Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 31. kapitola

26.08.2012 (20:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3233×

Transfuze zabraly. Alespoň pro teď. A tak jsme se druhý den vypravili na nákupy. S Edwardem stále nikdo nemluvil, ale už ho alespoň neignorovali. Stejně z toho byl evidentně frustrovaný. Skenoval každý můj pohyb, nádech a výdech. A já pochopila, že se o mě bojí. Ale věděla jsem, že to zvládnu. Musím. Pro moje dítě.

Celý následující týden jsme nakupovali a předělávali pokoj. Párkrát jsem byla na návštěvě u Charlieho, který byl mým těhotenstvím zpočátku zaskočený, ale nakonec se z něho stal hrdý dědeček.

Měla jsem už pořádné břicho, ale ani to mi nebránilo v přípravách na jeho příchod. Víte totiž, jaké to je, když se o vás stará sedm upírů? Naprosté žůžo. Létala jsem vzduchem, abych nemusela chodit, když mě bolely nohy. K jídlu jsem dostala všechno, co jsem chtěla. Dokonce když jsem se šla koupat, tak jsem tam nebyla sama.

Týden utekl jako voda a mně se opět přitížilo. Transfuze mi přestaly stačit, a tak jsme zahájili i jejich pití. A to očividně zabíralo, protože jsem byla z hodiny na hodinu silnější. Prokládala jsem to lidským jídlem a časem jsem už ani ty transfůze nepotřebovala. Stačilo zařadit do jídelníčku krev.

Natahovala jsem se ze židle, abych pověsila poslední obrázek na stěnu, u které měla být postýlka.

„Bello,“ zaječel Emmett a já leknutím klopýtla. Nebýt Rose, která v momentě byla u mě a chytila mě, rozplácla bych se na zemi jako žába. Břicho nebřicho.

„Co?“ zaječela jsem a postavila se opět na vlastní nohy.

„Je tu Charlie,“ volal zespoda. Cestou dolů jsem děkovala Rose, že mě chytila, a vyslechla si lekci, jak mám být opatrná.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho a objala ho.

„Něco jsem ti přivezl,“ ukázal směrem za sebe ke svému autu. Emmett se hned zvědavě hrnul k autu, ale to už tam byla Alice a vyndala dárek z auta.

Byla to přenádherná ručně vyřezávaná kolébka. Při pohledu na ni se mi navalilo. Mačkala jsem v sobě slzy a snažila se nerozbrečet se tu. Edward mě hypnotizoval pohledem, a tak jsem se na něj krátce podívala. Viděla jsem jeho touhu být u mě. V té chvíli mi došlo, co pro mě tahle osoba znamená. Jak důležitý pro mě je a že bez něj už nikdy v životě nechci být.

„A co je tohle, Charlie?“ ptala se Alice a já se podívala jejich směrem.

„To jsou peřinky ještě po Belle. Ale asi je chtít nebudete. Já jen… Myslel jsem…“ mávl rukou.

Došla jsem k Alice a rozbalila je. Vzala jsem si deku a přimáčkla si ji k obličeji. I přes ty všechny roky, kdy byly uskladněné, na mě dýchla ta tolik známá vůně z mého dětství. Byla to vůně dřeva, borovicového dřeva, která byla smíchaná s vůní levandule. Takhle to vždycky doma vonělo. A ani já to nezapomněla, stejně tak jako ta přikrývka nevyčichla.

„Díky, tati,“ otočila jsem se na něj a se slzami v očích ho objala. Celé odpoledne strávil s námi. Alice mu ukazovala dětský pokoj a všechno ostatní v domě. Potom jsem si šla na chvilku odpočinout.

Došla jsem do dětského pokoje a natáhla jsem se do křesla, které tam máme pro uspávání děťátka. Zamilovala jsem si vůni toho pokoje. A nemohla jsem se dočkat, až tu bude naše miminko. Únava na sebe nenechala dlouho čekat a já tedy zavřela oči a nechala se vtáhnout do svých snů.

Pohled Edward

„A není to jedno?“ vložil jsem se do jejich rozhovoru.

„Ty se do toho laskavě nemíchej,“ odsekla mi Alice a já se naštvaně vetřel mezi ně.

„Nezapomínej, že to já jsem otec,“ vyjel jsem na ni.

„No, to je dost, že sis to taky uvědomil,“ odkašlala si a otočila se ode mě.

„Vím to od začátku, ale prostě… Nebylo to tak jednoduché. Prostě,“ snažil jsem se ospravedlňovat. Když mi došlo, jak je to ubohé. Prostě jsem to podělal.

„Máš pravdu. Je mi to líto,“ dodal jsem a šel jsem pomalu k lince, abych se o ni opřel.

„Je ti to líto?“ přeptala se mě.

„To bys ale měl říct Belle,“ dodala a já při zvuku jejího jména něco uslyšel.

„Co se děje?“ ptala se mě, ale já ji vnímal jen matně. Poslouchal jsem ten zvuk.

„Řeknu jí to,“ ujistil jsem svou sestru a ona se slavnostně usmála. Jo, jsem idiot. Vím to. Díky, Alice.

Otevřel jsem dveře do dětského pokoje a viděl Bellu oddechovat na křesle. Přišel jsem k ní ještě blíž a klekl si k ní. Břicho se jí nepřirozeně vlnilo a Bella ze spaní krčila bolestí obličej. Byla, chudinka, ze všech těch příprav tak unavená, že ji evidentně ani bolest nevzbudila.

Rukou jsem ji hladil po bříšku a šeptal jsem jí, jak moc ji miluju a jak moc ji chci navždy. Jak miluju naše dítě a jak se těším, až tu bude s námi. Až budeme rodina. Po chvilce se její obličej uvolnil a bříško se uklidnilo.

To děťátko na mě reagovalo. Na ústech se mi objevil šťastný úsměv a rychle jsem se předklonil, abych bříško radostně políbil. Nechtěl jsem Bellu probudit. Jen jsem ho chtěl políbit, aby věděl, že jsem tu i já. Dál jsem ho hladil a šeptal jsem mu, aby nechalo maminku odpočinout.

„Ještě není na světě a už nás má obmotané kolem prstu, viď?“ ozvalo se. Podíval jsem se na Bellu a setkal se s jejíma očima.

„Je mi to líto,“ pošeptal jsem a doufal, že mi to uvěří. Protože to byla svatosvatá pravda.

„Já vím,“ řekla s přivřenýma očima a prohrábla mi vlasy. Tolik mi její dotek chyběl. Vrněl jsem při něm jako kotě.

„Miluju tě, Bello. Jsi moje všechno,“ ujistil jsem ji. Přimhouřila oči a usmála se. Nikdy jsem ji takhle šťastnou neviděl. Byl to pohled, který bych za nic na světě nevyměnil.

„Jsem unavená,“ špitla a opět zavřela oči. Dál jsem jí hladil bříško a poslouchal její dech, který se za chvilku změnil v pravidelné oddechování, a já věděl, že usnula.

Miminko bylo klidné, i přesto jsem s hlazením nepřestal. Po chvilce jsem se zaposlouchal do ozvěn jejího srdce a něco se mi nezdálo.

„Bello,“ jemně jsem s ní zatřepal a doufal, že opět uvidím ty její oči. Srdce se jí zpomalovalo a já doslova cítil, jak s každým úderem slábne.

„Carlisle!“ křičel jsem a dál třepal s Bellou v zoufalství, aby se probrala.

„Co se děje?“ vlítnul do pokoje můj otec. Okamžitě k ní přiklekl a začal se zjišťováním jejího stavu.

„Její srdce,“ křičel jsem na něho a myslel, že mi praskne hlava. Vzal její tělo a v mžiku byl pryč.

„Před chviličkou jsem s ní mluvil,“ šeptal jsem zmateně a nemohl pochopit, co se to sakra stalo. Když mi došlo, že ji ztrácím, v panice jsem vyletěl za Carlislem dolů.

„Má srdeční slabost. Asi z toho rozrušení,“ vysvětlil a začal s přípravami na porod.

„Vyvolám jí porod. Nemůžeme dál čekat,“ rozhodl a já jen přikývl. Držel jsem Bellu a dělal všechno, co mi Carlisle řekl.

Srdce jí s každým úderem ochabovalo, když jsem uslyšel hlasitý pláč. Carlisle mi podal naší dceru do náruče a já z ní nemohl spustit zrak. Bellino srdce bilo už velmi pomalu, když jí Carlisle zabodl jehlu s jedem přímo do srdce. Alice mi vzala dítě a já pomohl Carlislovi s dokončením přeměny.

Vystrašený na smrt jsem vešel do obýváku, kde se strachoval zbytek mé rodiny. Všichni chtěli vědět, co se děje, ale nezmohl jsem se na slovo. Došel jsem k Alice a vzal si malou k sobě. Beze slova jsem došel do našeho pokoje a tisknul malou k sobě. Kdybych mohl, brečel bych.

Ale ona mě potřebovala. Umyl jsem ji a oblékl ji do jednoho z milionu oblečení, které měla ve skříni. Posadil jsem se do křesla v jejím pokoji a kochal se pohledem na ni. Byla kouzelná a neskutečně krásná. Očíčkama kmitala sem a tam a dívala se na svět, na který ji její matka přivedla. Byla tak malinká, přesto pro mě byla vším.

„Neboj se. Všechno to doženeš. Jsi přece tátova holčička,“ šeptal jsem jí.

Držel jsem ji v náručí a neustále jí opakoval, jak ji miluji a že její maminka ji miluje taky. Že bude ta nejšťastnější holčička na světě. Že se o to postarám. Po chvilce chlácholení a houpání usnula. Vtiskl jsem jí polibek na čelíčko a začal hlídat její sny.

Příště nás čeká předposlední kapitola. Doufám, že jste to Edwardovi odpustily stejně tak jako já. :-)

Moc Vám děkuju za komentáře, nesmírně mě těší!!

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 31. kapitola: