Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 11. kapitola

09.04.2011 (08:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3077×

Edit: Článek neprošel korekcí!

City jsou svině a vždycky, ale absolutně vždycky na ně dojedeš

Páteční vyučování skončilo a já jsem doběhla Jesse na parkovišti.

„Můžu se svézt s tebou?“ usmála jsem se a mrkla jsem na něj.

Jesse se zamyslel. Jeho výraz byl nečitelný. Pak se ale jeho rysy povolily a on kývl. Nasedla jsem za něho, objala jsem ruce kolem jeho pasu a užívala jsem si ten pocit svobody, který mě na motorce vždycky zachvátil.

Zastavil před jeho garáží a podíval se mi do očí. Jeho pohled byl takový smutný, odevzdaný a ve mně se na chvíli ozvalo snad svědomí, že mu nemůžu ublížit. Jenomže ten pocit za dvě vteřiny zmizel a já už jsem se mu vrhla kolem krku, abych ho mohla líbat. Nebránil se, ba naopak. Možná chtěl tohle udělat už dávno, jen neměl odvahu. Teď to bylo jedno, byl u mě a já si zase mohla užívat.

Vzal mě do náruče a odnesl do pokoje. Položil mě na postel, aby ze mě mohl strhat oblečení. Byl nedočkavý a o to víc se mi to líbilo. Chtěl to stejně jako já, a proto to bylo tak divoké, jak jsem si jen dokázala představit.

„Becco,“ zašeptal mi do vlasů, když jsem mu potom ležela v náručí.

„Hm?“

„Co děláš o víkendu?“

„Proč?“

„No, mohli bychom zajít do kina-“

„Nezačínej,“ zarazila jsem ho.

„S čím?“ podivil se.

„Tohle zní jako rande. Já nechci rande. Chci jen postel,“ zopakovala jsem mu znovu, o co jde.

„Jenom to zkusme,“ přemlouval mě.

„Ne,“ odmítla jsem přísně.

„Proč se tolik bojíš?“

„Já se ničeho nebojím.“

„Ale ano,“ zvýšil trochu hlas. „Bojíš se, že by ses se mnou mohla zaplést.“

„Nebojím se, prostě to nechci,“ objasnila jsem mu.

„Protože se bojíš ukázat svoje city.“

„City jsou svině a vždycky na ně dojedeš,“ sdělila jsem mu svoje životní přesvědčení.

„Tak to není,“ namítl.

„Chceš mi snad tvrdit, že jsi nedojel na svoje city ke mně? Bolí tě, že tě odstrkuju, protože ke mně něco cítíš,“ vmetla jsem mu do tváře a on zrudl.

Nechala jsem ho v pokoji a zmizela jsem. Vím, že to nebylo správné, ale takhle to asi mělo být. Třeba to konečně pochopí a od citů se oprostí. Nebo mě prokleje. To je mi jedno.

O víkendu jsme s Emmem rozebrali Edwardovo piano a přeházeli jsme klapky, takže byl každý tón někde jinde. Když chtěl jít pak večer zahrát Belle její ukolébavku, zazněla z klavíru jen podivná slátanina. Emm nás samozřejmě prozradil, protože propukl v hurónský řev, čímž si vysloužil několik pohlavků od Belly. Tohle mě nikdy nepřestane bavit.

Pondělní ráno přišlo dřív, než by mi bylo milé. Dneska nás čeká prezentace těch prací, co jsme tvořili. Těch, na které jsem ani nesáhla. No neva, vypadá to na další kouli do indexu.

Zasedla jsem na svoje obvyklé místo a nehnula ani brvou, když Matt přišel do třídy. Jestli na nás prezentace vyjde zrovna dneska, bude to docela zábava. Neměla jsem žádný plán, spoléhala jsem na to, že jsem žena činu.

„Tak vás vítám na dnešní hodině, kdy se budeme věnovat představování vašich fiktivních firem. Je tu někdo, kdo by chtěl začít?“ pronesla Pextonová.

Všichni samozřejmě sklopili oči a koukali do stolu.

„Tak co třeba Louis a Peter?“ vyvolala je a já si oddychla.

Jejich prezentace trvala asi patnáct minut. Ukázali nějaké plány, návrhy, tabulky a grafy, všechno popsali a s radostí odpověděli na několik otázek. Pextonová je pochválila a zapsala jim jedničky. Podívala se do seznamu a hledala další dvojici.

„Matt a Becca,“ vyzvala nás a já jen zvedla oči v sloup. To bylo jasné, prostě chtěla slyšet, na čem jsme se dohodli.

Matt vstal a já také. Nevím, proč jsem prostě nezůstala sedět. Začal zasvěceně povídat o své firmě a já se celou dobu jen usmívala. Asi to muselo působit jako z nějaké reklamy: chlap, co se snaží vyzdvihnout všechny kvality produktu, a sličná asistentka, která přitahuje pohledy diváků. Jeho prezentace skončila a já nemusela říct ani slovo. Šlo to dobře.

„To zní zajímavě,“ řekla Pextonová zamyšleně. „Ale jaké jsou slabiny tohoto projektu, Becco?“

Na chvíli ve mně zatrnulo, ale pak jsem jen pronesla tu nejvíce předvídatelnou větu: „Náš projekt nemá žádnou slabinu.“

„Nemyslíš si, že zrovna v La Push není moc velká šance na velké tržby?“ zeptala se zaujatě.

„Nejde o velké tržby, ale o radost z toho, že můžete dělat věci, které vás baví,“ improvizovala jsem.

„Dobře,“ pokývla. „Kde vezmete kapitál?“

„Půjčka,“ pokrčila jsem rameny.

„A dost!“ zahřměla Pextonová. „Sednout, píšu vám za čtyři.“

„Cože?“ nechápala jsem.

„Doufám, že jsi spokojená, Becco. Je vidět, že jsi na to ani nesáhla, protože jinak bys věděla, jaké slabiny váš projekt nese, mimochodem napsáno na straně šest. Měla bys dostat nedostatečnou, ale nebylo by to fér vůči Mattovi, který si s tím dal práci. Ale známka je stejná pro oba spolupracovníky,“ rozčílila se na mě a pak klidněji dodala: „velice jsi mě zklamala, Rebecco.“

Posadila jsem se zpátky do lavice, ale stihla jsem si všimnout Ryanova nesouhlasného výrazu. Probodával mě očima a určitě mi v duchu přiřadil pár peprných nadávek. Matt si jen v tichosti sedl vedle něj.

Hodina brzy skončila. Nepřemýšlela jsem nad slovy Pextonové, je mi vážně úplně jedno, co si o mně myslí nějaká profesorka. Měla jsem teď hodinu volno, a tak jsem vyrazila na školní dvůr, vyndala jsem si z pouzdra černý fix a začala jsem si malovat po lavičce.

Navečer jsem vyrazila do Port Angeles, abych se sešla s jedním chlapem, kterého jsem tam před pár dny potkala. Pozval mě na večeři a já si řekla, proč ne? Bar byl příjemný a atmosféra ušla, ale nějak docházela slova. Za půl hodiny už jsme si neměli o čem povídat. Mně by to bylo jedno, přešla bych na jiné věci, ale on se k ničemu neměl.

Přijela jsem domů v nabručené náladě. Kráčela jsem po schodech do svého pokoje, když se přímo proti mně objevil Ryan v doprovodu s tím potížistou.

„Co ten tady ksakru dělá?“ vyjela jsem na Ryana a kývla hlavou k Mattovi.

„Přišel na návštěvu,“ odvětil mi Ryan stejně zbrkle.

„No to je teda paráda,“ zanadávala jsem a chtěla kolem nich projít.

„A nechtěla by ses třeba omluvit?“ zastoupil mi Ryan cestu.

„Omluvit za co?“

„Že jsi mu zkazila známku.“

„To mě ale vůbec nezajímá,“ zvýšila jsem hlas. „Začal s tím on.“

„Becco, je to můj kamarád a ty se mu omluvíš!“ nařídil mi.

„Nikdy!“ křikla jsem a strčila jsem do Ryana, aby mě pustil.

Ryan mě pevně chytil za paži a nechtěl mě nechat jít. Nevraživě jsme si koukali do očí.

„Nech ji, Ryane,“ promluvil Matt. „Ona za to nestojí.“

Ryan mě ještě chvíli držel a pak sevření povolil. Hodila jsem po něm ještě jeden nenávistný pohled a utekla jsem do pokoje. Mrskla jsem kabelkou do rohu a naštvaně jsem se podívala do zrcadla. Dokla jsem se místa, kde mě Ryan držel. Místo zbělalo a pak se vybarvilo do modra. Takže ono nestačí, že do mého domu chodí ten pitomec, ale Ryan mě ještě kvůli němu otravuje.

Neobtěžovala jsem se s tím, abych sešla dolů na večeři. Co kdyby tady ještě byl. A pak mi to došlo. To je fakt směšné, jetě se budu zavírat ve vlastním domě!

Kdykoli jsem pak Matta během týdne potkala ve škole, měla jsem chuť mu trochu zdeformovat ten jeho dokonalý obličej. Vytáčel mě tak neuvěřitelně jenom tím, že existoval.

Ve čtvrtek večer nakoukl do mého pokoje Emmett, aby mi nabídl, že bychom zítra odpoledne vyrazili zase někam do přírody, což jsem mu radostně odkývala. Moje nadšení trochu pohaslo, když zmínil, že pojedeme ve staré sestavě, to znamená s Ryanem. Poslední dobou se fakt nemůžeme vystát.

Jenomže ta pecka teprve přišla. V pátek odpoledne se před naším domem objevil Matt. Emmett ho šel hned přivítat a já jen valila oči.

„Co to má znamenat?“ přišla jsem k nim blíž.

„Překvapení!“ vypískl Emmett a ukázal na Matta. „Jede s námi. Máš radost?“

„Ne, mám pěknou zlost. Měli jsme jet jen my čtyři, tak co tady dělá on?“

„Ryan si ho pozval s sebou a já i Alex jsme souhlasili,“ pokrčil Emmett nevinně rameny.

„Ale mě se nikdo neptal,“ zavrčela jsem.

„Ale no tak Becco, bude zábava,“ usmíval se Emm a já chtěla natáhnout jednu taky jemu.

„Fajn, tak si to užijte,“ otočila jsem se na patě a mířila zpět do domu. Pokud pojede on, já teda rozhodně ne.

Emmett se objevil před dveřmi dřív, než jsem je stihla otevřít.

„Nech toho. Pořád tu máš mě. Matta si nemusíš vůbec všímat,“ přemlouval mě. „Pojeď, už tak dlouho jsme spolu nikde nebyli!“

„Ne, Emme,“ odmítla jsem. „S tebou bych jela ráda, ale s ním nikam nejedu. Vynahradíme si to jindy.“

Emm už se dál nesnažil a nechal mě být. Věděl, že když mám tuhle náladu, je lepší mi jít z cesty, protože si ji okamžitě vybiju na prvním člověku, kterého potkám. Ten kluk mě vytáčel čím dál tím víc! Jakým právem se sem pořád cpe?

V sobotu ráno jsem vyrazila na procházku. Útočištěm se mi staly útesy, na které chodím velmi ráda. Příroda je tu divoká a nezkrotná, což miluju. Foukal studený zimní vítr. Za dva týdny jsou tady Vánoce a nikde kolem ani jediná vločka sněhu. Na Islandu bylo vždycky krásně bílo. Vánoce bez sněhu nejsou Vánoce.

Jelikož jsem neměla co dělat, vyjela jsem s Alicí do města, abychom koupily nějakou správnou vánoční výzdobu. Alice nikdy nepoužije stejnou výzdobu dvakrát a hlavně chce být pořád v obraze, takže vždycky máme přesně to, co teď letí. Divila jsem se, proč všeho kupuje tolik a ona se na mě usmála a cinkla svým melodickým hláskem: „Přece budeme mít velkou návštěvu.“

„Jak to myslíš velkou návštěvu?“ podivila jsem se.

„Lindsey a Alex si pozvali nějaké přátele z La Push, plus přijedou jejich rodiče,“ vysvětlila mi.

„Aha,“ reagovala jsem a nechala jsem to být.

Čas letěl kupředu a Alice už ozdobila oba naše domy. Všude zářily miliony malých světélek, Lily na okna namalovala spoustu obrázků a Jasper se postaral o obrovský stromek, jehož vůně zahltila celý obývák.

Ve škole se taky všechno uklidnilo, profesoři už nás nechávali žít, takže do školy jsem se v podstatě chodila jenom vyspat. Poslední den školy mě Jesse pozval k sobě. Souhlasila jsem, protože poslední dobou vypadal, že už je v pohodě.

Po krásném vánočním sexu si mě posadil na klín a líbnul mě na krk. Pak se naklonil a vytáhl něco z nočního stolku. Položil mi do ruky malou krabičku.

„Myslela jsem si, že jsem se dohodli, že si dárky dávat nebudeme,“ zašeptala jsem.

„Neodolal jsem,“ usmál se.

S výdechem jsem krabičku vytáhla a pak jsem se zvědavě podívala na Jesse.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Co Jesse Becce dal? A proč? To zase příště :)

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 11. kapitola: