Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Reality show - Alone in the wild - 3.

23.08.2009 (10:30) • Sfrenato • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1388×

Kapitola třetí – „Buď cestu najdu, nebo si udělám vlastní.“

„Paní Swanová, je to u ní takhle normální?  Vážně?  Protože si myslím, že vaše dcera … ó, pardón. Ano, jistě chápu. Takže ji nemám posílat domů. Dobře. Děkuji, nashledanou.“

„Je v pořádku?“ zaslechla jsem vyděšený hlas.

„Ano, Alice. Jen potřebuje chvilku času, aby se vzpamatovala. Omdlela nám, nejspíš tady není zvyklá na přírodní podmínky. Dřív bydlela v Arizoně a tam byla zvyklá na slunce, a tady skoro žádné není,“ uklidňoval ji ten druhý.

„Nejspíš řeknu Edwardovi, ať ji hlídá a jestli se tohle bude opakovat, nejspíš si svůj trest bude muset odpykat ve vězení.“

Vězení? Po tomhle slově, jako kdybych znovu oživla. Začala jsem cítit konce prstů na nohách, ale ještě jsem jimi nedokázala hýbat. Začala jsem vnímat své pravidelné dýchání a svůj tlukot srdce jsem slyšela až v uších, ale nedokázala jsem jim říct, že je slyším. Začala jsem cítit, jak se mi v puse hromadí sliny, ale nedokázala jsem je spolknout. Cítila jsem, ale byla jsem neschopná pohybu – jakéhokoliv.

„Za jak dlouho se probere?“ zeptal se další hlas, který jsem ještě před chvíli neslyšela. Byl to ten známý sametový. Nejspíš Alicin bratr Edward.

„Za necelých pět minut, ale už nás poslouchá,“ řekla Alice takovým tónem, když jste si právě tím naprosto jistí. „Eh, teda myslím si, že to tak bude.“

„Dobře, až se probere, už tu nejspíše nebudu. Takže se o ni vy dva postarejte, ano?“

„Ano,“ odpověděli oba dva unisimo. Znělo to jako nějaká písnička, jejich hlasy se k sobě hodily, navzájem se imponovaly. Zaregistrovala jsem, něco jako praskáni kuliček a doktor byl pryč.

„Fajn, bereš večer nebo den?“ zeptal se lhostejně Edward.

„Cože?“

„Jestli ji budeš hlídat v noci nebo přes den. Co je ti na tom tak nejasného?“ Znělo to bouřlivě. Jako kdyby byl nucený do toho, aby mě hlídal.

„Tak hele,“ štěkla Alice. „Za prvé; Bella není žádná hračka, za druhé; je to moje kamarádka a za třetí; beru den. Chci se s ní vídat i normálně.“

Odfrknul si. „Fajn, tak to abych si stan přesunul k vám,“ odpověděl rezignovaně Edward.

„Jestli ti to tak náramně vadí, tak ji budu hlídat i večer.“ Vztekala se dál.

Zase nasadil ten svůj mrzutý tón. „Slyšelas otce, oba dva ji musíme hlídat. A taky bych rád už odsud vypadnul a tak
se tady aspoň nebudu nudit.“ Jediné, co mi v ten moment problesklo hlavou; debil.

„Taky by ti neuškodilo někdy nechat holky holkami a s něčím pomoct. Nelíbí se mi mít za bratra sukničkáře.“ Oplatila mu mrzutý tón.

Opět si odfrkl. „Za to já jsem rád, že jsi jen moje sestra. Aspoň se nemusím snažit …“ Ozvalo se plesknutí. „Au, co to děláš?“ Zabručel uraženě.

„Někdy opravdu přemýšlím, jestli tě bůh stvořil s mozkem nebo bez něho,“ vzdychla Alice.

Uchechtnul se. „A to ještě nevíš, že mozek lidi využívají jen z dvaceti až třiceti procent, sestřičko.“

„A to sis vycucal z prstu?“

„Ne, na rozdíl od tebe čtu filozofický knížky.“ Kdybych byla schopná, zasmála bych se.

„Jo, ty budeš jednou slavný filozof, anebo chceš být pořád gynekolog slavných hvězd?“ zeptala se sarkasticky Alice.

„To mě přešlo ve dvanácti, a teď dovol, abych se odebral do svých komnat,“ oplatil ji kousavě. Slyšela jsem jen, jak odchází a Alice jak něco zabrblala. Ještě pár minut jsem strnule ležela, když jsem začala cítit prsty a dokonce jsem s ním pohnula. Usoudila jsem, že za chvilku už se budu normálně pohybovat.

Když mě Alice odvedla z té jediné chatky, co zde byla postavena, konečně jsem si oddychla. Nelíbilo se mi tam. Byl tam divný pach, takový ten až moc ‚Amazonský‘, jenže když jsem přišla na naše stanoviště, bylo to ještě horší. Každý pohled lidí, který dosud visel na něčem jiném, se naráz stočil na mě, a usměvavý výraz se změnil v úšklebek.

„Fajn, teď si myslí, že jsem vrah,“ zabrblala jsem mrzutě Alice. Ta se jen zasmála a pokývala hlavou. „Že jsem někde někoho rozpárala, pak mu vyndala střeva a co bůhví ještě,“ ušklíbla jsem se.

Alice se zasmála. „Moc se díváš na horory.“

„Možná,“ připustila jsem.

„A není to jedno? Jsi tu za sebe, tak se o ostatní nestarej a ukaž jim, jak ti nezáleží na tom, co říkají a co si myslí,“ povzbuzovala mně.

Odfrkla jsem si. „Jasně, Alice. Jenže o to mi jde. Nesnáším pomyšlení na to, že mě má někdo za vraha.“ Rezignovaně vzdychla.

„Všichni vědí, že to není pravda. Hlavně to ví vedoucí a to snad stačí ne?“

„Ty asi nevíš, co jsou tady za lidi, že ne?“ zeptala jsem se sarkasticky. „Někteří si to totiž můžou vzít osobně. Co ty víš, třeba tu je nějaký náboženský fanatik a Jessica mu nakecala, že jsem zabila křesťana. Víš, co by to byl za průšvih?“ Zajíkla jsem se.

Zase se zasmála, tentokrát pořádně. „Musíš uznat, že ale máš bujnou fantazii,“ smála se. „Neboj, jsou tu kamery,“
uklidnila mě, když se přestala smát.

„Jo, to mě tak uklidni,“ zabrblala jsem. „Nejsou i ve sprchách, že ne?“ Zhrozila jsem se.

Hodila po mě lišácký pohled. „Doufej.“

Už se trochu stmívalo; obloha byla sice pořád zahalená stromy, ale světla už bylo daleko míň, chystalo se k opékání. Když jsem znovu uviděla všechny ty kamery a různé lidi, co sedí na vyvýšených sedadlech a připravují další záběry, udělalo se mi špatně. Špatně z těch lidí.

„Kde je Pan Hugo?“ zeptala jsem se, když jsme se posadili na dřevo.

Zmateně se na mě podívala. „Kdo?“

„Její kočka.“ Zasmál se Edward, sedící přede mnou. Chodila jsem po něm kyselý pohled. „Pojmenovala svou kočku Pan Hugo a zřejmě si s ní povídá, protože nemá s kým,“ smál se mi Edward. A vlastně měl pravdu.

Alice se zamračila. „Přestaň, Edwarde.“

„Nic nedělám.“ Smál se mi a rozhodil v obranném gestu ruce. A mě to bylo jedno, nezáleželo mi na názoru nějakého kreténa, který si myslel, kdovíjak je chytrý.

Usmála jsem se. „Ne, Alice. Nech ho být.“ Zadržela jsem ji a provokativně se podívala na Edwarda, který se tvářil tak vítězoslavně, že jsem si myslela, že pukne pýchy. Zřejmě si myslel, že jsem jedna z těch, co si nechají všechno líbit.
„Nemusíš přece Edwardovi,“ na jeho jméno jsem brala veliký důraz, jako kdybych se právě zmiňovala o Naší Výsosti. „nic říkat. Když jsi myslí, jak je chytrý, tak přece musí vědět, že to co pustí z huby,“ přidala jsem na slovech „jsou ty největší inteligentní řečičky.“

Jeho výraz se zdál uchvacující. „Neříkala jsi, že je sarkastická,“ řekl Alici.

„Naše Výsost můj humor poznala!“ Radovala jsem se falešně. „Jaká čest to pro mne, ale pokud mne omluvíte, musím se jít vyzvracet,“ řekla jsem o sto poznání znechuceně a odešla odtamtud do stanu, kde na mě čekal můj Pan Hugo. Všechno mi najednou připadalo světlejší, všechno s čím jsem se trápila, mi tentokrát přišlo směšné. Nikdy jsem necítila takovou energii, která ze mě sršela. Přitáhla jsem si k sobě Pana Huga a vylezla ze stanu. Ať se na mě dívá, kdo chce, já si udělám svou vlastní cestu, kterou půjdu sama nebo ne.

♣♣♣

Seděla jsem u ohně, který jsme měli za úkol rozdělat s Alice a Panem Hugem a hřála si bosé nohy. Byl to příjemný večer, seděli jsme zase v kruhu, povídali si, zpívali. Všechno probíhalo v pohodě, sem tam pár zajímavých pohledů, ale jinak tady byla příjemná atmosféra.
Pan Hugo se mi válel pod nohama a Alice jedla žužu. „Hele, ten blonďák se na tebe nějak divně dívá,“ řekla z ničeho nic Alice.

„Nejspíš mě rentgenuje, jestli jsem opravdu schopna zabít člověka,“ zasmála jsem se.

Usmála se. „Jdu to zjistit,“ řekla nenuceně s plnou pusou a postavila se. Chytla jsem ji instinktivně za rukáv a násilně ji posadila. „Alice? Co blázníš? Ty tam za ním půjdeš?“

Začala se smát. „Bello, kdybys viděla, jak se tvářil. Vypadalo to, jako kdyby se díval na nějakou vraždu.“ Nevěřila jsem vlastním uším. „A teď dovol, abych si šla pro další žužu.“ Odešla. Ona mě tady nechala s tím klukem, který mě rentgenoval pohledem.

A zrovna si to mířil ke mně. A posadil se vedle mě. „Čau, ty jsi ta Bella, že?“ zeptal se nuceně a bylo vidět, že si ode mě drží odstup. Seděl metr ode mě a nesnažil se na mě nějak upřeně dívat. 

„Ta Bella?“ zeptala jsem se a snažila znít výhružně. Tahle role mě začala bavit.

Nasucho polkl. „Eh, vážně jsi někoho zabila?“

Na tváři se mi vloudil šibalský úsměv. „A vypadám na to?“

„No právě, že ani moc ne,“ přiznal a začal těkat očima ke mně a k planoucímu ohni. A já se podívala stejným směrem a uviděla Edwarda Cullena, jak na mě civí. Rychle jsem od něj odtrhla oči.

„A co kdybych ti řekla, že jsem to skutečně udělala?“ Zalapal po dechu. „Neboj, nic jsem neudělala,“ uklidnila jsem ho a začala se smát.

„Dobře, eh, tak mě… těšilo. Já už musím,“ vykoktal ze sebe a šel si sednout zpátky.

Po pár hodinách, co novinářka a zároveň reportérka ulehla a ostatní kameramani a členi ze štábu taky, jsme konečně mohli přestat hrát tu falešnou hru, že se s každým kamarádíme a padli jsme si spolu do noty. Sice kamery byly zapnuté pořád, protože ty jely nonstop v kuse, ale já si nebyla jistá, jestli to samé je i u sprch, které jsem chtěla vyzkoušet. Už protože můj kocour se dožadoval pozornosti.

„Tak pojďte, Pane Hugo,“ oslovila jsem kocoura, chytla jsem ho pod packami a šla s ním ke sprchám. Přes rameno jsem měla přehozený ručník s čistým prádlem a v druhé ruce, která zrovna nedržela mého kocoura, jsem měla šampon a sprchové mýdlo.

Zastavila jsem se před čtyřmi úzkými boudami a zhrozila jsem se. „Tohle nejsou ani sprchy, Pane Hugo,“ povzdychla jsem si a vydala jsem se k nim.

„Ale alespoň, že tam teče teplá voda, viďte Pane Hugo,“ ozval se zpoza sprch hlas, který bych slyšela nejradši úplně jako poslední. „Ale za chvíli bude studená,“ zasmál se Edward.

„Fajn, to je tvůj problém,“ zakřenila jsem se na něho, a protože ze sprchy šly vidět jen jeho nohy, mluvila jsem spíše k nim.

„Neřekl bych,“ namítnul arogantně. „Tohle je poslední sprcha, ve které teče jako jediná horká voda. Pana Huga tady klidně pustím, protože je to chlap, ale u tebe si nejsem tak jistý.“

„Kvůli nějakému blbečkovi si nehodlám změnit pohlaví, viďte Pane Hugo?“ narážela jsem na Edwarda a hladila kocoura po srsti, která byla už teď špinavá.

„Jak myslíš, ale tvému kocourovi se to nejspíš líbit nebude, když ho dáš pod studenou sprchu,“ uchichtl se.

Zamračila jsem se. „To přežije.“

„Probudí celý tábor,“ přesvědčoval mě dál.

Zrezignovala jsem. „Fajn, co po mě chceš?“

„Hm, řekněme, že za pět minut teplá voda vyprší. Pokud mě políbíš, možná tě pustím.“ Arogantní pitomec. Copak si myslí, že jsem taková lehká a ihned na to přistoupím?

„Zapomeň, Cullene,“ řekla jsem mrzutě a zamířila si to k ostatním sprchám. Budu to muset hold risknout. Sebe opláchnu raz dva, na Pana Huga půjdu pomaleji. Vlezla jsem do kabinky nejdál od Cullena a ručník hodila přes ni.

„Vážně chceš v noci zmrznout?“ Začal Cullen zase s jeho řečičkami, když jsem se chystala vysvlíknout tričko.

Odfrkla jsem si. „Tobě to vadit určitě nebude.“

„Máš pravdu, ale Pana Huga mi bude líto,“ přiznal rošácky. Dívala jsem se na tu sprchu, na kohoutek, jak z ní teče voda a z jeho sprchy vychází pára… a jak na jeho tělo dopadají kapky vody. Nevím, co mě to popadlo; naštvaně jsem vylezla ze sprchy, rychlým krokem si to zamířila k té jeho a otevřela ji. Nevnímala jsem to, že je přede mnou celý nahý a překvapený, nevnímala jsem jeho sladké rty, na které jsem se přisála, nevnímala jsem, že jsem se na něho přitiskla, vnímala jsem jen proud horké vody, jak mi stéká po vlasech a po celém svém těle. Chtěla jsem ho jen políbit; normálně, nebo letmo a hned se od něj odtáhnout a vyhodit ho z té kabinky, ale on si to nejspíš špatně vyložil, přitáhl mě k sobě, jako nějaká pijavice a začal prohlubovat naše polibky.
A potom jsem si uvědomila to, co jsem udělala.

Autor: Sfrenato, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Reality show - Alone in the wild - 3.: