Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 30

14.09.2009 (22:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3352×

30. VÍTEJ BELL

Edward:

Slyšel jsem výkřik. Její výkřik. Jako kdyby byla v mém nitru a křičela ven její hněv, bezmocnost a beznaděj. Byl jsem v letadle a ten výkřik mě dokonale zamrazil.

,Neboj se Belli, jdu ti pomoct.‘ Pomyslel jsem si naivně že by to mohla snad i slyšet, ale věděl jsem, že je to blbost. Přál jsem si, kdybych mohl sám řídit to letadlo. Kdybych mohl uspíšit to čekání.

,,Dáte si něco k pití pane?‘‘ Zeptala se vedle mě mile stewartka. ,A pak pokud by jste si přál, udělám pro vás cokoliv, oh, on mi snad něco řekne! Požádej mě o telefonní číslo, prosím, rychle, prosím!‘ Křičela jak šílená v myšlenkách.

,,Ne.‘‘ Zavrčel jsem nevrle a sledoval kapesní hodinky, které jsem dostal od Esme. Pohrával jsem si s ním mezi prsty a každý úder sekundové ručičky zněl pro moje uši jako výbuch z děla. Hned jak jsem vystoupil z letiště se mi rozdrnčel telefon. Alice.

,,Edwarde, okamžitě se vrať! Měla jsem vizi! Vrať se!‘‘

,,Jaká vize?!‘‘

,,Ne, není o Belle, je o tobě! Nesmíš jí jít hledat, oni by tě zabili!‘‘

,,Kdo oni?!‘‘

,,Prokletí!‘‘

,,Jaké prokletí?!‘‘ Měl jsem jí plné zuby.

,,Ne! Oni se tak jmenujou- Prokletí!‘‘ Hned nato se ozvalo šumění a pak místo Alice promluvil jiný hlas.

,,Edwarde, vrať se domů, po telefonu se to nedá říct.‘‘ Žádal tiše mužský hlas.

,,Nemůžu Carlisle.‘‘

,,Edwarde, oni tě bez slitování zabijou, pokud by ses přiblížil k nim, patříš do jejich nepřátel. Jsi jeden, lehký cíl, prosím.‘‘ Zase se ozvalo šumění a pak začal vyděšeně další hlas.

,,Edwarde! Edwarde! Kde jsi?! Co tě to napadlo?! Vrať se domů! Nechci tě ztratit!‘‘ Esme…  věděli, jak mě přesvědčit, ale bolelo mě u netlukoucího srdce, že musím zpátky.

,,Jsem tam do dne.‘‘ Zavěsil jsem a smutně si povzdechl.

,Vrátím se pro tebe Bells, budeme spolu má věčná lásko, navždy.‘ Obrátil jsem se zpátky vstříc zármutku z chybějící druhé poloviny mého já. Budu muset trpět mlčky, dokud Alice neuvidí, že je Bella sama.

V myšlence mi najednou vyjela malá vzpomínka na Carlisleovo vyprávění. Seděli jsme v ohromném sále.

Jistě náš starý dům v roce 1958… Carlisle se na mě usmál a povzdychl si.

,,Kdysi dávno… bylo 9 bratrů. Nebyli si vůbec podobní. Jako kdyby i v těch dětinských letech si utřídili kolektiv. Rozděleni po třech se mezi sebou hádali a napadali. Jedni z nich byli upíři… druzí vlkodlaci a třetí prokletí.

O vlkodlacích jsme si už jednou povídali, ale prokletí, to byla vždycky záhada pro nás. Oni stejně jako vlkodlaci ty geny dědí, zatímco my se ‚infikujeme‘ kousnutím a následnou přeměnou. Kdybys je viděl normálně mezi lidmi, nepoznáš rozdíl. Můžou chodit na sluníčko, můžou se opalovat, tmavnout, jíst normální lidské jídlo… je to vlastně něco jako jejich menší výhoda, ale oni nejsou ani zdaleka tak silní jako my, nebo vlkodlaci.‘‘

Zhluboka se nadechl a pokračoval. ,,Naše síla v jejich společnosti se ztrácí, otupují je a někteří z vyvolených, mají schopnosti.‘‘ Já samozřejmě v té době měl až nebezpečnou touhu po tom všechno vědět, všechno znát…

,,Jaké?! Umějí číst myšlenky? Zabíjet pohledem? Stopovat? Ničit?‘‘ Dětinské…

,,Ne.‘‘ Carlisle se zasmál a já s ním. ,,Ne, oni Edwarde můžou ovládat přírodu. Viděl jsem přes celou svou existenci jen jednoho a ten uměl ovládat vítr. Vlastně to byla ona. Byla krásná, inteligentní, ale zároveň i mazaná a když si všimla toho, jak vypadám, jak si ji prohlížím, zmizela… utekla…‘‘

,,Cože? Tos ji nehonil?‘‘

,,Ne, ona by určitě povolala svého velitele a jeho společníka, kteří by mě zničili. Bojí se nás, protože ví, kdo jim zabil nejvíce ‚bratrů a sester‘ jak si říkají.‘‘

,,Kolik  myslíš, že jich je?‘‘

,,Nevím, Edwarde, ale myslím, že až příjde čas, zase se objeví, ale já doufám, že nás vegeteriany nechají být, protože my jsme se té osudné bitvy před pětisty lety neúčastnili. Tehdy taky přišel velitel o své dva bratry stejně jako Tengel- král upírů.‘‘

,,Jak se jmenuje jejich velitel?‘‘

,,Nevím, opravdu tohle je jedna z mnoha záhad...''

Nikdo:

Během cesty Bella usnula. Byla tolik vynervovaná, unavená, že to jinak nešlo. Zack si ji opatrně vzal do náruče a nesl ke zřícenině.

Hned z brány vyběhla Sára.

,,Zacku!‘‘ Pak si ale všimla bezvládné Belly. Vyčetl z jejích očí to zděšení.

,,Ne, není mrtvá, usnula.‘‘

,,Tak pojď, vůdce jí už dal místnost.‘‘ Našlapoval tiše za ní, až pak si všiml, jakou místnost Bella dostala.

,,Hned vedle něj?‘‘

,,Chtěl jí být co nejblíž.‘‘ Zack pozvedl obočí.

,,Proč?‘‘ Sára se jen tajemně pousmála.

,,Má svoje důvody.‘‘

,,Ach, zase ty jeho důvody.‘‘ Zamručel a položil do měkké postele s nebesy.

,,Myslíš, že nám to někdy vysvětlí? Proč se tak chová?‘‘

,,Ne, není třeba, chce se o ní prý sám postarat.‘‘

,,Kdo je ta holka?!‘‘ Zavrčel Zack, protože jeho nevědomost ho ničila.

,,Smiř se s tím, že pro něj něco znamená. Nemusíš vědět co.‘‘

,,Jeho nová láska?‘‘ Sára se zamračila…

,,Stará…‘‘ Zašeptala a dveře vůdce se z vrznutím otevřely.

,,Jak jí je?‘‘ Zašeptal k Sáře a pokynul Zackovi ať odejde.

,,Žije, spí, dobírá energii.‘‘ Muž se na ni usmál a pohladil po paži.

,,Děkuju.‘‘

,,Není zač pane.‘‘

,,Jacob už to ví?‘‘

,,Ne, netuší, že tu už je.‘‘

,,Dobře, ještě chvíli ho nechte v nevědomosti. Mimochodem. Budeš mi pomáhat jí cvičit, ona je jiná a já chci, aby měla nejlepšího mistra na sebeobranu.‘‘

,,Děkuju za poklonu.‘‘

,,Ne, já děkuju.‘‘ Muž se majestátně otočil ke dveřím,ale pak znejistěl. Zhluboka se nadechl a vešel. Ani Sára nic nechápala. Proč tak opatrně?

Bella pokojně spala. No, tedy byla spíš v polospánku. Cítila, kdykoliv se jí někdo dotkl, ale neslyšela, ani se nedokázala probudit-zatím. Muž k ní s lehkým milujícím úsměvem došel a sedl vedle ni na postel. Vzal její ruku do dlaní a políbil jí prsty.

,,Belli. Bellinko, ty jsi se vrátila….‘‘ Sehnul se k ní a políbil zlehka na čelo. ,,Neboj se, už tě nikdy neopustím…‘‘

Jacob se mezitím celý zuřivý snažil dostat přes Sáru, Ethinu, Lauru, Santiaga a Zacka. ,,Pusťte mě! Já ji chci vidět!‘‘ Křičel z plna hrdla div to nebylo slyšet až na druhé straně zeměkoule.

,,Nemůžeme, ještě se nevzbudila lásko.‘‘ Šeptala mu něžně Ethina do ucha, ruce pevně obmotané kolem jeho hrudi a pevně si ho tiskla k sobě.

,,Ne! Prosím!‘‘

,,Jakeu, prosím, vydrž to ještě pár dnů.‘‘

,,Ne!‘‘ Zavrčel a vytrhl se jí z objetí. Hned jako rozzuřený běžel k jejímu pokoji. Dveře se prudce otevřely a v nich stál vysoký muž s hnědými vlasy, mohutnou, propracovanou hrudí a smutným výrazem.

,,Co jsi u ní dělal!?!‘‘ Zavrčel na něj nenávistně Jacob.

,,Nic. Ztiš se, pak můžeš dovnitř. Nesnaž se jí zatím vzbudit, musí se z toho vyspat.‘‘

,,Z čeho?!‘‘

,,Byla hrozně unavená, když k nám přišla, takže…‘‘ Jacob mávl rukou a vešel. Muž se usmál jeho nedočkavosti. Jacoba už znal. Sleduje každého, kdo je pod jeho skromnou střechou a zjisťuje jejich povahu, zatímco celou pravdu o něm nikdo neví…

,,Bells, jsem tu, neboj se, jsem to já, Jake…‘‘ Šeptal za dveřmi a muž se s povzdechem pomalu plížil do svého pokoje hned vedle jejího a Jakob měl hned na konci chodby. Další patra domu sloužili jako knihovna, garáž, sklad potravin, oblečení, peněz a nakonec jedna obrovská místnost- prázdná, nablýskaná hala se sekyrami, noži a meči pověšené na stěnách.

Každý den ji chodil kontrolovat a třetí se už probudila. Vedle ní na posteli ležel Jake a vpíjel se do jejího obličeje, zatímco muž seděl v křesle vedle postele. Jasně slyšeli, jak zamrkala. Byl to jeden z mála zvuků, který rozvířil částečky prachu ve vzduchu.

,,Bell?‘‘

,,Jakeu?‘‘ Zaskřehotala.

,,Jsem to já.‘‘ Pousmál se.

,,Kde to jsem?‘‘

,,Ve Skotsku. Tady ti nic nehrozí.‘‘

,,Zatím.‘‘ Došeptal muž.

,,Konečně jsem tě našla.‘‘ Muž se zvedl z křesla a tiše došel k nim.

,,Jak se cítíš?‘‘ Zašeptal.

,,Kdo jste?‘‘

,,Na jméně nezáleží, jak se cítíš?‘‘ Zopakoval znova otázku.

,,Dobře…celkem dobře.‘‘

,,Kdyby ti bylo divně, okamžitě volej, my s Jakem máme pokoje hned tady, takže tě uslyšíme.

,,Dobře.‘‘ Přikývla.

Každým dnem se cítila lépe a lépe. Udivovala ji starost toho muže, kterého ani neznala a který chodil každou noc jí dávat pusu na čelo.

,Proč to dělá? Co pro něj znamenám? Nejhorší na tom všem je, že nevím…‘ Celá jeho osobnost byla pod štítem, za pevnou stěnou, kterou by nic nerozbilo, doslova ledová skořápka… nevěděla nic o něm, ale byla mu za všechno vděčná.

Cítila k němu…náklonnost.

,Ach, Edwarde, kde jsi?‘ Pomyslela si vždycky, když viděla Jacoba a Ethanu ve společném objetí, což bylo dost často. Vzpomněla si na noční chvilku touhy…

Jeho dlaně jí jemně svírala ňadra, rty a jazykem klouzal výš a výš až k jamce pod krkem a zase dolů až k podbřišku. Naskočila jí husí kůže a mravenčení cítila po celém těle. Její tělo po něm šíleně toužilo, magneticky se toužilo spojit s ledovým kouskem puzzle, který k ní neodvratně patří.

Snažila se natáhnout po jeho rtech, ale všechno se najednou bolestně rozplynulo… Trpce si povzdechla a z oka jí ukápla první slza večera… litovala toho, že její druhé já ji dohnalo k útěku z lože své lásky.

Zach- ten veselý blonďák, který ji sem donesl se stal jejím nejlepším kamarádem a s Ethinou se smály, když si často spletli jejich jména. Obě, když se naštvaly, tak jejich vlasy nabírali stejnou barvu- stejný odstín a pak to byly dvě kopie osob vedle sebe.

,,Hlavně holky nenoste stejný oblečení, jinak v tom budu mít fakt guláš.‘‘ Zasmál se Jakob a šťouchl do Belly. Zhluboka se nadechla a vešla do obrovské haly, tělocvičny…

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 30: