Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 34. kapitola

21.07.2011 (14:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 2791×

Trp, červe, až dotrpíš

To ticho bylo tak hlučné.

Matt ležel na zemi pode mnou, stále stejně nehybný. Jen jsme nebyli na poli, ale někde v lese. Emmett nás musel oba přemístit sem, aby se nám tam nic nestalo. Ale teď se tam můžu pokojně vrátit a nechat se zabít, protože on už nežije.

Nemělo smysl dál se snažit ho oživit, byl mrtvý. Lehla jsem si k němu a tiše jsem plakala. Nevycházelo z něj vůbec žádné teplo, nehřál, věrohodnější důkaz jsem nemohla dostat. Už tu nebyl.

„Proč? Proč jsi mi to udělal?“ vzlykla jsem mezi pláčem. „Copak už jsem o tebe jednou nepřišla? A zničilo mě to, podruhé už to nezvládnu. Nemůžu bez tebe žít, Matte. Nejde to. Chtěla jsem být silná, přenést se přes to, ale nedokázala jsem to. Pořád jsem na tebe myslela. Slyšíš? Pořád. Já tě miluju. Miluju tě, strašně moc!“

Proč jsem mu to dokázala říct až teď? Proč jsem mlčela a nic z toho, co jsem cítila, jsem mu neřekla? Znovu jsem ho ztratila a už mu nikdy nebudu moct říct, jak moc pro mě znamená!

„Musíme ji dostat odsud!“ křikl někdo.

„Jdou po nás!“ odvětil druhý. „Jsou skoro tu, mají nás!“

„Vem ji!“

„A co on?“

„Není čas, vem ji a utíkej!“

A pak už se se mnou svět zatočil, oči se mi zavřely a bylo černo.

(...)

Ležela jsem v posteli a bylo mi pěkně teplo. Protáhla jsem se a pomalu jsem otevřela oči. Závěsy byly zatažené. Vstala jsem, abych je roztáhla. Do očí mě bodlo slunce a současně s tím se mi vybavily mé vzpomínky.

Rychle jsem závěsy zatáhla a otočila jsem se do pokoje. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to jen nezdálo. Nejistým krokem jsem vyrazila ke dveřím. Dřív, než jsem je ale stihla otevřít, vešel do pokoje táta.

Stačil jeden pohled a byla jsem si jistá, že to nebyl sen. Tátův obličej byl zdrcený, rysy měl ztrhané, z očí se mu vytratil lesk a mládí. I ramena měl svěšená, dokonce vypadal, že sotva stojí na nohou.

Neřekla jsem svou otázku nahlas, ale on pochopil. Nepatrně zakroutil hlavou. V ten moment se mi kolena podlomila, ale on byl u mě a včas mě zachytil. Tiše mě vzal a položil zpět na postel, přikryl mě peřinou a přisedl ke mně. Opatrně mě pohladil po tváři.

Sevřela jsem pevně svoje víčka a snažila se poslední vzpomínku vytlačit z hlavy. To nehybné chladné tělo mé jediné lásky mi ale vyskakovalo před očima jako poslední obraz.

Táta mlčel. Nedokázala jsem si to moc vysvětlit, nebo jsem spíš nevěděla ten správný důvod. Nechce mě rozrušit? Chce být jen tichá podpora? Nebo se stalo ještě něco jiného, co mi zatajuje? Co když zemřel i někdo z nás?

Ta myšlenka zabolela, ale zdaleka ne tolik jako to, co trápilo mou mysl. Bylo mi strašně. Hruď se mi svírala, chtělo se mi zvracet. Připadalo mi, že jsem jen prázdná schránka. Své tělo jsem sice matně cítila, ale nedokázala jsem v tom najít žádnou jistotu, že to přežiju. Měla jsem bojovat, byl to určitý instinkt pro přežití, ale už jsem nechtěla. Už jsem nikdy nechtěla bojovat.

„Všechno bude v pořádku, miláčku,“ řekl pak opatrně táta.

Hlasitě jsem vzlykla. Jak tohle může říct? Jak by něco ještě mohlo být v pořádku, když tu není on? „Je mrtvý!“ křikla jsem.

Táta evidentně hledal vhodná slova. „Tam, kde je teď, je mu dobře. Rozhodně by nechtěl, aby ses trápila.“

„Ty nevíš, co chtěl! Já to taky nevím...“ dodala jsem tiše.

„Moc mu na tobě záleželo. Sama to víš,“ řekl tiše.

Nevím, namítla jsem v duchu. Ale to mě netrápilo. Mnohem víc mi vadilo to, že on nevěděl, jak moc ho miluju a že jsem nikdy nepřestala.

Chvíli bylo ticho.

„Umřel mi pod rukama,“ vzduch jen polechtal mé rty, ale věděla jsem, že to slyšel.

„Zemřel s vědomím, že jsi v pořádku. Nic víc nechtěl.“

„Co?“ hlesla jsem.

„On a Ryan měli zůstat doma. Andie nechtěla, aby se té bitvy účastnili. Ale Alex se s nima domluvil, že jim dá vědět, kdy bitva vypukne. Udělal to za jejími zády. Matt nemusel přijet, ale přijel. Potřeboval se ujistit, že pořád žiješ. Přijel tě zachránit,“ vysvětlil mi.

„Ale za jakou cenu?“ položila jsem řečnickou otázku. Odpověď totiž byla nasnadě. Za cenu vlastního života.

Táta mě mlčky pozoroval. Pak přece jen promluvil: „Ještě si lehni a pokus se vyspat. Ráno ti bude líp.“

Nehádala jsem se s ním, věděla jsem, že nemá pravdu. Zavřela jsem oči a snažila se myslet jen na černotu, která mě obklopovala.

Když jsem se pak znovu probudila, bylo mi ještě hůř. Nejradši bych zůstala v posteli a utopila se ve svých výčitkách, tělo se mnou ale mělo jiné plány. Zakručelo mi v břiše. Hodila jsem přes sebe župan a pomalu jsem se vydala do kuchyně. Stála tam maminka a Edward. Oba mě bedlivě kontrolovali pohledem.

Prošla jsem kolem nich a otevřela ledničku. Vyndala jsem džus. Byla to mechanická akce, kterou jsem dělala vždycky, když jsem do kuchyně přišla.

„Co by sis dala k snídani, zlatíčko?“ zeptala se mě mamka jemně.

Neodpověděla jsem. Neměla jsem chuť ani na mluvení, ani na jedení a už vůbec ne na přítomnost druhých lidí.

Podívala jsem se na terasu. Z ničeho nic se mi do očí nahrnuly slzy. Viděla jsem ho tam. Sledovala jsem svůj přízrak, jak přichází polonahý z hlídky a už z dálky se na mě usmívá. Taky jsem viděla sebe, jak mu vybíhám naproti.

Něžné ruce mě opatrně sevřely. Vykroutila jsem se jim a utekla jsem ven. Tak hrozně mě to bolelo! Neviděla jsem na cestu, po tváři mi začaly téct potoky slz. Nedalo se to už zastavit, potřebovala jsem se z toho vyplakat, konečně vypustit ven všechny ty pocity, které mě zevnitř sžíraly.

To vědomí, že už se nikdy neprobudí, že už ke mně nikdy nepromluví! Že už ho nikdy neuvidím usmívat se, že tu pro mě nebude. Že jsem tu zůstala samojediná na celém světě...

Bloudila jsem lesem. Tváře mi sešlehávaly suché větve, škrábaly mě do krve. Nevšimla jsem si, že pořád běžím. Jako bych tomu mohla utéct... A pak jsem uviděla to místo. Nohy mě sem samy zanesly, jinak bych tu cestu nikdy nenašla. Odhrnula jsem ten keř a ocitla jsem se u naší malé lesní studánky.

Padla jsem na kolena a slzami skrápěla mech. Všechno tu ještě bylo. Ten strom, o který se opíral, to místečko, které miloval. Já jsem tu byla. Ale on už ne...

Les, který jsem vždycky milovala, který mě uklidňoval a tišil moji divokou povahu, už mi nebyl chrámem. Neviděla jsem jiného místa, než kde jsme spolu seděli.

Všechno to tu na mě padalo. Rychle jsem se zvedla a snažila se utéct dřív, než by mě všechny vzpomínky zavalily. Došoupala jsem se až k domu, obývák byl plný. Viděla jsem utrápené obličeje rodiny. Zhrozili se, když mě viděli.

Na pomoc mi přispěchal táta. Jenomže já jsem ho nevnímala, slzy mi stále stékaly po tváři. Přes jejich tenký film jsem zahlédla Emmetta. Myslela jsem, že pohled na toho jediného mi bude náplastí na zničenou duši, ale opak byl pravdou. Už to nebyl můj Emmett. Neměl jiskřičky v očích a poťouchlej výraz. Byl to jen trpící kámen.

Bezděky jsem k němu vztáhla ruku, ale on nezareagoval, byl úplně otupělý. Vypadám takhle taky?

Dny běžely dál, ale já nevěděla, který je zrovna den. A nechtěla jsem to vědět. Utápěla jsem se ve svých depresích a nikdo mi nemohl pomoct.

I když mi v lese bylo zle, byla to aspoň malá útěcha. Vracela jsem se k naší studánce, sedívala jsem tam celé hodiny. Kolikrát mi srdce zabušilo marnou nadějí, když mě lesní ptactvo oklamalo šustěním v křoví, zajásala jsem, že ho slyším přicházet, vyskočila jsem a běžela, ale marně a zase marně...

Pak jsem se vracela a s nářkem rozrývající zbytek po mém srdci jsem házela kamení do vody, aby spadly ke dnu jako moje naděje, že všechno bude zase dobré. Padala jsem na zem, tloukla jsem hlavou o kameny, o které se on opíral, když jsem mu u nohou sedávala.

Den co den jsem tam vyčkávala na západ slunce, krvavé paprsky prosvítily lesní stín, zahořely a pak za obzorem uhasly. Stejně tak i v mé duši zhasnuly poslední svit, že se ještě objeví.

Vyrazila jsem k domovu, když jsem pak zevnitř uslyšela tiché hlasy.

„Pozítří je pohřeb,“ řekla Andie.

„A co tělo?“ zeptal se Ryan.

„Zůstalo tam. Rakev bude prázdná,“ odvětila.

„Panebože,“ vzdychl. „Co řekneme lidem?“

„Že zemřel, když se snažil ochránit cizí lidi v cizině.“

„A co Becca?“

„Co myslíš? Ona to nezvládne. Podívej se na ní, jak trpí. Chodí tu jako tělo bez duše, po tváři jí pořád tečou slzy, ona nežije.“

„Třeba by jí to pomohlo. Mohla by to konečně uzavřít. Musíme jí o tom říct, ať se rozhodne sama,“ odpověděl Ryan.

Neslyšně jsem se vytratila a vlezla jsem do domu druhým vchodem. Takže pohřeb. Prázdná rakev. Nemohu si ho ani naposledy prohlédnout, sama jeho tělo připravit k uložení do země. Bylo to, jako by nikdy neexistoval.

Mamka za mnou přišla večer. Snažila se, vážně, ale nemohla jsem to ocenit. Nedokázala jsem totiž ocenit vůbec nic. Velmi opatrně zavedla téma na ten pohřeb.

„Nepůjdu tam,“ zašeptala jsem zlomeně. „Nedokážu to.“

„To je v pořádku, beruško,“ klidnila mě. „Nikdo ti to nevyčítá. Potřebuješ čas.“

Kolik času přesně? Myslím, že ani na konci věčnosti by mi nebylo lépe. Žádný čas nedokáže zacelit rány, které mi zely v duši.

Ten den zůstal náš dům prázdný. Všichni byli tam, na lapushském hřbitově. Nepřítomně jsem seděla v obýváku. Neuvědomila jsem si, že mi zase tečou slzy po tváři.

„Přestaň plakat,“ slyšela jsem za sebou čísi hlas.

Emmett obešel pohovku a sedl si vedle mě. Nepodíval se na mě, koukal se kamsi do dálky. To bylo poprvé, co na mě promluvil. Nic se na něm ale nezměnilo od té chvíle, co jsem ho viděla naposled. Ty veselé rysy byly pryč. Co ho kruci tak změnilo?

„Nedělám to schválně. To jediné můžu dělat.“

Mlčel. Až po chvíli jsem zase uslyšela ten jeho mrazivý hlas. „Nevzkřísíš ho svými slzami, ani kdyby sis oči vyplakala.“

Na to jsem nedokázala nic říct. Překvapilo mě, že o tom sám začal. „Já vím, že pláč ani nářek už není nic platný, že to musím přijmout a snést, ale je to marné a zbytečné a vše, na co se podívám, se mi protiví.“

„Jsi o tolik moudřejší jak já,“ odvětil monotónně.

Nechápavě jsem pozvedla obočí. „Co se stalo?“

„Je mrtvá.“

I mému dlouho nepoužívanému mozku to nedalo moc práce. Bylo jasné, o kom mluví. Ta největší rána. Rána, která ho zlomila.

„Rosalie...“ zamumlala jsem.

Nekývl, ani jinak nepotvrdil mou domněnku. Jen tam dál seděl a díval se ven. „Ty jediná víš, jak mi je. Trpíš stejně jako já.“

„Ale ty jsi tak silný, to já nedokážu,“ namítla jsem.

„Je nedůstojné muže, aby si počínal jako žena. Musím to skrývat, zazdívat svou bolest a stesk po ní.“

„Emmette...“

Trošku roztál a přitiskl mě k sobě. Jeho hruď se vzdouvala, asi plakal. Po upířím způsobu, nedokáže totiž ronit slzy jako já.

„Musíš jít dál,“ zašeptal mi do ucha.

Mé srdce v ohnivých kleštích se zamlelo. Nejtrpčími slzami jsem kropila jeho tričko. Ano, měla bych jít dál, ale nemohu. Bez něj už to nemá cenu...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Becca se propadla do svých depresí. Dostane se z nich někdy, nebo už nebude mít sílu žít?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 34. kapitola: