Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 2. kapitola

14.04.2011 (09:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 10144×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Mám takový pocit, že s našimi spolužáky to bude trošku složité,“ konstatoval. Zasmála jsem se a začala jíst. Asi v půlce oběda přišla k našemu stolu malá černovláska. Edwardova sestra.

„Edwarde, mohl bys nás představit?“ zeptala se s úsměvem. Edward k ní vzhlédl a povzdechl si.

„Bello, tohle je Alice, moje sestra. Alice tohle je Bella,“ představil nás a dál se nimral v jídle. Na to, že už jsme jedli asi pět minut, snědl jen tři sousta, při nichž se tvářil jakoby ho mučili.

„Ahoj Bello,“ Alice si sedla a porozhlédla se okolo. Spolužáci nám opět nedopřávali soukromí. Pozdrav jsem jí oplatila a dál se věnovala jídlu. S Edwardem začali rozebírat zřejmě něco soukromého, takže jsem se snažila neposlouchat. I tak jsem zaslechla slova jako Jasper, žízeň a strach. Nasoukala jsem do sebe zbytek pizzy a omluvila se, že už musím jít na hodinu. Vyhodila jsem papírový tácek a prázdnou láhev. Procházela jsem kolem stolu, u kterého normálně sedávám s ostatními. Angela se na mě potutelně usmívala a Jess se tvářila… zvědavě. Bylo mi jasné, že výslechu se nevyhnu. Prohnala jsem se kolem nich jako velká voda a snažila se být co nejrychleji ve třídě.

„Bello,“ zakřičela Jess. Myslela jsem si, že s vyptáváním počká po škole. Rezignovaně jsem si povzdechla a zastavila. Když jsem se otočila, všimla jsem si Ang, která se určitě rozhodla Jessicu krotit. Došly ke mně a nic neříkaly.

„Co se děje, Jess?“ zeptala jsem se mírně otráveně.

„Co se děje?“ zopakovala otázku a vyvalila oči. „Bello, do školy přijedou noví spolužáci a ty se s jedním z nich políbíš v jídelně, tak si tak říkám, co se děje s tebou?“ propalovala mě pohledem.

„Nic se neděje, jasný?“ Jestli si myslí, že jí něco prozradím, tak je na omylu.

„Ne, Bello, ty ho znáš. Odkud? A kam daleko jste až zašli? Jak jste se poznali?“ sypala jednu otázku za druhou, až mě tím rozčilovala. Vážně si myslí, že jí odpovím? Pořád brebentila a vytvářela si vlastní teorie, díky kterým můj hněv narůstal přímou úměrou. Neposlouchala jsem její výmysly. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k odchodu, když mě chytla za ruku.

„No, tak, Bello. Řekni mi to. Je jasné, že mezi vámi něco je.“ Moje trpělivost přetekla a já se přestala kontrolovat.

„Sakra Jessico, nic ti neřeknu, jasný? Byla bych ráda, kdybys respektovala moje soukromí a nestrkala ten svůj zvědavý nos do věcí, do kterých ti nic není,“ křičela jsem na ni jako smyslů zbavená. Jess se zarazila. Pustila mě a se slzami v očích utekla směrem do jídelny. Hlubokým dýcháním jsem se snažila se uklidnit. Jak je možné, že jsem tak vylítla? Vždycky jsem patřila k těm, kdo se nenechá vytočit. A už vůbec ne Jessicou. Proboha, vždyť je to moje kamarádka. Co to do mě vjelo?

„Bello, jsi v pořádku?“ Angela se opatrně zeptala. Otevřela jsem oči a podívala se na ni.

„Jo, jsem v pohodě,“ vydechla jsem a sledovala prázdnou chodbu.

„Bell, co se s tebou děje?“ zeptala se po chvíli.

„Nic mi není,“ odpověděla jsem trochu podrážděně.

„To určitě. Víš, že ses přes léto změnila?“ Upoutala si mou pozornost.

„Jak to myslíš?“

„Jsi prostě jiná. Celé dopoledne jsi byla mimo. S nikým ses nebavila. Jsi roztěkaná a pořád se kolem sebe rozhlížíš, jako by ses měla dát každou chvíli na útěk. Pak v angličtině si nechala Taylora od sebe opisovat…“

„Chtěla jsem mu jen pomoct. Říkal, že nic neumí,“ bránila jsem se.

„Bello, ten test nebyl na známky,“ dívala se na mě nevěřícně. „K tomu to, co se událo v jídelně. Neříkám, že ti to nepřeji. Právě naopak. Pokud existuje někdo, komu bych něco takového přála, byla bys to ty. Ale teď nevím. Proč ses nechala Jessicou vytočit? Vždyť ji znáš. Je prostě taková. A pak tu jsou poslední dva týdny. Sem tam jsi vypadala, jako bys byla mimo realitu a pak si dělala věci, které jsi dřív odsuzovala. Připadá mi, jako bys někam spěchala a bála se, že něco nestihneš. Nevím, co tě vedlo k takové změně, ale ať už to bylo cokoliv, víš, že tu jsem pro tebe. Jen tě prosím, buď zase ta stará Bella.“ Po těch slovech odešla zpět do jídelny a já šla do třídy. Vyučujícího jsem moc nevnímala. Moji hlavu okupovaly jiné myšlenky a úvahy.

Opravdu jsem se tak moc změnila? Skutečně mě ta nemoc natolik ovlivnila? Přemýšlela jsem o posledních čtrnácti dnech a věcech, které jsem dělala. Po chvíli byl ten seznam dost dlouhý. Doopravdy se ze mě stal někdo jiný. První sklenička vodky, první cigareta, první pusa a první sex s někým, koho jsem neznala. A pak dny, které jsem prožila v La Push. Vždycky jsem kluky z rezervace okřikovala, aby neskákali z útesu, ale v poslední době jsem sama skočila třikrát. Pak tu bylo surfování s Mikem. Diskotéka s Jess a Ang, na kterou se mě snažily přemluvit celé léto a teď jsem to byla já, kdo je přemlouval. A to nemluvím o dalších drobnostech jako to, že jsem si vymalovala pokoj, vyhodila všechno staré oblečení a nahradila ho novým. Dny jsem netrávila doma, ale radši jsem byla kdekoliv venku, jen abych nemusela sedět s Charliem v obýváku a sledovat baseball, což jsem kdysi dělala upřímně moc ráda. A nakonec polibek s Edwardem v přecpané jídelně a hádka s Jessicou.

Nezměnila mě ta nemoc, ale strach z ní. Od doktora jsem věděla, že když budu dodržovat jeho pokyny, tak se mi příznaky snad i vyhnou. Nakonec bych mohla žít i plnohodnotný život. Tak proč se i přesto bojím? Proč se každé ráno budím vyděšená, že se něco stane? Že mi třeba odumře ruka, nebo že uvidím mžitky před očima, budu mít bolesti, nebo budu tak strašně unavená, že nebudu moct vylézt z postele? Celé to je jen kvůli tomu, že je to pro mě neznámé.

Vždy jsem si myslela, že jsem zdravá a tento stav jsem brala jako samozřejmost. A najednou mě párkrát zabolela hlava a jednou ráno jsem se probudila a pociťovala křeč v celém  těle. K doktorovi jsem jela s tím, že to nebude nic vážného. Že mi jen předepíše nějaké vitamíny a vše bude tak jako dřív. Ani ve snu by mě nenapadlo, že příčinou toho všeho bude roztroušená skleróza.

Domů jsem přijela jako bych byla v mrákotách. Porozhlédla jsem se po pokoji. Původně žluté stěny teď hyzdila studená modrá. Teplé fialové povlečení z bavlny nahradil chladný satén s geometrickými obrazci. Na nástěnce už nevisely fotky mě, mé rodiny a přátel. Místo nich se na mě usmíval okouzlující zpěvák, který se proslavil letošním hitem na léto, který hráli snad v každém rádiu. Celkově ten pokoj vypadal, jakoby patřil někomu cizímu. Ale ne mě. Nebylo v něm nic, co by se mi líbilo. Dokonce i houpací křeslo v koutě, na kterém jsem si vždy četla, bylo přikryto nějakou červenou pokrývkou. A to se mi vždy líbil jeho původní potah, který byl zdobený starodávným vzorem s čajovými růžemi.

Chvíli jsem se dívala okolo sebe. Snažila jsem se v sobě vzbudit vztek, abych s tím něco udělala. Přála jsem si mít zpátky svůj pokoj. Přála jsem si vrátit čas, aby se nic z toho, co se stalo, nikdy nestalo. I když jedné věci jsem se nedokázala donutit litovat. Edward. Kdyby nebylo jeho, v ten den bych dopadla, nevím jak. S ním jsem si připadala, jako by žádná nemoc neexistovala. Dával mi pocit bezpečí. V jeho přítomnosti jsem si ani jednou nevzpomněla na to nepříjemné vyšetření. Mohla jsem mu říct vše. A nejlepší na to všem bylo, že mě poslouchal. Nebyl jako Tyler, Erik, nebo Mike, kteří mají v hlavě jen holky a sport. Edwardovi jsem mohla říct pravdu. Ač jsem ho znala jen pár chvil, vzbudil ve mně pocit jistoty a důvěry. A i když jsem ho za těch pár hodin poznala víc než dokonale, přesto byl pro mě někým cizím.

Tašku jsem hodila na postel a s hlasitým třísknutím, jsem zabouchla dveře toho pokoje. Vběhla jsem do koupelny a opláchla si obličej. Pak jsem se na sebe podívala v zrcadle. Řasenka, kterou jsem nikdy nepoužívala se roztekla a stvořila na mé tváři černé linie. Byla jsem cizincem ve svém těle. Oblečení, které jsem si koupila před týdnem, jsem ze sebe rychle sundala a zalezla do sprchy. Horká voda mi dopadala na pokožku a snažila se mě uklidnit. Hlasité vzlyky se mi zadrhávaly v krku a slzy, které jsem neměla u doktora se mi nemilosrdně vlily do očí. Nechala jsem je.

Ovládla mě hysterie a zděšení z toho, co jsem ze sebe udělala. Kůži jsem si drhla žínkou tak silně, že mi na pokožce vyskákaly rudé skvrny. Celé tělo se mi třáslo. Když už jsem nebyla schopna vyronit jedinou slzu, vypnula jsem vodu. Zabalila jsem se do osušky a vlasy omotala ručníkem. Oblečení jsem naházela do koše na špinavé prádlo. Pak jsem šla zpátky do pokoje.

Okamžitě jsem stáhla rudou deku, která zakrývala moje křeslo. Pak jsem sundala saténové povlečení. Vše skončilo tam, kde oblečení. Z komody na chodbě jsem vytáhla fialový potah na polštář a peřinu. Postel jsem převlékla. Nakonec jsem strhla plakát toho kluka a nahradila ho starými fotkami, které jsem schovala do spodního šuplíku mého stolu. Pak jsem se konečně převlékla. Když jsem se opět podívala po pokoji, cítila jsem, že to jsem opět já. Už zbývalo jen vymalovat.

Sešla jsem do kuchyně a začala vařit večeři. Maso jsem hodila na pánev a do trouby jsem dala péct brambory. Jakmile bylo hotovo, najedla jsem se. Tátovu porci jsem schovala do mikrovlnky a odebrala se do svého pokoje. Z poličky jsem shrnula veškerá líčidla a hodila je do koše. Nikdy jsem se nemalovala. Těch posledních čtrnáct dní jsem ale bez make-upu nevylezla na ulici, ale od teď to budu zase já. Jen v lepším oblečení. To jediné jsem nemohla vyhodit. Za prvé proto, že bych neměla v čem chodit a za druhé proto, že mě stálo nemalé peníze. Pak jsem konečně zalehla do postele s knížkou. Na Větrné hůrce mě vždy dokázalo rozptýlit. Ani nevím, po jak dlouhé době jsem usnula.

Moc bych vám chtěla poděkovat za úžasné komentáře u první kapitoly. Tento díl je tak trochu nudný, ale důležitý. Od něj se odvíjí příběh dál. Příště vás čeká Edward a hodina italštiny.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 2. kapitola: