Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 4. kapitola

18.04.2011 (19:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 9947×

„Vím, jsme jen přátelé. Takže tě jako kamarád můžu doprovodit na další hodinu.“ Zeširoka se usmál a rukou mi naznačil, abych ho následovala. Procházeli jsme chodbou. Všichni na nás zírali, až mi to bylo nepříjemné. Když jsme došli ke třídě, zastavila jsem se. Otočila jsem se k Edwardovi. Stál ode mě sotva deset centimetrů. Díval se na mě zvláštním pohledem, ale jakmile si uvědomil, co dělá, nasadil úsměv.

„No, tak já půjdu,“ protnula jsem to zvláštní ticho. Přikývl a já jsem se vydala do třídy. Po hodině na mě opět čekal. Mlčky jsem šli chodbou a zase jsme se zastavili před třídou. Díval se na mě zvláštním smutným pohledem. Neusmíval se.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně. Nic neřekl. Jen vztáhl svoji ruku a pomalu ji zvedl. Zlehka přejel svými prsty po mé líci. Naposledy se mi vpil do očí a pak se otočil a bez jediného slova odešel. Co to mělo znamenat? Jeho nálady se mění jako aprílové počasí. Odešla jsem na hodinu. Trigonometrie. Profesor mi nedal příležitost více uvažovat o Edwardovi, protože, ač byl teprve druhý školní den, nás zasypal hromadou domácích úloh. Po zazvonění jsem opět vyšla ze třídy a chtěla jít na oběd. Ale narazila jsem na Edwarda. Stále se neusmíval.

„Jdeme na oběd?“ zeptal se. Přikývla jsem a rozešla se s ním k jídelně. Když jsme procházeli kolem kumbálu, Edward mě prudce chytil za ruku a vtáhl dovnitř. Byla tam tma a docela málo místa. Na chvilku mi přišlo na mysl, že bych se měla bát. Ale pak jsem tu myšlenku zapudila. Snažila jsem se zaostřit na Edwarda, ale v té tmě se mi to moc nedařilo. Až po chvilce si moje oči zvykly na to šero.

„Můžu vědět, proč jsme v kumbále?“ zeptala jsem se. Slyšela jsem jen jeho povzdychnutí.

„Bello…“ vydechl zlomeně. „Já… musím ti něco říct.“ Opřel se o zeď a po ní sjel do dřepu. Následovala jsem ho.

„Co se děje?“ Chytil mě za ruku.

„Nedokážu zapomenout na tu noc. Prostě to nejde a vím, že ti to přijde moc rychlé, ale já jsem…“ Dál nepokračoval.

„Co, Edwarde?“ Vážně jsem byla zvědavá. Ani já nedokázala na tu noc zapomenout, ale přesto jsem si uvědomovala, že se známe celkem jen tři dny.

„Zamiloval jsem se do tebe.“ Zalapala jsem po dechu. Jak to myslí, že se do mě zamiloval. Vždyť se neznáme a…

„Vím, že ty moje city neopětuješ, ale já to tak prostě cítím, a proto s tebou nemůžu být kamarád. Je mi to líto, ale bude lepší, když se budeme navzájem vyhýbat.“ Rychle vstal a odešel pryč.

Pomalu jsem se postavila a vstřebávala, co mi právě řekl. Miluje mě. Opakovala jsem si stále v duchu. Přehrávala jsem si jeho slova. Ty moje city neopětuješ. Ale, jak to mohl vědět? Vždyť ani já sama nevím, co k němu cítím. Teda vím, že jsme spolu strávili úžasnou noc, ale opravdu jsem to považovala jen za takový úlet, který měl na svědomí můj strach a ne láska. Edward je nádherný. Má podobné zájmy jako já. A když se objevil tady ve Forks, jediné, co ve mně vyvolával, byl chtíč a touha po jeho těle.

V hlavě jsem měla šílený zmatek. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám se mu vyhýbat? Tohle přesně jsem dělala celé včerejší dopoledne a stejně to nepomohlo, protože to on si mě odchytl. A teď se ho mám pokusit ignorovat? Chápu, že když ví, že já mu lásku neopětuji, nechce se se mnou bavit. Vlastně je dobře, že mi to řekl. Na jeho místě bych se zachovala stejně. Ale i tak. Proč mě to mrzí? Vždyť je to prakticky cizí člověk. Je pravda, že za poslední dva týdny nebyl jediný den, kdy bych si na něj nevzpomněla, ale jediné, co mi vždy přišlo na mysl, byl ten sex. To, jak mě líbal a hladil. Nevybavovala jsem si to, co jsme si řekli, protože jsem to nepovažovala za důležité. Nevzpomínala jsem na něj, jako na někoho, koho bych milovala. On byl pro mě pouze kluk, který mi pomohl v nejhorší den mého života. Měla jsem pravdu. Využila jsem ho.

Pomalu jsem se dostala do jídelny. Porozhlédla jsem se. Seděl u stolu se svými sourozenci. Díval se z okna a nepřítomně se nimral v jídle. Podívala jsem se na Alice, která můj pohled krátce opětovala a pak se věnovala blonďákovi, který seděl po její pravici. Šla jsem si koupit něco k jídlu a pak jsem šla za ostatními. Ang mi držela místo vedle sebe. S povzdechem jsem se posadila a začala jíst. Bavili se mezi sebou. Ani jsem nevěděla, o čem mluví. Hlavu jsem měla plnou Edwarda. Nutila jsem se na něj nedívat a ignorovat ho. Z mého světa mě vytrhla Jessica.

„Že jo, Bello?“ zatáhla mě do diskuze.

„Promiň, nevnímala jsem.“ Protočila oči.

„Říkala jsem, že ten nový bar v Port patří Cullenovým a Erik mi to nevěří.“ Vážně jsem nevěděla, že je v Port Angeles nějaký nový podnik. Ne, že bych někdy v nějakém byla. Teda kromě toho, ve kterém jsem potkala Edwarda.

„Jess, já ani nevím, že se v Port Angeles něco otevřelo,“ řekla jsem pravdu. Nevěřícně se na mě podívala.

„Já myslela, že když se znáš s Edwardem, tak to budeš vědět,“ prohodila jen tak.

„Ne, Jess. O tomhle vážně nic nevím.“ Kousla jsem si do jablka. Můj pohled zabloudil k jejich stolu. Povídali si mezi sebou. Takhle z dálky vypadali… zvláštně. Jako z jiného světa.

„Bello?“ Erik mě oslovil. „Víš, napadlo mě… když se znáš s Edwardem, jestli bys mi nemohla sehnat číslo na Rosalii?“ zeptal se. Zaskočilo mi a Jess se začala šíleně smát.

„Na koho?“

„No, na Rosalii. Edwardovu sestru. Tu bohyni s blonďatými vlasy,“ vysvětloval mi, jako bych byla blbá.

„Eriku, asi tě zklamu, ale já je neznám. Jediný, koho jsem poznala, byl Edward. A vůbec se neznáme moc dlouho. A vlastně ani nevím, jak se jeho sourozenci jmenují.“ Všichni vykulili oči. Jako první se vzpamatovala Jessica. Radost z toho, že o ví o Edwardovi něco víc než já, se ani nesnažila zakrýt. Sakra, odkdy považuji Jessicu za škodolibou? Dotyčná se na mě podívala.

„Ta blondýna je Rosalie a chodí s Emmettem. To je ten černovlasý. A ten blonďák se jmenuje Jasper a chodí s Alicí. To je ta s tmavými vlasy,“ ukončila své vypravování a otočila se k Ericovi.

„Ještě pořád chceš to číslo?“ zeptala se a vyloženě se tím bavila. Eric se podíval ke stolu, kde seděli Cullenovi. Zaměřil se na Emmetta, který vypadal jako hromotluk. Velké svaly se mu rýsovaly pod tričkem. A i když seděl, byl z nich nejvyšší. Dotyčný najednou zvedl hlavu a podíval se na Erika. V tu chvíli jsem pochopila, co znamená sousloví – zabíjet pohledem. Erik ztěžka polkl a svůj zrak přesunul na nedojedený oběd. Já se však opět podívala na Emmetta. Sledoval mě. A když viděl, že ho taky sleduji, usmál se na mě a mrkl. Pak se otočil k Edwardovi. Co to mělo znamenat? Je pravda, že pokud předtím zabil Erika pohledem, tak teď měl v očích pobavené jiskřičky, jako pětileté dítě, které vymyslelo nějakou lumpárnu, ale moc jsem tomu nerozuměla. Přesto mě jeho výraz donutil se usmát. Pak si mou pozornost upoutala Jessica.

„Na to, že jsou všichni adoptovaní, tak si jsou docela podobní, že?“ uvažovala nahlas. Edward je adoptovaný? Ani tohle jsem o něm nevěděla. Vlastně, proč by mi to říkal? To určitě není téma, které by rád rozebíral. Pak Jessica začala zkoumat jejich oblečení.

Odvážila jsem se na ně ještě podívat. Můj pohled se střetl s tím Edwardovým. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali. V obličeji neměl vepsanou jedinou emoci, přesto ho prozradily jeho oči. Byly jako okno do jeho duše. Byl smutný. Mrzelo mě, že důvodem jeho smutku jsem já, ale nemohla jsem s tím nic dělat. On byl pro mě pořád jen barman z Tacomy. I když po tom, co se Jessica o něm rozpovídala, jsem pocítila silnou potřebu poznat ho lépe. Zatřepala jsem hlavou a zaměřila se na svůj oběd. Naházela jsem ho do sebe a odešla na další hodinu.

Po vyučování jsem odjela domů. Byla jsem ve svém světě. Neustále jsem myslela na Edwarda. Snažila jsem se rozpomenout na to, o čem jsem si povídali v ten den. Ale moc se mi to nedařilo. Mou mysl stále zaplavovaly jen útržky z té noci. Cítila jsem se jako mrcha. Sama sebe jsem nechápala.

Nevím, co jste si mysleli, že se v tom kumbále stane :-) No, dobře. Omlouvám se, ale slibuju, že v dalších kapitolách se dočkáte. Ale v té příští to ještě nebude. V ní se trošku posuneme v čase a užijeme si Belliny narozeniny.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 4. kapitola: