Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 38. kapitola

10.10.2011 (11:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3047×

Co kdyby to byla pravda?

Někdo mě hladil ve vlasech. Bylo to velmi příjemné, takže jsem oči nechala zavřené. V hlavě mi k tomu hrála pohodová písnička. Usmívala jsem se a broukala jsem si ji.

Přidal se ke mně druhý hlas. Hluboký a zněl spíš jako vrnění než jako broukání. Odlepila jsem od sebe víčka a spatřila nad sebou to nejkrásnější stvoření pod sluncem.

„Ta melodie ti trochu ujíždí,“ usmála jsem se na něj a zvedla jsem hlavu z jeho klína.

„To je možný,“ mrkl na mě. „Tu písničku už jsem neslyšel dlouho.“

Tvář se mi ještě více rozšířila do zbožňujícího úsměvu. „Matte,“ šeptla jsem a jemně jsem se dotkla jeho rtů.

Překvapeně se odtrhl. „Vážně jsi mě právě políbila na rty? Ty? Nechtěla jsi přece...“

„Je to jen sen,“ odbyla jsem ho. „Nikdo o tom nebude vědět. Ani Matt z prvního snu. Jestli to tedy nejsi ty.“

„Začínám mít trochu podezření, jestli jsi nezešílela,“ odvětil zmateně.

Zasmála jsem se. „Blázníš? Jsem v nejlepším pořádku.“ A výjimečně jsem ani nelhala. Teď, v tuhle chvíli, mi bylo nádherně. Cítila jsem se volná jako pták a taky jsem cítila svoje srdce. Hlasitě pracovalo, ale hlavně bylo tam, kde mělo být.

Nechápavě na mě zíral.

„Ale no tak,“ cvrnkla jsem ho do nosu. „Moc nad tím přemýšlíš. Užívej si teď se mnou, dokud se nevzbudím.“

„Ale ty se nevzbudíš.“

„Co?“ vyjekla jsem a upřela jsem na něj pohled. „Umřela jsem? Spadla jsem z té skály? A já si myslela, jak jsem to dobře vylezla...“

„Odnikud jsi nespadla, žiješ. Jen prostě nespíš, proč to nechápeš?“

„Protože mluvíš nesmysly,“ namítla jsem. „Kdybych nespala, byla bych vzhůru. Kdybych byla vzhůru, nemohl bys tu být ty, chápeš?“

„Proč bych nemohl?“ přivřel trochu oči, takže jeho pohled vypadal naštvaně.

„Protože jsi mrtvý,“ pípla jsem. „Tam na té louce, zabili tě, přímo před mýma očima...“ Znovu jsem si vzpomněla na ta muka, která jsem prožívala. Rychle jsem ty myšlenky zahnala. „Nechci o tom mluvit! Už nikdy!“

„Ale Bex,“ trval si na svém.

„Ne,“ zamítla jsem rezolutně. „A jestli se o tom chceš bavit, tak jdi pryč z mýho snu.“

Moje výhružka ho asi zamrzela, protože okamžitě zmlkl a zkoumal mě pohledem. Vpil se mi do očí a četl si ve mně, na co právě myslím. Vydržela jsem ten pohled a hledala v jeho očích, o co se to pořád snaží. Naše tichá výměna informací trvala několik minut.

„Lásko,“ vzdychl pak tiše.

„Už nemluv,“ přerušila jsem ho a naše rty se spojily.

Srdce mi bilo jako splašené. Těch pár doteků jeho měkkých a horkých rtů ve mně vyvolalo směsici pocitů, ale nejsilněji jsem pociťovala to vzájemné pouto mezi námi, které nikdy nevyprchalo. Pořád ve mně byl ten plamen, který zažehl tenkrát u studánky, když jsem si uvědomila, že ho skutečně miluji.

Odtrhla jsem se, abych se mohla nadechnout. Na spáncích mi bušil tep. Jeho ruka, která držela mou, a ten měděně hnědý pohled, to bylo jediné, co mě teď drželo pohromadě.

Přitáhl mě k sobě do náruče a ovinul kolem mě paže. Políbil mě do vlasů a dýchal jejich vůni. Chtěla jsem se v jeho náruči utopit. Cítila jsem se tak chráněná...

„Mýlil jsem se,“ pronesl tak tiše, že jeho slova málem odnesl vítr.

„V čem?“ optala jsem se tiše, protože jsem nějak začínala být mimo.

„To ti povím jindy, už musím jít,“ řekl trochu nervózně, pustil mě a než jsem se stihla rozkoukat, byl pryč.

Byla jsem tak zmatená, že jsem jen seděla a koukala na místo, kde jsem ho viděla naposled.

„Becco!“ ozval se vedle mě najednou Emmettův hlas. Tak strašně mě vyděsil!

„Emmette!“ okřikla jsem ho. „Jdi pryč z mého snu.“

Jeho oči byly divoké a ještě zmatenější než ty moje. Naprosto jsem v nich nedokázala číst. Nedokázala jsem pochopit tu podivnost, která ho ovládala. Vypadal, jako by sám nic nechápal.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a to, co jsem říkala předtím, úplně přešel.

„Proč bych neměla být?“

„Já nevím,“ odvětil pomateně a rozhlížel se obezřetně okolo. „Vezmu tě domů.“

„Ne!“ protestovala jsem. „Nech mě být, přijdu sama. Běž už!“

„To nejde,“ zamítl.

„Jdi! Prosím,“ přemlouvala jsem ho. „Nic mi není.“

Ještě chvíli si mě měřil pohledem, pak ale rezignoval a zmizel. Stoupla jsem si a rozhlédla jsem se. Nechtělo se mi věřit, že by můj sen skončil takhle hloupě.

„Matte!“ zvolala jsem. Můj hlas se mi vrátil s ozvěnou. „Matte!“

Když se ani po pár minutách neobjevil, naštvaně jsem si sedla na okraj. Ten nenechavý Emmett, zničil mi celý sen, pomyslela jsem si kysele. Natáhla jsem se na skálu a hleděla do nebe. Pozorovala jsem mraky, které putovaly po obloze. Oči se mi začínaly klížit, ale pak jsem vedle sebe ucítila drobný pohyb. S těžkostí jsem oči otevřela, abych ho spatřila. Vrátil se.

„Spi,“ zašeptal Matt a pohladil mě.

„Ale chtěl jsi mi něco říct,“ namítla jsem ospale.

„To počká,“ odvětil, já oči zavřela a už jsem o sobě nevěděla.

Au, byla moje první myšlenka.

Otevřela jsem oči a instinktivně jsem si sáhla na temeno hlavy. To byl zdroj té bolesti. Usnula jsem totiž s hlavou položenou na hrotu skály. Foukal studený vítr a doba taky pokročila. Od chvíle, co jsem se sem vyškrábala, mohlo uplynout pár hodin. Měla bych jít zpět.

Nechtěla jsem volat Emmetta, a tak jsem se domů vypravila pěšky. Sice mi to zabralo asi tak šestkrát více času, ale na druhou stranu jsem mohla být sama se svými myšlenkami. Bylo mi všelijak. Cítila jsem se nějak svobodněji a šťastněji, ale i trochu posmutněle, protože ten sen skončil.

Když jsem došla domů, všimla jsem si, že auta rodiny ještě nejsou doma. To znamená, že dneska večer zůstaneme s Emmettem sami doma.

Emm seděl zase u televize. Sice už vypadal líp než předtím, ale pořád bylo vidět, že nenašel svoji starou chuť k životu. A když jsem ho takhle viděla, všechno to na mě spadlo. Všechny ty staré chvilky, kdy jsme ještě byli dokonale šťastní, kdy jsme spolu blbli, provokovali, bojovali proti všem a všemu, to všechno teď bylo nenávratně pryč...

Začaly mě pálit oči. Před očima jsem to všechno viděla, jako by to bylo včera. Připomínala jsem si ty naše skopičiny, tu jiskru v Emmových očích, když jsme prováděli nějakou lumpárnu, jeho krásný úsměv a fascinovaný pohled. Pak mi jedna slza stekla z vnitřního koutku oka. Nechala jsem ji téct, za chvíli se k ní přidaly další.

Emmett samozřejmě zaregistroval moji přítomnost, ale nevěnoval mi pohled. Až teď, když uslyšel můj tichý prudký nádech, se po mně otočil. V momentě, kdy spatřil mojí uslzenou tvář, byl vedle mě.

„Becco!“ zvolal překvapeně. „Co se děje? Bolí tě něco? Ublížil ti někdo?“

„Bolí mě všechno,“ odvětila jsem přes slzy. „Tak strašně mě to bolí, že to nedokážu snést.“

Emm si asi myslel, že už mě zase přepadla deprese z Mattovy smrti, tak mě hned začal utěšovat: „Nemysli na to, to bude dobré. Jsem u tebe.“

Rozvzlykala jsem se ještě víc. Slzy mi tekly po tváři, jedna za druhou, jako když hodně prší a je díra ve střeše. Samovolně se mi uvolňovaly z očí. Plakala jsem pro všechno.

„Moje malá, maličká,“ šeptnul a tím se vše ještě zhoršilo. Takhle mi říkával, když jsem byla ještě malá. Je to jedna z minima věcí, které si z dětství pamatuju.

„Nic už není jako dřív,“ postěžovala jsem si přes slzy.

Nevěděl, co na to odpovědět.

„Ani my dva,“ pokračovala jsem. „Podívej, co z nás zbylo...“

„Sešli jsme ze správné cesty,“ odvětil.

„Asi bychom se měli vrátit na rozcestí,“ doplnila jsem ho alegoricky. Ale jak, to jsem nevěděla. Jak by se věci mezi námi mohly vrátit do normálu?

Neřekl nic, jen mě vzal do náručí a nechal mě, abych se dostatečně vyplakala. Mé slzy zkrápěly jeho tričko, ale on dál jen nehnutě seděl a byl mi tichou oporou. Ten nehlučný pláč mě natolik vysílil, že jsem zavřela oči a za chvíli jsem byla v říši snů.

Musela jsem spát jako zabitá, pak jsem si ale nedokázala vysvětlit ty hlasy, které jsem sice sotva slyšela, ale přesto jsem je dokázala identifikovat.

„Myslel jsem, že už jí bylo lépe,“ konstatoval Edward.

„Já taky, ale pak přišla a z ničeho nic začala plakat,“ ozvalo se nápadně blízko mě. To musel být Emmett.

„Za všechno můžou ty sny,“ šeptl Edward.

„Jaké sny?“ To byl ženský hlas, který jsem zpočátku nepoznala. Pak jsem ale usoudila, že patřil Esmé.

„Poslední dobou se jí začalo zdát o Mattovi. V těch snech byli stále spolu a díky tomu byla v mnohem větší psychické pohodě,“ vysvětlil Edward.

„Ale co ty díry v Alicině vidění?“ ptal se táta. Vážně tam byla celá moje rodina?

„Hned, jak jste mi volali, jsem ji běžel zkontrolovat. Byla naprosto v pořádku, jen trochu vyjukaná a zmatená. Řekla mi, ať jdu pryč z jejího snu,“ řekl Emmett.

„Tys ji nechal samotnou?“ vyjekla máma. „Měl jsi ji přece hlídat!“

„Možná blouzní,“ vyjádřil se Carlisle.

„Já začínám blouznit taky,“ přiznal se Emm.

„Proč myslíš?“ zeptal se nepříliš eticky táta.

„Myslí, že Matta zahlédl,“ odpověděl za něj Edward.

„Co se to tu kruci děje?“ Jasperova řečnická otázka. „Co když...?“

„Nemožné,“ reagoval Edward na Jasperovu nevyřčenou otázku.

„Co si Jasper myslí?“ zeptal se Ryan.

„Napadlo ho, jestli to nemohl být skutečný Matt,“ vysvětlil Edward.

„To je nesmysl,“ zamítl to automaticky Ryan.

„Všichni jsme přece viděli jeho tělo,“ souhlasil Emm.

„Becca se probudí za třicet dva vteřin,“ slyšela jsem vzdáleně Alice a začala jsem přicházet k sobě.

Pomalu jsem otevřela oči a první, co jsem viděla, byly Emmovy jantarové oči. Starostlivě na mě hleděl. Odtrhla jsem od něj pohled a podívala se po ostatních v místnosti. Táta se na mě usmál a přišel ke mně blíž. Pomohl mi na nohy a sevřel mě v náručí. Na takové projevy citů jsem od něj nebyla zvyklá a před ostatními jsem si připadala nesvá.

„Půjdu k sobě,“ pípla jsem a zmizela jsem do svého pokoje.

V hlavě mi to šrotovalo. To, co jsem právě vyslechla, mi vrtalo hlavou. Samozřejmě, že jsem racionálně věděla, že je nemožné, aby byl živý, vždyť jsem sama na vlastní oči viděla, že je mrtvý. Jeho tělo bylo chladné, nevykazovalo žádné známky života. To všechno jsem věděla. Ale co když tu opravdu byl? Co když se mi to všechno nezdálo?

Probírala jsem se svými myšlenkami a hledala jakýkoliv důkaz. Zaprvé tu byly ty jeho podivné řeči. Ty přece nespíš, řekl mi. Jenomže jsem nedokázala poznat, jestli to byl výplod mé mysli nebo skutečnost. Opravdu jsem nevěděla, jestli jsem spala nebo ne.

Pak tu byla ta skutečnost o tom, že ho Emm zahlédl. Ale možná i Emm má vidiny. Oba jsme si poslední týdny prošli tím nejhorším, takže je možné, že už jsme oba úplně mimo. To taky nebyl žádný důkaz.

Navíc tu bylo až moc otázek. Jak by vůbec bylo možné, že by přežil? A kdyby se to nějak podařilo, jak by se dostal domů? Jak to, že by ho má rodina neobjevila? Kromě těchto faktických otázek tu byla i ta druhá stránka. Kdyby žil, proč by šel za mnou? Nic ke mně necítil, rozešel se se mnou, tak proč to všechno?

Byla jsem naprosto zmatená. Ale existoval jen jeden způsob, jak zjistit odpovědi na mé otázky...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Na začátek přichází opět omluva za to, že mi to tak dlouho trvalo. Hned nato vám děkuju za to, že jste mi dali hlady do Nejlepší povídky, pro mě to bylo opravdu překvapení! A teď k Becce, jak to s ní všechno jenom dopadne? Blouzní, nebo vidí skutečnost až příliš dobře?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 38. kapitola: