Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 17. kapitola

18.05.2011 (15:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 10972×

„Ne. Vlastně, když se nad tím zamyslím, dalo by se to kvalifikovat jako krádež,“ řekla jsem nevinně a pak se málem sesypala, když jsem si uvědomila, že jsem opravdu ukradla policejní auto.

„Myslím, že ho pojedeme vrátit, ne?“ optal se a strkal mě ze dveří.

Se zatajeným dechem jsem naslouchala Edwardovu vyprávění o jeho rodině a místech, kde už všude bydleli, aby lidé nepojali podezření o existenci nadpřirozena. Trpělivě mi vysvětloval, že na něho opravdu žádné kříže, svěcená voda, nebo česnek neplatí. Smál se mé otázce, jestli se vidí v zrcadle a naopak krčil čelo, když jsem se zmínila o slunci. Nevěřila jsem mu, že se opravdu třpytí, a tak jsem si nakonec vydobyla jeho slib, že mi to jednou ukáže. Nebyl z toho nadšený. Vysvětloval mi to tím, že si pak opravdu připadá jiný v tom špatném slova smyslu. Prý se pak potvrzují slova o jeho podstatě, že je démonem noci. Pro mě, jako pro někoho, pro koho je tohle všechno nové, to byla jen další nová informace, ale Edward za těmi slovy viděl něco víc. Nechtěl se o tom bavit, a tak jsem radši zvolila jiné téma.

„Rakve?“ vystřelila jsem. Odpovědí mi byl jeho smích.

„Já nespím, Bello.“ Vyjeveně jsem se na něj podívala. „Opravdu. Nikdy. My nemůžeme spát,“ dodal už vážným hlasem.

„Ale… přece to nějak jít musí. Stačí být unavený a pak vyčerpaně padnout do postele…“ nedokončila jsem myšlenku, protože Edward kroutil hlavou.

„Nikdy se necítím unavený,“ říkal s úsměvem na tváři.

„Aha,“ hlesla jsem. Přemýšlela jsem, jaké to musí být, když je někdo neunavitelný a má neustálou energii. Došla jsem k závěru, že to má určitě své výhody. Nabízelo se velké množství věcí, které tak mohl dělat pořád. V hlavě mi vířily všechny možnosti, jak se utahat a poté neusnout. Ale hlavně jsem viděla jednu možnost…

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se.

„Nad neunavitelností,“ řekla jsem pravdu.

„A to je důvod se červenat?“

„Cože? Já se nečervenám,“ odporovala jsem. Povytáhl obočí a já zčervenala ještě víc.

„Nutí mě to přemýšlet, proč uvažuješ zrovna nad tímhle,“ přemítal nahlas. Podíval se na mě a já se nervózně ošila. „Ty jsi v rozpacích,“ smál se. Uhnula jsem pohledem. Moje líce hořely a dolní ret trpěl bolestí, kterou jsem si sama způsobovala. Ucítla jsem jeho chladnou dlaň, kterou držel na mé tváři. Donutil mě se na něj podívat.

„Proč je pro tebe neunavitelnost tak přitažlivá?“ Přesně jsem poznala ten moment, kdy mu to došlo. Vykouzlil ten svůj pokřivený úsměv.

„Bello, ty jsi tak lidská,“ zašeptal a políbil mě do vlasů.

Jakmile jsme zastavili před domem, Edward vystoupil svou přirozenou rychlostí, aby mi otevřel dveře.

„Máš štěstí. Charlie ještě spí,“ řekl a doprovodil mě ke dveřím.

„Neodcházíš, že ne?“ zeptala jsem se úzkostlivě. Za celou tu dobu, co mi vyprávěl o svém životě, jsem si neuvědomila, že jsme o jeho odchodu ještě neřekli ani slovo. Pohladil mě po tváři.

„Nedokážu od tebe odejít,“ zašeptal a otřel své rty o ty mé. Když se odtáhl, šibalsky se na mě usmál. „Budu ve tvém pokoji dřív, než zavřeš tyhle dveře.“ Rychle jsem zmizela v naší chodbě. Klíčky od tátova auta jsem hodila na poličku a potichu utíkala navrch. Když jsem rozrazila dveře, Edward se rozvaloval na mé posteli s rukama za hlavou. Rychle vstal a byl u mě. Nejdřív mě to trochu děsilo. Dobře, ne trošku, ale hodně mě to děsilo.

„Promiň,“ omluvil se.

„Jo… jen je to nezvyk… ta rychlost.“ Shovívavě přikývl a pak si sedl na postel.

„Ještě něco chceš o mně vědět?“ zeptal se s úsměvem na rtech.

„No, říkal jsi, že jsi nesmrtelný. Tak mě tak napadá, kolik ti vůbec je.“ Sedla jsem si vedle něj.

„Sedmnáct a dvě stě devadesát šest dní,“ oznamoval mi pomalu.

„Takže jsi vlastně o rok mladší než já.“

„No, ve skutečnosti jsem o devadesát tři let starší než ty,“ řekl potichu a díval se mi do očí. Zřejmě hledal zděšení, nebo šok. Já byla schopna myslet na jedno. Podle mých výpočtů se musel narodit na počátku dvacátého století.

„To mi chceš říct, že ses narodil v době, kdy se kluci holkám dvořili a chodili s nimi na procházky v doprovodu jejich rodičů?“ nevěřícně jsem mu pohled oplácela.

„No, jo,“ odpověděl váhavě. Nevěděl, kam tím mířím.

„Tak, jak je možné, že ses se mnou vyspal, když jsi neznal ani moje jméno?“ Pokřiveně se usmál.

„Vážně mě překvapuješ. A co se týče tvé otázky, dostala ses mi pod kůži. Abych řekl pravdu, tenkrát jsme se využili navzájem,“ poslední větu zašeptal a nebezpečně pomalu se přibližoval k mým rtům. Připoutal si mě svým pohledem a nepouštěl mě z jeho vězení. Prsty mi přejel po tváři a pak mě konečně políbil. Nechtěla jsem, aby mi svoje slova vysvětloval, protože jsem měla na práci jiné věci. Přesněji řečeno, moje rty měly spoustu práce.

Ani nevím, kdy se to stalo, ale najednou jsem Edwardovi svlékala tričko a on se s tím mým chystal udělat to stejné. Nejdříve se zdál být zaskočený, ale já věděla moc dobře, kam směřujeme. Chtěla jsem ho. Ne proto, abych mu dokazovala, že z něj nemám strach, ale proto, protože jsem potřebovala vnímat jeho přítomnost a blízkost. Někde v koutku duše se mě zmocnila iracionální obava, že odejde… jednou. Hladil mě po zádech, prsty obkresloval tvar mé páteře a já si ho přitahovala stále blíž. Když mi docházel dech, přesunul se na můj krk, do kterého mě něžně kousnul. V tu chvíli jsem ztuhla. Edward se odtáhl pár centimetrů od mé tváře.

„Neublížím ti,“ slíbil. Špatně si to vysvětlil.

„Já vím. Jen… teď, když vím, že jsi upír, dostalo to kousnutí ještě jiný rozměr,“ vysvětlila jsem mu. Usmál se a pokračoval tam, kde skončil. Pomalu jsem vstávala a Edward se mnou. Hladili a laskali jsme se navzájem. Rukama i rty jsem se dotýkala každého centimetru jeho odhalené kůže. Přejížděla jsem po jeho krku, přes hrudník a vypracované břicho. Bylo to jako dotýkat se dýchající sochy. Jeho mramorová a ledová pokožka mě příjemně pálila. Prsty roztřesenými od vzrušení jsem mu rozepnula kalhoty a pomalu stahovala dolů. Edward nezahálel a to stejné udělal s těmi mými.

Když jsme stáli nazí u postele, chtěl mě položit, ale to jsem nedovolila. Mírným tlakem na jeho ramena jsem ho donutila si sednout a já se posadila obkročmo na něj. Držela jsem ho za tváře a jazykem přejížděla po jeho spodním rtu. Hladil mě na stehnech a když jsem ho opatrně kousla, usmál se. Jazykem okamžitě odpovídal tomu mému. Jeho dotyky zanechávaly na mém těle horkou stopu. Líně posouval své prsty po mé vnitřní straně stehna, až jsem nesouhlasně zamručela. Edward si toho nevšímal a dál si to dělal po svém. Tak jsem jednou rukou sjela k jeho břichu a pak ještě níž, aniž bych se dotkla jeho již viditelného mužství. Viděla jsem jeho očekávání, ale jak on na mě, tak já na něj.

„Potvůrko,“ zašeptal a najednou jsem se ocitla pod ním. Chtěla jsem něco namítat, ale umlčel mě polibkem.

„Chci být nahoře,“ zaúpěla jsem a snažila se ho přetočit. Marně. Pohybem, který jsem neměla šanci ani postřehnout, chytil mé ruce a držel mi je za hlavou.

„Smiř se s tím, že tady jsem já z nás dvou ten silnější,“ šeptal do mé kůže na krku. Zmítala jsem se pod ním a marně se snažila osvobodit. Ale Edward věděl, jak na mě. Zlehka přejel po mém roztouženém klíně. Má snaha, dostat se nad něj, zmizela. Užívala jsem si jeho laskaní. Odtáhl se tak, aby mi viděl do obličeje, a pomalu do mě vniknul prstem. Trhaně jsem se nadechla a Edward se usmál.

„Myslím, že pozice máme vyjasněné,“ zašeptal a prstem mi stupňoval mé vzrušení. Sledoval moje reakce a vyloženě si je užíval. Tempo neustále zrychloval a zpomaloval, jakoby hledal tu pro mě únosnou mez.

„Edwarde,“ vzrušeně jsem vydechla jeho jméno. Neodpověděl slovy. Vklínil se mezi moje nohy a opatrně vniknul do mého nitra. Hlasitě jsem zavzdychala. Pohyboval se ve mně pomalu a já mu vycházela vstříc. Navzájem jsme si sténali do úst. Jeho doteky jsem vnímala mnohem víc intenzivněji, než kdykoliv před tím. Možná to bylo tím, že jsem jeho chlad nepřisuzovala nízkému tlaku, nebo představě, že mu je zima. Moc dobře jsem si uvědomovala, co dělám a s kým. Vnímala jsem ho všemi smysly – ochutnávala jsem jeho sladké rty, vdechovala omamnou vůni, která vycházela z celého jeho těla, slyšela jsem jeho tiché steny, hladila jeho pevná záda a viděla jsem jeho dokonalý obličej a černé oči, které mě neustále fascinovaly. Naše pohyby se zrychlovaly a já cítila to pnutí před přicházejícím výbuchem rozkoše. Rukama jsem drtila prostěradlo pode mnou a nechala se unášet na silných vlnách orgasmu. Edward po chvilce své tempo ještě zrychlil a pak dosáhl svého vrcholu doprovázeného hlasitým stenem, který zahubil v mých rtech. Rychle jsme oddechovali a postupně jsme se uklidňovali, zatímco mi Edward kreslil na krku neurčité ornamenty.

„Miluji tě,“ zašeptal, když jsem otevřela oči.

„Já tebe,“ usmála jsem se. Přikryl nás dekou a já si lehla na něj. Jeho chlad mi příjemně vyrovnával vyšší tělesnou teplotu, kterou měla na svědomí naše předchozí činnost.

„Zajímalo by mě, co bys dělala, kdyby sem přišel Charlie,“ prohodil jen tak. Ihned jsem střelila pohledem ke dveřím. Nic jsem neslyšela.

„Já nic. Ale předpokládám, že ty bys tou svou superrychlostní vystřelil z postele jak namydlenej blesk,“ odpověděla jsem. Edwardovy koutky se vytáhly dovrchu.

„To máš pravdu,“ vzdychl a mezi prsty mnul pramen mých vlasů. Já mezitím do jeho hrudi malovala ukazováčkem neviditelné obrázky. Chvíli jsme oba mlčeli a nechali se unášet vlastními myšlenkami.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se po hodně dlouhé chvilce. Opravdu jsem mu nechtěla odpovídat.

„Nad ničím.“ Povytáhl jedno obočí.

„Takže to je buď něco, za co se stydíš, nebo něco, o čem si myslíš, že tě kvůli tomu budu považovat za blázna,“ uvažoval nahlas a mně tak připomněl ten den v Tacomě, kdy se zabýval tím, proč jsem si v deset dopoledne objednala panáka.

„Spíš to druhé,“ přiznala jsem.

„Řekni mi to. Přísahám, že nebudu pochybovat o tvém duševním zdraví,“ šeptal naléhavě a přitom mě omamoval svýma očima. Myšlenky se mi naprosto rozutekly. „Prosím.“

„No… přemýšlela jsem nad tím, jestli dokážeš člověka zhypnotizovat, aby dělal to, co chceš, ale právě jsi mi odpověděl.“ Zatvářil se nechápavě.

„Můžu tě ujistit, že hypnóza nepatří mezi naše schopnosti. Jak jsi myslela to, že jsem ti odpověděl?“ stále mě jeho oči věznily.

„Pamatuješ, jak jsem tě jednou požádala, aby ses na mě takhle nedíval?“ Přikývl. „Tak teď se tak zase díváš a já nejsem schopna jasně uvažovat,“ vysvětlila jsem mu a na jeho tváři se rozlil ten pokřivený úsměv. Ihned jsem pochopila, že už ví, jak mě bude moct ovlivňovat a že se za to rozhodně nebude stydět. A pak mě kvůli myšlence na hypnózu napadla úplná blbost. Prostě kravina, která mi ale na druhou stranu přišla strašně přitažlivá a zakázaná. Edward si samozřejmě všiml mého výrazu.

Trošku se mi to zvrhlo, no :-) Ale příště už to všechno praskne. A teď už to myslím opravdu opravdu. Jinak moc děkuji za komenty u minulé kapitoly.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 17. kapitola: