Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 30. kapitola

30.06.2011 (18:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3219×

Jake:

Zaparkoval jsem přímo za značkou zákaz parkování a pomohl jsem Nessie z auta. Chytil jsem ji za ruku a vydali jsme se směrem k náměstí. Ani jeden z nás neměl valnou představu o tom, jak se do sídla Volturiových dostat, ale doufali jsme, že přítomnost vlkodlaka a poloupírky je sama vyprovokuje k akci.

Na náměstí bylo rušno. Bylo pár týdnů před prázdninami, tak se nebylo co divit. Obešli jsme celé náměstí a byli jsme pořádně ostražití, aby nás jejich případný útok nepřekvapil. Jenomže potulovali jsme se tu už půl druhé hodiny a po černých kápích se slehla zem.

„Jaku, mně se to nezdá,“ zatahala mě Nessie za ruku.

Zakroutil jsem hlavou a dál jsem očima pročesával okolí. Napadlo mě, že možná je ještě moc světla na to, abychom je našli. Třeba vychází až za noci. Budeme tedy muset ještě pár hodin počkat.

Zasedli jsme do menší kavárničky na severním okraji náměstí a sledovali jsme, jak se Volterra pomalu zahaluje do tmy. Až kolem deváté, kdy už byla opravdová tma, jsme zaplatili a znovu jsme křižovali náměstí.

Došli jsme až k jedné postranní uličce, když jsem kolem sebe uslyšel zasvištět vzduch. Stiskl jsem Nessie pevněji a přitlačil ji ke stěně, abych se před ní nakrčil v obranné pozici. Po pár vteřinách se před námi objevil malý podsaditý upír.

„Co tady chcete?“ zeptal se svým zvonivým hlasem.

„Mluvit s Volturiovými,“ odvětil jsem.

„Co jim chcete?“

„Do toho ti nic není,“ zavrčel jsem.

„Pak tedy…“ Nakročil se a chtěl zmizet.

„Hej! Můžeš nám s nimi domluvit schůzku?“ křikl jsem na něj.

Pokrčil rameny. „Možná,“ řekl a už byl pryč.

Nessie mě od sebe odstrčila. „To bylo tedy divné.“

Kývl jsem. „To tedy.“

Chtěli jsme se vypařit, když se mě dotkla ledová ruka. Instinktivně jsem ji sevřel pevněji a přirazil jsem ji ke zdi. Moje ruka našla neomylně její krk a zvedla za něj postavu do vzduchu.

„Pusť mě,“ zavrčela ta blonďatá upírka. „Nechci ti ublížit.“

„A co tedy chceš?“ zeptal jsem se, ale ruce jsem z ní nespouštěl, i když už mi ruce tím ledem mrzly.

„Nejdřív mě pusť,“ zašeptala.

Nessie mě zaprosila, abych ji pustil. Povolil jsem tedy a schoval jsem Nessie za sebe. Upírka si třela krk, i když ji to nemohlo bolet. Pak řekla: „Volturiovi tu nejsou.“

„Nejsou?“ vyklonila se zpoza mě Nessie.

„Před pár dny odjeli. Všichni. A teď se sem sjíždějí nomádi z celého světa, aby dobyli Volterru, dokud jsou pryč,“ vysvětlila nám.

Zklamaně jsem se podíval na Nessie. Co budeme dělat teď? Volturiovi byli naše poslední naděje. Jiný způsob, jak najít naši Rebeccu.

„Ty víš, kam jeli, že?“

„To neví nikdo. Ale proslýchá se, že se jeli někam připravovat na velkou bitvu.“

Chtěl jsem odejít, tady už jsme byli hotovi, ale Nessie se na tu blondýnu ještě otočila. „Nevíš, jestli s nimi nebyla tmavovlasá dívka? Člověk?“

„To nevím. Jen Arthur povídal, že si přivedli nějakou novou talentovanou. Prý je potomkem jedné rodiny, která je velmi silná, té, která je jednou málem porazila,“ vzpomínala.

„Nejmenovala se ta rodina Cullenova?“ dychtila Nessie.

Upírka chvíli přemýšlela. „To je možné, i když mám dojem, že ta dívka se jmenovala jinak.“

„Blacková,“ zašeptal jsem, protože mi to najednou došlo.

„Jak to víte?“ nechápala.

„Protože je to naše dcera,“ hlesl jsem.

Upírka zatajila dech. „Pak ty,“ ukázala na Nessie, „ty musíš být ta slavná Renesmé.“

Nessie jen nesměle kývla. Chvíli bylo ticho. „Děkujeme ti za informace.“

Blondýna kývla a než jsem jí stihl říct, aby se na příští měsíc schovala někam hodně daleko, byla pryč.

Nessie mě objala kolem pasu. V hlavě mi to šrotovalo. Takže Volturiovi ji mají. Drží naši malou holčičku jako rukojmí. Máme naději, že stále žije. Teď nám ale zbývá jen jediná možnost. Musíme se zapojit do té bitvy a vyhrát ji. Musíme získat zpátky Rebeccu.

Podíval jsem se na hodinky a zděsil jsem se.

„Kruci,“ zaklel jsem.

„Co je?“

„Za osmnáct hodin musíme být v Riu,“ povzdechl jsem si. Ztratili jsme tolik času čekáním na tmu, že už to teď sotva stihneme. „Pojď, musíme si pospíšit.“

Byla tma, takže jsme se nezabývali tím, jestli nás někdo uvidí, a jak nejrychleji jsme dovedli, běželi jsme k autu. Sotva jsme za sebou zavřeli dveře, už jsem sešlapoval pedál a vyjížděli jsme.

Jel jsem asi stejně rychle, jako když jsme spěchali do Volterry. Nessie volala dopředu na letiště, aby zajistila letenky. Právě se už asi deset minut italsky rozčilovala do telefonu.

„Můžeš klidně zpomalit,“ zašeptala, když hovor ukončila.

Pozvedl jsem obočí.

„Letadlo letí až za osm hodin.“

„Cože? To nemůžeme nikdy stihnout!“ vykřikl jsem.

„Já vím,“ vzdechla a pohladila mě po tváři.

Vztekle jsem bouchl do volantu. Co ještě se může pokazit?

Andie:

„Prosím, připoutejte se, letadlo přistane za deset minut,“ ohlásila nám letuška a já jsem si zapnula pás. Pak jsem připoutala i Alexe, který spal na vedlejším sedadle. Bylo dobře, že si trochu odpočine, alespoň se na čas zbaví všech těch starostí.

Mně se trochu ulevilo. Ryan nakonec zůstal doma, hlavně asi kvůli Alexovi, který s ním vedl dlouhý rozhovor. Bylo to dobře, zbláznila bych se, kdyby se i jen mihnul kolem bitevního pole. Musela bych hlídat pořád jeho a Alexe. Snáz by nás rozdělili.

Otočila jsem se dozadu na Luka. Můj bráška se zamyšleně a bolestně koukal z okna. Bylo mi jasné, kde je se svými myšlenkami. U jeho Lindsey. Nakonec jsme i ji přemluvili, aby zůstala ve Forks. Luke ji ještě neznal, když se dostal do křížku s Ferreirovými, a proto nechtěl, aby se toho účastnila. Měla doma pohlídat děti.

Letadlo škrtlo o ranvej a Alex vyděšeně otevřel oči.

„Ššš, jenom jsme přistáli,“ uklidnila jsem ho, když nechápavě sledoval, co se děje.

Kývl, narovnal se na sedačce, zaklonil hlavu a schoval své zářivé modré oči pod tmavá víčka. Těžce vydechl a pak mě chytil za ruku.

Vyvalili jsme se z letadla a rovnou jsme se vydali na odlehlé parkoviště, které zažehlo mé vlastní vzpomínky. Sem mě kdysi táta odvezl, když jsme s Bellou utekli od Ferreirových. Tady jsem čekala na zprávu, jestli Bella přežila. Tady jsem umírala strachy, protože jsem u sebe neměla Alexe.

Edward a Bella se vypravili do přístavu, aby pronajali loď, zatímco my jsme čekali. Bylo teprve pět, naši měli ještě půl hodiny.

Všichni nervózně postávali ve stínu a nikdo ani nedutal. Já jsem pořád musela kontrolovat hodinky, podupávala jsem si nohama, a co chvíli jsem se dívala k vchodu, jestli už je neuvidím vycházet.

Půl šestá odbila.

„Musíme jet,“ řekl Edward do ticha.

„Ne, ještě tu nejsou,“ odvětila jsem.

„Už nemůžeme čekat.“

„Ještě půl hodiny, oni přijedou,“ hádala jsem se.

„Můžeme přece ještě chvíli počkat,“ zastal se mě Alex, za což jsem mu byla vděčná.

Edward zavrčel. Bella ho pohladila po paži, ale on jen nevrle odvrátil oči. Nervozita stoupala každou novou minutou. To čekání bylo k nesnesení.

Zkontrolovala jsem mobil. Žádná nová zpráva. A za pět minut šest.

„Je čas,“ zašeptala Bella, když se vteřinová ručička na jejích hodinkách dotkla dvanáctky.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Oni nás v tom vážně nechali. Nepřijedou. Rozzlobeně jsem popadla batoh a vyrazila jsem do přístavu.

Alex mě doběhl a chytil mě za ruku. Naštvaně jsem se po něm otočila, i když jsem věděla, že on za to nemůže. Proto jsem se na něj pak pokusila usmát, což se mi nakonec nějak povedlo.

Loď už čekala připravená. Seskočila jsem na palubu a sedla jsem si na záď. Ostatní z rodiny se rozmístili po lodi a po pár minutách příprav se loď odrazila od břehu a vyrazila na širé moře. Nepřemýšlela jsem nad tím, co se stane. Ještě jsem nedospěla do stádia, kdy bych řešila, co se stane, pokud zemřu. Možná jsem věděla, že Ryan se o sebe a Lily dokáže postarat. To pro mě bylo nejdůležitější.

Alex mě nechal být. Nevím jak, ale vždycky dokázal vycítit, že potřebuju být sama. Když jsem se dostatečně uvolnila, šla jsem se podívat ke kormidlu a na příď. Všichni byli seskupení po dvojičkách a snažili se užít si posledních pár svobodných chvil. Alex byl u Luka, evidentně se snažil přivést ho na jiné myšlenky.

I když jsem věděla, že tohle mohou být poslední chvíle mého života, přesto jsem na tom všem viděla něco pozitivního. Tak za prvé, konečně se setkáme s Carlislem a Esmé. To byla vidina setkání tak šťastného, že ani prostředí, ve kterém se mělo odehrát, to nemohlo pokazit. Mimo to se i zbavíme strachu, který provázel naše životy. Všechno se rozhodne, bude konečně po všem. A s největší pravděpodobností budou obě moje děti dál žít. To se dá považovat jako výhra, i když boj nedopadne v náš prospěch.

Míjely hodiny, ale moře bylo pořád stejné. Nikde náznak nějakého cíle. Podívala jsem se na hodinky. Za deset minut deset. No ještě tak hodinka a jsme tam. Uvědomila jsem si, jak málo času nám zbývá. Došla jsem za Alexem a Lukem a sedla si k nim. Přitáhla jsem si Alexovu ruku a propletla jsem si s ním prsty. Neušel mi Lukův pohled, a tak jsem i jeho hned chytila za ruku.

„Dobře to dopadne,“ zašeptala jsem k nim a usmála jsem se.

Alex sklopil oči, jako by v té větě slyšel něco jiného. Nechápala jsem tuhle jeho reakci a nebýt tu Luke, dožadovala bych se vysvětlení.

Zaslechla jsem, jak se Edward s Jasperem baví o různých strategiích, které bychom mohli použít. Bylo to moc složité, a tak jsem se po pár minutách přestala snažit to pochopit. Zadívala jsem se místo toho do dáli a spatřila jsem dvojici ostrovů. Byli jsme blízko.

Přemýšlela jsem, jak to Ferreirovi udělají. Přivléknou nás stejně jako tenkrát, když jsme jeli zachránit Luka? Nebo vše proběhne v klidu?

Odpovědi jsme měla dostat záhy. Loď narazí na břeh asi tak za dvě minuty. Otočila jsem se na Alexe a v tu chvíli mi bylo jedno, že je vedle nás Luke, který tu svou drahou nemá. Byla jsem sobecká. Objala jsem Alexe a políbila jsem ho. Vášnivě, jako by to bylo naposled. To jsem si ale nepřipouštěla.

Loď se zastavila a my jsme vyskočili na pláž. Úzkostlivě jsem se rozhlédla. Nikde nebylo po nikom ani stopy. Pohlédla jsem na pravou stranu pláže. V jednu chvíli tam nic nebylo a pak z ničeho nic se přímo před námi rozprostřela skupina dvaceti upírů. Obklíčili nás ze všech stran. Další vylezli z moře a jiní z lesa u pláže.

„Dali jste si na čas,“ řekl jeden z nich a pak pokývl hlavou, aby nám ukázal, že ho máme následovat.

Zavedli nás ke vchodu, který jsem znala. Všichni jsme běželi upíří rychlostí chodbami, které měly průhledné stěny, za kterými jsme mohli pozorovat noční mořský život. Nemohli jsme skončit jinde než ve velké místnosti. Na protější straně stála dvě mohutná bílá křesla a za nimi se přes celou dlouhou stěnu rozprostírala obrovská fotka. Stála na ní malá skupinka lidí. Podél místnosti byly židle, na kterých sedělo několik upírů. Přímo uprostřed sálu byl v podlaze skleněný kruhový otvor.

A pak jsem uviděla je. Za těmi křesly, na kterých seděli Ricardo a Joaquim, vůdci ferreirské skupiny, stáli Carlisle a Esmé. Vidět je, to bylo jako by se nic z toho nestalo. Jako by neuběhlo skoro dvacet let. Carlislův laskavý a lidský úsměv, jeho vlasy, které zářily jako ranní slunce, a Esmé se svými dolíčky na kamenných tvářích. Užasle jsem vydechla: „Carlisle... Esmé...“ I ostatní členové rodiny si vydechli, že se jim nic nestalo. Pohlédla jsem na Edwarda, v jehož tváři se mísilo tisíc pocitů. Byl šťastný, že se opět shledal se svým otcem.

Dveře se těžce zavřely a z křesel se zvedl Ricardo a Joaquim. Naprosto nic se nezměnilo. Ale upíři se přece nemění, na to bych neměla zapomínat. Ricardo měl snědou kůži a tmavé vlasy, oči měl rudé, byl vysoký a statný. Joaquim vypadal téměř jako on, jen byl menší a v jeho očích bylo více laskavosti, než kolik bych od tajemného vládce tajného spolku čekala. Úplně stejné pocity, jako jsem měla tenkrát.

„Tak vás tady vítám,“ začal Ricardo, ale já se sotva dokázala soustředit na něho, protože jsem nedokázala odvrátit pohled od Carlisla a Esmé. „Alice, Jaspere, Andie, Alexi, Bello, Edwarde, Luku, Rosalie, Emmette.“ Pozdravil nás všechny a pak se zarazil. „Ale zdá se mi, že tu nevidím některé tváře. Tvého otce a matku, tvého syna a dceru a dokonce ani tvou sestru,“ obrátil se na mě. „A tvůj bratr Luke zde taky nemá družku a syna.“

„Do mých dětí ti nic není,“ zavrčela jsem prudce. „Tohle se jich netýká. Ani jich, ani Lukovy přítelkyně a jejich syna. Začalo to mezi námi a tak to taky skončí.“

„Úmluva zněla jasně. Vy všichni se postavíte na naši stranu,“ namítl Ricardo.

„Jenže v době té úmluvy ještě nikdo z nich nebyl na světě,“ vložil se do toho Edward.

„Pakliže se do toho mohu vložit,“ promluvil Carlisle a jeho slova působila jako balzám na naši duši, „doslova se tenkrát řeklo vy, Cullenovi. Takže ani Andie a její druh, ani Renesmé a Jacob, natož jejich děti, nebyli do té úmluvy zahrnuti. A přesto přijeli.“

„Carlisle, nebudeme se tady chytat za slova,“ řekl Joaquim smířlivě. „Měli přijet všichni, kdo patří k vaší rodině. Berete se přece celkově jako Cullenovi.“

„Ale jsou tak mladí!“ vykřikla jsem zoufale. „Ještě nepoznali život.“

„To není omluva. A už vůbec ne pro tvoje rodiče,“ namítl Ricardo.

„Oni přijedou!“ vložil se do toho Emm.

„Ale proč nepřijeli s vámi? A kdy jako hodlají dorazit?“ rozčílil se Ricardo.

„Měli nějaké potíže,“ zastal se jich nakonec Edward. „Dorazí, jakmile to bude možné.“

„Termín byl do dnešní půlnoci. Je jedenáct. Jestli do hodiny nepřijedou, budeme muset přistoupit k nějakému účinnějšímu prostředku,“ odvětil.

Edward mohutně zavrčel. Samozřejmě, viděl ten jeho prostředek v jeho hlavě. Dlaně se mu zatínaly v pěsti. Mohla jsem se jen dohadovat, co Edwarda tak rozčílilo.

„Takže jestli tohle nechceš, radši zařiď, ať tu včas jsou,“ usmál se pošklebně Ricardo.

Edward sáhnul do kapsy pro mobil. Pak ale najednou zvedl hlavu a znovu zavrčel. Tyhle jejich jednostranné konverzace byly tak protivné!

„Alfonsinho, vem tady našeho přítele do jeskyně,“ přikázal Ricardo, Edward políbil Bellu na čelo a odešel.

„Kam jde?“ ptala se Bella nepříčetně.

„Zavolat vaší dceři. Signál je tady rušen,“ odvětil. Pak se otočil na Carlisla. „Myslím, že můžeme tuhle schůzku ukončit. Teď už je můžeš odvést do pokojů, které jsme pro vás připravili.“

Carlisle kývl, vzal Esmé za ruku a vyrazil k nám. Všichni jsme je okamžitě objali, jen Luke zůstal stát opodál. Cítil pořád vinu za to, co se stalo. Carlisle se na něj přívětivě usmál a pak ho taky objal.

Odešli jsme společně do jednoho křídla podmořského komplexu, kde byly pokoje jen pro naši rodinu. Stejně jsme se ale teď naskládali do jednoho pokoje a po těch prvních otázkách, jak jsme se všichni měli, jsme začali vyzvídat, co všechno mají ferreirští v plánu.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Carlisle a Esmé se nám vracejí do děje. Připravují ostatní na bitvu, ale co Becca?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 30. kapitola: