Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 31. kapitola

03.07.2011 (17:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2201×

Neodvratitelné zjištění

Becca:

Už je to pár dní, co jsme všichni odjeli z Volterry. Netušila jsem, co se děje, natož proč tak silná rodina upírů utíká ze svého tisíciletého sídla. Jen jsem se domnívala, že existuje jiná rodina upírů, která je chce připravit o moc...

Byla jsem teď Arova pravá ruka. Všude jsem musela být s ním, nikdo se mě nesměl dotknout. On sám se na mě často se zaujetím díval a já jako bych věděla, o čem přemýšlí.

„Jestli se mě pokusíte proměnit, zemřu,“ řekla jsem mu monotónně. „Pak vám budu k ničemu.“

„Neměj strach, bojovná Rebecco, vím moc dobře, co s tebou budu dělat,“ odvětil klidně. Už se mě ani nesnažil živit falešnými řečmi. Nedivím se. Byl tvrdý. Ale co, to já s ním rozehrála tu nejodvážnější hru. Já, člověk, s nejmocnějším upírem světa...

Jo, konečně jsem si to musela připustit. Bylo nadmíru jasné, že jsem byla člověk. Ubohý, bezmocný a příliš křehký člověk. Chyba v systému. Jediná nefunkční součástka jinak dokonalé rodiny. Hříčka přírody. Kdybych totiž podědila alespoň něco od svých nadpřirozených rodičů, dávno už bych se přeměnila. Přítomnost tolika upírů by ze mě udělala tvora, který by je chtěl všechny zabít. Ale ono to nešlo. Jen díky svému daru jsem pořád ještě naživu. Kdyby Aro zjistil, že jsem jen člověk, dávno už by mě přeměnil.

Všechno to vlastně bylo jako jeden příliš dlouhý zlý sen. Věděla jsem, že na konci se neprobudím. Na konci totiž zemřu. Jsem jen Arova figurka, kterou se pokusí vyřadit krále. Šach mat.

Jenomže i přes to všechno jsem se nebála. Dokonce jsem ani k volterrské gardě necítila nenávist, ba možná naopak...

Zimou jsem se otřásla. Sice jsme právě byli na půli cesty do Jižní Ameriky, slunce svítilo, jenže já měla husí kůži. Věčně mi byla zima. Nosila jsem tři bundy, i když ostatní mohli být jen v tričku. Nenávidím zimu. Tohle mě vždycky donutilo vzpomenout si na něj. Protože jen kvůli tomu, že mě opustil, jsem se stala takhle háklivou. Zvykla jsem si na teplo, které mi dával on. A teď, tisíce mil od domova, jsem stále umírala na chlad.

Už mě to vzpomínání nebolelo. Připadalo mi, jako bych se na svou minulost dívala přes nějakou záclonu. Nebo možná spíš jako očima někoho jiného. Jako by v tom nebyly žádné city...

Felix do mě drknul, abych se soustředila na cestu. Unaveně jsem pokývla a upřela jsem oči daleko na obzor. Ještě pár dní a ocitneme se na místě, kde budeme po zbytek času do bitvy trénovat boj. Místo osudné bitvy je zatím neznámé, protože nemáme způsob, jak je sledovat stejně jako oni nemohou díky Lintonovi. O tom mi nedávno vyprávěl Aro.

„Tak jaké dary jste si na tu bitvu připravili?“ vyptávala jsem se. Arova tvář se zachmuřila. „No tak, mně to můžete říct. Stejně mě nakonec zabiješ.“

„Linton zaštiťuje nás pach a některé mentální činnosti. A Zeta se stará o to, abychom na světě našli každého, kdo vysloví nahlas naše jméno. Patrick dokáže-“

„Moment,“ skočila jsem mu do řeči a ukázala jsem na něj. „To jako chceš říct, že máte monopol na vlastní jméno?“

„I tak se to dá říct,“ ušklíbl se a já jsem na okamžik zatajila dech, protože to vypadalo, že se jeho mramorová pokožka roztrhne.

„Tak dál. Co umí Patrick?“ pobídla jsem ho.

„Má jisté útočné schopnosti. Falk dokáže mluvit se zvířaty, i to se může hodit -“

„M-m-mluvit se zvířaty?“ zasekla jsem se.

„Ano, čemu se pořád divíš, překvapená Rebecco?“

„Já nevím. Je tu až moc nadpřirozených věcí.“

„Vítej ve světě upírů,“ zasmál se.

Odfrkla jsem si a dál už jsem se ho neptala.

Dny plynuly.

Dorazili jsme do pralesů Jižní Ameriky. Aro tady věděl o nějakém místě, kde můžeme nerušeně trénovat. Kdybych si nepřipadala, jako že to nejsem já, asi bych ocenila, jak krásné to tu je. Všechny ty stromy, co pamatují tisíc let historie Země, exotická zvířata a tajemná Amazonka... Teď jsem si to ale na zádech Aleca v té rychlosti moc užít nedokázala.

Po pár hodinách se celá skupina zastavila. Bylo to místo obkroužené vysokými skalami, jen z jedné strany se výhrůžně vlnila široká řeka. To místo samo o sobě bylo dokonalé. Kdybych nevěděla, že se tu za chvíli budou trhat části upířích těl, řekla bych dokonce, že je to poklidná louka.

Aro s Renatou, Marcus, Caius a já jsme se přesunuli na severní okraj louky, kde byla skála vykotlaná a poskytovala tak chráněné útočiště. Posadila jsem se Arovi k nohám a povzdychla si na tvrdým posezením, se kterým jsem se tu setkala.

Zbytek naší volterrské gardy se před námi postavil ve volném půlkruhu vyčkávaje na Arův rozkaz.

„Můžete začít,“ pokynul jim Aro rukou. „Felixi, Marcello.“

Ostatní poodstoupili, veprostřed zůstali jen dva zmínění. Chvíli jen stáli a dívali se na sebe. Pak se Felix pohnul a já ho viděla jen jako rozmazanou čáru do doby, než zmizel. Moje lidské oči ho prostě nestihly zachytit. Pak jsem jen viděla ohňovou kouli, která se mihla místem, kde před chvílí stál. To byl totiž Marcellin dar – vytvářela ohňové koule, kterými mohla pohybovat. Pak se vše zase rozmazalo. Po další půl minutě stál Felix za Marcellou a držel jí ruce pod krkem. Myslel, že vyhrál. Jenomže ona se mu vykroutila a svým plamenným umem ho odstrčila.

„Stačí!“ křikl Aro a Felix a Marcella se postavili na svá původní místa. Aro ukázal rukou vpravo, čímž uznal Marcellu jako vítězku tohoto souboje. Felix vztekle zavrčel. Aro si toho nevšímal a vyzval další dva k souboji.

Takhle to šlo celé hodiny, Aro dvojice různě střídal a měnil. Já jsem začala hned u třetího boje klimbat a pak už o sobě nevím. Asi jsem usnula. Když jsem se pak probudila, byla mi děsná zima. Ležela jsem Lintonovi v náručí.

„No, dobré ráno,“ usmál se na mě svým vysokým hlasem a zamrkal dlouhými řasami.

Protáhla jsem se. „Kolik je?“

Pomohl mi posadit se, ale stále mě držel. „Půl jedenácté. Část gardy odjela na lov. Mám se o tebe postarat."

Zasmála jsem se. „A víš, že se tě jedním dotekem zbavím, že jo?“ No, neměla jsem to v úmyslu.

„Jo, vím to. Ale ty bys zase měla vědět, že tu na tebe nejsem sám. A že daleko neutečeš.“

„To bys koukal,“ blufovala jsem.

„Chceš to vyzkoušet?“ ušklíbl se a vyplázl na mě jazyk.

„To by tě Aro nepochválil,“ usmála jsem se.

„Pche,“ odfrkl si. „Tak ukaž, co umíš, krásko.“

„Tohle jsi opravdu neměl říkat,“ mrkla jsem na něj laškovně, dotkla jsem se jeho ruky a soustředila se na to, že ho chci poslat do bezvědomí. Čtvrt vteřiny a jeho sevření povolilo. Věděla jsem, že ho to zdrží na deset, maximálně patnáct minut. Ale já nechtěla utéct. Jen si se mnou neměl hrát. Chtěla jsem ho trochu pozlobit.

Pár minut jsem se na jeho klidnou usměvavou tvář dívala. Zase jsem si vzpomněla na mého vlčka. Jak jsem se na něj ve spánku taky dívala... Na tohle nesmíš myslet, Becco, nadávala jsem si.

Když už se blížila desátá minuta, pomalu jsem se ztratila. Přešla jsem louku na východní okraj a schovala se mezi skalami. Samozřejmě, že ucítí můj pach hned, jak se probudí, a že za dvě vteřiny bude u mě. Ale ty dvě vteřiny strachu, že se o mě nedokázal postarat, mi budou stát za to.

Tři minuty uběhly a já zaregistrovala drobný pohyb na místě, kde jsme předtím seděli. Slyšela jsem slabě slova, která říkal. Bylo to něco jako: „Kde je? Kam zmizela?“ Zuřivě se rozhlížel po okolí a pak asi ucítil mou stopu.

„Becco!“ křikl, když mě našel.

„Trvalo ti to dýl, než jsem čekala. Celou půl minutu,“ zasmála jsem se.

„To tedy nebylo vtipné,“ zavrčel na mě.

„Přestaň na mě vrčet.“

V ten okamžik se jeho tvář roztáhla do úsměvu. „Jsi dobrá.“

Pozvedla jsem obočí. „A na to jsi přišel až teď?“

Pokrčil rameny, hodil si mě na záda a za vteřinu jsme byli na původním místě. Položil mě na kámen. „Vydržíš tady dvě minuty?“

Šibalsky jsem se zasmála. „Nech se překvapit.“

Změřil si mě pohledem a pak se otočil a byl pryč. Napadlo mě, že bych mu mohla něco provést, už jenom proto, že se mi líbilo, jak se zlobí. To, jak krčí nos a krabatí čelo... Musela jsem se zasněně usmát.

A pak mě něco napadlo. Namířila jsem si to západním směrem přímo k té řece. Neváhala jsem dlouho. Sundala jsem si boty a dvě mikiny a sestoupila jsem do řeky. I přes horké počasí venku mi připadala ledová. Začala jsem máchat rukama a snažila jsem se dostat na druhou stranu. Blízko u břehu byla řeka velmi klidná, jenže pak jsem se dostala do středu řeky, kde byl silný proud. Zrychlila jsem, chtěla jsem ho přeplavat, ale voda mě unášela dál a já se sotva hýbala.

Začala jsem si říkat, že to možná nebyl tak dobrý nápad. Vlézt do silné řeky jen proto, aby mi pak Linton musel půjčit svoji košili a já ho mohla vidět bez trička, mi za to asi nemělo stát. Jenomže to jsem nevěděla, co za okamžik spatřím. Byl to zlomek vteřiny, když se nad hladinou objevily dvě velké žlutozelené oči. Nemusela jsem být zrovna zoolog, abych poznala, že to byl krokodýl.

Kašlala jsem na nějaký strach a radši přidala v tempu. Druhý břeh nebyl až tak daleko, jen deset patnáct metrů...

Teď už jsem se vážně snažila. Slyšela jsem za sebou šplouchání vody a to mě docela vykolejilo. Věděla jsem, že čeření vody jeho pozornost jen přitáhne, ale neměla jsem na výběr. Ponořila jsem se pod hladinu a natáhla jsem ruce víc dopředu.

Ještě deset temp a dosáhnu na břeh. Rebecco, Rebecco, pohni, dělej, snaž se! Křičela jsem na sebe v duchu. Osm. Už je to jen kousek. Škubla jsem hlavou a nic za mnou nebylo, přesto jsem nepolevila. Pět, čtyři, tři. No tak, už tam skoro jsi. Pospíšila jsem si a vyšplhala se na břeh. Byla jsem splavená a udýchaná, takže jsem se po čtyřech doplazila pár metrů od břehu a svalila se do trávy.

Zhluboka jsem dýchala. Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit zdolaného nebezpečí. Skoro jsem se i usmála.

„Becco!“ ozvalo se odněkud a já zprudka otevřela oči.

V ten moment už se všechno kolem mě rozmazalo a v ten stejný moment jsem ucítila bolest na levé noze.

Zastavili jsme se. Omámeně jsem otevřela oči. Linton se skláněl nade mnou a zíral na mou nohu. Zvedla jsem se na loktech a podívala se stejným směrem.

„Oh, kruci,“ zaklela jsem a pak se na něj opatrně podívala. Duhovky měl rozostřené, čichal mou krev stékající z hlubší rány na noze. „Ne!“ křikla jsem na něj a přikryla si rukou tu ránu. „Podívej se na mě. Lintone, podívej se na mě!“

Jen stěží odtrhl oči od té rány.

„Musíš se soustředit. Co se stalo?“ ptala jsem se ho, abych odvedla pozornost od návnady čerstvé krve.

Očima střelil zase k té ráně. „Ležela jsi tam… ten krokodýl -“ další pohled stranou „- vylezl na břeh, chtěl tě...“

Tak odtud ta rána. Linton mě vytáhl krokodýlu přímo z tlamy. „Lintone, je mi zima.“

Neposlouchal mě. Moje krev ho příliš rozptylovala. Velmi opatrně sáhl svou ledovou rukou na tu mou. Sundal ji z té rány a přičichl ke krvi, která na mé ruce zůstala.

„Tohle nesmíš,“ zašeptala jsem a snažila vytrhnout svou ruku z jeho sevření.

On ji ale držel příliš pevně. A pak si mou ruku přitáhl blíž a olízl mi dlaň, která byla pokryta krví. Věděla jsem, že teď už jen těžko odolá volání mé krve, ale bylo mi to jedno. Dala bych mu vypít svou krev, jen aby byl šťastný... Co na tom, že já nikdy nechtěla být upírem.

Možná díky tomu zafungoval reflex sebezáchovy. Odtáhla jsem tu zraněnou nohu co nejdál od něj a vrhla jsem se na jeho rty. Podle všeho totiž existovaly jen dvě věci, které upír chce nejvíc – krev a touhu...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Becca se snaží odlákat pozornost Lintona - povede se jí to ale? A co když se vrátí zbytek gardy z lovu?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 31. kapitola: