Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Reality show - Alone in the wild - 2.

20.08.2009 (18:30) • Sfrenato • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1160×

Kapitola druhá – „Dřív rozbiješ atom, než pomluvu.“

Když jsem si představovala nějaký tábor, či reality show, ve které bych měla strávit měsíc z mých letních prázdnin, myslela jsem si, že to bude alespoň trošku odlišné. Lepší chatky, jídlo, sprchy a prostě vybavení, jenže to jsem se mýlila. Chatky by se spíše daly nazývat stany, které byly rozdělené na dívčí a chlapecké, jídlo se nedalo ani žvýkat natož spolknout a sprchy stály venku a byly na nějaké žetony, které jsme si musely zasloužit.

Stany byly po čtyřech a rozdělovali je vedoucí různých týmů. Tak jak nás rozdělili, tak prý budeme všechny úkoly plnit spolu. Já schytala tu blondýnku s nosánkem pěkně nahoře, hnědovlásku, která vraždila pohledem a Alice.

Kolem všech stanů bylo desetkrát tolik stromů jako nikde v jiných lesů. Možná proto, že jsme byli v Amazonském lese. Tom největším, kde je zima neustále a kanibalové kam se podíváš, to nepočítám pumy na každém rohu a žádný klid, natož soukromí. Všimla jsem si, jak někteří kameramani se pokouší nainstalovat kamery na nějakou větev a potom ji zamaskovat. Novinářka, která se mimochodem jmenovala Esmé, právě natáčela rozhovor s některými ‚pachateli‘ a vyzvídala, mezitím co já jsem seděla opřená pod jedním stromem a snažila se objevit co nejvíce kamer, abych se zde mohla pohybovat bez obav – pepřový sprej v mé kapse zmiňovat nemusím, ale Pana Huga ležícího na mém klíně nešlo přehlédnout. Někdy svou váhou opravdu dosahoval vrcholu a já se bála, že by mohl vážit víc než samotný Garfield.

Prostě jsem si užívala doby, dokud jsme měli volno a poslouchala cvrčky v trávě.

„Ahoj, Bello,“ ozvalo se mi za zády, až jsem nadskočila. Poznala jsem Alice podle křehkého hlasu, který byl zároveň tak nevinný. Hned jak jsem přijela, jsem uvažovala a zapisovala si do malého bločku to, co by ostatní mohli spáchat. U všech jsem měla něco, ale Alice měla výhradně bílé místo.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem ji, a trochu se poposunula. Pan Hugo nesouhlasně zamručel, ale dál ležel na mých stehnech. Alice si mezitím ke mně přisedla a stejně jako vždy se usmívala.

„Tak jak se ti tady líbí?“ Vážně jsem netušila, odkud bere tolik elánu a radosti do života. Vždyť byla na nějakém podělaném táboře s kamerami – jako já.

„Skvěle,“ odpověděla jsem ji ironicky s kyselým výrazem a odtrhla oči od bílé srsti Pana Huga. Zatvářila se, že to nechápe, ale úsměv jí nezmizel z obličeje. „Bože, jak se tady někomu může líbit? Místo chatek stany, jídlo se ani pořádně nedá jíst, sprchy venku, kamery kde se pohneš.“ Nechápala jsem ty lidi, co byli štěstím bez sebe, když se dostali do divočiny. Nedivila bych se, kdybychom si měli ulovit jídlo sami.

Zasmála se. „Tak takový je tvůj humor.“

„Cože?“ Znovu se zasmála, ale jen zakroutila hlavou, abych to nechala být.

„Hele, nevíš kdo je ta novinářka, co každému leze do zelí? Já jenom čekám, až přijde ke mně a bude vyzvídat, co jsem provedla já,“ zeptala jsem se, když jsem zahlédla novinářku deset metrů od nás, tentokrát zpovídající tu hnědovlásku, se kterou jsme měli stan. Pokrčila rameny.

„Mě už zpovídala.“

Nadzvedla jsem obočí, téměř jsem cítila, jak se mi začínají kolena třepotat. „Vážně? A na co se tě ptala? Nejsou to nějaké soukromé otázky, že ne? Neptá se tě třeba na to, co jsi provedla nebo tak něco?“

„No já ji většinou lhala, takže…“ Nechala odpověď nevyřčenou, čím mě dohnala blízko k tomu, abych se složila. Měla jsem totiž takovou absurdní úchylku. Vždycky, když jsem se dostala do problému, nebo jsem byla prostě nervózní, začalo se mi dělat mdlo a měla jsem velký stres, že jsem mluvila blbosti.

„Alice?“ zeptala jsem se jí nejistě.

Pohlédla na mě. „Bello, si v pohodě? Jsi celá zelená.“ Ignorovala jsem jí.

„Alice, že když tady přijde ta novinářka, že ji odeženeš? Já… já neumím s lidmi mluvit ve stresu.“ Snažila jsem se jí to nějak normálně vysvětlit.

„Souhlas, ale teď pojď,“ řekla a postavila se. Chytla mě za loket a vytáhla mě nahoru i s Panem Hugem. „Za chvíli bude sezení.“

Cože to? „Sezení?“

„Takový malý diskusní kroužek,“ řekla a táhla mě směrem pryč od novinářky. Stačila jsem jen zareagovat, že brunetka, která s ní dělala rozhovor, ukázala směrem na mě a novinářka se na mě podívala. Potom ji nejspíš poděkovala a vydala se naším směrem. V tu chvíli jsem myslela, že se mi zastavilo srdce.

♣♣♣

Připadala jsem si jako u psychiatra. Seděla jsem v kroužku na zemi, stejně tak jako patnáct dalších lidí z našeho týmu a poslouchala našeho vedoucího, jak nám promlouvá do duše a poslouchá naše námitky a stížnosti o našem bytí zde. „Kdybyste nedělali takové hovadiny, nebyli byste tady!“ A ten s námi opravdu nešetřil. Byl to třicetiletý pán s černými vlasy a bradkou a starým kloboukem na hlavě, oblečený jako Chuck Norris. Vedle něho stál mladší mladík s policejním kloboukem, oblečen v kvádru a odznakem šerifa. Byl pohledný, ale na obličeji měl pár jizev.

Alice do mě bouchla. „To je kus co?“ špitla tiše, aby to nikdo neslyšel.

„Hm, jo je celkem hezký.“ Usmála jsem se na ní a stále se pokoušela vnímat vedoucího, který stál uprostřed kruhu.

„Bože ty svaly, podívej se.“ Vzdychala mi do ucha Alice, upírajíc oči na šerifa.

„Ten bude zadaný, Alice.“

Zamračila se na mě. „Neber mi šance.“

„No u tvého případu to je dost pravděpodobné, že skončí s tebou,“ připustila jsem. Alice byla krásná, jaký chlap by ji nechtěl…

Znovu se na něj roztouženě dívala. „Ach, musím zjistit, jak se jmenuje,“ vzdychala dál. „On je tak sexy.“

„Pššt,“ napomenula jsem ji a sledovala vedoucího, jestli po nás nehází pohledy, protože jsme byli jediný, kdo mluvili.

„Musím za ním potom zajít a pozvat ho někam. Třeba tady bude nějaká restaurace.“

„Jo já zapomněla, že v Amazonce je obvykle nějaká nóbl restaurace na každém rohu. A to jídlo; co třeba Tlapy od Pumy, nebo Medvědí krev. Anebo smažená Anakonda? Normálka,“ souhlasila jsem sarkasticky.

„Ach,“ vzdychla.

Zakoulela jsem očima. „Jako kdybych mluvila k soše.“

„Takže, teď bych vás prosil, abyste se každý představili mě, ostatním i tady šerifovi,“ řekl vedoucí a falešně se usmál.

„Anebo ne,“ řekl hned a poškrábal se na bradě, mezitím co se točil ke každému z nás, až se jeho pohled zastavil u mě. „Neprosím vás, prostě mi to řeknete.“

Nasucho jsem polkla, když mi došlo, že myslí mně. Nejspíš nás slyšel. „Ehm.“ Snažila jsem ze sebe něco dostat, ale jeho strašidelný pohled mě vyděsil, tentokrát mě každou noc bude strašit Chuck Norris. „No… já.“

„Jmenuje se Bella,“ promluvila za mě Alice. Hlasitě jsem si oddýchla a děkovně se na ní podívala. Alice to brala jako samozřejmost, jenže vedoucí ne. Zase s tím falešným úsměvem, který věnoval tentokrát Alice, se posadil naproti nás do tureckého sedu.

„Od vás mě to nezajímá, slečno Cullenová. Vím, že zde máte otce jako doktora, ale rozhodně tady nebudete mluvit za slečnu Swanovou, která jak je známu snad umí mluvit, nebo ne?“ Otočil hlavu na mě. Všimla jsem si, že znal naše příjmení, takže o nás musel dělat aspoň menší průzkum, musel zjistit, jak se k nám má chovat.

„Ano já vím, pane,“ řekla Alice provinile. Všimla jsem si, jak šerif po ní letmo pokukoval, ale snažil se to maskovat.

„Už se to víc krát nestane.“

Vedoucí se neupřímně usmál a znovu se postavil. „V to upřímně doufám,“ řekl a otočil se k ostatním. „Takže můžeme začít třeba od tebe a pokračovat podle hodinových ručiček.“ Ukázal na tu brunetku, ta se narovnala a arogantně si přehodila vlasy na druhou stranu.

„Řekni, jak se jmenuješ, odkud jsi a za co jsi tady,“ nakázal šerif, a ona zbledla.

„Eh,“ zaksichtila se, nadechla se a zase předhodila ten arogantní výraz. „Jmenuju se Jessica a jsem z Washingtonu z Forks. Je mi sedmnáct let a ráda chodím na nákupy, lakuju si nehty, mmm.“ Přemýšlela jsem, jestli opravdu zapomněla na to, co provedla. „A jsem tady za krádež. Jo, krádež.“

Teď byla na řadě Alice. „Jmenuji se Alice, jsem z Washingtonu z Forks a jsem tady s otcem. Nic jsem neprovedla.“

„Jo ty jsi svatoušek,“ ozval se jeden nabouchaný kluk a koutky úst se mu cukaly.

„Nech toho Em- eh, sice nevím, jak se jmenuješ, ale to je jedno, tak mě laskavě nech na pokoji,“ zpražila ho Alice.

„Hele nechte toho vy dva.“ Zamračil se vedoucí. „Jedem dál.“

Sakra. „Jmenuju se Bella, jsem z Arizony z Phoenixu a jsem tady za… ehm,“ koktala jsem. Neuměla jsem mluvit o tom, co jsem udělala. Styděla jsem se za to, kradla jsem, ale taky jsem přitom byla …

„Ona někoho zabila,“ prohlásila vítězoslavně Jessica. „Já to věděla, ona někoho zabila!“

„Cože?“ zeptala jsem se nevěřícně. Jak si to o mně mohla myslet? Copak se mi vrtala ve složkách?

Kruhem se začalo ozývat šumění. Všichni si šeptali a přitom poukazovali na mě, nebo se na mě divně dívali. To nejhorší přišlo – byla jsem středem pozornosti. Všichni, naprosto všichni si mě prohlíželi, i kamery, které byly rozmístěny po každých stranách, mi připadaly, že jsou natočené jen na mě. Začala jsem být ve stresu, začala se mi točit hlava. Postavy se proměnily v rozmazané čmouhy a trávník se mi zdál být křivý. Dokonce i osobě, která mi něco šeptala, jsem nedokázala rozumět, protože můj pohled byl stočený jen na jedinou osobu – Jessicu. A potom se začaly stromy přibližovat, nebe se zahalovalo a já propadla do velké, černé a nekonečné tmy, ze které mě nedokázalo nic probudit.

Autor: Sfrenato, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Reality show - Alone in the wild - 2.: