Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 52

16.10.2009 (16:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2974×

52. TO NE!

,,Bello! Edwarde!‘‘ Řval Jacob. Jacob? Střelila jsem po Edwardovi pohled, ale on byl nad něčím ztuhlý.

,,Rychle Bello! Obleč se! Máme problém!‘‘ Zavrčel a hodil mi župan. On už stál v kraťasech u dveří.

,,Co se stalo! Mluv Edwarde!‘‘ Řvala jsem a snažila se nevnímat slzy, které se mi draly do očí.

,,MAMI! TATI!‘‘ Řvaly děti a plakaly. Rychle jsem viděla nějaké kalhoty a tílko. Navlíkla jsem to na sebe a rychle běžela přes schody.

,,Jdou sem! Nevím, jak se to k nim doneslo!‘‘ Vzlykal Jacob a podával mi Claire.

,,To ne, Jacobe, řekni mi, že to není pravda!‘‘ Prosila jsem i když jsem věděla, jaké odpovědi se mi dostane.

,,Všichni jsou ale pryč! To nemůžeme zvládnout!‘‘ Nikdo! Vůbec nikdo kromě Jakea a Ethiny! My zemřeme!

,,Ne tak úplně, venku jsme všichni, ale nejsme dostatečně silní jako upíři! Dům jsme celý obklíčili a hlídáme. Podívala jsem se na Edwarda… panebože…

,,My to zvládneme Bello.‘‘ Zašeptal, ale jeho hlas se i tak třásl. Bála jsem se. Naše děti… Terč. Bylo odporné si představit, že ta lidská stvořeníčka, která miluju jsou jako terče… kolečka se zmenšují až do tečky, kterou musí nepřítel zasáhnout.

,,Za jak dlouho jsou tu?‘‘ Zašeptala jsem.

,,Jsou tu do čtyřiadvaceti hodin.‘‘ Zašeptala Alice ze dveří.

,,Alice!‘‘ Hned jsem je začala všechny objímat. Edward nás přerušil zavrčením.

,,Alice, co tajíš?‘‘ Ta se na něj smutně podívala.

,,Musím bratře.‘‘ Zašeptala tajemně a vložila mi tři listy do rukou.

,,Co to je?‘‘

,,Pojď rychle se mnou Bell.‘‘ Táhla mě ven do lesa, zatímco nás pronásledovaly nechápavé pohledy.

,,Jen Bella, Edwarde!‘‘ Zavrčela a zabouchla mu dveře před nosem. Šli jsme pár kilometrů od domu, tam, kde jsme věděli, že nás nebude moct Edward slyšet.

,,Bello, je to jediná šance, jak ochránit tvoje děti.‘‘ Zašeptala zlomeně.

,,Mariana Alice Cullenová, Nicholas Edward Cullen a Claire Renesme Cullenová… podpis?‘‘

,,Bello, je to jediné východisko o kterým vím, že se tam ani jeden z královských upírů nepřiblíží! Tengel zakazuje upíry na tom místě!‘‘

,,Ale!‘‘ Namítala jsem.

,,Vaše úmrtné listy mám, všech. Tebe, Edwarda, tvých rodičů i Jakea. Edward je podle papírů bez rodiny.‘‘

,,Alice, to je absurdní!‘‘ Ne! Musí být i jiná cesta!

,,Jinak to nejde!‘‘ Zavrtěla hlavou.

,,Dětský domov pro nadané děti.‘‘ Po tváři mi skápla slza.

,,Vyrazíme okamžitě, co se vrátíme, Edward to nesmí vědět a dětem to řekneme po cestě a rozloučíme se s nimi.‘‘

,,Alice…‘‘

,,Bello! Já nechci riskovat je! Nevidím přes tebe budoucnost nikoho z nich! Jestli je tohle jediná šance, jak je zachránit, risknem to!‘‘ Zavrčela a mě po tvářích kapaly slzy.

,,To ne! To mi Bello nedělej! Musíš před Edwardem vypadat tvrdě a rozhodnutě, víš co? Předem se ti omlouvám Bello, ale potřebuju tu tvrďáčku někde v tobě.‘‘ Omlouvala se a prudce dupla na brzdy. Narazila jsem se na přední sklo a Alice se ke mně s bolestivým výrazem obrátila. ,,Promiň!‘‘ Zavřela oči a poslední, co jsem vnímala byla obrovská rána.

Její pěsti mi narážely do obličeje a moje nitro se bouřilo.

Sbohem Bello! Životní energie byla obnovena.

Už jsem to byla zase já. Rebelka.

Moje ruka prudce vystartovala a srazila tu její. Uvěznila jsem její ruce ve svém sevření a moje oči byly určitě mlhovité…

,,Vítej Rebelko.‘‘ Zašeptala.

,,Koženou bundu, motorku.‘‘ Sykla jsem a povýšeně se podívala z okna.

,,V garáži máš všechny věci, postaráme se o tvoje děti a pak budeme trénovat.‘‘ Oznámila mi program a já se zasmála.

,,Jako za starých časů.‘‘

Alice šlápla na plyn. Řítily jsme se silnicí a já si plně vychutnávala tu rychlost. Ach jak ta Bella byla zatrpklá! Nechápu, jakto že se ještě nezbláznila!

,,máš cigaretu?‘‘ Alice si smutně povzdechla. Vytáhla pod sedadlem krabičku a podala mi ji. ,,Díky!‘‘ Byla jsem překvapená, jaktože věděla, že budu chtít své dávky uklidňovadel? S dalším povzdechem ke mně natáhla ruku a podala zapalovač. ,,Jsi moje záchrana.‘‘ Zazubila jsem se na ni. Ruce se mi nadšením třásly. Ta malá Bella, která až doteď ovládala naše tělo byla kdesi hluboko v mém nitru a nadávala.

,,Kam pošleme děcka?‘‘ Přerušila jsem chvilkové ticho a zase popotáhla. Kouř mi plnil plíce a já se cítila zase jako puberťačka- chyba, já jsem puberťačka!

,,Uvidíš, je to dětský domov, ředitelka je moc milá žena, mluvila jsem s ní a postará se o tvoje děti jak nejlíp bude umět.‘‘

,,Kdy to příjde?‘‘

,,Už brzo.‘‘

,,Jedeme do márnice, viď?‘‘ Zašeptala jsem, když jsem si všimla malé odbočky mimo město. Ticho, Alice neodpověděla.

,,Bello, já vím-‘‘

,,Rebelko, prosím, protože Bello- to mi připomíná mou lepší já a to momentálně nechci.‘‘

,,Rebelko, vím, že to, co po tobě budu tam uvnitř chtít bude odporný, ale jména mrtvých potřebují taky těla.‘‘ Cítila se odporně. To co bylo cítit všude okolo Alice nasvědčovalo tomu, že se jí to z hloubi duše příčí.

,,Udělám cokoliv Alice, chci ochránit svoji rodinu a to taky udělám. Ať to stojí co to stojí… sestřičko.‘‘ Pousmála se.

,,Děkuju.‘‘

Tušila jsem to. Alice věděla už dlouhou dobu, že něco takového nastane! Věděla, že jednoho dne se dozví o mých dětech a budou je chtít zabít! Zničit! Popotáhla jsem naposledy z cigarety a otevřela okýnko, abych zahodila nedopalek.

Začínala jsem vzpomínat na moje poklady, které byly doma a stále netušily, co se chystá…

Na mou nejstarší dcerušku… Mariana Alice Cullenová… tak kráná, roztomilá… malá…talentovaná…

S jejími zrzavými vlásky a karamelovými očima po tatínkovi…celý Edward.

Když si hrála s předměty v domě, které okolo ní pluly vzduchem jako ve vodě. Zvedala i ty nejtěžší věci jen pomocí očí a vůle…

Byla sice trošku zamlklá a lehkovážná, stále myšlenkami bloudila mimo realitu a my s Edwardem ji v tom podporovali. Tenký, zvonivý hlas, který hlásal světu, jak je miá, důvěřivá a spolehlivá. Věděla jsem, že ona by nemohla vést nikoho, ale bude dobrou oporou každého, kdo si to zaslouží.

Moje druhé dítě… sotva o pár minut mladší než Mariana. Nicholas Edward Cullen.

Byl skoro opakem Mariany. Byl víc po mě. Měl stejné, tměvě-hnědé vlasy a čokoládové oči, které živě sledovali všechno okolo.

Dělal mi často těžkou hlavu s tím, co je skutečné a co ne. Dokázal si určitou věc vymyslet tak živě, že když se jí člověk dotkl… byla tam. Můj malý iluzionista…

Oproti Marianě byl hodně společenský. Učil se hrát s námi na piano- stejně jako ostatní děti a pomáhal Esme s byty a Rose s oblečením, protože moje švagrová si nikdy nedokázala sama vybrat, co jí nejvíce v dannou chvíli sluší.

Někdy se mi jejich rychlé chápání dost příčilo. Netušila jsem, proč musejí tak rychle všechno pochopit- hned napoprvé…

Nikdy se s nimi nemohl nikdo nudit…

Claire Renesme Cullenová.. nejmladší z trojice a zároveň poslední dítě, které kdy bude mé krve… Byla směsicí těch dvou.

Měla hnědé vlásky po mě a po Edwardovi ty nádherné topazové vlasy stejně jako Mariana a s andělským úsměvem, který poukazoval na možnost toho, že  není tak nevinná, jak vypadá.

Sice o dva roky mladší, ale kupodivu jsem nikdy od jejích starších sourozenců neslyšela nic, co by ji snižovalo. Všechny děti byly nějak zvlášně propojeny. Jako kdyby se slyšeli. Jako kdyby v jejich hlavě existovalo nějaké zakódóvání a jediní, kdo dokázal rozluštit tu záhadu byli jen oni.

Schopnost, kterou měla Claire… byla… zvláštní… ona dokázala… dokázala opak Alice. Viděla opačným směrem, na druhou stranu… do minulosti lidí… upírů… bytostí, které mají duši a srdce ve své tělesné schránce.

Byla tajemná, milá, ukecaná a snažila se být nejlepší sestřičkou pro Marianu a Nicka.

Poslední tvář, která mi byla cenná… byla jeho. Toho anděla bez něhož by tyhle děti nebyly. Edwardova. Sotva jsem ale na něj pomyslela, chytala mě šílená touha vrátit se zpátky domů, vrhnout se mu do náruče a tak možná i zmařit plány na záchranu… to jsem nesměla.

Zakázala jsem si na něj myslet a vykoukla z okna.

Slunce už dávno zapadlo za horizont a na nebe vystoupal stříbrný kotouč. Měsíc byl tak krásný… Měsíční svit a noc, která zahalovala vše do mystické tmy byly mou útěchou. Byly mou skrýší a zároveň vysvobozením.

Auto začalo zpomalovat. Alice se ke mně s věšteckým výrazem otočila…

,,Jsme tu.‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 52: