Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 30. kapitola

24.08.2012 (19:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3100×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Byl to už pátý den, co se mnou Bella nepromluvila. Dokonce se na mě ani nepodívala. Je pravda, že jsme se potkali jen párkrát. Celou tu dobu jsem byl totiž zavřený v mém pokoji. Tedy v našem pokoji.

Bella od toho večera spala v ložnici Alice a Jaspera. Kteří se mnou mimochodem taky nemluvili. Jasper by i jo, ale Alice ho dokonale zmanipulovala. Dodneška mi zní  v uších sestřin hlas potom, co Bella třískla s dveřmi.

„Můj bratr je idiot, Bello. Vůbec si toho nevšímej.“ S těmito slovy ji odváděla do svého pokoje. Byl jsem si dobře vědom toho, že mě k ní už nepustí.

Seděl jsem na posteli a zase jsem přemýšlel o tom, jak se to mohlo stát. Jak jsem mohl být tak nezodpovědný a tohle jí udělat. To dítě bude její záhuba. Protože je to monstrum, které jí pravděpodobně sní zevnitř.

„Dále,“ vyzval jsem otce, který zaklepal na dveře.

„Můžu?“ Nejistě nakoukl dovnitř.

„Samozřejmě, ale pozor na to, aby tě taky nevyčlenili z kruhu důvěry,“ zašeptal jsem k němu se zkřivenou pusou. Pořád jsem nepochopil tu blbost, kterou vymyslela moje vykutálená sestra!

„Myslím, že mi to Alice přece jen odpustí,“ pousmál se a přisedl si ke mně.

„Jsi tu takhle zavřený už dlouho. Nechtěl bys jít na lov?“ starostlivě si mě měřil. Nechápavě jsem se na něj podíval.

„No, myslel jsem… Prostě, aby sis vyčistil hlavu. Však víš,“ pokýval hlavou a já si přečetl jeho myšlenky.

„Cítí se dobře?“ Nedalo mi to.

„Zatím jo. Vypadá dobře. Občas jí není dobře, ale jinak se zdá v pořádku.“ Odkýval jsem mu tu. Však já ji neustále poslouchal. Hledal jsem ji v myšlenkách mých sourozenců. Stýskalo se mi po ní.

„Jak to bude dál, Carlisle?“

„To nevíme. Ale Bella si chce miminko nechat.“

„Slyšel jsem. I ty nadávky,“ dodal jsem a otec se uculil. Bella totiž nadávkami na mou osobu rozhodně nešetřila.

„Jak se to mohlo stát,“ vyslovil jsem zatím nevyslovené.

„Teď není důležité řešit, proč se to stalo, ale zajistit aby se to dobře skončilo.“ Souhlasně jsem přikývl.

„No, to půjde docela těžko. Bella mě nemůže ani cítit.“

„To je pravda, ale tím, že tu budeš sedět a litovat se svoji rodinu zpátky nezískáš.“

Rodina. Bylo dost těžké si představit, že já a Bella budeme tvořit rodinu. Nikdy jsem nad tím takhle neuvažoval. A nikdy jsem na to ani nepomyslel. Nikdy mě ani nenapadlo, že by Bella matkou být chtěla. Ale možná právě proto, co se jí stalo, bude chtít dokázat, že ona to zvládne.

Pomalu mi začínalo docházet, jak moc jsem jí musel ten večer ublížit.

„Bože, já jsem ale idiot!“ řekl jsem čistou pravdu. Otec mi to odkýval a já se na něj zhrozeně podíval.

„Žádné utěšování? No, to ti děkuju!“ Carlisle se usmál a poplácal mě po zádech.

„Nemohl jsi to vědět. Nikdo z nás nemohl tušit, že je to doopravdy možné. Ty historky-.“

„Historky o nesmrtelných dětech,“ dodal jsem a otočil jsem pohled z okna. Bylo mi jasné, že to má Bella spočítané.

„Co jí ho vzít proti její vůli?“ nadhodil jsem šeptem.

„To nepůjde,“ vyslovil ještě tišeji a zakýval hlavou.

„Nemůžu o ni přijít, rozumíš?“

„Nezbývá ti nic jiného, než být při ní a doufat, že to zvládne.“ S těmito slovy odcházel z mého pokoje.

„Tati?“ zastavil jsem ho, než stačil zavřít dveře.

„Nepůjdete na ten lov se mnou?“ Smutně se zašklebil a zakroutil hlavou.

„Chápu. Kruh důvěry,“ zavrčel jsem pokojem.

„Promiň,“ zašeptal a s provinilým úsměvem odešel.

…

„Jdu na lov,“ zahlásil jsem v obýváku. Emmett, Jasper a Bella seděli na sedačce. Alice tančila s Esmé v kuchyni a Rosalie koukala z okna. Otec byl v pracovně. Nikdo mi nevěnoval ani jediný pohled. Až na mou matku, která se na mě podívala a lehce se usmála, aby mi dala najevo, že to bere na vědomí. Ale nepromluvila.

Nafoukl jsem se od zlosti a vyletěl jsem ze dveří pryč.

Pohled Bella

Byl pryč už nějakou chvíli a tak jsem si řekla, že už je zřejmě dostatečně daleko, aby nás neslyšel.

„Alice?“ Otočila jsem se na ni do kuchyně. Věnovala mi úsměv.

„Nepotrestali jsme ho už dost?“ zeptala jsem se jí s jistou nedůvěrou v hlase.

„Absolutně ne!“ A bylo jasno. Ne. Otočila jsem se zpět na televizi a hrábla do popcornu, abych si radši tu pusu zacpala.

Alice k nám přitančila a usmála se.

„Zítra se pustíme do přestavby pokoje pro mého synovce,“ zajásala a všichni jsme přikývli.

„Těším se hlavně na ty nákupy,“ dodala Rose a spiklenecky se na mě usmála.

Je pravda, že jsem na Edwarda byla pořád dost naštvaná. Jak si mohl myslet, že jsem spala s někým jiným! Ale na druhou stranu, ta naprostá ignorace ze strany rodiny pro něj musela být pořádným potrestáním. A jak jsem tak na Alice viděla, nehodlala s tím ještě přestat. Možná ho ke mně pustí, až půjde malá do školky. A to jí ještě budu prosit.

„Alice,“ začal nesouvisle Emmett.

„Taky si myslím, že má Edward už dost. Uvědomil si, co udělal a tak už bychom s ním mohli zase mluvit, ne?“ ptal se jí a po oku stále sledoval zápas.

„Emmette?“ Podíval se na ni.

„Chceš, abychom tě taky vyřadili z kruhu důvěry?“ zeptala se ho zcela otevřeně a s výhružným výrazem. Emmett se nadechl, i když to nepotřeboval.

„Ty jsi hrozná, Alice! Je to můj bratr! Chci s ním mluvit! A jestli mě vyřadíš z kruhu důvěry, tak si založím vlastní a ty do něj patřit nebudeš!“ ječel a pomalu se blížil ke schodům. Myslím, že to mělo znamenat, že odchází. Ale šel velmi pomalu, protože doufal, že ho Alice zastaví. A zastavila.

„Vážně? A kdo s tebou v tom kruhu důvěry asi tak bude, když jsou všichni v mém kruhu?“ zeptala se ho zněle a s úsměvem na rtech. Neměl jí na to co říct a tak na ni začal hrozit prstem.

„Edward!“ zakřičel, když ho to konečně napadlo.

„Tak to ti gratuluji, bratříčku!“ zaječela na něj tím svým vysokým pisklákem. Emmett naštvaně kráčel po schodech, které se začaly otřásat.

Vyděšeně jsem se podívala na Rose a ta jen nezaujatě mávla rukou.

„Tak jakou barvou vymalujeme pokoj?“ zeptala se jakoby nic.

„Alice?“ otočila jsem se na ni, nechápavě jsem mrkala a na prázdno otevírala ústa.

„Bude v pohodě,“ usmála se a políbila Jaspera, který koukal stejně překvapeně jako já. Byla jsem totiž u první oficiální hádky Cullenů. Byla jsem z toho mimo.

„Alice, nechci, aby se kvůli mně rodina hádala,“ zaprotestovala jsem a stoupla si, abych vypadala přesvědčivěji.

„Bello,“ umlčela mě v další přednášce, „rodina stojí za tebou. A Edward se ti musí omluvit za to, co si o tobě myslel, a že nechtěl mého synovce!“

„Neteř,“ opravila jsem ji.

„Synovce,“ zkusila znova.

„Alice!“ Okřikla jsem ji. Zářivě se usmála.

„Panebože!“ vykřikla Rose a my jí všichni věnovali pozornost.

„Tvoje bříško,“ zašeptala sladce a překvapeně. Okamžitě jsem přiložila ruce ke svému břichu a vyděšeně zkoumala, co se mohlo stát, že Rose takhle reaguje. A opravdu. Bylo zase o něco větší, než před pár hodinami. Stáhla jsem si triko, abych ho na něm narovnala, a zkoumavě jsem ho hladila.

Všichni se na mě sesypali a věnovali se mu. Dunění po schodech znamenalo, že Emmett všechno slyšel a chce se taky pokochat svou neteří. Stál u schodů, díval se, jak mi všichni hladí břicho. Rukou jsem mu naznačila, ať jde k nám. Podíval se na Alice a znova na mě. Nakonec přišel a taky si bříško pohladil. Na Alici sice vrčel, ale na mě byl jako beránek.

„Protivo,“ odfrkla si Alice a já se na ni výhružně podívala.

„Dobrá, panstvo,“ zavelela jsem.

„Aby bylo jasno, tohle je můj kruh důvěry a může do něj patřit každý, kdo bude chtít! A nikdo nebude nikoho vyhazovat!“ přednesla jsem tím nejsilnějším hlasem, kterým jsem mohla. Emmett strčil do Alice a pousmál se na ni.

„Takže i já?“ ozvalo se ode dveří. Podívala jsem se tím směrem a uviděla ho. Stál tam se sklopenou hlavou. V té chvíli do mě vjel šílený vztek. Všechno se mi totiž vybavilo.

„Ty ne,“ řekla jsem a pohladila si bříško. Odkráčela jsem ke schodům a prošla okolo něho. Stoupla jsem na první schod, když mě chytil za ruku.

„Bello,“ zašeptal a já na něj chtěla spustit svůj ječák. Jenže mě píchlo v podbříšku.

„Au,“ špitla jsem a bolestivě jsem se předklonila. Chytil mě a pomalu mě posadil na schody. Carlisle už byl u mě a měřil mi tep.

„Je zase o něco slabší. Pojď, vezmu tě do pracovny. Podíváme se na to,“ pronesl uklidňujícím hlasem a já se zmohla jen na přikývnutí.

„Já ji vezmu. Nech mě, Carlisle,“ přikázal mu Edward a už jsem byla v jeho náruči. Ač jsem chtěla, nemohla jsem protestovat. Neměla jsem na to totiž sílu.

Po různých vyšetřeních, které mi Carlisle prováděl přišel na to, že špatně přibírám a že mi v krvi chybí hodně minerálů. Což není dobré. A nějaká další zjištění, kterým jsem ani moc nerozuměla.

„Co jako budeme dělat?“ ptal se ho Edward a já si zatím držela břicho rukama, jakoby mi to snad mělo pomoct, aby mě přestalo bolet. A nepomáhalo to.

„Nasadíme pravidelné transfuze krve a uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet,“ rozhodl a hned s tím začal. Po první konzervě jsem měla pocit, že se mi do těla zase vrací síla, ale ta bolest břicha stále neustávala.

„Bude to dobré,“ zašeptal Edward do mých vlasů a nakonec je políbil. Chtěla jsem ho vyfackovat, no momentálně mi to dělalo dobře. A tak jsem ho nechala.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 30. kapitola: