Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 26. kapitola

16.06.2011 (11:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2725×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Přestaňte jí ubližovat

Emmett:

Slyšel jsem, jak práskly dveře pokoje Beccy a pak i její pláč. Rvalo mi to moje srdce. Becca bývala vždycky tak veselá, smávala se jak pominutá, když jsme něco vyvedli, ale od toho dne, kdy se s ní Matt rozešel, šlo všechno z kopce.

Skočil jsem na římsu jejího okna a opatrně jsem ho otevřel. Protáhl jsem se dovnitř a přišel jsem k ní. Otřel jsem jí její slzy a vzal ji do náruče. Neprotestovala, a tak jsem ji začal trochu houpat. Chtěl jsem ji nějak utěšit, ale neměl jsem ani ponětí, co se v takových chvílích říká.

„Všechno bude dobré,“ řekl jsem nakonec, ale ona propukla v další pláč.

Trochu jsem vrněl, doufal jsem, že se pak snadněji uklidní. Přestávala plakat a já jsem za to byl rád. Pohladil jsem ji po zádech. Zavřel jsem oči; přemýšlel jsem, jak bych jí zvedl náladu. A pak jsem ucítil něco teplého na rtech.

Becca mě políbila. První, co mě napadlo, bylo, že její rty jsou tak krásně měkké a poddajné. Dotýkala se mých rtů opatrně a váhavě. Bylo jasné, že to neplánovala, že tohle všechno byla náhoda. Ale neměla by to dělat. Nemůžu ji nechat, aby mě líbala. Na všechny tyhle věci jsem myslel zároveň a během dvou vteřin jsem se rozhodl.

„Becco, tohle ne,“ odtrhl jsem se od ní.

Sklopila oči a zčervenala. „Promiň, nechtěla jsem...“

Nastalo trapné ticho. Dělej, Emme, řekni něco chytrýho, nabádal jsem se. „Víš, že dneska v La Push otevřeli novej krám?“ Cos to řek za hlod? Pomyslel jsem si hned potom.

Becca na mě vyvalila oči. Jo, asi si taky říkala, o čem to melu. „Prodávají tam různé outdoorové vybavení. Mohli bychom se tam stavit a koupit něco na naše výpravy? Můžeme jít na skály, bude adrenalin...“

Její kůže zbělala a pak se ode mě odtáhla co nejvíc to šlo. Objala polštář, co ležel vedle ní, a pevně zavřela oči. „Už nechci adrenalin,“ kníkla.

„Dobře, můžeme se jít jen projít,“ navrhl jsem honem.

„Ne, Emme,“ zarazila mě mrtvým hlasem. „Jsi hodnej, ale běž pryč, chci být sama.“

Nechtěl jsem ji nechávat samotnou, ale ani jsem ji nechtěl zbytečně trápit mou přítomností. Proto jsem nakonec odešel, ale z hlavy mi nešla. Všechno se obrátilo o sto osmdesát stupňů. Jasné mi bylo jen to, že se strašně trápí a že moje stará Becca už je dávno pryč.

Zahloubán v myšlenkách jsem došel do Jiskřivého sídla, kde byla většina z nás. Edward se na mě podíval a já si bezděčně vzpomněl na scénu v jejím pokoji. Edward se zatvářil jak bůh pomsty a pak rozzuřeně stočil pohled k Hřejivému sídlu.

„Tohle už přestává všechno,“ zavrčel a houknul na Jakea.

Jake došel k nám, Nessie mu šla v patách. „Co se děje?“

Neříkej jim to, pomyslel jsem si a doufal jsem, že si to Edward nechá pro sebe.

Edward po mně nesouhlasně hodil pohledem, ale nakonec mlčel a začal jinak. „Musíme s Beccou něco udělat.“

„Jo, to víme i bez tebe,“ procedil Jake mezi zuby.

„Tak cos vymyslel?“ zeptal se Edward naštvaně, až ho Bella musela trochu zklidnit.

„Já nevím,“ přiznal bezradně.

„Musí odsud,“ vložil jsem se do toho. „Tady to na ní všechno jenom padá.“

Bella kývla a podpořila mě. „Emmett má pravdu. Když odsud na pár dní odjede, uleví se jí. Tady ho musí pořád potkávat, všechno jí ho tu připomíná.“

„Ale kam by měla jet?“ ptala se Nessie.

„Do Švýcarska,“ objevila se tady najednou Alice a vedla si Jaspera za ruku. „Pojede na školní výlet.“

„Co?“ vyhrkl jsem.

„Příští týden. Už jsem ji přihlásila,“ odpověděla mi jistě.

„Seš si jistá, že je to dobrý nápad, Alice?“ měřil si ji Edward pohledem. „Neměli bychom s ní někoho poslat?“

„Becca už je dost stará na to, aby se o sebe postarala,“ vložila se do toho Andie, která právě přišla.

„Becca nebude nikdy dost stará na to, aby se o sebe postarala,“ zakroutil hlavou Edward. „Je nespolehlivá, lehkomyslná a prchlivá. Je nebezpečím pro sebe samou.“

„Nemluv takhle o ní,“ zavrčel Jake, i když o ní občas říkával totéž.

„Edward myslel v tomhle stavu,“ snažil jsem se je uklidnit.

„Musíme jí dát šanci, aby se s tím sama vyrovnala,“ pronesla Bella. „A ne pořád s námi za zadkem.“

„Ty si myslíš, že je to dobrý nápad poslat ji do Evropy samotnou?“ zašeptal tiše Edward k Belle.

„Siobhanina smečka je nablízku,“ zašeptala mu zpátky. „Snad by jim nevadilo trochu na ni dohlídnout.“

„Nechci je tím zatěžovat,“ vysvětlil jí Edward.

„Dobře, tak to tedy necháme být. Bude mít svoji svobodu,“ kývla Bella a celý rozhovor se tak ukončil.

Jenomže do jejího odjezdu zbýval pořád ten týden. Další týden jejích blbostí. V úterý se vrátila domů s piercingem v jazyku, ve čtvrtek se zlomeným prstem a odmítala říct, co se jí stalo. A aby toho nebylo málo, pořád jen mlčela a s nikým se nebavila. Se mnou jen výjimečně. Bylo to těžké pro všechny a pro mě dvakrát tolik. Nevěděl jsem, jak se s ním mám bavit po tom, co se stalo v jejím pokoji.

Nepomáhal ani křik, ani milá slova. Po domě chodila jako duch, oči věčně sklopené k zemi, když na ni Jake promluvil, nevnímala. Když jí nadával za ten piercing, jen ho mlčky vyslechla, ramena shrbená pod náporem jeho ostrých slov. A pak se uklidila do svého pokoje nebo vyšla ven. Bloudila po lese a zpátky se vracela tak zřízená, že jsme to nikdo nechápal.

Ze školy nám kolikrát volali, co se to s Beccou děje, že si s ní nevědí rady. Fyzicky přítomná sice ve škole byla, ale to bylo tak všechno. Psala testy, eseje, ale na ústním zkoušení nikdy nepromluvila, i když z testů dostávala áčka nebo béčka.

Do jejího odjezdu zbýval poslední den. Alice jí zabalila kufr plný věcí, protože jsme všichni věděli, že sama by to neudělala. Bylo už celkem pozdě, když jsem z Hřejivého sídla uslyšel křik. Okamžitě jsem se tam rozběhl.

Dole mě ale zadržely Edwardovy ruce. Zakroutil hlavou na znamení, abych tam nechodil. Všichni jsme stáli dole v obýváku Hřejivého sídla a naslouchali jsme, co se děje nahoře.

„Bex, přestaň!“ křikl Ryan.

Zatajil jsem dech. Takhle jí nikdo neřekl od té doby, co se rozešli. Vlastně od té doby, co mi to jednou ujelo. Ten výraz, který se objevil na tváři Beccy, ten nikdy nezapomenu. Byla tak zdrcená, že mě to z téhlo milé přezdívky rychle probralo. Všichni jsme si dávali pozor, abychom ji tak neoslovili, přestože jsme tuhle přezdívku měli rádi. Ale ta prostě patřila k Mattovi.

Teď se Becca musela tvářit podobně.

„Tohle není fér. Proč sis to aspoň nepřečetla?“ rozčílil se Ryan.

„Protože mě to nezajímá. Ať si s tím jde do háje!“ Konečně jsme slyšeli její hlas. Byl od dlouhého nepoužívání velmi chraplavý a tichý. Muselo jít o něco, co ji hodně vyvedlo z míry, když se konečně rozhodla promluvit.

„Ty jsi takový pokrytec! Co by ti to udělalo, kdybys tu obálku aspoň otevřela? Roztrhat jsi ji mohla potom,“ zvýšil na ni hlas a já jsem měl potřebu ji chránit.

Mlčela.

„Aha, už chápu,“ dodal po chvíli. „Vědělas, že tuhle diskuzi Matt uvidí v mé hlavě. Vědělas, že mu to ublíží.“

„Ublíží? Jemu? Ten neví o bolesti ani slovo,“ zavrčela rozhořčeně.

„Ví, stejně jako všichni v tvém okolí. Každýmu jenom ubližuješ. Nikoho do svýho života nepouštíš, kromě Emmetta. Ale jakým právem zrovna jeho? A co třeba tvoje máma? Uvědomuješ si to vůbec?“

„Moje máma se o mě nikdy nezajímala a tobě do toho taky nic není,“ odvětila.

S hlubokým povzdechem jsem se podíval na Nessii. Její tvář se bolestně stáhla a o pár vteřin později jí z očí stekla slza. Jake ji objal. Schovala se v jeho náruči a pak se oba ztratili.

„Tvoje máma trpěla těžkou poporodní depresí! Po tom, co ses narodila, se psychicky zhroutila a můžeme být rádi, že se z toho dostala. Nebylo to pro ni vůbec jednoduché,“ procedil Ryan mezi zuby. Jo, na to období si všichni dobře pamatujeme. Nessie byla pořád úzkostlivá a ve stresu a k malé Becce necítila žádné pouto. Jake byl věčně s Ness a o výchovu jsem se staral já. Trochu se to zlepšilo, když přijel domů Luke, protože toho Ness milovala nade všechny, ale když odjel, propadl se její stav ještě níž. A když se z toho po pár letech vyhrabala, brala už Becca mě jako svou nejbližší osobu. Becca už pak nikdy nedala Nessii šanci na to, abych si k ní našla cestu.

„Jenomže to by ses musela zajímat i o někoho jiného než o sebe!“ pokračoval Ryan. „Celou tu dobu ti bylo jedno, že tím, jak se chováš, nás všechny jen zraňuješ. Děláš si, co chceš, každý si o tobě myslí, že jsi děvka. Však ty taky jsi! Jsi mrcha, která si s každým jen pohrává!“

„Panebože, Ryane, já nejsem z kamene!“ zvedla Becca trochu její mrtvý hlas. „Já mám taky srdce, víš? Teda měla jsem, dokud mi ho on nevytrhl přímo z hrudi. Věřila jsem mu! Věřila jsem, že mě nezradí, ale zradil. To je ten důvod, proč jsem si k sobě nikdy nikoho nepouštěla. Nikdy se nemůžeš spolehnout na nikoho jiného než na sebe.“

Pak jen práskly dveře a za chvíli se zabouchly i druhé. Každý odešel do svého pokoje. Beccy mi bylo vážně líto. Ryan na ní byl příliš tvrdý, tohle si nezasloužila. Když jsem si doteď myslel, že trpí, byl to jen zlomek toho, jak se skutečně musela cítit.

Atmosféra doma houstla a čekalo se jen na její odjezd, aby se to trochu povolilo. Jenomže odjíždět v tomhle rozpoložení rozhodně nebyl dobrý nápad. Bál jsem se, aby z trucu nevyvedla nějakou hloupost. Dokud s ní byl Matt, byla krotká jako beránek, on věděl, jak na ni. Ale i když jsem ho měl rád, teď jsem ho nenáviděl za to, co s Beccou provedl. Vlastně doteď nevím, proč se s ní rozešel. Ale na takové otázky se budu moct ptát, až když bude Becca pryč...

Becca:

Bouchla jsem dveřmi a automaticky jsem se sesunula na postel. Nedokázala jsem brečet, moje tělo už prostě nemohlo vytvořit další slzy, které jsem poslední dobou ronila snad každý den.

Co si to o sobě ksakru Ryan myslí? Co to jako mělo být za akci? Když jsem šla do pokoje, zastoupil mi Ryan cestu a do ruky mi strkal nějakou obálku. Když rukou pootočil, viděla jsem na ní kostrbatým písmem napsáno Bex. Před očima se mi zatemnilo a já sebou málem švihla. Srdce mi bušilo těsně pod kůží. Vzala jsem mu dopis z ruky a během pár vteřin jsem ho roztrhala na sto malých kousíčků, které jsem pak hodila přes zábradlí, abych už je nikdy nemohla dát dohromady, ani kdybych chtěla.

Matt neměl žádné právo posílat mi jakékoli dopisy. Nezajímá mě, co mi chce, on to skončil, tak ať mi dá pokoj. A tyhle Ryanovy výtky a nadávky jen stupňují bolest, kterou cítím. Ta se totiž stala součástí mého života. Těžko ji popsat, vychází z hloubky mé hrudi a nemá ani konec, ani začátek. Jediné, co o ní vím, je, že odsud už nikdy zcela nezmizí. Poleví, samozřejmě, lidské vzpomínky ochabují, jak říká Edward, ale zapomenout se nedá.

Místo abych jako normálně vyhazovala tašky, které mi připravila Alice, přidala jsem do nich pár dalších věcí. Předtím tu byla jistá iracionální touha tu zůstat, ale teď jsem nic nechtěla víc, než odsud vypadnout. Vypadnout a možná už se nikdy nevrátit...

Když mě druhý den ráno Emmett odvezl na místo srazu, nikdo si mě ani nevšiml. Nevadilo mi to, neměla jsem chuť na nikoho. Emmett mi hodil tašky do autobusu a pak ke mně přišel, ale zůstal stát dál než obvykle, a dal si ruce do zadních kapes džínů. Nepřekvapilo mě to; od toho incidentu, kdy se mi zatemnil mozek, se ke mně choval dost odtažitě.

„Dej na sebe pozor,“ kladl mi na srdce.

„Neboj se,“ odpověděla jsem mu tiše. Vlastně jsem vůbec neměla náladu na mluvení. „Pozdravuj zbytek... a mámu.“

„Vyřídím,“ usmál se trochu a pak se nervózně ošil. Jako by nevěděl, jak se se mnou správně rozloučit.

Zvedla jsem ruku, abych mu zamávala. „Tak za dva týdny.“

„Jo,“ kývl, prohrábl si rukou vlasy a odešel.

Nastoupila jsem do autobusu, který nás odvezl na letiště...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Takže v rodině se to mimořádně vyostřilo. Becca odjíždí pryč naštvaná. Vrátí se někdy?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 26. kapitola: