Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 27. kapitola

22.06.2011 (19:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2622×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Ruku ti nedám

Cesta byla dlouhá a náročná, takže když jsme se po třiceti hodinách konečně dostali na hotel, všichni jsme vytuhli. Pokoje byly po čtyřech a protože většina holek se ode mě distancovala, skončila jsem nakonec s dvěma mladšími holkami a s jednou holčinou z našeho ročníku, se kterou jsem se nikdy nebavila. Představila se mi jako Michelle a byla tak ukecaná, že po pár hodinách se jí podařilo rozmluvit i mě.

Prvních pár dní jsme jezdili jen po městech, zaplaceny jsme měli nějaké prohlídky. Evropská architektura mě nadchla. Myslím tu původní, byla tak jiná než ta naše. Bavilo mě to a spousta věcí mě zaujala, takže jsem si napsala nějaké poznámky a těšila jsem se, jak si o tom doma zjistím víc. Taky jsem si tady nepřipadala tak sama. Michelle do mě pořád něco hustila a obstarávala všechny hovory.

První půlka pobytu byla pomalu za námi a já si čím dál víc uvědomovala, že odsud domů nechci. Přesunuli jsme se na jih do Alp, kde jsme měli navštívit nějaké přírodní památky. Přestože byl konec května, byla tu docela zima. Všichni si vystačili s mikinou, ale já byla zachumlaná do tlusté bundy. Na zimu jsem byla poslední dobou náchylná než kdy dřív.

Náš horský hotel jsem si zamilovala. Z pokoje jsme měly výhled na úžasné skalní převisy, strmé stěny a nehostinná vřesoviště. Večer jsem si vždycky sedla na okna a dívala jsem se do potemněné krajiny. Ty mladší holky od nás z pokoje odešly dolů do společenské místnosti, kde se hrály všemožné hry, a se mnou tu zůstala jen Michelle.

„Co tam pořád vyhlížíš?“ zeptala se.

„Nevím, líbí se mi ta divoká krajina,“ pokrčila jsem rameny.

„Prý jsi taky bývala celkem divoká...“

„Jo, bývala. A nejenom to. Taky zlá a egoistická,“ připustila jsem a postupně jsem si uvědomovala všechny svoje chyby. Jako bych najednou svůj život pozorovala očima někoho jiného. „Ale každé zlo je nakonec přemoženo.“

„Spíš jsi pěkně vyměkla,“ podotkla a namalovala své rty zářivou rudou rtěnkou.

Chvíli jsem mlčela a nechala se opanovat myšlenkami, které mi vířily hlavou. „Naopak. Konečně jsem pochopila. Díky tobě.“

„Mně?“ zopakovala nechápavě, promnula si rty a usmála se na sebe do zrcadla.

„Jo, jsi totiž úplně stejná, jako jsem bývala já. Vidím chyby, které děláš, a uvědomuju si, že jsem dělala stejné. Tahle cesta ale vede do pekel,“ odvětila jsem a porozuměla jsem pravdivosti svých slov. Kdybych tak nevyváděla, neměla bych rozbitou celou rodinu a vztah. Po těle mi přeběhla husí kůže.

„Takže teď jsi jako hodná holka?“ odfrkla posměšně.

„Ne, to už nebudu nikdy. Ale ty ještě můžeš být, když přestaneš včas.“

„Já ale nechci být hodná holka. Hodné holky se dostanou do nebe, ale ty zlobivé nepřijdou do pekla, nýbrž tam, kam chtějí,“ odvětila sebevědomě a já se v ní poznávala. Upravila si vlasy, podívala se na mě a s ahoj odešla pryč.

„Jo, dostat se do pekla, to by bylo pořád lepší než dostat se do rukou Volturiovým, ať už jsou, kdo jsou,“ zašeptala jsem si pro sebe a dál jsem zírala z okna.

Venku se nízké kleče klátily ve větru. Najednou zazvonil telefon a já málem vyskočila z kůže. Hluboce jsem si oddychla a pak jsem došla k posteli, na které můj telefon ležel. Podívala jsem se na to, kdo mi volá. Teta Alice.

„Ahoj Alice, ne, nešla jsem na tu párty dole, protože nemám chuť,“ odpověděla jsem jí automaticky. Někdo mě takhle kontroloval každý den.

„Jsi v pořádku, Becco?“ ozvalo se místo pozdravu.

„Nic mi není,“ odvětila jsem. „Proč?“

„Já tě nevidím,“ vysvětlila mi zoufale. „Myslíme si... no, že by ses mohla v nejbližších dnech proměnit.“

„Proměnit?“ hlasitě jsem polkla při té představě.

„Víš přece, že vlkodlaky nevidím.“

V tu chvíli mi zatrnulo. Bylo mi jedno, že se možná proměním v čtyřnohé monstrum, ale co budu dělat, až budu s ním ve smečce?

„Becco? Becco?“ volala na mě z telefonu a já se probrala. „Jsi tam?“

„Jo, jo,“ přitakala jsem nepřítomně.

„Siobhanina smečka už je na cestě a my taky vyrážíme. Oni dorazí tak zítra odpoledne. Dám ti teď Jakea, on ti poradí,“ informovala mě Alice a pak se ozval tátův hlas. „Becco, zlatíčko, ničeho se neboj, jedeme za tebou. Jen musíš dát pozor, aby ses nerozčílila. Až přijedeme, upíří přítomnost ti pomůže se rychleji proměnit. Ale kdyby ses proměnila v blízkosti někoho jiného...“ nechal to nebezpečí vyznít doztracena a pak dodal: „Nevyděsili jsme tě moc?“

„Ne, tati, jsem v pořádku,“ zalhala jsem.

„Já to věděl, že jsi silná a statečná holka. Líbám tě, dceruško,“ loučil se táta.

„Mějte se,“ řekla jsem stroze a zavěsila jsem.

Hodila jsem mobil zpátky na postel a s rozporuplnými pocity jsem padla za ním. Ta poslední představa, která mi prolétla hlavou, byla příšerná. Copak bych mohla vydržet to, že bych s ním musela sdílet myšlenky? Ty myšlenky, ve kterých vzpomínám na to, co bylo? Ty myšlenky, jimiž se týrám, když na něj myslím?

A co kdyby už on myslel na nějakou jinou? Dobře jsem věděla, že to bych nedokázala snést.

Brzy mě moje filozofování unavilo a já usnula. Spala jsem tak tvrdě, že se mi ani nic nezdálo. Až k ránu se mi začaly zdát pomatené sny – běžela jsem neuvěřitelnou rychlostí, ale všechno bylo rozmazané, hlava se mi točila. Byla mi zima, ta mi ale poslední dobou byla pořád. Pak všechno zase ztmavlo a já nic nevěděla.

Když jsem se probudila, bolela mě hlava. Ve vzduchu jsem cítila nějakou chemikálii. Unaveně jsem otevřela oči a párkrát jsem zamžourala. Strop byl klenutý a kamenný. No moment. Zavřela jsem oči a znovu je otevřela. Proč ten strop není dřevěný? A nebyla nad mojí postelí lampa?

Zvedla jsem se na loktech a rozhlédla jsem se po místnosti. Na hotelu jsem nebyla. Zdi byly celé kamenné a mohutné. Za oknem pražilo slunce. To mě upoutalo. Přešla jsem k oknu a podívala se ven. Malé nádvoří bylo pokryté krátkým zeleným trávníčkem a v levém horním cípu vyrůstal statný kvetoucí strom.

Mozek začal líně pracovat. Po dlouhém uvažování jsem dospěla k závěru, že mě Siobhanina smečka odvezla k sobě domů. Pak jsem si ale uvědomila, že ta měla dorazit až odpoledne. Nebo že by už uběhlo čtyřicet osm hodin?

Otočila jsem se ke dveřím a se skřípáním jsem je otevřela. Prudký závan studeného větru mě zamrazil. Složila jsem si ruce na hrudi a vypravila jsem se jedním směrem.

Z ničeho nic se přímo proti mně objevil mladší kluk s hnědými vlasy. Jeho oči byly rudé. V ten moment mi docvaklo, že je něco dost špatně. „Ale kampak ses nám to vydala, slečinko?“

„Do toho ti nic není,“ odvětila jsem ledově, protože asi zafungoval pud sebezáchovy.

„Půjdeš se mnou,“ řekl, chytl mě za paži a vlekl mě opačnou chodbou.

Dostali jsme se do jakési místnosti, kde za stolem seděla dáma ve středním věku. „Dej vědět Arovi, že ta holka už se probrala a že je tady,“ řekl jí pisklavým hláskem. Ona kývla, zvedla se, obešla stůl a vešla do vedlejší místnosti.

Vrátila se za dvě minuty a pokynula nám, abychom vstoupili. Popostrčil mě k mohutným dveřím, otevřel je a přímo před námi se rozprostřela obrovská hradní místnost s třemi trůny na opačné straně. Kdybych si nepřipadala v ohrožení, asi bych užasla nad tou krásou.

„Alecu, koukám, že jsi nám přivedl tuto roztomilou mladou ženu,“ pronesl ten prostřední z nich. „Tak tedy vítej,“ rozpřáhl ruce a přišel až skoro ke mně. Instinktivně jsem couvla a narazila jsem do něčeho tvrdého. Otočila jsem se, abych zjistila, že to byl ten kluk – Alec.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se.

„Nejdřív se podíváme, kdo jsi ty,“ odvětil ten hlavní medovým hlasem. „Budeš tak laskava a podáš mi svou líbeznou ručku?“

„Kdo jste?“ zopakovala jsem svůj dotaz a ruce jsem držela sepjeté za zády.

„Ale ty přece víš, kdo jsme. Zato my bychom rádi věděli, který člověk ví o naší existenci,“ odpověděl a znovu ke mně natáhl ruku.

Nepodala jsem mu ji. Co vlastně myslel tím, že je znám? Mohli to snad být...? „Kdo jste?“

Ten muž si povzdechl. „Mé jméno je Aro Volturi a toto jsou mí bratři – Marcus a Caius.“

„Volturiovi,“ zopakovala jsem němě.

„Teď bychom se rádi dozvěděli něco o tobě, má drahá,“ řekl Aro.

V hlavě mi to začalo šrotovat. Ruku mu nedám, co kdyby to byl trik. Ale je bezpečné říct mu mé jméno? Pakliže mi naši tajili jejich existenci, neměla bych i já být jim utajená? Když jsem si vzpomněla na rodinu, probleskl mi hlavou ten dopis od něj. Ten vánoční dárek, ve kterém mi to všechno vysvětloval. Proč jsem si ho jen nepřečetla pozorněji?

„Rebecca Bloomová,“ představila jsem se.

„Bloomová,“ zašeptal Aro. „Odkud o nás víš, Rebecco?“

Mysli. Mysli. Vymysli něco důvěryhodného. „Můj přítel je lovec upírů.“

„Jak se jmenuje tvůj přítel?“ vyzvídal.

„Charles Wins.“

„Lže,“ rozezněl se čísi hlas místností a dveře se zaklaply. Před Arem se zastavily tři postavy v černých kápích. Jedna byla velmi malá, byla to dívka. Vedle ní stál obrovský muž, který mi postavou připomínal Emmetta a ten třetí nebyl nijak výrazný. „Našli jsme tohle,“ pokračovala ta holka a podala Arovi můj přívěsek. No tak teď už je nějaké zatajování zbytečné.

„Ale tohle je přece Emmett Cullen,“ poznamenal Aro a pak se podíval na mě.

„No jistě, pane,“ přitakala ta dívka. „Mělo nám dojít, že pokud se jedná o porušování zákonů, jde o Cullenovy.“

„Ale Jane, nač být hned tak kousavá,“ usmál se na ni a pak upřel svůj krvavý pohled na mě. „Hm, zvláštní.“

„Aro?“ oslovil ho jeden z bratrů. „Nad čím to přemýšlíš?“

„Zdá se mi, že vidím jistou podobu,“ odvětil a zkoumal mě. „Přijde mi, že má Edwardovy rysy.“

„A není to jedna z těch dětí toho psa a Renesmé, jak nám o nich vyprávěl Demetri?“ ozval se Alec.

„Máš pravdu, bystrý Alecu,“ pochválil ho. „Ta nejmladší. Rebecca Blacková. Škoda, že nám je Carlisle nepřijel představit.“

„Asi se bál, že bychom si je dali k večeři,“ zasmál se tiše ten mohutný.

„Však se můžeme podívat přímo ke zdroji,“ otočil se zase na mě a vmžiku byl přimo přede mnou. „Neboj se, maličká.“

Natáhl se pro mou ruku, ale tohle já nechtěla. Ten mohutný přišel ke mně a nutil mě mou ruku vložit do té Arovy. Ve snaze ubránit se jsem se soustředila na to, že se ho chci zbavit, a o pár vteřin později se ta hromada svalů sesunula na zem vedle mě. Aro se na mě překvapivě podíval.

Další upíři se míhali směrem ke mně a k Arovi.

„Ještě krok a sesype se i váš vůdce,“ zahřměla jsem a všichni strnuli na místech v sochy.

„Klid, drazí, talentovaná Rebecca nám určitě nechce ublížit,“ pozvedl Aro ruce.

„Nehraj se mnou žádnou hru,“ zavrčela jsem.

„To jsem neměl nikdy v úmyslu,“ odvětil Aro. Nevím proč, ale vůbec jsem mu to nevěřila.

„Teď mě necháte odejít,“ diktovala jsem si podmínky a doufala, že se neprovalí, že můj dar působí jen na dotek.

„Nikdo nezasahujte,“ poručil Aro a já začala pomalu ustupovat ke dveřím, stále jsem je však kontrolovala pohledem.

Jen malá část mého mozku se zabývala tím, co budu dělat, jestli se odtud dostanu. Vždyť jsem ani nevěděla, jak se vymotat z tohohle hradu...

Na povel, který možná nepřišel, protože to mohla být záležitost cviku za ty stovky let, moji hlavu zachvátily plameny. Proti své vůli jsem vykřikla a s prohnutím v zádech jsem se skácela na studenou zem. Připadala jsem si, jako kdyby mě píchalo milion jehel. Zatmělo se mi před očima, ale pořád jsem proti té bolesti bojovala.

„Jane, miláčku, to stačí,“ řekl Aro a bolest byla pryč.

Předchozí kapitola

Následující kapitola