Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 23. kapitola

03.06.2011 (18:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 57× • zobrazeno 10866×

„K čemu bych byla stvořena, kdybych měla zůstat uzavřena jen sama v sobě? Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já, kdyby tu ale zůstalo všechno a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizinu - neměla bych tu co dělat!”

Zrovna jsem dočítala tento zlomový okamžik mé oblíbené knížky, když jsem na kotníku ucítila chladný dotyk...

Na chvilku jsem ztratila dech a zavřela oči, abych si ještě užila těch posledních pár okamžiků, kdy mezi námi vládne mír. Ticho v pokoji ale bylo moc hlasité a atmosféra se zdála napjatější... elektrizující. A když jsem se už konečně cítila být připravená mu čelit, jeho ledové prsty mi přejely po hraně chodidla až k nártu, na který mě poté, co ho pomaloval neviditelnými ornamenty, políbil. Jeho chladné rty přejížděly po mé rozpálené pokožce od prstů, přes nárt, zánartí, až k holeni. Nevynechaly žádný záhyb, ani pór. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Byla jsem... zmatená.

Prsty studené jako sníh mi obkreslovaly kotník, kořínek achyllovy šlachy a propadlinku mezi svalem a kostí, která se vytvořila, jakmile jsem propnula lýtko.

Matrace u mých nohou se prohnula a já cítila silné nutkání se otočit, abych z jeho výrazu vyčetla, co to má znamenat. Má snaha však vyšla na prázdno, protože mi v tom zabránil.

„Zůstaň ležet," prosebně zašeptal a pokračoval ve svém konání. Chtěla jsem si to s ním vyjasnit. Chtěla jsem si s ním o všem promluvit, dokonce jsem byla připravená se s ním i pohádat, ale ani v tom nejtajnějším snu by mě nenapadlo, že po tom dopisu, co jsem mu poslala, bude jeho reakce takováhle.

Jemným tlakem své ruky mě donutil uvolnit nohy v kolenou a nechat je pohodlně klesnout do postele. Poté jeho ruce spoutaly mé kotníky a pomalu se šinuly po nahých lýtkách a bércích směrem nahoru. Přecházely přes podkolení jamky a stehna, přičemž se ta pouta, které vytvořil svými dlaněmi a prsty postupně uvolňovala a jemně přejížděla po kůži, která pod jejich dotykem vibrovala a vysílala lehké vzruchy do mého těla. Dech mi zůstával samovolně v plicích, zato srdeční tep nezapomněl důvod své existence a rychle své tempo nasazoval. Krev se mi vařila v cévách a prolévala se skrz každou tepénku a žilku, takže mi způsobovala horkost, která mě příjemně ponořovala do sebe samé.

„Dýchej, Bello," nežně mi přikázal a jeho dech se odrážel od mé pokožky na stehnech. Rukama jemně sunul mou košilku nahoru a každý nový odhalený centimetr políbil. Prsty jemně objel lemy mých krajkových kalhotek a následně je také obdařil dotykem svých rtů. Všechno, co dělal, dělal tím nejpomalejším tempem, jakého byl schopen jen někdo, kdo má tak vytříbené smysly jako on. Cítila jsem, že se celá chvěji. Bylo to k nevydržení a přesto jsem věděla, že bych se tohoto mučení nikdy nechtěla vzdát. Líbal mě na kříži a bedrech. Hladil mě, laskal a objížděl tvary každého obratlu, které tvořily mou páteř. Košilku mi přetáhl přes hlavu a jeho rty se věnovaly místu, kde mi vlasy přerůstaly krk. Podlehla jsem vzrušení a naklonila hlavu tak, abych mu poskytla více prostoru. Jeho studený dech se opíral do mé šíje a já tak měla možnost pocítit to příjemné mrazení, které mi sjíždělo po krku a ramenou dolů.

Už jsem nedokázala unést tu rozkoš, kterou mi způsoboval. Pokusila jsem se otočit a Edward mi v tom tentokrát nebránil. Ihned jsme se do sebe zaklesli svými pohledy. Jeho oči, černější než ta nejtemnější noc, se do mě zabodávaly a poukazovaly na jediné. Byl na tom stejně jako já, ne-li hůř. Nevěděla jsem, jaké to je být jako on, ale bylo mi jasné, že pokud dokáže svými smysly vnímat okolní svět citlivěji než člověk, tak určitě i jeho touhy a prožitky budou mnohem silnější než ty mé. Nedokázala jsem si ani představit, jak dokonalé jeho sebeovládání musí být...

Skláněl se ke mně a já mu vycházela vstříc. V ten moment, kdy se naše rty setkaly, v nás všechno vybouchlo. Těch čtrnáct dnů nás od sebe vzdálilo na několik tisíc kilometrů, ale i tak jsme to stále byli my - on a já. Milovali jsme se, zbožňovali a toužili po tom druhém, že na tomto faktu nezměnil nic ani můj dopis. Edward jedním rychlým pohybem ze mě strhl spodní prádlo a sebe vysvlékl tou obrovskou rychlostí. Má pokožka se nestihla ani trošku oteplit a už opět ležel na mně a vášnivě a silně mě líbal. Jazyky jsme se začali probojovávat do úst toho druhého ve stejnou chvíli, takže vlastně k žádnému boji ani nedošlo. Potřebovala jsem ho cítit všude. Moje prsty samovolně bloudily v jeho vlasech, po jeho tvářích a zádech. A v okamžiku, kdy už to bylo neúnosné pro nás oba, nás jedním pohybem spojil...

Chvěla jsem se úlevou i slastí. Edwardovy dlaně mě uchopily za líce a podržel si mě v klidu, aby jeho rty mohly plenit má ústa, zatímco jeho pevný úd prozkoumával můj horký klín. Každý náraz Edwardova tvrdého a chladného těla mě přiváděl do vyšších sfér. Celé tělo se mi vařilo a horký tep krve se změnil v rozvodněnou řeku, která směrovala do mého lůna, které bylo v jednom ohni. Té vášně se ve mně nahromadilo tolik, že každou chvílí by přetekla ten pomyslný okraj poháru a pohltila mě. Edward to jako vždy vycítil a tempo zpomalil. Vzrušení jsem dostávala postupně pod kontrolu, ale jeho intenzita byla stále stejná, ne-li větší. Jeho pomalé přírazy mi měly pomoct se zklidnit, ale opak byl pravdou. Ten tlak v mém nitru byl k nevydržení, a tak dal o sobě vědět hlasitým stenem, který z mých rtů vklouzl do těch Edwardových. Jeho přírazy se opět naléhavě zrychlily a ta horkost v mém těle se stahovala jen do jediného místa. Měla jsem pocit, že se roztrhám na malé kousky. Nikdy jsem nezažila, aby naše milování bylo takhle intenzivní. Možná za to mohla ta vzdálenost mezi Forks a Phoenixem, možná za to mohla ta křižovatka, na které jsme se ocitli, ale i tak tohle bylo silnější než všechno, co jsme dosud zažili. Hráz vášně se protrhla a přílivové vlny orgasmu mi pulzovaly po celém těle. Prožívala jsem sladkou smrt, tak jako Edward, který hlasitě zasténal hned po mně...

Zůstával na mně nehybně ležet. Vznášela jsem se v nádherném snu, který se pomalu ale jistě rozplýval. Teď mělo přijít to nevyhnutelné. Pootevřela jsem oči do přítmí mého pokoje, který osvětlovala jen lampa na nočním stolku. Díval se na mě a jeho oči opět získávaly ten zlatavě hnědý nádech. Stále mě držel za tváře a palci se zlehka dotýkal lícních kostí.

„Ano," vydechl přesvědčivě.

„Ano?" Byla jsem zmatená. Na nic jsem se ho neptala, nebo jsem o tom alespoň nevěděla.

„Ano. Přál jsem si," zhluboka se nadechl, „stále si přeji, abys byla jako já," říkal s vážným výrazem. Do očí mi hrkly slzy a já se radostně zajíkla. Všechny strachy a děsy byly najednou pryč.

„Opravdu?" Musela jsem se ujistit. Přikývl a položil se vedle mě. Sledovala jsem ho, jak si mě prohlíží. Prstem mi přejížděl přes čelo, nos, rty...

„Myslel jsem si, že se budu cítit nějak hrozně. Třeba, že mě dostihnou výčitky svědomí, ale cítím se naprosto blažený. I když jsem ten největší sobec pod sluncem, jsem šťastný," odříkával a nevěřícně u toho kroutil hlavou. Zasmála jsem se.

„Proč bys měl mít výčitky svědomí?" Na chvilku se odmlčel, jako by hledal ta správná slova.

„Za prvé proto, protože jsem chtěl, abys byla jako já ještě dřív, než jsi mi poslala ten dopis..., vlastně to bylo ještě před tím, než sis promluvila s Alicí. Bojoval jsem sám s sebou, ale i tak jsem věděl, že by to byla jen otázka času, kdy bych ti to nabídl sám." Mračil se a čelo se mu krčilo.

„Za druhé?" vytrhla jsem ho z jeho hloubavých myšlenek.

„Protože tě chci zbavit lidskosti a přitom ti nemám co nabídnout." Zamračila jsem se. Tento výrok byl naprosto lživý. Edward mi měl toho hodně co nabídnout. Naopak, já jsem mu něměla co dát na oplátku.

„To není pravda," protestovala jsem.

„Že ne, Bello? Například nikdy nebudeš moct mít děti. Vidím Rosalii, jak se s tím pere každý den a věř mi, že i když to na sobě nedává znát, trápí se tím a to hodně." Vážně se mi díval do očí.

„Myslíš si, že chci děti?" vykulila jsem oči. Zmateně se na mě podíval.

„No, ano. Možná že teď je ještě nechceš, ale za pár let..."

„Vážně si myslíš, že bych na svět přivedla dítě, které by mělo genetické dispozice k RS? Nemluvě o tom, co by se mohlo všechno stát během mého potencionálního těhotenství?" Nevím, kde se ve mně najednou vzala taková zloba. To, že nechci děti, bylo hned první rozhodnutí, které jsem učinila, když jsem vylezla z nemocnice v Tacomě. Brr. Ještě teď slyším toho doktora, jak mi vyprávěl o komplikacích, které by se mi nemusely vyhnout.

„Bello, já... promiň. Nechtěl jsem tě rozčílit," vpíjel se mi do očí. Zhluboka jsem se nadechla.

„Ne, ty promiň. Já jen... mateřství je něco, co jsem dávno škrtla ze seznamu věcí, kterých bych chtěla dosáhnout."

„Vidíš. Máš sny a já ti je chci vzít," zašeptal.

„Do teď jsem měla jen jeden sen, ale teď..." nedořekla jsem.

„Co?"

„Chci být s tebou napořád," vyhrkla jsem.

„Říkala jsi, že jsi do teď měla jen jeden sen," vrátil se k tématu.

„Ano. Už od dvanácti, kdy mě mamka vzala na výlet do Dartmouthu, jsem snila, že tam budu jednoho dne studovat." Stále mám v živé paměti tu monumentální univerzitní knihovnu a park s lavičkami a cestičkami, které jsou lemovány starými cedry. Z toho místa historie prostě dýchá.

„Jak bys vysvětlila rodičům, že se s nimi už nikdy neuvidíš?"

„Odjela bych na Dartmouth a po nějaké době bych jim zavolala, že jsem dostala nabídku na zahraniční stáž někam do Evropy. A pak bych tam jakože zůstala," osvětlila jsem můj plán.

„Máš to dobře vymyšlené," uznal po chvilce.

„Takže bys to udělal? Proměnil bys mě?" Sledovala jsem jeho tvář, ve které se mísily protichůdné pocity.

„Ano, ale nechci, aby ses vzdala svého lidství jen kvůli mně."

„Neudělala bych to kvůli tobě." Svraštil obočí. „Ale  kvůli sobě. V mém lidském životě mě už toho moc nečeká. Maximálně vysoká škola a pak práce. Který chlap by chtěl ženskou, která by mu nechtěla dát dítě? Který chlap by unesl vědomí, že jednoho dne mě RS dostihne?" ptala jsem se potichu.

„Já bych to unesl," pronesl naprosto vážně.

„Já vím, ale proč čekat na mou smrt, když můžeme mít věčnost?" Krásně se usmál.

„Nechceš, abych tě proměnil hned, že ne?" zeptal se s hranými obavami.

„Ne. Chci si splnit svůj první sen... Alespoň z části. Chci studovat první semestr. O Vánocích bych se s našima rozloučila a až pak bych tě nechala se mi zakousnout do krku."

Doufám, že nejste moc zklamaní. Všechno se vyřešilo a před námi je už jen epilog. Moc bych vám chtěla poděkovat za hlasy v nej povídce. Strašně moc si jich vážím a mám z nich upřímnou radost. Ještě jednou děkuji.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 23. kapitola: