesmé,“ řekla Alice.

„Ano, jistě. Pojďte dál,“ vyzvala je.

„Carlisle, představ si, že Renesmé má taky dar, pouhým dotykem ti dokáže ukázat vše, co kdy zažila nebo čeho byla svědkem. Právě mi ukazovala její život,“ řekl jsem Carlisleovi s velkým obdivem v hlase. Byl jsem moc pyšný na to, že mám tak nadanou dceru.

„Tak to je opravdu zajímavé, mohla bys mi taky něco ukázat?“ poprosil ji Carlisle. Renesmé jen pokrčila ramena, vstala a šla k němu.

„Proč ne. Neboj jen ti položím ruku na tvář.“ Carlisle také nejdříve ucuknul, ale pak už jen tiše pozoroval, co mu Renesmé ukazovala. Samozřejmě, že celá moje rodina chtěla taky vidět, jak to funguje. Nejdříve se jich zeptala, co si přejí vidět a pak jim to ukazovala. Jediný, kdo neucuknul, po jejím první dotyku byla Alice. Takže takhle se vystřídala celá moje rodina. Všichni jsme byli uneseni jejím darem. Po chvíli se omluvila, že se musí podívat po Belle. Chtěl jsem jít s ní, ale nedovolila mi to. Řekla mi, že bude lepší, když půjde raději sama. Ještě, než odešla, tak se s ní Alice domluvila na společných nákupech. No to je holt naše Alice. Když odcházela z komnaty, se všemi se objala a šla hledat Bellu.

Bella

Vyběhla jsem z korunovačního sálu. Utíkala jsem, co nejrychleji jsem dokázala. Nevnímala jsem, jakým směrem jsem utíkala, ale přesně jsem věděla, že mě moje nohy zanesou na místo, kam jsem vždy šla, když jsem chtěla být sama. Na místo, kde jsem se úplně oddala bolesti, kterou jsem měla v srdci od té doby, co mě Edward opustil. Ze začátku jsem tu byla pomalu denně, postupem času se to zlepšilo, ale pořád jsem cítila stejnou bolest z rozchodu jako na začátku. Postupem času jsem se naučila se té bolesti tolik nepodávat, ale přesto v mém srdci byla. Ta bolest byla součástí mého srdce a i kdybych udělala cokoliv, nedokázala bych ji z mého srdce dostat.

Mé nohy se zastavily až na mém útesu. Byl úplněk, celý útes byl osvětlen stříbrným svitem měsíce, který se odrážel v moři předem mnou. Vlny se tříštily o útes a ve vzduchu byla cítit vůně moře. Stála jsem tam a pozorovala moře. V mé mysli se odehrávalo vše, co se stalo v korunovační sálu. Vybavila jsem si, jak jsem křičela na Edwarda a jak jsem jím mrštila o zeď. Teprve teď jsem si pořádně uvědomila, co jsem udělala. Uvědomila jsem si, že Renesmé po celou dobu byla u toho a vše viděla. Viděla, jak jsem byla vzteky bez sebe. Teprve teď jsem si uvědomila, že Renesmé po celou dobu stála u mého štítu, plakala a prosila mě ať nechám Edwarda, ale já v tu chvíli byla jako posedlá ďáblem. Opět jsem pocítila ten vztek. Opět jsem pocítila tu touhu mu ublížit, aby si aspoň trochu uvědomil, jakou mi způsobil bolest, když mě opustil. Ale i kdybych mu udělala cokoliv, nic se nedalo srovnat s tou bolestí v mém srdci. Naplno jsem se rozvzlykala, nedokázala jsem se už udržet na nohou. Pomalu jsem se sesunula k zemi. Nohy jsem si přitáhla k hrudi a pevně jsem je objala. Věděla jsem, že mě bude Renesmé nenávidět, protože všechno viděla. Viděla, jak jsem mu chtěla ublížit. I když určitá část mého já by mi nikdy nedovolila ho zabít, protože kdybych to udělala, ublížila bych tím i sobě. Byla jsem tak zmatená z toho, co se odehrávalo v mém srdci a hlavě. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Jedná část toužila po odplatě a ta druhá potom, abych mu odpustila a byla s ním. Ale nakonec ve mně vyhrála ta část toužící po odplatě.

„Z celého svého srdce tě nenávidím, Edwarde Cullene, a věř, že mi jednou nastane čas a já ti vše vrátím i s úrokama,“ křičela jsem, co nejvíc jsem dokázala. Muselo mě být slyšet na kilometry daleko. Copak si myslí, že mu skočí na ty jeho řeči. Kdyby mě opravdu miloval, proměnil by mě a zůstal by se mnou po celou dobu mé věčnosti. Nevěřím mu, že mě opustil jen proto, aby mě ochránil, protože kdyby mě proměnil, tak mi už nehrozilo žádné nebezpečí. S Victorií by jsme si poradili a pak bychom mohli si užívat jeden druhého. Ale to on přece nemohl udělat, vždyť tady šlo přece o moji duši. To byla chabá výmluva, které jsem stejně nevěřila. Nikdy mě doopravdy nemiloval, byla jsem jen jeho hračka. Hračka, kterou jen tak odkopl a nemyslel na její city, tak, jak si dovoluje mluvit o mojí duši. Proč jen jsem byla tak hloupá, že jsem mu uvěřila. Teď kvůli němu přijdu i o dceru. Renesmé je můj život, bez ní už nemám moje existence smysl. To jen díky ní jsem byla schopná normálně fungovat. A on si jen tak přijde a vezme mi ji. Nejhorší pro mě bylo, že jsem ho i přesto všechno milovala. Proč? To jsem vůbec nechápala. I když to byl on, kdo rozdrtil mé srdce na milion střípků tak pokaždé, když se na mě usmál nebo jen podíval. Jsem cítila, jak moc ho ještě miluji. Sama sebe jsem za to nenáviděla a jeho proklínala. On mi vzal vše, co jsem milovala. Nejdříve odešel on a teď mě připravil o mojí dceru.

„Proč? Proč sis vybral zrovna mě? Proč tě musí pořád potom všem milovat?“ zase jsem křičela. Pořád jsem jen ležela a pažemi objímala své nohy. Utápěla jsem se ve své bolesti. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela, když jsem uslyšela, že někdo jde směrem ke mně.

„Mami.“ Byla to Renesmé. Byla jsem ráda, že za mnou přišla, ale věděla jsem, že přišla jen proto, aby mi řekla, jak moc mě nenávidí.

„Renesmé, plně chápu, že mě určitě nenávidíš. Plně tě chápu, ale prosím, odpusť mi,“ prosila jsem ji, ale nedokázala jsem se jí podívat do očí, protože jsem se bála, že bych v nich uviděla jenom pohrdání a nenávist.

„Mami, mě by ses neměla omlouvat. Mému otci by ses měla omluvit za tvé chování. Nechápu, proč bych tě měla nenávidět?“ řekla mi.

„Tobě se musím omluvit a ne jemu, protože on si to zasloužil a zaslouží si mnohem víc. A nemusíš mě utěšovat, protože vím, že mě nenávidíš, a že mě už nikdy nebudeš chtít vidět. Já to chápu. Mě nemusíš nic nalhávat, Renesmé.“

„Mami, já ti opravdu nelžu. I když mě tvoje chování způsobilo bolest, ale nemůžu tě nenávidět, si moje matka a já tě miluji. Prosím, věř mi.“ V tu chvíli jsem vyskočila a objala ji.

„Děkuji ti, Renesmé. Děkuji ti, že jsi vůči mně tak štědrá a přesto všechno mě miluješ. Věř, že já tě taky miluji a udělala bych pro tebe cokoliv, jen abys byla šťastná. A prosím, odpusť mi to,“ říkala jsem jí a mým tělem projela další vlna vzlyků.

„Mami, nevzlykej už prosím. Už je to dobré. Jen nechápu, proč si tak moc ubližuješ. Moc dobře vím, že ho stále miluješ, tak proč mu neodpustíš. Proč za tím vším neuděláš prostě tlustou čáru a nezačneš s ním od začátku? Proč si pořád jen ubližuješ?“

„Máš pravdu, že ho pořád miluji. Moc bych si přála mu odpustit, ale já nemůžu. Ne, že nemůžu, ale nechci. Moje hlava mi to nedovoluje. A hlavně nevěřím mu, že mě kdy milovala. Bojím se toho, že když mu odpustím, tak že mu posloužím zase jen jako hračka, kterou může kdykoliv odložit. Ty víš, že pro tebe udělám všechno, co jen si budeš přát, ale tohle po mně nežádej.“

„Dobře, mami, ale uvědom si, že mě bolí, když vidím, jak moc trpíš. Nebudu tě do ničeho nutit, jen tě prosím, nech si vše projít hlavou a snaž se, prosím tě, mu uvěřit, protože on tě pořád miluje a vždycky tě miloval. Vím, že tomu nevěříš, ale prosím, pokus se o to.“ Podívala jsem se jí do očí.

„Dobře, holčičko, pokusím se, ale nic ti neslibuji.“

„Děkuji, mami. Pojď vrátíme se. Jo? Slíbila jsem Alici, že půjdeme společně nakupovat, doufám, že mě v tom nenecháš samotnou.“ Prosila mě.

„Nevím, jestli se to hodí. Určitě mě teď všichni nenávidí, za to jak jsem se chovala k Edwardovi. Myslím, že to není nejlepší nápad.“

„Věř mi, že tě nikdo neodsuzuje za tvoje chování. Tak pojď, prosím, s námi, nenechávej mě napospas Alici.“ Nechtěla jsem jít, ale nemohla jsem Renesmé odmítnout.

„Dobře půjdu s vámi.“ V ruku v ruce jsem se pomalu vracely k Volteře a já si všimla, že svítá. Pomalu jsme došly do Volterry a já byla šťastná, protože moje dcera mě nezavrhla. Byla jsem šťastná, že i přesto, jak jsem se zachovala, mě miluje. Před branami Volterry stál Alec s Jane.

„Bello, jsi v pořádku? Mluvila jsem s Marcusem a vše mi řekl. Jak se cítíš?“ zeptala se mě Jane. Slyšela jsem Aleca, který se Renesmé omlouval, že odešel pryč s Jane. Vyčítal si, že tu nebyl, když ho potřebovala. Až teprve teď jsem si uvědomila, že vlastně byl po celou dobu pryč.

„Vše je v pořádku, Jane. Právě jdeme s Alicí na nákupy, nechceš jít s námi?“ zeptala jsem se jí, protože jsem věděla, že co se týče nákupů, tak je stejný maniak jako Alice.

„Ano, moc ráda, ale jsi si jistá, že chceš jít s nimi?“ zeptala se mě s obavami v hlase.

„Ano jsem. Já se jen skočím trošku zkulturnit, protože nevypadám zrovna nejlíp a přijdu za vámi. Kde vás najdu?“

„Mami, víš co, tak buď v garáži u aut, tak za hodinu,“ řekla mi Renesmé

„Dobře, budu tam,“ odpověděla jsem jí a vydala jsem se do své komnaty, abych se zkulturnila, protože teprve před chvíli jsem si všimla, jak vypadám, musel být na mě opravdu otřesný pohled. Vlasy jsem měla celé rozcuchané a v nich malé větvičky a listí. Šaty jsem měla potrhané, protože když jsem utíkala z Volterry, vůbec jsem se nesnažila vyhýbat větvím a ty mi roztrhaly šaty. Když jsem procházela Volterrskými chodbami k mé komnatě, potkala jsem několik upírů, ale naštěstí se mě nikdo na nic neptal. Byla jsem za to ráda, že nemusím každému říkat, že jsem v pořádku.

Konečně jsem za sebou zavřela dveře mé komnaty. Svlékla jsem ze sebe oblečení a stoupla jsem si do sprchy, byl to příjemný pocit, když na můj obličej a moje tělo dopadaly kapičky teplé vody, bylo to tak uvolňující. Poté, co jsem byla již důkladně umytá, vyšla jsem ze sprchy. Tělo jsem si zabalila do ručníku a začala jsem si fénovat vlasy, lehce jsem se nalíčila. Jen jsem si namalovala řasy a udělala slabé linky, na rty jsem natřela lesk. Ze šatny jsem si vyndala lehké světle modré šaty bez ramínek, které mi byly do půlky stehen. Na nohy jsem si vzala baleríny, vzala jsem si kabelku a vydala jsem se ke garážím, kde jsem zjistila, že už na mě čekají. Byla tam Jane, Renesmé, Alice, Rosalie a i Esmé. Alice ke mně přiskočila a objala mě.

„Bello, to je super, že jdeš s námi. Bude to jako dřív, určitě si spolu užijeme spoustu legrace,“ říkala mi a přitom se smála.

„Jo, taky jsem ráda, že můžu jít s vámi. Ale taky bych se vám chtěla omluvit za svoje chování. Vím, že je to neomluvitelné, ale nevím, co mě to popadlo. Prosím, odpusťte mi to.“ Esmé ke mně přistoupila.

„Ale, zlatíčko, ty se nám nemáš za co omlouvat, plně to chápeme. Víme, že tím, když tě Edward opustil, tak ti hodně ublížil, ale pamatuj, že on si tím taky hodně ublížil a častokrát si to vyčítal,“ řekla mi a objala mi.

„Děkuji vám, že to berete takhle, ale prosím nemluvte přede mnou o Edwardovi, protože mě to stále bolí. A nechci se k tomu ještě vracet.“ Na to se mě Alice zeptala, jakýma auta pojedeme, protože nechtěla ztrácet čas, protože toho ěmusíme hodně nakoupit. Vybrala jsem dvé tmavá auta - Mercedes, který měly nejen tmavá skla, ale i velký kufry, aby se nám to tam všechno vešlo. Se mnou jela Jane a Esmé. Alice, Rosalie a Renesmé jely druhým autem. Esmé byla zezačátku trošku nervózní z Jane, ale po chvíli se už taky s námi bavila a smála. Celou cestu jsem si povídaly a smály. Byla jsem ráda, že už se nikdo nevracel k tomu, co se stalo v korunovačním sále.

Zaparkovaly jsem v garáži velkého obchodního domu. Alice s Jane nám dávaly pokynu, co vše je potřeba koupit. Skvěle se doplňovaly, v tomto ohledu byly jako dvojčata. Obě dvě byly posedlé nakupování. Jane mi řekla, že to bude maškarní ples, takže naše první kroky vedly do velké obchodu, kde prodávali jenom masky. Zastavila jsem se uprostřed a přemýšlela jsem, za co bych mohla jít. Rosalie už měla vybraný kostým, jak pro sebe, tak i pro Emmetta. Půjdou za Freda a Wilmu Flinstonovi. Esmé už měla taky vybráno. S Carlislem půjdou za Marticiu a Goméze Adamsovi. Alice pro sebe a Jaspera vybrala kostýmy pirátů. Renesmé pro sebe a Aleca vybrala kostým jeptišky a mnicha. A protože já pořád nevěděla, co bych si měla vybrat, rozhodla za mě Alice. Vybrala mi kostým mušketýrky a pro Edwarda kostým mušketýra, a když jsem byla proti, tak to Alice okomentovala tím, že Aro chce přece ten večer oznámit, že Edward je Renesménin otec, a tak by bylo prý dobré, kdyby naše kostýmy ladila. Raději jsem rezignovala, protože se mi opravdu nechtělo dohadovat s Alicí a ještě k tomu se k ní přidala i Renesmé s Jane. Od Jane jsem to brala jako ránu pod pás, ale raději jsem to nekomentovala. Pokrčila jsem rameny a vyšla jsem s obchodu, kde jsem počkala až to zaplatí. Samozřejmě, že nás pak Alice s Jane protáhla snad všemi obchody, které tu byly a já byla jen ráda, když jsem se vydaly nazpátek do Volterry. Kufry obou aut byly narvané a jen jsem se divila, že se to tam všechno vešlo. Ale zase musím uznat, že jsem se u toho i skvěle bavila, pořád jsem se všrchny smály a mě bylo po dlouhé době zase dobře. Připadalo mi, že jsem konečně našla svoji ztracenou rovnováhu, protože po tom co mě Edward opustil, mi chyběla i jeho rodina a já zase po dlouhé době měla pocit, že i já jsem součástí té rodiny, kterou jsem milovala.

6. kapitola x Shrnutí x 8. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život 7. kapitola: