Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 11

21.08.2009 (16:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3930×

11. SLYŠÍŠ MĚ?

Edward:

Seděl jsem tam celé dny. Většinou mi v dobách, kdy mohou chodit návštěvy dělá společnost Jacob. Byl to dobrý bratr. Měl Bellu rád i přes to, jaká někdy byla, co jsem viděl v jeho myšlenkách. Vyprávěl jí o tom, jaký blbosti kdy vyvedli. Jen dokud nepřišla její hysterická matka.

,,Kde je?!‘‘

,,Pokoj sedm paní Swanová, pojďte za mnou.‘‘ Carlisle se zamračil. Vedl třesoucí se, nervózní paní do pokoje, kde musí být klid.

,,Mějte na paměti- nekřičet, nenervovat se, cítí to a potřebuje klid.‘‘ Zuřivě přikyvovala. Opatrně otevřel dveře a my s Jacobem se obrátili. Stála tam jako kůl.Carlisle na ní přikývl a ona pomalu kráčela k nám.

Měl jsem tu stále oblečení. Alice mi donesla jedny kalhoty a tričko během návštěvních hodin a druhý byl  nemocniční oblek, abych tu mohl být i přes noc. Sjela mě pohledem, pak Jacoba a nakonec se zastavila na Belle a šla k ní. Přístroje se rozpípaly.

,,Stát!‘‘ Nastavil jsem k ní ruku a ona se zastavila. Vyděšeně se na nás dívala, ani nedutala. Prolétl jsem všechny monitory a lehce se k ní naklonil.

,,Bell, je to tvoje maminka, neboj se. Jsme tu s Jacobem u tebe.‘‘

,,Je v pořádku?‘‘ Zašeptala po chvíli. Zvedl jsem se ze židle a pomalu šel k ní.

,,Je v kómatu už tři dny, uklidněte se, zjistili jsme, že když je někdo nervózní a má další negativní pocity, tak to cítí…‘‘ Po tváři jí stekla slza a lehce se na mě pousmála. Zase stočila pohled k nehybné Belle.

,,Můžu…‘‘ Postavil jsem další židli k Belle a její matka se tam posadila. Jacob vstal a šel k oknu. Ta dáma, která teď seděla u Belly nebyla tak sebevědomá, jakou jsem jí párkrát potkal. Byla to zlomená žena…Seděla u Belly držela za ruku a myšlenky se omlouvaly Belle za to, že tam nebyla, že nemohla přijít dřív…

Každý den jsme jí snižovaly dávky tlumících léků a opiátů. Mike se naštěstí neobjevil. Věděl, že nemocnice je naše místo.Věděl, že tu Carlisle pracuje a že sem jsme Bellu přivezli. Každý den sem chodili. Jen oni dva… jen matka, syn…a já s Alicí. Já jí broukal, Alice jí vyprávěla o našich cestách, Jacob, co jako malí provedli a její matka se omlouvala a prosila. Večer jsem zůstával jen já a občas, když jsem potřeboval tak i Alice…uběhl týden…týden byla v kómatu…

Venku právě přestalo pršet…už je to osmý den.Bylo okolo třetí ráno a já se jako vždy vpíjel do jejího obličeje. Nenašel jsem na něm jediný nedokonalý milimetr…jen to, že zbledla ještě víc. Když jsem položil svou paži vedle její, stěží by se našel rozdíl mezi barvami její a mé mramorové kůže.

Lehce jsem se pousmál a položil si hlavu na její polštář a zase broukal. Hrál jsem si s její rukou, a musel dávat pozor na jehly a hadičky, které jí zdobily. Dělal jsem uklidňující kroužky, když vtom…

Stisk její ruky zesílil. Obtočila prsty kolem mé dlaně a lehkým tlakem držela.

,,Carlisle!‘‘ Vykřikl jsem.Vyskočil jsem hned na nohy.

,,Bell, slyšíš mě? Jestli jo, stiskni mi ještě jednou ruku.‘‘

Zase se jí pohly a já štěstím skákal snad až ke stropu. Hned se u mě objevil Carlisle.

,,Ach, už bylo na čase.‘‘ Usmál se a přiskočil k ní, aby jí z úst vyndal trubici.

,,Bell, jestli… jestli mě slyšíš, zkus otevřít oči.‘‘ Obočí se jí nakrčilo. Nedýchal jsem, očekávání…

Víčka se jí rozechvěla a pomalu se zvedala. Vypadalo to šíleně složitě… Otevřela oči. Měla nepřítomný pohled, těkala očima po místnosti. Měla lehce mléčnou přes zorničky.

,,Nelekni se Bell, za chvíli se ti oči spraví.‘‘  Rychle zamrkala a pak hledala. Hledala tváře…

,,Slečno Swanová, jestli mě slyšíte, jste v nemocnici, srazilo vás auto.‘‘ Zamračila se a zhluboka nadechla. Hned nato zaskučela.

,Žebro‘ Poslal mi Carlisle myšlenku.

,,Musíš opatrně Bell.‘‘ Rty se jí pootevřely.

,,Kurva!‘‘ Sykla chraptivým hlasem a já vybuchl smíchy. Osm dní v kómatu a první slovo je sprosté… Na jejích rtech se rozjel taky úsměv, ale hned ho zničila bolestná maska. Byl jsem šťastný. Šťastný, že je konečně vzhůru…živá…

,,Lež, nesmíš se hýbat.‘‘ Snažila se posadit, ale musel jsem jí to zatrhnout. Zase zamžourala očima a chvíli si prohlížela Carlislea a pak mě.

,,Dobrý… den.‘‘ Zašeptala a pousmála se. Carlisle se tiše zasmál.

,,Odpočiňte si, odpoledne přijde váš bratr a matka.‘‘Mlčky přikývla. Otočila hlavu ke mně a prohlížela. Přikývl jsem Carlisleovi a ten se vypařil z místnosti. Sklonil jsem k ní hlavu.

,,Konečně s otevřenýma očima.‘‘ Lehce jsem se pousmál a pramínek neposlušných vlasů jí dal za ucho. Rameno měla venku a prsty projížděla po okraji prostěradla.Vstal jsem a tím si vysloužil jeden starostlivý, bolestný a zároveň vyděšený pohled.

,,Neboj, nikam nejdu.‘‘

,,Jak dlouho…mimo?‘‘ Zaskřehotala.

,,Osm dní… srazil tě taxík…je mi to tak líto.‘‘

Zakroutila hlavou a zasykla zase.

,,Nehýbej se, tenhle týden začneme s cviky, protože ti ochably svaly, ano?‘‘ Neodpovídala, jen koutky rtů se jí zvedly nahoru a dívala se na mě. Její čokoládové, hluboké oči mi prozrazovaly, že mi bezmezně věří…  Vzal jsem jí za ruku a smutně se pousmál.

,,Musíš spát, za chvíli přijde Jacob a tvoje mamka.‘‘ Stiskla mi ještě víc ruku a zavřela oči. Nepouštěla mi ale dlaň. Podepřel jsem se loktem o lůžko a díval se na ni.

Konečně se probrala…kdyby byla ještě dva dny, došlo by možná o poškození mozku. Její ruce se občas už pohly, ale její nohy zůstávaly stále nehybné.

Za okny se začalo rozednívat. Slunce pomalu začínalo vystupovat na horizont. Ale jen co vyšlo výš, zakryly ho mraky. Celý pokoj se pomalu zaléval tím obyčejným denním světlem. Někdo tiše zaklepal a do pokoje vešel její bratr.

,,Ahoj…‘‘ Zašeptal ke mně a střelil pohled k Belle.

,,Už se probrala, spí.‘‘

,,Vážně?!‘‘ Usmál se a celá jeho tvář se rozzářila.

,,Jo…‘‘ Hned doběhl k nám a posadil se vedle mě.

,,Co říkala?‘‘ Zasmál jsem se.

,,První slovo, který po osmi dnech kómatu řekla bylo- kurva‘‘

,,Cože?‘‘ Ještě víc se rozesmál.

,,Vážně…‘‘

,,Tak alespoň, že jí zůstala paměť.‘‘ ,Budeme kecat od rána do večera. Teda, až se vrátím ze školy.‘

,,Mimochodem, musí teď hodně odpočívat.‘‘

,,Jo, jo, jasně.‘‘

Její stisk zesílil a pak zacukala rukou.

,,Bello?‘‘ Zašeptal jsem a její víčka se pomalu otevírala. Jizva na tváři se napnula.

,,Ahoj…‘‘ Lehce se pousmála a navlhčila rty. ,,Jakeu, Edwarde…‘‘ Fascinovaně si nás prohlížela.

,,Belli!‘‘ Vydechl šťastně Jake a já ho zadržel, aby ji nezvedl a neobjal. Tím by jí způsobil bolesti a možná i ublížil. Sehnul se k ní a políbil na čelo. Položil si hlavu opatrně na její břicho a Bella ho začala výskat ve vlasech.

,,Co…škola…‘‘

,,Šířej se pomluvy, ale všechny jsou proti Mikeovi, tobě jistá osoba zajistila čistý štít…‘‘ Střelil ke mně pohledem. Věděl jsem, že ji bude chtít ten hajzl pošpinit jen kvůli tomu, aby jí ještě víc ublížil. Neměl srdce…šlo mu jen o to jedno…

,Děkuju Edwarde…‘ Slyšel jsem v jeho hlavě a pak se už zajímal jen o Bellu.

Její matka byla upřímně šťastná. Plakala a Bella s úsměvem lehce stírala matčiny slzy. Bella jen všechno okouzleně sledovala, jako kdyby poprvé za celý svůj život otevřela oči. Jako kdyby byla novorozeně, které vidí poprvé zelené stromy venku za oknem, tváře svých rodičů, věci, které lidstvo vymyslelo.

Jen co skončily návštěvní hodiny, museli se všichni vykurtovat ven…až na mě.

,,Můžeš…být…t-‘‘ Pracně se snažila to ze sebe vysoukat.

,,Jo, táta tady pracuje, takže jsem se zeptal, jestli nad tebou můžu dohlížet.‘‘

,,Anděl… stráž…ní…‘‘

,,Jo, tak nějak…‘‘

,,Hmmm…‘‘ Zamručela a otevřela oči, které se zase zavřely. Zdálo se, jako kdyby něco hledala a pak natáhla ruce ke mně. Šel jsem pomalu k ní a čekal, že se mi bude chtít něco říct…

Vzala moje ruce do svých dlaní a klesla s nimi na svoje břicho. Nebyla tak silná… Pohrávala si s mými prsty a nemluvila. Celým pokojem se rozeznívaly jen její tlukot srdce a pípání přístrojů. Ruka jí vystřelila k obličeji a chtěla ze sebe strhnout sondu (jak vám dají přes nosní dírky- umělá výživa) Rychle jsem je zachytil.

,,Ne, Bell, nedělej to, to ti pomáhá…musíš hodně odpočívat.‘‘

,,Hmmm…reha…rehabili..‘‘

,,Jestli chceš, můžeme to zkusit už zítra…‘‘ Zašeptal jsem jí konejšivě a začal na hřbetu ruky dělat uklidňující kolečka.

,,Brou…‘‘ Nedopověděla.

,,Ty si pamatuješ to broukání?‘‘ Musel jsem se usmát.

,,Moc…hez…‘‘ Sedl jsem si k ní a sklonil až k jejímu obličeji. Tiše jsem jí broukal a rukama občas zchlazoval její tváře.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 11: