Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 29. kapitola

20.08.2012 (12:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3426×

Pohled Edward

Bylo už pozdě odpoledne a tak nastal čas, abych se vrátil zpět. Byl jsem už poblíž domu, když jsem si uvědomil, že je nějak podivně ticho. Doběhl jsem dovnitř a rozhlédl se.

„Ahoj, Edwade,“ pozdravila mě Esmé a zaplula do kuchyně.

„Kde všichni jsou?“ zajímal jsem se. Doběhl jsem za ní do kuchyně a visel na ní pohledem.

„Kluci jeli pryč s Carlislem a holky jely nakupovat,“ povídala mi a přitom napouštěla vodu do vázy pro čerstvé květy.

„A Bella?“ chtěl jsem vědět. Neslyšel jsem ji.

„Když jsem řekla holky, myslela jsem tím i naši Bellu,“ usmála se a mrkla na mě. Udiveně jsem se na ni podíval a ona se zasmála.

„Kdy jely?“

„Hned dopoledne. Jsou tam celý den.“ Výborně, takže já tady trpím tím, že ji pro její tvrdohlavost ztratím, a ona si chodí po nákupech s holkama. Fakt super!

„Je v pořádku, Edwarde,“ ujistila mě mamka.

„Hmm,“ zabručel jsem a svalil se na pohovku.

…

Po hodině jsem slyšel přijet auta. Vyběhl jsem před dům a nestačil se divit. Bella řídila nové auto. To jsem si mohl myslet. Nákupy s mou sestrou. Alice si myslí, že jsem měkký, ale ona je mnohem měkčí.

Vystoupila a já si ji změřil pohledem.

„Nové auto?“ pronesl jsem a opřel se o futra našeho vchodu. Alice protočila očima a mávla rukou.

Bella mezitím vystoupila a zamyšleně šla do kufru, odkud se na ni vyvalilo dalších milion věcí. Povzdechla si a nešťastně se na mě podívala. Musel jsem se usmát. Na druhou stranu jsem ji obdivoval. Divil jsem se, že ještě stojí na nohou, protože zvládnout mou sestru na nákupech je i pro upíra záhul, natož pro člověka.

„Mohl bys?“ zaprosila a ukázala na ty tašky. Ve vteřině jsem byl u ní. Začal jsem lovit tašky a sledoval ji. Vypadala trochu unaveně. Přesto byla překrásná, zářila na dálku. Když viděla, že si ji prohlížím, usmála se a lehce zčervenala. Položila mi ruku na rameno a pohlazením sjela až na záda. Nechal jsem tašky taškami a přitáhnul jsem si ji k sobě.

„Jak se cítíš?“ Podívala se mi do očí a usmála se. Bože, voněla tak neodolatelně. Krev jí v těle proudila a její rty mi zpívaly. Nikdy mě to k ní netáhlo víc než teď.

„Jsem trošku unavená, ale kdo by nebyl,“ usmála se a objala mě okolo ramen. Nahnul jsem se pro polibek, ale má mrňavá sestra nám to musela překazit.

„Slyším tady snad útok na mou osobu?“ zaštěbetala kousek od nás a já ji probodl pohledem. Chtěl jsem se usmířit s mou láskou a ona mi do toho zase musí skočit. Bella se usmála a pustila mě. Mrzelo mě to, a tak jsem k ní přistoupil zezadu a políbil ji do vlasů.

„Zpomal, Romeo, musíme to vybalit, než začne sněžit,“ umravnila mě Rosalie a snažila se vytáhnout půlku věcí z kufru. Bella se zasmála a pokračovala do domu.

Vrátil jsem se do domu se zbytkem věcí. Esmé už vyzvídala, kde holky všude byly a co všechno nakoupily. Stál jsem tam a pozoroval ženy z mojí rodiny.

„Já mám taky jeden dotaz,“ vmísil jsem se do hovoru. Všechny se na mě podívaly.

„Proč zrovna tohle terénní Volvo?“

„To si vybrala Bella,“ objasnila mi Alice. Bylo mi to hned jasné, protože má sestra by zvolila úplně něco jiného. Podíval jsem se na ni a čekal.

„Volvo, protože mají nejbezpečnější auta, a terénní, protože s ním zajedu kamkoliv,“ usmála se. Přikývl jsem a už jsem se dál do jejich hovoru nemíchal.

Vzal jsem věci a postupně je odnášel do našeho pokoje. Když jsem přinesl poslední várku, pípl Belle notebook. Nevím proč, ale měl jsem potřebu zjistit, co se děje.

Došel jsem k pracovnímu stolu, na kterém ho měla položený, a zadíval se na displej, který mi hlásil: „Nová zpráva od Aiden.“

No jistě! Kdo jiný by jí asi tak mohl psát než ten blbec! Je pravda, že jsem ho měl svým způsobem rád. Ale stejně mě vždycky vytočilo, jak je na Bellu napojený.

Zobrazil jsem jeho zprávu a byl v šoku.

„Nechápu to, ale rozumím ti. Jsem s tebou a myslím na tebe. A Izzi, navždy budeš v mém srdci, to si pamatuj. Jo a nezapadni ve sněhu. Velkou pusu, A.“

Seděl jsem na posteli a dokola si četl tu zprávu. Ona se s ním loučí. To ne! To nikdy nedovolím! A dost! Tohle si musíme vyjasnit! Jestli si teda myslí, že si jen tak umře, tak to se teda šeredně plete!

Vystřelil jsem ke dveřím, když je akorát Bella otevřela. Když jsem uviděl, jak se mě lekla, snažil jsem se uklidnit. Nechtěl jsem jí přitížit.

„Promiň,“ špitl jsem.

„To nic,“ usmála se a vstoupila dovnitř.

„Bello, musíme si promluvit,“ začal jsem rázně a přešel k oknu.

„To máš pravdu, Edwarde,“ odsouhlasila mi a tím mi vzala vítr z plachet. Plánoval jsem na ni uhodit, ale opět mě převezla.

„Začnu, ano?“ nadhodil jsem. Odkývala mi to.

„Bello, jestli ses rozhodla zemřít, tak já tě budu bránit i proti tvojí vůli,“ vyslovil jsem vážně. Překvapeně se na mě podívala a já byl tím pohledem zaskočený. Ví vůbec, jak moc ji miluji?

„Prosím?“ zašeptala a já se na ni vyděšeně díval.

„Hodláš riskovat svůj život a já se ti teď snažím vysvětlit, že já ti to nedovolím.“

„Vidím, že jsem měla začít první,“ utrousila a přešla k hromadě tašek. Začala v nich něco hledat a já měl pocit, že se opravdu asi zbláznila. Bylo toho na ni moc. Chudinka moje.

„Mám pro tebe dárek,“ řekla a přinesla mi malý balíček. Měl jsem nervy na dranc.

„To jako na rozloučenou?“ zaječel jsem a myslel, že vyletím z kůže. Ten její klid mě vytáčel do nepříčetnosti.

„Prosím?!“ zamračila se a já se otočil.

„Ty to nerozbalíš?“ zeptala se mě. Ne, nechtěl jsem to rozbalit. Určitě tam bude nějaká naše fotka na památku. Nechtěl jsem to vidět.

Otočil jsem se směrem k ní a ona na mě pokynula, abych to rozbalil. Začal jsem to rozbalovat. To, co na mě čekalo, mě vyděsilo, překvapilo a totálně zaskočilo.

Držel jsem tu věc v ruce a nechápavě se podíval na Bellu.

„Co to je?“ zeptal jsem se a ona se na mě zářivě usmála.

…

Seděl jsem na posteli a snažil se vzpamatovat z toho šoku. Nedokázal jsem pochopit, jak mi to Bella mohla udělat! Moje Bella!

„Jsi v pořádku?“ ptala se mě starostlivě už asi počtvrté.

„Kdo to je?“ Chtěl jsem to vědět. Zabiju ho!

„Kdo?“ Dělala, že neví.

„Kdo ti to udělal?!“ zakřičel jsem na ni a ona si zaraženě odsedla.

„Jak to myslíš?“ ptala se mě nechápavě. Jed mi proudil tělem. Myslel jsem, že exploduju. Taková zrada! Tak moc to bolelo!

„Kdo ti udělal to dítě, co nosíš!“ zopakoval jsem jí otázku.

„Edwarde, to snad-."

„To myslím naprosto vážně! Tak kdo!“ křičel jsem na ni.

„No přece ty!“ zaječela na mě a namířila si to ke dveřím.

„To těžko!“ odfrkl jsem. Zastavila se a podívala se mým směrem.

„To jako proč?! Já nejsem žádná poběhlice! Miluju tě možná víc, než ty celou tou tvou upíří láskou! Nikdy bych ti tohle neudělala!“ zaječela a z očí se jí valily slzy.

„Upíři děti mít nemůžou!“ vyslovil jsem jejím směrem a odvrátil od ní pohled.

„Tak to jsi asi jediný upír, který dokázal stvořit život,“ zakřičela a praštila za sebou dveřmi.

Slibuji, že tohle si Edward za Bellu slízne! Se mu za tohle chování pomstím! :-DD

Moc bych Vám chtěla poděkovat za podporu, kterou mi projevujete. Strašně mě Vaše komentáře těší! Trošku na mě padá nostalgie. Vzhledem k tomu, že nás čekají poslední cca tři kapitoly. :-(

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 29. kapitola: