Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 35. kapitola

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Život za život

„Becco!“

Nepřítomně jsem si přetáhla peřinu přes hlavu. Nechci nikoho slyšet. Proč se poslední dny všichni snaží být v mé společnosti? Proč se mě snaží vytrhnout z mé samoty? Já chci být sama.

„Becco, vstaň a oblékni se! Jede se na výlet!“ vtrhla do pokoje moje sestra Andie a během vteřiny mi kradla peřinu.

„Nikam nejedu,“ zavrčela jsem a přikryla si hlavu polštářem.

„Ale jedeš. Už jsi byla příliš dlouho zavřená. Je na čase vyrazit zase ven,“ přišla ke mně znovu a sebrala mi i polštář.

„Mně je dobře tady. Nech mě být. Jeďte sami,“ odbyla jsem ji a stulila se do klubíčka.

„Nemůžeš se tu zavírat navždy. Čerstvý vzduch ti udělá dobře,“ argumentovala rázně.

„Tak mi otevři okno.“

„Dost, Becco. Musíš přestat smutnit a začít zase žít. Tím, že se budeš mučit, mu život nevrátíš. Tam,“ ukázala z okna, „tam venku je život. Vylez ze své skrýše a pojď mezi lidi.“

Byla krutá. Vybalila to na mě bez obalu, na takové chování jsem od rodiny nebyla zvyklá. Všichni se mnou zacházeli opatrně, přemýšleli nad každým slovem, které přede mnou nahlas pronesli. Andie už ale evidentně nehodlala moje smutnění trpět. Bylo mi jedno, jestli jí to vadí nebo ne. Nechtěla jsem mezi lidi. Nechtěla jsem jít ven. A popravdě, nechtěla jsem ani žít...

„Tady máš oblečení,“ hodila mi ho na postel.

„Ne!“ procedila jsem mezi zuby.

„Andie, nech ji být,“ okřikl jí táta, který akorát přišel do pokoje. Pokusila jsem se o vděčný pohled. „Becco, ještě si odpočiň. Andie, pojď se mnou.“

Andie se po něm nesouhlasně podívala a pak odešla. Zavřeli za sebou dveře a já padla zpět do postele.

„Nemůžeš jí nutit,“ slyšela jsem tlumený tátův hlas.

„Když jí necháme trápit se, nikdy se z toho nedostane,“ odvětila Andie.

„Potřebuje jen čas. Pak sama vyleze ze svojí ulity,“ namítl táta.

„Nebo se dřív udusí žalem,“ odsekla Andie a pak jsem zaslechla její vzdalující se kroky.

Chtěla jsem ještě spát, ale už se mi to nějak nedařilo. Sešla jsem tedy dolů a byla jsem ráda, že je tu prázdno. Naše Hřejivé sídlo bylo celkem často k dispozici jen pro mě. Rodina se teď zdržovala spíše v Jiskřivém sídle. Dávali mi tak možnost samovolně opouštět dům bez zbytečného ptaní. Využila jsem toho i teď. Do ruky jsem si vzala jablko a vyšla jsem přes terasu dozadu k lesu.

Bezcílně jsem se potulovala lesem. Své myšlenky jsem nekontrolovala. Nechala jsem je plynout, i když mě bolely k zbláznění. Nedokázala jsem vyhnat z hlavy ten obraz, jak přede mnou zůstal bledý a bez hnutí natažený. Nemohla jsem zastavit ten jeho běh směrem ke mně, který skončil jeho smrtí.

V hlavě se mi promítaly vzpomínky na naše začátky. Na to, jak jsem ho nenáviděla. Skoro jsem se nad tím udiveně zasmála. Ten pocit mi připadal tak strašně vzdálený, teď jsem ho nemohla pochopit. Když se mé myšlenky přesunuly k našemu prvním polibku, pocítila jsem silnou bolest v břiše, jako by mě do něj někdo kopnul, což mělo za následek, že si mi chtělo zvracet.

Nějak mi nedošlo, že moje kroky míří do La Push. Tomu místu jsem se vyhýbala, měla jsem z něj strach. Nezhojitelná bolest v mé zkrvavené duši hnisala...

Neotočila jsem se zpět, jen jsem kolem pláže pokračovala dál. Na vteřinu mě napadlo, co by se stalo, kdybych tu potkala někoho známého. Ale tak nějak mi už všechno bylo jedno. Kdyby záleželo na mě, skočila bych z toho útesu, který jsem spatřila na obzoru. Moje duše chtěla odejít z tohoto světa, jen tělo pořád mělo vůli žít.

Pokračovala jsem dál a dál, neměla jsem ponětí, kam mě moje nohy nesou. Asi jsem konečně potřebovala vidět víc, než jen les za domem a studánku. Nohy byly rády, že se mohou trochu protáhnout.

La Push byla teď přes prázdniny nějak podezřele klidná. Jasně, většina lidí odjela k moři, na návštěvy k příbuzenstvu nebo prostě jen někam tábořit. Trčet o prázdninách v téhle díře, to bylo peklo. Ne pro mě. Ten klid byl fajn.

Čím dál jsem šla, tím větší klid kolem byl. Až pak mi došlo, proč je klid právě tady. Uviděla jsem zdi lapushského hřbitova. Zatrnulo mi.

Od toho pohřbu už uběhly dva týdny. Nepřipadala jsem si dost silná na to, abych tam šla. Dívala jsem se na ty vysoké zdi a najednou mi připadalo, že jsem to já, kdo je za nimi. Já jsem zavřená vevnitř a ostatní čekají venku. Čekají, až je pustím dovnitř. Jenomže než abych je pustila do svého světa za zdmi, potřebovala jsem rozhled ven. Musela jsem zjistit, co se vlastně stalo. Jak dopadla ta bitva, která měla rozhodnout?

Otočila jsem se k tomu místu zády a šlapala jsem cestu zase domů. Už dopředu jsem si připravila pár vzpomínek, které by mě měly zklidnit, kdybych slyšela nějaké špatné zprávy. I když... mohou být ještě nějaké horší zprávy?

Cesta zpět byla rychlejší. Zastavila jsem se před domem a zamyslela se. Mám jít do Jiskřivého sídla nebo poslat Edwardovi myšlenky nebo co? Koho všechno chci kolem sebe vlastně teď mít?

„Pojď,“ ozvalo se za mnou a já sebou zase polekaně škubla.

Místo nějaké jízlivé poznámky, kterou jsem měla na jazyku, jsem prostě pojednou nechala pusu zavřenou a následovala jsem Edwarda do Jiskřivého sídla. Pak mi došlo, že si to stejně přečetl v mé hlavě. Když slyšel tohle moje zjištění, pobaveně se uchechtl.

V obýváku Jiskřivého sídla seděli všichni. Opatrně se na mě koukali a někteří se snažili se na mě pousmát. Přišlo mi, že jsem nějak zapomněla, jak se ovládá obličej, takže bych řekla, že moje tvář byla kamenná.

Mamka si na pohovce poposedla a udělala mi tak vedle sebe místo. Nejistě jsem si vedle ní sedla.

Bylo trapné ticho. Měla bych snad něco říct?

„Jsme rádi, že ses k nám konečně připojila,“ řekla mamka a políbila mě na čelo. Ten blízký tělesný kontakt mi nedělal dobře, ale přešla jsem to jen silně zavřenými víčky.

„Becco,“ oslovil mě Edward, „rádi bychom ti představili tvou prababičku a pradědečka.“

Otočila jsem hlavu doleva, kde seděli mně dva téměř neznámí lidé. Nemohlo mi uniknout, že jsou krásní. Bez jediné chybičky stejně jako zbytek mé rodiny. Ten plavovlasý muž mi byl na první pohled velmi sympatický, vzbuzoval ve mně důvěru. Ta žena byla evidentně mateřský typ, určitě byla i moc hodná a starostlivá, ale moc mi připomínala matku, kterou jsem jako dítě neměla.

„Tohle je Carlisle a jeho žena Esmé,“ dokončil představování Edward a na moje myšlenky nijak nereagoval.

„Moc rádi tě poznáváme,“ zašeptala Esmé.

„Doufám, že nás brzy přijmeš do své rodiny,“ dodal Carlisle a poslal mi pohled, který jsem nedokázala rozluštit.

Místo odpovědi jsem pokývla a raději jsem odvrátila pohled. Přejela jsem jím po ostatních členech rodiny a skončila jsem u Emmetta. Pohled na něj mě vrátil zpět k pocitům, které jsem měla u hřbitova.

„Takže co ta bitva?“ zeptala jsem se zkuhravým hlasem.

Edward se zhluboka nadechl. „Je to velmi dlouhý příběh.“

„Tak to nějak zkrať,“ vyzvala jsem ho.

„Dobře, budu ti vyprávět, co se stalo po tom, jak tě Aro využil jako návnadu,“ začal. „Ferreirovi se vypravili za tvojí krví a už bylo příliš pozdě, abychom bitvě zabránili. Mnoho z těch prvních rychle zahynulo, protože je Jane ochromila svým talentem. Když jsme to viděli, začali jsme být mnohem opatrnější. Souboje se odehrávaly jeden na jednoho a vždy to byl boj na život a na smrt. Ferreirovi zpočátku vedli, protože každý člen gardy měl nějaký talent, což se o Volturiových říci nedalo.“

Proti své vůli jsem se zamračila. Sice už jsem nebyla pod vlivem Chelsey, ale i tak mě ta doba strávená u Volturiových trochu změnila.

Vyprávění převzala Alice. „Drželi jsme se spíš vzadu a kryli jsme Ferreirovým záda. Samozřejmě jsme se několika bojů museli zúčastnit a nebyly to boje lehké. Pomáhali jsme si.“

„Ty jsi sledovala budoucnost a všechny jsi varovala,“ hádala jsem.

„Tak trochu,“ kývla nesměle.

„Viděla jsi, jak bitva dopadne?“ zeptala jsem se.

„Ne tak docela. Každou chvíli se moje vize měnily. Jediné, co jsem věděla s jistotou bylo to, že nezůstaneme do konce bitvy,“ odpověděla mi.

„Nezůstali jste?“ podivila jsem se.

„Ne, bylo by to příliš nebezpečné,“ odvětila neurčitě Alice.

„Aha.“

„Alice ale nemohla vidět všechno,“ doplnil Edward a mně došlo, co tím myslí. Nemohla vidět Mattovu smrt. Je to vlkodlak. Tedy byl.

Viděla, že umírám já? Zeptala jsem se Edwarda v duchu. Proto jsi poslal Emmetta, aby nás dostal odtamtud?

„Hrozilo vám nebezpečí, že byste mohli být zraněni,“ šeptnul směrem ke mně.

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ namítla jsem.

„Odpověď je ano.“

„Edwarde!“ okřikla jsem ho. Proč jsi mě tam nenechal???

„Nemohl jsem tě nechat umřít,“ vysvětlil mi tiše.

„Ale já chtěla! Chtěla jsem odejít s ním!“

„Tak to ale nemělo být.“

„Ale mělo! Alice to viděla!“ křičela jsem. „Tys to zničil!“

„Zachránil ti život,“ zamumlal Emmett nepřítomně.

„A kdo o něj stojí? Já ho nechci, vem si ho,“ odvětila jsem.

„Je až příliš cenný,“ vydechl zhluboka a já si uvědomila, proč to říká. Kdybych zemřela i já, nic by mu tu nezůstalo. Pochopila jsem, že jsem musela žít. Že pořád musím žít. Pro něj! To zjištění ve mně vyvolalo vlnu pocitů. Našla jsem smysl života.

Edward asi vycítil, že může pokračovat. „Smůla tě pronásledovala i po tom, co jsme vás dostali z pole. Cítili tě a chtěli si pro tebe dojít. Bylo to rozhodnutí vteřiny, takže jsme neměli téměř žádný náskok. Málem jsme to nestihli. Emmett tě vzal, ale jeho jsme tam museli nechat.“

Dobře jsem si všimla, že nevyslovil jeho jméno. Ale Matt mě zachránil. Všemi způsoby, co člověka zachránit lze. Dojel pro mě, zbavil mě pout v mé mysli, osvobodil mou duši a obětoval svůj život, abych mohla žít. Došlo mi, že kdybych se zabila, přišla by jeho oběť vniveč. Promarnila bych šanci, kterou mi dal. Pocítila jsem k němu takový vděk, až se mi do očí nahnaly slzy. Vítr, který najednou proletěl místností, jsem na svém čele pocítila jako jeho poslední pozdrav a požehnání.

Utřela jsem si slzy smutku a kývla jsem směrem k Edwardovi. „A jak to bylo dál?“

„Bitva se částečně chýlila ke konci. Dostali jsme tě do bezpečí. Emmett s tebou zůstal a já jsem se vrátil pro ostatní. Když se zjistilo, že jsi v pořádku, mohli jsme bitvu opustit. Skoro nikdo si toho nevšiml. Jistě, bylo tu určité riziko. Ferreirovi nás mohli za neposlušnost potrestat, ale v tu chvíli na tom nikomu nezáleželo. Věděli jsme, že by nás Alice upozornila.“

Hm. Zajímavé. Ale jedna věc mi stále uniká. Kdy zemřela Rose?

Edward se starostlivě podíval na Emmetta. Ten jako by jeho pohled pochopil a opustil místnost. Kam to jde?

„Věděl, že se na to budeš chtít zeptat, ale nemohl u toho být,“ odpověděl mi Edward na mou němou otázku. „Rose kryla náš ústup. Shromáždili jsme se u tebe a Emmetta, jenomže najednou přišel útok, který jsme nikdo nečekal. Chtěli tebe. Rose byla nejblíž. Zasáhla.“

Oněměla jsem. Rose mě zachránila? Nikdy mě neměla v lásce. A pak za mě položí život. Sakra kolik lidí ještě kvůli mně musí zemřít? Další slzy se draly na povrch. Připravila jsem Emma o jeho lásku svým pitomým lidským životem.

„Jak to, že mě nenávidí?“ zeptala jsem se potichu.

„Emmett?“ vytušil táta, který celou dobu seděl potichu.

Kývla jsem.

„Protože to udělala pro něj. Zachránila tebe, protože věděla, jak moc mu na tobě záleží,“ vysvětlila mi mamka.

Polkla jsem hořkost v puse. Jsem příšerná holka, každýmu nosím jenom smůlu! Musím odsud vypadnout...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Takže Becca se dozvěděla, jak bitva probíhala po tom, co byla s Mattem. Jenomže kvůli tomu ji začaly trápit výčitky, že dva lidé za ni zemřeli. Dokáže se s tím vyrovnat?

Diskuse pro článek Rebecca Black - 35. kapitola: