Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 19. kapitola

24.05.2011 (19:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 9734×

Nevěděla jsem, čeho se mám bát více. Toho, že Edwardovi stačil jediný pohled a zamiloval se do někoho, koho v životě neviděl. Nebo toho, že si Alice byla jistá, že já a Edward nebudeme spolu. Tušila jsem, že odejde. Věděla jsem, že spolu budeme jen do konce prázdnin, ale tím, že jsem se dozvěděla o jeho podstatě, jsem si myslela, že by to mohlo pokračovat. Vždyť kolikrát se už stěhoval. Tajně jsem doufala – a to jsem si uvědomila až teď – že by se třeba rozhodl odejít se mnou na Darthmouth, abychom mohli být spolu.

„Bello, jsi v pořádku?“ Hladil mě po tváři a starostlivě mě pozoroval. Přikývla jsem, ale nebyla jsem schopna mluvit.

„Neměl jsem ti to říkat… jen jsem před tebou nechtěl mít už žádné tajemství,“ vysvětloval a u toho krčil čelo.

„Znamená to, že my dva… nikdy…“ Nešlo mi dokončit myšlenku. Edward kroutil hlavou.

„Ne, Bello. Jak jsem řekl. Budoucnost není předem daná…“

„Ale Alice…“ Přerušil mě.

„Alice až moc spoléhá na svou schopnost, která funguje na základě rozhodnutí a já se rozhodnul – chci tebe, nikoho jiného,“ ujistil mě.

„Ale pokud jsi takhle rozhodnutý, neměla by potom vedle tebe vidět mě?“

„Bello, Alice nevidí tvoji budoucnost. Pamatuješ si na první den, kdy jsem tě s ní seznámil?“ Přikývla jsem. „Seznámil jsem vás, protože Alice zneklidňovalo, že tě nevidí. Ona si dokáže vyvolat vidění mnohem snadněji, když toho dotyčného zná, ale u tebe to tak nefungovalo. To je taky důvod, proč se chová tak, jak se k tobě chová. Nevěří, že mi dva budeme někdy spolu. Podle ní bude mé místo vedle té upírky, a proto mě přesvědčuje, abych tě nechal být,“ říkal tlumeným hlasem a přitom se mi díval do očí.

„Necháš… mě být?“ Zmocnila se mě úzkost a panika.

„Ne. Jak jsem řekl – chci tebe… miluji tebe. Mluvil jsem o tom s Jasperem. Potvrdil mi, že moje city k tobě jsou mnohem silnější a intenzivnější než k té upírce. Chudák Jazz se kvůli tomu s Alicí pohádal. To bylo ten den, kdy jsem tě seznámil s mojí rodinou.“ Ihned jsem si vzpomněla na tu nepřátelskou atmosféru v jejich vile. Carlisle, Esmé, Emmett a dokonce i Jasper se tvářili normálně přátelsky. Zato Alice s Rose… škoda mluvit. A Edward? Myslela jsem si, že v tom autě se zlobil na mě. A ono ne. Byl podrážděný, protože se pohádal s rodinou. Sakra, Bello, jaký chceš ještě důkaz, že tě miluje? Sice mi nějaký tichý hlásek našeptával, že se něco stane, ale stačil jediný pohled do jeho očí a ten protivný hlas zmlknul.

„Můžu ještě něco vědět?“ Už jsem nechtěla mluvit o jeho rodině. Jen to kazilo tak úžasný večer.

„Co?“

„Jak jsi to myslel, když jsi říkal, že jsme se poprvé využili navzájem?“ Uhnul pohledem.

„Víš… já byl hodně ovlivněný dobou, ve které jsem vyrůstal. Pikniky pod dozorem, tajná vyznání lásky, námluvy a pár ukradených polibků. Fyzická láska byla otázkou manželství.“ Poprvé jsem v něm viděla kluka, který se narodil na přelomu 19. a 20. století. I když měl sedmnáct, vypadal dospěleji, moudřeji.

„Nikdy jsem si žádnou dívku nenamlouval. I jako upír jsem byl rozhodnutý, že najdu tu pravou a taky jsem ji hledal.“ Podíval se na mě.

„A teď si myslím, že jsem ji našel. Emmett si kvůli mým názorům dělal ze mě legraci. Stoletý panic, nepolíbenec. Skoro denně jsem poslouchal narážky na moji orientaci. Emm je dobrý bratr, ale po tak dlouhé době, tě to začne štvát. Tak jsem se rozhodl se vyspat s první holkou, na kterou narazím, ale vždy mě odradily jejich myšlenky. A pak jsi přišla do baru. Neslyšel jsem tě a věděl jsem, že Emmett bude přebírat směnu. Prvně jsem neměl v úmyslu se s tebou doopravdy vyspat. Jen jsem chtěl, aby nás viděl, jak spolu odcházíme a večer jsem chtěl zůstat kdekoliv venku. On by si jednoduše domyslel, co jsem dělal a s kým. A já bych měl pokoj.“ Něžně se na mě usmál.

„Ale potom v tom lese, když jsem tě lépe poznal a když jsem ti setřel slzy z tváře… něco se ve mně zlomilo. Nevím, co to přesně bylo, ale to, co jsem uviděl v tvých očích, jednoduše zbořilo všechny moje zábrany. Jediným pohledem jsi zničila pravidla, kterých jsem se striktně držel celých sto deset let. Všechny moje etické a morální zásady byly pryč. A já pocítil něco, co ještě nikdy.“ Odmlčel se a prstem mi přejel po obočí. „Chtíč.“ Usmála jsem se, protože tak nějak to probíhalo i u mě.

„Myslel jsem si, že mě odmítneš. Že se odtáhneš a dáš mi třeba facku. A… tys mi místo toho polibek oplácela. Byl jsem strašně nervózní. Teoreticky jsem věděl o sexu všechno, ale prakticky jsem byl úplný začátečník…“

„Pro tebe to bylo taky poprvé?“ přerušila jsem ho naprosto ohromená. Přikývl a já na něm poznala, že je v rozpacích. „Nevypadalo to, že bys to před tím nikdy nedělal.“ Pokřiveně se usmál.

„Jsem rád, že se ti to líbilo.“ Skláněl se k mým rtům. Něžně mi po nich přejel a pak se mi zadíval do očí. „Zapomínám, že bys měla spát. Už je moc pozdě,“ řekl tlumeným hlasem.

„Co když nechci spát,“ odporovala jsem.

„V tom případě potřebuješ utahat. Máš stěstí, že jsem neunavitelný,“ potutelně se usmíval a prsty obkresloval siluetu mého pasu…

Ráno jsem se probudila ve své posteli sama. Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji. Byla jsem si jistá, že se včerejšek opravdu stal. Ale nic tomu nenasvědčovalo. Edward byl pryč a moje oblečení, které jsem určitě neposkládala a neodložila na židli, leželo právě tam. Vstala jsem s úmyslem zajít si do koupelny, když jsem konečně objevila věrohodný důkaz toho, že moje fantazie není tak bezbřehá, aby si vymyslela včerejší den a noc. Byla jsem nahá. Tak jsem se rychle zamotala do županu. Mířila jsem do koupelny, když jsem z přízemí slyšela vrzání skříněk kuchyňské linky. Sešla jsem dolů a spatřila mého tátu, jak se prohrabuje všemi skříňkami a něco hledá.

„Ahoj, tati, co hledáš?“ S nadějí ke mně vzhlédl.

„Dobré ráno, Bells. Náhodou jsi neviděla takovou nerezovou termosku?“

„Jo. Je pod dřezem.“ Sotva jsem to dořekla, už se hrabal i tam. Vytáhl ji a s úlevou si oddychl. Rychle ji umyl a pak do ní nalil celou konvici kávy. Podívala jsem se na  hodiny – bylo skoro deset.

„Tati, jen tak mimochodem, neměl bys být v práci?“ Zarděl se a… zčervenal?

„No, jo. Víš, já… já...“ Ztratil řeč.

„Co?“ Zhluboka se nadechl.

„Zaspal jsem,“ vyhrkl a než stačil schytat můj posměch, vypařil se do chodby. Říkala jsem mu, že se to jednoho krásného dne stane. To je tak, když člověk usne na gauči u televize a budík má v ložnici. Pak jsem jen slyšela klapnutí dveří a startování policejního auta.

S úsměvem jsem si začala chystat čaj, když mě přepadl takový zvláštní pocit. Můj instinkt mě varoval, že mě někdo sleduje. V celém domě bylo ticho, které v tu chvíli hrálo na maximum. Mráz mi přejel po zádech. Odhodlaně jsem se odvrátila od linky a rozhlédla se po přízemí. Nikde nikdo. Asi se mi to jen zdálo, tak jsem se s úlevou dál věnovala přípravě čaje.

„Tvé smysly nestojí za nic.“ Chladné rty mi přejížděly po krku a zastavily se na ušním lalůčku.

„V tom případě mám štěstí, že ty tvoje jsou nepřekonatelné,“ vydechla jsem a otočila se.

„To máš pravdu.“ Jeho rty se vytáhly do úsměvu a přibližovaly se k těm mým. Nemohla jsem se dočkat, až ochutnám jejich chuť. Po pár centimetrech jsem se konečně dočkala. Líbal mě něžně a já si až v tu chvíli uvědomila, jak moc mi chyběl. Přitáhl si mě k sobě a dlaněmi putoval přes můj pas k boku a pak ještě níž. Našel si skulinku, kde se můj župan rozevřel a ihned toho využil. Jeho chladná ruka mě hladila na stehně a způsobovala mi příjemnou horkost. Ihned jsem zabloudila pod jeho triko, když v tom mě držel za zápěstí a jeho rty zmizely z těch mých. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Moje sebeovládání je nabourané,“ pokusil se mi vysvětlit.

„Nerozumím.“ Usmál se a začal mi spravovat župan tak, že jsem byla zahalená skoro jako muslimka.

„Musím se naučit ovládat. Tvoje tělo je moc velké pokušení,“ povídal a o krok ustoupil.

„Aha.“

„Co máš dneska v plánu?“ zeptal se a opřel se o linku vedle mě.

„Musím si vyklidit skříňku ve škole a pak nic v plánu nemám.“ Přikývl.

„Co kdybychom jeli k nám?“ navrhl.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Přece jenom jsem si nechtěla kazit den Alicí a Rosalií.

„Copak? Snad se nebojíš jít do domu plného upírů,“ pokoušel se mě popichovat.

„O to nejde, ale…“

„Jestli jde o mé sestry, tak se nemusíš bát. Dají nám pokoj,“ ujistil mě. „Navíc jsi chtěla vidět, jak vypadám na slunci,“ lákal mě. Tak tohle rozhodlo. Chtěla jsem vidět, jak se bude třpytit.

„Dobře, ale nejdřív si skočím do sprchy.“ Přikývl.

„Počkám tady.“

„A nechtěl bys jít se mnou?“ nadhodila jsem a skousla si ret. Nikdy v životě jsem nikoho takhle okatě nesváděla.

„Víš, že když uděláš tohle s tím rtem, tak jsi neuvěřitelně vzrušující?“ zašeptal těsně u mě. Vítězně jsem se usmála. Vážně se mi daří bortit jeho sebeovládání.

„Ale kdybych šel s tebou, jsem si jistý, že by naše plány padly. Takže počkám tady.“ Najednou seděl u stolu a bral do rukou noviny.

„Fajn. Kdyby sis to rozmyslel, víš, kde mě najdeš.“ Odcházela jsem do koupelny. Edward jen přikývl.

Takže, příště nás čeká návštěva u Cullenových. Alice si promluví s Bellou a ta posléze zjistí něco, co ostatní nemohli ani tušit. Jinak, moc děkuji, že komentujete kapitolky. Mám z toho ohromnou radost.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 19. kapitola: