Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život - 20. kapitola

22.01.2011 (17:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2689×

20. KAPITOLA

Renesmé

„Alice, prosím, nech mě,“ vrčela jsem podrážděně na Alice, která se mi tu už půl hodiny snaží vymluvit díru do hlavy.

„Ale no tak, Renesmé. Já vím, že na to nemáš náladu, ale co by ti to udělalo? Bude to jen taková menší dámská jízda. Nejdříve bychom si zašly na lov a pak bychom mohly jít nakupovat. Jen ty, já, Esmé, Rosalie a Jane. Nebude žádná oslava tvých narozenin, to počkáme, až se vrátí. Neříkej, že by se ti nelíbilo na chvíli vypadnout z hradu,“ snažila se mě přesvědčit Alice.

„Nemám náladu na nějaký nákupy. A i kdybych sebevíc chtěla, stejně nemůžu. Pochybuji, že by mě Aro pustil.“

„O Ara se postarám, s ním nebude žádný problém. Tak si to představ, jaké to asi musí být se po týdnu svobodně rozběhnout po lese.“

„Tak dobře,“ odpověděla jsem jí, protože až neskutečně mě lákala ta možnost volného pohybu, aniž by mi na záda dýchala půlka Arovy gardy.

„Uvidíš, že si to užijeme,“ pištěl mi ten malý skřítek do ucha, když se mi pověsila na krk.

„Tak se hezky připrav a za deset minut ať si v garážích,“ řekla mi, když mě konečně pustila.

„Alice, nechci shazovat tvé přesvědčovací metody, ale jsi si jistá, že ti bude stačit jen deset minut k tomu, aby si přesvědčila Ara a ostatní, vždyť u mě ti to trvalo půl hodiny,“ zeptala jsem se jí pochybovačně.

„To nech na mně, ty se mezitím připrav a za deset minut ať jsi v garážích,“ odpověděla mi a mrkla na mě.

Jakmile se za Alice zaklaply dveře, lehla jsem si na postel a vzala do ruky knížku, i když představa, že bych konečně mohla po týdnu opustit zdi Volterrského hradu byla mnohem víc lákavější než lidská krev, ale také byla zároveň naprosto nereálná, alespoň do té doby než se vrátí Alec, máma, táta a ostatní, kteří se podílejí na hledání Michaela s Davidem. Od chvíle, kdy jsme se vrátili do Forks, poté co mě našli, jsem měla neustále někoho za zády, vždyť i tady v hradu se mnou pokaždé chodila hodně početná skupinka gardistů, kteří dostali za úkol mě hlídat na každém kroku. Ani americký prezident nemá tak početnou ochranku jako já.

Místo toho, abych vnímala text knihy před sebou, jsem přemýšlela, čím by mohla Alice Ara přesvědčit. Jedině, že by věděla něco, co já ne, ale snad by mi Alice řekla, když by se dozvěděla, kdy se mají vrátit. Nebo ne? A taky ještě chvíli předtím, než mi Alice vpadla do pokoje, jsem mluvila s Alecem a ten sám nevěděl, kdy se vrátí, jelikož jejich hledání zatím nijak nepokročilo, stále nevědí, kde by se tak mohli asi schovávat, a jak dlouho to bude ještě trvat.

A já jen doufám, že to už nebude trvat dlouho, jinak budu prvním upírem, který se zblázní, ale kdo by se mi divil, že. Jakmile vystrčím nos ze svého pokoje, hned se okolo mě rozestaví, aby mezi jejich těly nezůstal ani centimetr volného prostoru. Kamkoliv jdu, tak jdou se mnou. Vždyť to je naprosto šílené. Pochybuji, že by Michael s Davidem nekráčeli přímo do hradu, vždyť to by to jinak udělali už dávno. Ano, z těch rozhovorů, co vedl s Tanyou jsem si jasně uvědomila, že nenávidí Volturiovi a byl by moc rád, kdyby byli svrženi z trůnu, jenže takových už tu bylo a rozhodně není poslední.

A hlavně Michael je přesně ten typ, který nemá dost odvahy, se jim postavit  tváří v tvář. A kdyby ho Tanya neoslovila kvůli mému únosu, tak by si jen své nápady mrmlal pod vousy, ale jinak by pro splnění svých slov neudělal nic. Michael si je až moc dobře vědom, že Aro má v gardě spousty upírů, kteří mají dary, proti kterým by neměl ani tu nejmenší šanci. A hlavně i on sám řekl Tanye, že jakmile se pokusil svým darem ovládnout velkou početní skupiny, bylo to pro něj hodně psychicky vysilující a dělalo mu hodně problémů, je udržet ve své moci více, jak několik málo minut. A i když jsem to řekla Arovi už několikrát, že on se prostě někde schovává a doufá, že ho nevypátrají. A hlavně už nejsem poloviční upír, ale plnohodnotný, takže mé šance na to, abych se dokázala někomu ubránit, se přeci jen o hodně zvětšily, nepustí mě nikam, ani na lov nemůžu. Když jsem řekla, že bych potřebovala si dojít na lov, tak mi Emmett s Jasperem přinesli dvě srny až do trůního sálu.

„Renesmé, jak to, že tu ještě ležíš. Neměla jsi náhodou být už dávno v garážích?“ zeptala se mě Alice, která opět zapomněla na to, že předtím než se vejde někomu do pokoje, má se zaklepat. Já na ni jen překvapeně zírala.

„No, tak honem se převleč, nebo jestli chceš jít takhle, ale hlavně si pospěš. Víš, že Rosalie nesnáší, když se musí na někoho čekat.“

„Heh, to jako znamená, že mě Aro pustil s vámi?“ zeptala jsem se zcela překvapeně.

„Jistě, že tě pustil, nebo jsi čekala něco jiného?“ odpověděla mi s úsměvem a mrkla na mě.

„Ježiši, Alice, děkuji, děkuji,“ křičela jsem jí samou radostí do ucha a drtila ve svém objetí.

„Renesmé, prosím trošku jemněji by to nešlo, Jasper by asi nebyl moc nadšený, kdyby ze mě zbyl jenom prach.“

„Promiň, když ty jsi mi udělala takovou radost, že si to ani neumíš představit,“ řekla jsem jí a povolila své objetí.

„A víš, že docela umím. A teď honem se převleč, ať už můžeme vyrazit,“ řekla mi, když se mi vykroutila z objetí.

„A Alice, jak se ti to vlastně povedlo, že mě Aro pustil?“ zeptala jsem se ji, ještě než jsem zamířila do šatny.

„To víš, kdo umí ten umí. A jestli tě zajímá, kdy se vrátí, tak to nevím, ale neboj, všichni se vrátí v pořádku. A už sebou hoď, ano. Já jdu zatím za ostatními, abych jim řekla, že už se převlékáš,“ řekla a odešla z mého pokoje.

Jen necelá minuta mi stačila k tomu, abych se převlékla a já tak konečně mohla opustit svůj pokoj, který se mi stal během tohoto pobytu ve Volteře mým soukromým žalářem. Místo toho, aby se „volně“ procházela po Volteře, kde jsem vlastně vždy byla šťastná, jsem se raději dobrovolně oddávala samotě ve svém pokoji.  Cesta do garáží, kde na mě ostatní čekaly, mi nezabrala více času než mé převlékání. Všichni už seděli v jednom z mercedesu s kouřovými skly, což mě docela překvapilo, jelikož vždy když se někam jelo, tak nikdy jsme nejezdily jedním autem, ale většinou auta naší rodiny tvořily takový menší konvoj. Rychle jsem si sedla na jediné volné místo a to bylo vpředu vedle Rosalie.

„Tak můžeme?“ zeptala se mě Rosalie, když jsem pohodlně uvelebila do sedadla.

Celou cestu v autě panovala příjemná nálada. Všichni se mě pokoušeli zatáhnout nějak do rozhovoru, ale já jsem je vnímala jen okrajově a po chvíli i Alice, která to vydržela nejdéle mě nějak zapojit do rozhovoru, to vzdala. Mířily jsme na naše místo a čím blíže jsme byly, tím více jsem z toho byla nervózní, jelikož tohle měl být můj první lov. Ano, já vím, že už jsme nespočetněkrát byla na lovu, ale dnes to bylo pro mě naprosto jiné, až jsem z toho docela dostala i strach, protože dnes budu poprvé lovit, jak plnohodnotný upír. A já se celou dobu zaobírala myšlenkou, jestli to bude pro mě hodně odlišné, anebo stejné jako doposud. Byla jsem zvědavá, o kolik se změnily mé lovecké instinkty. Protože kdybych řekla, že všechny mé smysly zůstaly naprosto stejné po proměně lhala bych. Byla jsem rychlejší, zrak, čich a i sluch se mi o něco více vyostřily.

Nikdy jsem neschvalovala, jak se ostatní upíři živí, ale moc dobře vím, jak to bylo pro Aleca těžké změnit svůj jídelníček. Nejde ze dne na den ho změnit, stojí to hodně sil a sebeovládání, ale pro mě není zas tak těžké odolávat lidské krvi, když už od narození jsem byla vystavena jejímu vábení. Ano, nikdy mě nelákala, tak jako dnes, ale přesto bych nemohla pozřít, ani kapku lidské krve, jelikož neberu lidi, jako nějaký článek v potravinovém řetězci, tak jako ostatní.

„Renesmé, počkej,“ křikla na mě Rosalie, která ještě ani nestihla zastavit a já už vyskakovala z auta.

„Co blázníš!“ ozvala se Jane.

„Jen ji nechte,“ uslyšela jsem už jen potichu Alicin hlas, jelikož už jsem byla dost daleko od auta.

Běžela jsem, aniž bych měla nějaký cíl. Pod nohy mi křupal sníh, který zářil podobně jako moje pokožka, když se ji dotkly sluneční paprsky. Mrazivý vítr mi bičoval tvář a cuchal mé vlasy, které za mnou volně vlály. Ten pocit té volnosti byl naprosto k nezaplacení. Bylo tak uvolňující se moci rozběhnout kamkoliv jsem chtěla, aniž bych měla za zády svou ochranku. Po pár minut jsem se zastavila a hlubokými nádechy si vychutnávala vůni okolního lesa, než jsem se rozběhla po stopě mé dnešní první kořisti.

Seděly jsme v autě a mířily zpátky do hradu, abychom se zkulturnily a mohly se tak vydat na nákupy. Alice s Jane natěšeně zářila jejich zlatá očka, jak se nemohly dočkat, až se zase budou moct prodírat mezi regály s nejnovějšími módními kousky. Podívala jsem se dolů na své oblečení. Tepláky i mikinu jsem měla i místami natržené, což byl následek mého běhu, kdy jsem nekoukala nalevo a ani napravo a prodírala se skrz hustý les, protože jsem věděla, že teď už mi nemůže ublížit větev, která mě švihne do obličeje či těla.

„Ani na to nemysli. Nemáš šanci se z toho nijak vykroutit,“ ozvala se za mnou Alice. Ta její dar mi někdy hodně lezl na nervy. Stačil jen takový malinkatý nápad a ona už o tom věděla.

„Alice, a nemohly byste jít beze mě. Vždyť mojí velikost znáš a moc dobře víš, co mi sluší a co ne,“ řekla jsem jí a otočila se na ni.

„Ne, Renesmé, hezky půjdeš s námi. Místo toho, aby si byla ráda, že jsem ti zařídila propustku z hradu, tak se z toho snažíš vykroutit.“

„No, jo, vždyť už nic neříkám,“ zamumlala jsem a víc se zabořila do sedadla. A po zbytek cesty byla ticho.

„Za půl hodiny se tu zase sejdeme. A Renesmé, ne, že to budeš naschvál zdržovat,“ říkala Alice a dívala se na mě skrz přimhouřené oči, když Rosalie zaparkovala v garážích hradu. Aniž bych jí odpověděla vyskočila jsem z auta a rozběhla se do mého pokoje. Rovnou jsem zamířila do koupelny. Postavila jsem se před zrcadlo a zhrozila se svého odrazu. Vlasy mi trčely do všech možný i nemožných světových stran. Dokonce jsem tam měla i pár větviček s jehličím. Vypadala jsem jako nějaká divoženka. Rozvěrně jsem vyplázla jazyk na sebe do zrcadla a na jedno škubnutí ze sebe vysvlékla, už tolik zničené oblečení.

„No konečně, už jsem myslela, že budu muset pro tebe dojít,“ řekla mi Jane, která netrpělivě s Alice podupávaly u auta.

„Co je? Řeklo se za půl hodiny, ne. Tak jsem tu.“

„Ale taky si mohla sebou, aspoň trošku hodit,“ ozvala se zase Jane. Na to jsem,jen protočila oči. A nasedla si do auta k Rosalie a Esmé. Jane s Alice si nasedly do druhého, že mě vůbec nepřekvapuje, že teď jedeme dvouma auty.

„Že jsem ten lov raději neoželila,“ zaúpěla jsem polohlasně v autě. Rosalie s Esmé se tomu jen zasmály.

„Neboj, to zvládneš,“ utěšovala mě Esmé a pohladila po ruce.

„Snad,“ odpověděla jsem pouze. A modlila se, aby někde po cestě byla nějaká bouračka, která by nás na chvíli zdržela, i když jak znám Alice s Jane, oni by byly schopný ty auta sami vlastnoručně odtáhnout z cesty, aby mohly klidně projet dál. Protože když se jedná o nákupy ,ty dvě jsou ochotny kvůli nim snad i zabíjet.

Alec

Tak konečně byl Michael i s Davidem zničeni a my se tak mohli vrátit do Voltery. Kde na mě čekala moje Renesmé. Ani jsem nedoufal, že tak rychle bychom je mohli najít, ale oni překvapivě se ani nepokoušeli nějak chytře se ukrýt, čímž nám ulehčili práci. Právě se letadlo odlepilo od země a mě dělí už jen několik málo hodin, kdy budu moct sevřít mou Renesmé v náruči. Tak moc jsem jí chtěl zavolat, abych jí řekl, že za pár hodin už budu u ní, ale Alice s Bellou mi to zakázaly. V ruce jsem svíral svůj mobil a tak neskutečně veliké jsem měl nutkání vytočit její číslo a říct jí to. Podíval jsem se na Bellu s Edwardem, kteří seděli naproti mně. Bella měla položenou hlavu na Edwardově rameni a vypadala spokojeně, šťastně. A mě napadlo, že bude ta nejlepší chvíle, abych si s nimi promluvil o tom, na co musím celou tu dobu, kdy jsme vyjeli hledat ty dva, myslet.

„Edwarde, Bello, já bych se vás chtěl na něco zeptat,“ řekl jsem.

„Tak se ptej,“ řekl Edward, který už věděl oč tu kráčí.

19. kapitola x Shrnutí x 21. kapitola

Sypu si popel na hlavu, že jsem vás nechala tak dlouho čekat, ale múza se někam vytratila a já se sekla. Jen bych chtěla říct, že to vidím tak na dvě kapitolky a bude konec této povídky. Předem děkuji za vaše komentíky, které mě vždy potěší. :D

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život - 20. kapitola: