Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život - 19. kapitola

02.12.2010 (08:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2785×

19. KAPITOLA

Tanya

Místo toho, abych si vychutnala její bolest, kterou bych jí mohla způsobit, tu jen pořád klidně leží. Sice se jí obličej občas zkroutí bolestí a z jejích úst vyjde usyknutí, ale to nedokáže uspokojit moji touhu. Moje duše prahla po jejím křiku, jež by byl plný bolesti. Zuřila jsem.

Díky jedu, jež jí koloval v krvi již od narození, není její přeměna stejně bolestivá, jako ta má, ale já jí ukážu, jakým peklem si musel každý upír projít.

„Chceš vědět, jak moc bolí přeměna?“ zapředla jsem jí sladce do ucha a pevně sevřela její ruku. Cítila jsem, jak se jí rozlomila kost a ona konečně vykřikla.

„Jen křič, tak je to správné. I tvá přeměna bude hodně bolestivá. To mi věř. A jestli doufáš, že tě najdou a pomůžou ti, tak doufáš špatně, protože jediné, co oni najdou, bude tvůj prach,“ zapředla jsem jí opět sladce do ucha a přitom se nahlas rozesmála. Až skončí její přeměna, tak ji roztrhám na kousky, které nakonec spálím na prach. To jediné zde zbude.

S každým jejím bolestným výkřikem jsem si víc a víc vychutnávala tu euforii z vědomí, že jen na mně záleží, co se s ní stane. Její život záleží jen a jen na mně. Díky tomu, že se přeměňovala se její zranění hojila rychle, ale já jsem opět s chutí jí způsobovala další. Její bolestné výkřiky se nesly krajinou v pravidelném intervalu jen několika málo vteřin.

Renesmé

„Ty se mi nebudeš vysmívat! Ty ne! Asi tě budu muset naučit správnému chování. To je možné, že tě najdou, jen jde o to, jestli budeš žít,“ zasyčela na mě Tanya, když mé tělo přitiskla na tu smradlavou postel. Až teprve teď jsem si uvědomila, že jsem měla být raději zticha a ne ji ještě více rozzuřit. Její oči byly černé a plné vzteku. Pomalu se mi začala přibližovat ke krku. Moje srdce tlouklo jako o závod. A já jen tiše doufala, že jí moje krev nebude chutnat, protože se mi ještě nestalo, že bych nějakému upírovi voněla.

Ve chvíli, kdy její zuby prokously mou kůži na krku, vykřikla jsem a moje tělo se bolestí vzepjalo. Stisk na mém zápěstí se zesílil, uslyšela jsem praskání kostí a já opět bolestně vykřikla. A přestože se hned po prvním doušku mé krve Tanya odtrhla, už to nešlo zastavit. Přeměna začala. Cítila jsem oheň, který se mi rozléval od místa kousnutí do celého mého těla. Naprosto celou mě pohltil. Bylo až neuvěřitelné, že za pouhým pár vteřin se nacházel v každé mé buňce. Ale pořád jsem čekala, kdy vypukne ten zničující žár. Oheň, jež se rozprostíral v mém těle, sice pálil, ale nepustošil a nezpůsoboval mi taková muka, jaká jsem očekávala.

Byla jsem si totiž vědoma, že přeměna je hodně bolestivá.

Nevím, kolik času uběhlo od začátku mé přeměny. Pořád jsem ležela a čekala. Čekala na ten spalující žár, jež by mi nedovolil na nic jiného myslet než na jeho razanci a sílu, kterou by pustošil mé tělo. Čekala jsem, co dalšího mi ještě Tanya provede.

„Chceš vědět, jak moc bolí přeměna?“ uslyšela jsem Tanyin odporný hlas u mého ucha. A aniž bych měla možnost si její slova nějak utřídit v hlavě, chytla mě za ruku a stiskla. Opět jsem nejen uslyšela, ale i ucítila, jak kost neunesla ten stisk. Zlomila se. A já vykřikla.

„Jen křič, tak je to správné. I tvá přeměna bude hodně bolestivá. To mi věř. A jestli doufáš, že tě najdou a pomůžou ti, tak doufáš špatně, protože jediné, co oni najdou bude tvůj prach,“ ozvalo se opět u mého ucha. Poté, co to dořekla, začala se smát. Smála se dlouho a nahlas, jak smyslů zbavená. A ještě nikdy v životě jsem neslyšela takový smích, jako byl ten její. Vyvolal ve mně hned několik pocitů. Úzkost… strach… beznaděj.

V pravidelných intervalech, jen několika málo vteřin mi lámala znova a znova kosti snad v celém těle. A já se začala víc a víc propadat do té beznaděje, jíž semínko ve mně klíčilo už od prvního momentu jejího šíleného smíchu. Procházela jsem si peklem a přestávala jsem věřit, že mě najdou. Už od prvního momentu, kdy mě Tanya unesla, jsem doufala a věděla, že mě najdou a Tanyu trest nemine, ale teď? Teď už jsem nevěřila, prosila jsem Boha, aby mě zbavil toho utrpení. Z mého hrdla se draly další a další výkřiky. Tanyin smích se stával čím dál šílenějším, který mi způsoboval mnohem větší bolest než její ruce, které s radostí lámaly mé kosti.

V momentě, kdy už se pomalu, ale jistě začaly vytrácet i ty poslední naděje na mé nalezení, ucítila jsem, jak se mé tělo zahalilo do nepropustného štítu. Máma! Našli mě! Problesklo mi hlavou.

„Sakra! Co to je?“ uslyšela jsem Tanyu, která vztekle vrčela. Nedocházelo jí to.

Alec

Poté, co jsme přistáli na letišti, už nebylo, na co čekat. Alice nám řekla, kterým směrem se máme vydat. Na parkovišti u letiště jsme ukradli černé Audi, protože tohle auto bylo to nejrychlejší, které tu bylo. Zmocnit se ho nám zabralo jen pár vteřin. Ano, mohli jsme si vypůjčit jakékoliv auto, ale nechtělo se nám čekat a zdržovat se vyplňováním nějakých hloupých papírů.

Jakmile jsme dojeli na kraj lesa, odkud už jsme mohli běžet, aniž by nás někdo uviděl, zastavili jsme a zanechali auto stát na krajnici. Přestože jsem jako první vyrazil z auta, Edward, který nesl Bellu v náručí, mě o chvíli předhonil. Jane byla kousek za mnou. Běžel jsem, co nejrychleji mi to moje nohy dovolovaly, ale přesto jsem o notný kus byl pořád za Edwardem s Bellou. Běžel jsem jako o život. I když už jsem nemohl zabránit Renesméině proměně, chtěl jsem ji alespoň ušetřit toho týrání, které Alice viděla ve své vizi.

Bella

Edward běžel se mnou v náručí. Místo toho, abych si užívala tu rychlost, jež byla opravdu závratná, jsem se soustřeďovala, jestli nezaslechnu něco, co by mi napovědělo, kde je moje holčička. Už hodinu jsme běželi vpřed, když… Ztichlou krajinou se nesl vzdálený Tanyin smích a Renesméin výkřik, který trhal mé srdce na kusy. Edward mě ještě silněji sevřel v náruči, a i když bych řekla, že to není možné, běžel ještě rychleji. Vzdálený smích se roznášel po celém okolí. Renesméiny výkřiky následovaly za sebou v hodně krátkých intervalech. S každým jejím výkřikem mi pukalo srdce.

„Bello, lásko, pokus se Renesmé zaštítit. Prosím soustřeď se,“ řekl mi Edward. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zavřela jsem oči. Snažila jsem se ignorovat Renesméiny výkřiky a soustřeďovala jsem se jen na svůj štít. Centimetr po centimetru jsem rozpínala svůj štít. Po chvíli jsem ucítila, že se můj štít dotýká něčího těla. Nebyl to jen tak někdo. Byla to Renesmé. Poznala jsem to, jelikož jsem cítila, jak se pod štítem ozval zběsilý tlukot jejího srdce.

„Sakra! Co to je?“ slyšela jsem Tanyu, jak vztekle vrčela. Byli jsme už blízko. Hodně blízko.

Edward zastavil a postavil mě na zem, když se nám o několik málo minut naskytl pohled na skoro rozpadlou loveckou chatku. Tanya se zase pokoušela Renesmé ublížit, pořád jí nedocházelo, co se to tu děje. Chtěla jsem tam vtrhnout, ale Edward mě zastavil.

„Co?“ naznačila jsem němě. Neodpověděl, jen si poklepal prsty na spánky.

„Edwarde, můžeš mi říct, na co tu čekáme?“ poslala jsem mu myšlenku.

„Nemůžeme tam jen tak vtrhnout. Nevíme, kdo tam je ještě s nimi.“

„Renesmé je pod štítem, už jí nic nehrozí, tak na co čekat? A tebe taky zaštítím, takže tam vpadneme, čímž je překvapíme a zničíme je.“

„Dobře. Já to obejdu.“

Než se stihnul Edward přesunout dozadu za chatu, přiběhnul Alec i s Jane. Edward pokynul Jane, aby šla s ním. Alec mě chytnul za ruku a potichu jsme vykročili vpřed ke dveřím. Než jsme se dostali ke dveřím, ještě jsem je všechny zaštítila. Pro jistotu. U dveří se na mě Alec podíval. Přikývla jsem. Otevřel potichu dveře. Ostražitě jsme se rozhlédli po místnosti, bylo to jako obývák s malou kuchyňkou dohromady. Nikdo tu nebyl. Když jsme vykročili ke dveřím, které vedly do dalšího pokoje, kde byla i Renesmé s Tanyou, která pořád vztekle vrčela, ozvala se rána. Na nic jsme nečekali a vběhli do pokoje.

Jane stála nad Tanyou, která ležela na zemi a svíjela se bolestí, teď už nevrčela, ale křičela. Edward seděl na posteli vedle Renesmé, hladil ji po vlasech a něco jí šeptal do ucha. Ležela klidně a dokonce jsem měla pocit, jako kdyby se usmívala. Rychle jsem k ní přiskočila a objala ji. Pevně jsem svírala její nehybné tělo, které se právě proměňovalo, ve své náruči. Hlasitě jsem jí vzlykala do vlasů a přitom zhluboka vdechovala její vůni, která se nepatrně změnila. Cítila jsem, jak mě Edward hladí po zádech. Všechen ten strach se změnil v radost. V opojnou radost z toho, že svírám svou holčičku v náruči.

Alec

Tanya ležela Jane u nohou a její tělo se svíjelo pod náporem bolesti, kterou jí Jane s radostí působila. Bylo poznat, že si ji vyloženě vychutnává.

„Dost, Jane,“ řekl jsem ji, když jsem byl u ní. A přestože jsem myslel, že mě neposlechne, přestala. Podívala se na mě. Tanya nehybně ležela, jelikož síla té bolesti, co jí Jane způsobila, musela být opravdu velká. Nedal jsem jí moc času na vzpamatování a utrhl jí zápěstí. Tanya vykřikla. Podíval jsem se na Jane a jen hlavou pokynul na Tanyu. A Jane pochopila, opět na ni svalila další nápor té největší bolesti, co mohla. Chvíli jsem ji nechal. A pak jsem Jane zase přerušil. A tak to bylo pořád dokola. Pomalu jsem jí odtrhoval různé části mezitím, co jí nechávala chvilku oddychu.

Seděli jsme v letadle a mířili zpátky do Forks. Vedle mě seděla moje Renesmé, hlavu měla položenou na mé hrudi. Jednou rukou jsem ji objímal okolo ramen a v té druhé svíral její dlaň. Svíral jsem ji pevně, jako kdybych se bál, že se mi vytratí, že to je jen sen, ale tohle nebyl sen. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že mi odpustila a přestože je to zcela jen moje vina, že musela takhle trpět, mě stále miluje. Zabořil jsem obličej do jejích vlasů a plnými doušky vdechoval její nádhernou vůni.

„Renesmé, přísahám, že už nikdy, ale opravdu nikdy Ti nikdo už nezkřiví ani jediný vlas. Nenechám Tě ani vteřinu o samotě. Prosím, odpusť mi to. Miluji Tě,“ šeptal jsem jí do vlasů, které mě lechtaly v obličeji.

„Alecu, nebyla to tvoje vina. A prosím, přestaň se mi už omlouvat. Nemohl jsi to nijak ovlivnit. Miluji Tě.“

18. kapitola x Shrnutí x 20. kapitola

Sypu si popel na hlavu a moc se omlouvám, že mi tak dlouho trvalo, než jsem tuto kapitolku jsem přidala. Moc dobře si uvědomuji, že je tahle kapitolka tak žalostně krátká, ale sekla jsem se. A bohužel nevím, jak dál, ale přesto doufám, že se kapitolka líbila a vy mi tu necháte nějaký ten komentík.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život - 19. kapitola: