Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Reality show - Alone in the wild - 5.

31.08.2009 (19:30) • Sfrenato • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1959×

Kapitola pátá – "Lež má krátké nohy ... ale pravda ještě kratší.“

Od toho okamžiku jsem věděla, že s touto bytostí si nebudu zahrávat. Mohl to být kdokoliv, nějaký tajemný mág, strážný anděl, duch, mimozemšťan, kdokoliv, ale rozhodně ne člověk. Věděla jsem, že bude čekat otázky, ale neptala jsem se. Poděkovala jsem a odešla hledat Alice, kterou jsem později našla přesně tam, kde jsme se odloučili.

„Sakra Bello, kde jste byli? Víš, jaký jsem měla strach, že vás unesli nebo tak něco?“ sykla na mě rozladěně, ale v očích jsem zahlédla tu úlevu, že mě našla. „A kde je Edward?“

Sakra, Bello, mysli. „On… se vlastně vydal sám,“ řekla jsem. Alice si odfrkla a vydala se směrem zpátky do tábora. Pomalu jsem cupitala za ní a nenápadně sledovala všechny strany, jestli se neobjeví.

„To mu je podobné,“ řekla bezstarostně, což mi přišlo divné. Její bratr se tady plahočí kdesi v divočině a ona si jde zpátky do tábora. Možná, aby to nahlásila.

„Ty se o něho nebojíš?“ zeptala jsem se jí narovinu a vyrovnala s ní tempo. Lehce se zasmála, ale potom si zase odfrkla.

„On to zvládne.“ Pokrčila rameny, hlavu natočenou pořád před sebe. „Není snad tak blbý, aby našel cestu ven z tohohle,“

„Pralesa Alice? Chtěla jsi říct pralesa?“ skočila jsem jí do řeči a nevěřícně ji pozorovala. „Nechci ti tady říkat skutečná fakta, Alice, ale tvůj bratr je v Amazonském lese a ještě k tomu sám! Bez jídla a potravy.“

Koutky úst se jí zacukaly. „Bello, když ty jsi našla cestu ke mně, on najde cestu zpět do tábora. Přece jste nemohli být tak daleko.“

Nadzvedla jsem obočí. „Byly to kilometry, Alice. Kilometry. I mně trvalo se sem doplahočit a to ještě díkybohu, že jsem tě našla,“ vysvětlovala jsem ji, že je nemožné, aby se Edward vrátil sám. To my jsme to měli od tábora pěkných pár kilometrů.

A potom jsem si vzpomněla, jak mě ošetřil, a bylo mi všechno jasné. Alice v tom jejich čarování jela taky. Přesně věděla, že její bratr má nějakou kouzelnou moc, aby se slovem „abrakadabra“ dostal do tábora. Na druhou stranu jsem se neprozradila, že to všechno vím. Že vím, že jsou jiní.

Nic na to neříkala, tušila jsem, že se mi podvědomě směje. Že jsem jen obyčejný hloupý člověk jako každý tady v táboru a dělá si starost o jejího bratra, který není člověk, což nevěděla, že vím. Pokud si teda nepřičarovala moc číst myšlenky.

To bych si už říkala, že o životě nevím ani to nejmenší. Narodila jsem se s tím, že žádné nadpřirozené ani mytické bytosti neexistují, a byla jsem si jistá, že s tím i zemřu – není to pravda. Změnil se mi život, i když si to pořádně ještě neuvědomuju, všechno bude jiné. Už budu vědět, že existuje schopnost myšlenkovitého léčení a nikdy mi to nikdo nebude moct vymazat z hlavy.

A možná jsem blázen. Možná že jsem byla tak zmatená, že jsem nevěděla, co vidím a cítím, ale jedno mi vrtalo hlavou určitě; co měli znamenat ty Edwardovi slova?

Slib mi, že to co právě udělám, nikomu neřekneš.
Slib mi, že to co právě udělám, nikomu neřekneš.

Už jsou to tři dny, co trávím zde v tom zařízení. Dva dny, co jsem si myslela, že nic mě už nemůže překvapit, a jeden den, co se mi Edward i Alice vyhýbají. A jelikož to byli jediní přátelé – no, Edward spíš známý, s kým jsem se zde bavila, nepočítajíc Pana Huga, jsem teď sama. Pomluva, že jsem někoho zabila, se stáhla hned na druhý den, jelikož šerif potvrdil, že to není pravda, ale nikdo nemá zájem se mnou komunikovat. Ani Pan Hugo. Ten se každý den ztrácí kdesi do jugle a potom se vrací celý špinavý. Nevím si s tím rady.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se někdo, poznala jsem ihned hlásek té novinářky.

Pokrčila jsem rameny. „Hm, jasně,“ zamručela jsem a posunula se trochu doprava, aby měla místo u táboráku. Bylo mi jasné, že chce udělat rozhovor s tou vražedkyní, co zmasakrovala lidi. Všimla jsem si, že byla hezká a hlas měla příjemný. Její kůže byla stejně bledá jako ta moje, oči měla modré a hnědé vlasy pod rameny, které se ji na konci vlnily.

Usmála se. „Neboj, nechci tě vyslýchat. Přišla jsem si jen popovídat. Všimla jsem si, že se s nikým nebavíš, tak jsem ti chtěla udělat společnost.“ Jo, jasně, pomyslela jsem si.

„Tak to je fajn,“ odpověděla jsem ji mrzutě a odvrátila od ní hlavu. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co se stalo a když byl někdo u mě, měla jsem takový zvláštní pocit, že mi může vidět do hlavy, takže jsem se na něj nedívala. Bylo to tak jednodušší.

„Vím, že to tady není moc příjemné, a tak jsem vymyslela nějaké ty hry, abyste se trochu pobavili, a ty jsi mě jako první napadla, abys mi je zkritizovala. Jsi taková tichá a zároveň ukecaná, jsi jiná,“ prohlásila. Přinutilo mě to hlavu otočit na ní, musela jsem se tvářit udiveně. Zasmála se. „Samozřejmě to myslím jako kompliment.“

Prohrábla jsem si vlasy. „Eh, jasně.“ Snažila jsem si najít nějakou výmluvu. „No, ale… já si nemyslím, že bych byla vhodná kandidátka na kritizování nějakých dětských her – neberte si to osobně, ale na tohle já nejsem,“ řekla jsem upřímně, otřela si zpocené ruce o rifle a chystala jsem se odejít.

„Počkej,“ zastavila mě a postavila se taky. „Nemyslela jsem žádné dětské hry. Myslela jsem hry o přežití a ty jsou daleko krutější.“

Zamračila jsem se. „Vy jste tady jako reportérka a novinářka, tak proč u toho jednoduše nezůstanete?“ Nebyla to otázka, ale přece mi odpověděla.

„Protože jsem se tady chtěla zdržet kvůli jedné známosti.“ Usmála se. Oplatila jsem ji neupřímně usměv a bez jakékoliv odpovědi jsem odešla. Docela dlouho jsem přemýšlela, koho tou známostí myslela.

Večer jsem neuměla usnout, ty dvě vedle chrápali a Alice požádala o jiný stan, takže momentálně byla na samotce a Pan Hugo spal klidně vedle mě. Musela jsem se usmát nad tím, že to není poprvé, co zůstal jako jediný se mnou. Měla jsem takové nutkání ho pohladit, natáhla jsem ruku vedle mě a hledala poslepu. Prohledala jsem celý kout, kde normálně spal, ale nebyl tam.

Vyděšeně jsem se posadila; tohle mi ještě nikdy neudělal. Bez rozmyšlení a v pyžamu jsem vyběhla ven ze stanu a instinktivně ho začala obcházet. Nikde nebyl. Chtěla jsem se a to vykašlat, doufat, že se objeví ráno, a jít spát, ale dva hlasy mě zastavili.

„A to jsi ji prostě musel vyléčit? Jsi normální, Edwarde, nás tak prozradit? Víš, kolik námahy to stálo, abych jí to neřekla? A vidíš! Udržela jsem se, ale jenom kvůli tomu, že si tady pán potrpí na slečinky a chce se jím zalíbit, už musí prozradit, že není člověk!“ křičela a zároveň se pokoušela o šepot. U nohou na dřevě seděl Edward s obličejem zabořeným do dlaní.

„Já… za to nemůžu,“ vykoktal ze sebe a sestře nevěnoval ani jeden pohled. Připadala jsem si jako v nějakém špionážním filmu. Bylo velmi špatné, poslouchat cizí rozhovory, ale šlo tu i o mně.

„Nemůžeš? Tak to promiň, ale je to jenom tvá vina.“ Neviděla jsem Alice přímo do obličeje, ale byla jsem si jistá, že se na svého bratra mračí a podle hlasu je hodně rozčílená.

„Nech mě to doříct,“ zavrčel Edward a konečně zvedl hlavu. Pod oteklýma očima měl světlé fialové kruhy, jako kdyby týden nespal a celý se mírně třepal, včetně hlasu. „Chtěl jsem říct, že za to nemůžu, že mám pro ní slabost.“

Alice si odfrkla. „Jo to jsi říkal i o Jessice, která se o tebe pokoušela a vidíš, jak to dopadlo. Je ti lhostejná jako ostatní dívky tady na táboře. Tobě jde jen o jedno,“ řekla znechuceně. Takže Edward byl děvkař? „A ty víš, že to nesmíme, ublížilo by jim to.“

Vůbec jsem neměla tušení, co to všechno znamená, ale věděla jsem, že se z tábora nehnu, dokud všechno nezjistím.

„Ale ona je jiná! Já nevím proč to tak cítím, ale mám takový pocit, že mě dobře ovlivňuje,“ zašeptal bezmocně Edward.

Alice si znovu odfrkla a prohrábla si vlasy. „Jasně, že tě ovlivňuje. Ty ji ovlivňuješ stejně tak dobře jako já ji, a ty víš, že za to nemůžeme. Myslíš, že jsem ti to nakázala schválně, abychom se jí vyhýbali? Dělám to pro ni, aby byla v bezpečí. Nechci jí ublížit.“

Edward vzdychnul. „Možná jsi měla celou tu dobu pravdu,“ přiznal a znovu složil hlavu do dlaní. „Jsem sobec.“

Stála jsem pár metrů od nich, schovaná za mým stanem a poslouchala jejich rozhovor. Nic z toho jsem nepochopila, nic z toho mi nedávalo smysl. Možná by bylo dobré, kdybych se na to ráno zeptala Jessicy; přece o něm jistě něco ví. S tou myšlenkou jsem opatrně zalezla do stanu a pokusila se usnout.

Když jsem uslyšela tu slavnou fanfáru v pět hodin, kdy nás měli přímo vykopnout z toho stanu a začít s rozcvičkou, myslela jsem, že se zabiju. Jenže bylo tu moc svědků a druhá možnost nebyla nějak výjimečně promyšlená – prostě bych se nechala balíkem poslat domů. Ale to bylo moc nebezpečné a já si slíbila, že zjistím, co jsou oni zač.

Promnula jsem si oči a zívla. „Jess?“ zeptala jsem se. Na odpověď se ozvalo jen mrzuté zabručení, Jessica se otočila na druhý bok a spala dál. Rozhodla jsem se, že to nechám na později. Neomaleně jsem vylezla ze stanu a porozhlédla se kolem. Byla ještě tma, ale už se začínalo svítat, vál příjemný větřík a Pan Hugo seděl přímo přede mnou … v Edwardově náručí.

„Kde jsou ostatní a kde jsi našel Pana Huga?“ vpálila jsem do něj místo pozdravu. Byla jsem zmatená a ještě trochu dezorientovaná, takže jsem si vlastně ani pořádně neuvědomila, že stojím před Cullenem jen ve spodním prádle.
Usmál se a podal mi ho, když jsem po kočce natahovala ruky. „Včera ke mně zabloudil,“ vysvětlil. „Tak jsem si ho na jednu noc nechal, aby mu venku nebylo zima.“

Zamračila jsem se a pohladila Pana Huga po zase špinavé srsti. Co tam s ním dělal? „Mohl’s mi ho dát,“ řekla jsem bez známky vděku.

Pokrčil rameny. „Nechtěl jsem tě budit,“ – potom jako kdyby si něco uvědomil a nasadil chladnou masku – „A taky bys mohla alespoň poděkovat,“ řekl uraženě.

„Díky.“ Ušklíbla jsem se nad tím, jak změnil náladu. A to byl přesně ten čas, kterého jsem chtěla využít.

„Mimochodem to, co se stalo tam v jungli, nikomu neřeknu.“

Odfrknul si. „To tys mi tam spadla do náruče.“

„Ty víš, že tohle nemám na mysli,“ řekla jsem podrážděně a odnesla Pana Huga do stanu, který jsem vzápětí zavřela. „To, jak jsi udělal to ‚abrakadabra‘ a moje zlomená ruka zase byla zdravá,“ vysvětlila jsem mu sarkasticky.

Vzápětí se zatvářil zase divně, a nervózně si prohrábl vlasy. „Slíbila jsi, že to nikomu neřekneš,“ zavrčel. Nejspíš čekal, že se bojím jeho vyhrůžek, ale na mě to spíše mělo jiný dopad.

Založila jsem ruce v bok. „Asi by sis měl vyčistit uši. Říkala jsem, že to nikomu neřeknu. Ale chci vědět, kdo doopravdy jste.“

Zamračil se. „Nemůžu ti to říct. Prostě nemůžu.“ Vypadalo to, jako kdyby přemlouval sebe, než mě. „Jsme stejní jako vy, a zároveň jsme odlišní. Tohle ti musí stačit,“ řekl, jako kdyby doufal, že na to mám přijít sama.

„Takže, ty mi to neřekneš, protože nemůžeš? Máte nějaký trhlý zákon nebo tak něco?“ Myslím, že jsem tomu už přicházela na kloub.

Pokýval hlavou. „Tak nějak. A být tebou, tak se tím ani nijak nezabývám, drž se od nás dál, jsme nebezpeční, když chceme,“ zavrčel. V ten moment se mi před očima trochu potemnělo a já sebou málem škubla. Snažila jsem se to skrýt, ale v hlavě jsem slyšela jen tříštění skla. „Au,“ vyšlo ze mě.

„Musím jít,“ odbyl mě Edward a nechal mě tam i s tou bolestí. Po pár vteřinách to skončilo; bylo to divné.

„Fajn,“ sykla jsem uraženě, když byl vzdálený pár metrů ode mě a zalezla jsem do stanu snažíc se usnout. Protože jak jsem potom zjistila, byly čtyři hodiny. Však si to Cullen jednou odpyká.

Autor: Sfrenato, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Reality show - Alone in the wild - 5.: