Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život - 15. kapitola

03.09.2010 (10:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3332×

15. KAPITOLA

Bella

Seděla jsem v letadle, které právě vzlétalo. Cíl naší cesty byl jasný, Volterra. Edward mě držel za ruku, ale chtěla jsem mu být blíž. Hlavu jsem mu položila na jeho rameno a on mě objal. Byla jsem neskonale šťastná. Ještě nikdy jsem se netěšila na Vánoce jako teď. Tohle totiž budou první Vánoce, které strávíme s Edwardem a Renesmé společně jako rodina.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Edwarda. Hlavu měl opřenou o sedadlo. Oči zavřené a na tváři lehký úsměv. Kochala jsem se pohledem na jeho nádherný obličej, když mu zmizel úsměv z tváře a na čele se mu objevilo několik vrásek. Nad něčím přemýšlel.

Chtěla bych slyšet jeho myšlenky, moc mě zajímalo, nad čím tak přemýšlí. Asi pět minut jsem nad tím dumala, když mi to došlo. Vždyť si mohu půjčit jeho dar, a tak uslyším, nad čím přemýšlí. Kdyby to věděl Emmett, smál by se mi celou věčnost, protože jako upír mám dokonalou paměť a nemůže se stát, že bych na něco zapomněla, i když v mém případě je možné snad vše. Nechápu, jak jsem mohla zapomenout na svůj dar.

Zavřela jsem oči a plně se soustředila. Doufala jsem, že se mi to podaří, protože pokaždé, když se mi to povedlo, tak to bylo jen díky vzteku. Ani ne o vteřinu později jsem slyšela šum v mé hlavě. Bylo to jako kdybych byla někde v úle a kolem mě létalo asi milión včel. Slyšela jsem myšlenky všech v tomhle letadle, ale nedokázala jsem z nich nic pochytit, protože se mi slily do jednotného zvuku, do šumu.

Pevněji jsem semkla víčka a více se začala soustředit. Ten šum začal pomalu ustupovat a já tak mohla rozeznat jednotlivé myšlenky. Esmé a Carlisle přemýšleli nad tím, jaké asi budou naše první společné Vánoce. Alice zase nad tím jaký dárek jí to Jasper koupil. Ale já nechtěla slyšet jejich myšlenky, ale Edwardovy. Takže jsem začala jejich myšlenky ve své hlavě třídit a hledala jen Edwardovy.

Jeho myšlenky byly docela zmatené. Na jednu stranu byl nesmírně šťastný, že tu je se mnou, ale moc ho zajímalo, co mě donutilo se vrátit k němu zpátky. Chtěl se mě na to zeptat, ale měl strach, že by mi tím připomněl něco, co by mi mohlo ublížit. Z jeho myšlenek jsem poznala,  že by rád vysvětlil ten incident s Tanyou, ale nechtěl mi to připomínat. Měl strach, že bych ho snad i znova opustila.

Nemohla jsem ho nechat takhle se trápit, a proto jsem ze sebe stáhla svůj štít, aby i on slyšel mé myšlenky. Nestáhla jsem ho úplně, protože tím bych přišla o propojení s Edwardem, a tak bych nemohla slyšet jeho myšlenky. Doufala jsem, že bude stačit, když ho stáhnu jen z poloviny.

„Edwarde, proč se mě nezeptáš na to, co se ti honí hlavou?“ ptala jsem se ho ve svých myšlenkách. Otevřel oči a rychle se otočil na mě. Díval se mi do očí. V jeho očích a mysli jsem dokázala přečíst jen jedno jediné, šok. Dle jeho reakce jsem usoudila, že mě opravdu slyšel.

„Bello, opravdu jsem slyšel to, co jsem slyšel?“ ptal se mě potichu.

„Ano, Edwarde,“ odpověděla jsem mu zase v mé mysli.

„Jak? Jen je neslyším tak zřetelně jako myšlenky ostatních. Je to takový šepot,“ říkal mi potichu.

„No, víš, když chci, můžeš slyšet mé myšlenky, ale to musím ze sebe stáhnout štít,“ odpověděla jsem mu zase mou myslí.

„A proč jsi mi to neřekla dřív? Od první chvíle, co jsem tě poznal, toužím slyšet tvé myšlenky. Nikdy jsem si nepřál víc slyšet něčí myšlenky. Jedině tvoje mě zajímají,“ říkal mi Edward, ale poněkud hlasitěji. Chlápek, co seděl přes uličku se po nás otočil.

„Já vím, ale mohl bys mi prosím, odpovídat taky jen myšlenkami. Jelikož ten chlápek, co sedí přes uličku se po tobě ohlédnul, když slyšel, co jsi říkal.“ Tak jestli byl předtím šokovaný, tak teď už opravdu, nevím jaké synonymum bych měla použít, abych dokázala popsat výraz v jeho tváři. Musela jsem se smát.

„Co-cože? Ty jako dokážeš číst mé myšlenky? To není možný, jak?“ Tentokrát už se mě ptal jen ve své mysli.

„Edwarde, jak jistě víš, dokážu si díky mému štítu vypůjčit jakýkoliv dar, ale ten, kdo ten dar ovládá, musí být v mé blízkosti.“

„To jsem nevěděl. To jsi jako celou dobu četla mé myšlenky a svou mysl sis nechala přede mnou uzamčenou?“

„Ne, nečetla. Naučila jsem se to ovládat až při poslední návštěvě Volterry. Pomáhal mi s tím Eleazar. Použila jsem to jen jednou. Na chvíli jsem si vypůjčila Janin dar a trošku s ním potrápila Tanyu, ale to ty jistě víš. Určitě ti o tom řekla,“ odpověděla jsem mu. A v hlavě se mi zase vybavil Tanyin rozhovor s Kate.

„Bello, to co říkala Tanya není pravda. Nevěř tomu. Nikdy jsem nemiloval nikoho tak jako Tebe. Prosím, věř mi. Udělám cokoliv, abys mi uvěřila.“ Jeho myšlenky na mě doslova křičely. Pevně svíral moje ruce ve svých. A ve své mysli mi ukázal, jak to tenkrát v té zahradě bylo.

„Edwarde, já ti věřím. Vím, že to tenkrát Tanya udělala jen proto, aby mi ublížila. Hlavně potom, co jsem si našla tvé deníky a jeden jsem…“ Než jsem stihla dopovědět svou myšlenku, Edward mě přerušil.

„Jaký deníky?“

„Asi bych ti to měla vysvětlit.“ Neodpověděl jen přikývnul.

„Když jsem  odešla z Volterry, tak jsem dojela do Finska. Líbilo se mi tam. Hledala jsem nějaké místo, kde bych byla daleko od lidí a mohla tak nerušeně přemýšlet. Našla jsem jeden dům. Dům, který stál dost daleko od lidí uprostřed lesa. Váš dům. Tak jsem tam zůstala. Pořád jsem jen ležela na tvé posteli a vdechovala tvé aroma, které ulpělo na polštáři. I když už to bylo dávno, co jste tam byli, ale pořád bylo cítit. Anebo jsem byla naložená ve vaně a na nic nemyslela. Jednou, když jsem stála na verandě a pozorovala noční oblohu, padala hvězda a já si přála jen jedno jediné, abych získala jistotu v tom, že mě doopravdy miluješ, že všechna ta slovíčka lásky, která si mi kdy našeptával, byla pravdivá. Šla jsem k hi-fi věži a podívala jsem se dovnitř. Tam bylo CD s mojí ukolébavkou a já si všimla těch tvých červených desek, kde byly moje portréty. Ani nevím jak, ale podařilo se mi shodit ty tvoje deníky na zem. Myslela jsem, že to jsou jen knihy, ale jeden se při dopadu na zem otevřel a já se začetla.“

„Tak teď už konečně chápu ten tvůj telefonát. Nechápal jsem, jak si mohla vědět, že si to stále vyčítám. Ale za to co se ti…“

„Edwarde, ani se neopovažuj, se mi znova omlouvat. Ani si neumíš představit, jak moc mě rozčiluje vědomí, že sis stále vyčítal věci, které si vůbec nemohl ovlivnit. V tu chvíli jsem měla na tebe takový vztek, že kdybys byl poblíž, tak tě roztrhám na miniaturní kousíčky, které by už nikdo nikdy nedal dohromady.“ Vztekle jsem na něj vrčela, protože on se mi chtěl zase za to vše omlouvat. Nechtěla jsem už raději slyšet jeho myšlenky. Okolo sebe jsem si zase obalila štít a propojení mezi námi jsem zrušila.

Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala, doufala jsem, že mě to uklidní. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nebyl jediný. Otevřela jsem oči a všimla si, že nás pozoruje i  Jasper s Alicí, kteří sedí před námi. Cítila jsem mírný tlak na mém štítu. Byl to Jasper. Odtáhla jsem ze sebe štít a pocítila vlnu klidu.

„Díky,“ naznačila jsem mu ústy. Neodpověděl. Přikývnul a usmál se.

Edward mě pohladil po tváři a naklonil se k mému uchu. Cítila jsem, jak se jeho rty dotýkají mého ucha.

„Bello, omlouvám se, nechtěl jsem tě rozrušit. Slibuji, že se ti za to už nikdy nebudu omlouvat. Prosím, dovol mi znovu nahlédnout do tvé mysli,“ šeptal a jeho rty se mi otíraly o mé ucho. Přeběhl mi mráz po zádech a nepatrně jsem vzdychla. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

„Lásko, prosím,“ zašeptal Edward a přitom mi skousnul lalůček. Mučil mě. Moc dobře věděl, co se mnou dělá, ale já jsem nechtěla tak snadno ustoupit. Opět jsem zavrtěla hlavou.

„Lásko, prosím,“ zopakoval znovu, ale tentokrát mi vzal obličej do dlaní a upíral na mě svůj pohled, ve kterém jsem se ihned začala utápět. Začal mě líbat. Jeho rty pomalu a něžně ochutnávaly ty mé. Tomu se prostě nedalo odporovat.

„Tak dobře,“ zašeptala jsem mu během polibku a raději se odtrhla. Nevím, jak dlouho bych to vydržela. Nebylo by totiž vhodné, abych se na něj uprostřed letu vrhla. Bylo poznat, že ho má odpověď potěšila, ale vadilo mu, že jsem se tak brzo odtáhla.

Zavřela jsem oči a snažila se soustředit, ale moc se mi to nedařilo, jelikož jsem pořád cítila chuť Edwardových rtů na těch mých. V hlavě se mi objevovala ta nádherná chvíle, kdy líbal moje rty. Zatřepala jsem hlavou, abych tyto myšlenky zahnala a začala se více soustřeďovat. Po chvíli zarputilé snahy se to povedlo. Jakmile jsem uslyšela, jak na mě volá ve své mysli, otevřela jsem oči a podíval se na něj.

„Edwarde, nemůžeš mě takhle mučit. Víš, co mi dalo práce se ovládnout a nevrhnout se na tebe.“

„Hmm, ale když já chtěl slyšet zase tvé myšlenky a to byl jediný způsob, který mě napadl, aby jsi mi zase otevřela svou mysl. A je opravdu velká škoda, že ses na mě nevrhla. To bych si nechal klidně líbit,“ odpověděl mi a na tváři měl ten svůj pokřivený úsměv.

„Edwarde!“ okřikla jsem ho.

„Je mi jasný, že by si nic nenamítal, ale s tím letadlem by to mohlo dopadnout špatně.“ Na to mi Edward nic neřekl, jen se smál. A v hlavě si přehrával všechny ty krásné momenty, které jsme strávili v milostném opojení.

„Edwarde, jestli okamžitě nepřestaneš, stáhnu svůj štít a nikdy už ho nestáhnu,“ varovala jsem ho.

„Já za to nemůžu. To ty jsi mi ukradla nejen srdce, ale i mou mysl, která je zaplněna do posledního možného místa jen a jen tebou. A tím nemyslím jen mou mysl, ale i srdce.“

„Dobře, ale prosím, snaž se aspoň teď myslet na něco jiného.“

„Tak řekneš mi, cos  dělala potom, co jsi se mnou dovolala?“

„No, jelikož jsem na tebe byla naštvaná, šla jsem na lov, abych se uklidnila…“

„A to jsi nebyla zvědavá, co dál jsem tam psal?“ ptal se, když mě přerušil.

„V tu chvíli ne. Bála jsem se, že se budeš jen dokola obviňovat. Ale když jsem se vracela z lovu, mrzelo mě, jak jsem na tebe křičela do toho telefonu. A teprve teď jsem byla zvědavá, co jsi psal dál. Několik těch prvních stránek jsem raději přeskočila. Vlastně jsem si přečetla jen část tvého deníku, ale ta mě utvrdila o pravdivosti tvých citů. V tu chvíli, kdy jsem to četla, jsem si uvědomila, že ty jsi trpěl mnohem víc než já. Já měla Renesmé, která mi tě neustále připomínala. Měla jsem něco, co mi dokazovalo, že to nebyl pouhý sen, protože někdy jsem měla pocit, že ty krásné chvíle, co jsme spolu zažili, byly jen sen. A i když mě bolelo na tebe vzpomínat, dělala jsem to každý den mé věčnosti, protože to byly ty nejhezčí okamžiky v mém lidském životě. Když jsem pak letěla za tebou zpátky, bála jsem se. Měla jsem strach, že sis to třeba rozmyslel a že mě už nebudeš chtít. Neumíš si představit, jak moc jsem se bála. A když jsem tě uviděla ležet v mém pokoji na posteli, doufala jsem, že mě stále miluješ a odpustíš mi můj zbrklý útěk.“

„Bello, nechápu, proč ses bála, že bych tě nechtěl. Musel bych být velkým hlupákem, abych tě odmítnul. Miluji tě víc než kohokoliv a cokoliv na světě. To ty jsi důvod mé existence. Ty jsi středem mého vesmíru. Po celých těch deset dní jsem jen doufal, že se vrátíš a že mi dáš šanci, abych ti dokázal, jak moc tě miluji. Hrozně moc jsem se těšil na ten okamžik, kdy tě opět spatřím, ale zároveň jsem se ho obával. Bál jsem se, že mě už nikdy nebudeš chtít vidět, a že mi nedáš další šanci, ale ani to by mě nezastavilo. I kdybys mě odmítla, byl jsem pevně rozhodnutý, že udělám cokoliv, abych získal tvé srdce,“ promlouval ke mně svou myslí a můj obličej svíral ve svých dlaních. Pohledem se vpíjel do toho mého. Políbil mě. Ještě nikdy jsem necítila z jeho polibků tolik lásky a něhy. Pod přívalem té jeho lásky a něhy jsem se zalykala. Zalykala jsem se štěstím. Po chvíli se odtrhnul a opřel se o mé čelo.

„Miluji Tě, Bello.“

„Miluji Tě, Edwarde.“

„Navždy,“ pronesli jsme zároveň.

Edward se opět opřel o sedadlo, položila jsem mu hlavu na rameno a on mě objal.

„Edwarde?“

„Ano, lásko?“

„Mohl bys mi pobrukovat tu ukolébavku, kterou si pro mě složi? Moc bych si přála ji od tebe znovu slyšet."

Usmál se a ve své mysli začal pobrukovat tu nádhernou melodii mojí ukolébavky. Už je tomu hodně let, co jsem ji od něj poprvé slyšela, ale pořád mě uchvacovala. Po celý zbytek letu mi Edward broukal ukolébavku a nemluvili jsme a na nic nemysleli. Vychutnávali jsme si ten pocit blízkosti.

V letištní hale jsem zahlédla Demetriho a Felixe. Potichu jsem si povzdechla. Doufala jsem, že budou čekat u hradu a ne tady. Moc dobře jsem věděla, že jejich přivítání nebude zrovna obyčejné objetí. Edward a zbytek mužské části rodiny šli pro kufry. A naše ženská část rodiny se vydala vstříc těm dvěma.

Jakmile nás spatřili, rozběhli se naším směrem. O pár vteřin později jsem byla uvězněná v Demetriho náruči. Mé nohy se ocitly vysoko nad podlahou.

„Bello, jak jsi mohla odjet z Volterry aniž by ses se mnou rozloučila! To od tebe bebylo vůbec, ale vůbec hezké. Víš to?“ říkal mi Demetri a přitom se na mě díval káravým pohledem. Musela jsem se smát, protože tenhle pohled mi k němu vůbec neseděl.

„Promiň, Demetri, příště, když budu utíkat z Volterry, půjdu a rozloučím se…“ Víc jsem nestihla doříct, protože Felix se o mě začal s Demetrim přetahovat.

„Demetri, okamžitě ji pusť. Já se chci taky přivítat,“ řekl mu a ještě si u toho dupnul nohou. Musela jsem se smát. Smála jsem se na celé kolo.

„Ne, já ji nepustím. Ještě jsem se s ní ani pořádně nepřivítal,“ odpověděl mu Demetri a taky si vzpurně dupnul nohou. A otočil se k Felixovi zády. Chovali se jako malí kluci, kteří se přetahovali o oblíbené autíčko.

„Demetri, pusť mě,“ řekla jsem mu, ale on jen zakroutil hlavou a ještě pevněji mě sevřel. Felix mě ještě důrazněji začal tahat z Demetriho náruče.

„Demetri,“ řekla jsem důrazně, ale on zase jen zakroutil hlavou. Pohledem jsem hledala někoho, kdo by mi pomohl. Všichni stáli kousek od nás a očividně se dobře bavili. Poslala jsem prosebný pohled směrem k Edwardovi. Usmál se ještě více a zakroutil hlavou. Cože? Tak on mi nepomůže. No, počkej, to si ještě vypiješ.

„Demetri, okamžitě mě pusť! Nebo mě chcete roztrhnout?“ řekla jsem, co nejdůrazněji. Felix mě konečně přestal páčit z Demetriho náruče. A Demetri mě konečně postavil na zem. Sotva se moje nohy dotkly země, objímal mě Felix.

„Bello, Demetri měl pravdu. Nemůžeš jen tak utéct z Volterry a ani se nerozloučit. A hlavně to bylo naprosto nezodpovědné. Jsi Volterskou princeznou, co kdyby ti chtěl někdo ublížit. Nemůžeš se toulat po světě jen tak a sama,“ řekl mi a moje brada klesla úžasem směrem dolů.

„Kdo jsi a co jsi udělal s Felixem?“ překvapeně jsem se ho ptala. Takhle jsem Felixe ani Demetriho neznala. Vždycky byli samý smích a legrácky. A teď mě tu kárají, jak malého usmrkance.

„To už víckrát nedělej. Měli jsme o tebe hrozný strach.“

„Dobře, Felixi, ale teď už mě pusť. Ráda bych dojela do Volterry ještě dnes,“ řekla jsem mu. Naštěstí mě pustil, ale pořád jsem byla překvapená.

Před letištěm na nás zase čekaly dvě černé limuzíny. Sedla jsem si do té, kterou řídil Demetri. Celou jízdu jsem byla zticha, protože chování Demetriho a Felixe mě zaskočilo. Před Volterrou na nás čekal otec se strýci a Jane. Vystoupila jsem a utíkala k otci.

„Holčičko moje, jsem moc rád, že tě zase vidím. Ani nevíš, jak moc mě potěšilo, že jste se s Edwardem usmířili. Mám z vás velkou radost,“ říkal mi a drtil mě v objetí.

„Otče, taky tě moc ráda vidím. A jsem moc ráda, že jsem zase doma.“

Po chvíli mě pustil a já se tak mohla přivítat i se strýci. Byla jsem opravdu ráda, že jsem zpátky ve Volteře. A jako poslední přišla na řadu Jane.

„Bello, moc mě mrzí, že jsem nezůstala ve Forks do té doby než jsi přijela, ale Aro mě tu potřeboval.“

„Jane, nic se neděje.“

„Tyhle Vánoce budou nejhezčí ze všech, co jsi tu zažila. Uvidíš. S Alicí jsme se domluvili i na výzdobě. Bude to dokonalé,“ říkala mi a já se v duchu hrozila. Jane našla v Alici spřízněnou duši.

14. kapitola x Shrnutí x 16. kapitola

Hrozně moc vám děkuji za vaše komentíky k předešlé kapitolce. Moc pro mě znamenají. Ale mé největší díky patří  Olče, protože pokaždé zkontroluje každou kapitolu a opraví chyby. Takže Olííí, díky, jsi moje zlato :DD Tato kapitola je taková oddechová. Jestli jste čekali, že už se tu dozvíte trošku více o Tanye, tak vás musím zklamat. No a protože v příští kapitole budou Vánoce ve Volteře, bude to klídek a pohoda.Tanya se objeví až v 17. kapitolce, kde se konečně dozvíte, jestli našla Michaela a jestli jí pomůže. Ještě chvíli vás nechám napnuté. Doufám, že se vám kapitola líbila a vy mi tu zanecháte nějaký komentář.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život - 15. kapitola: