Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 28. kapitola

12.08.2012 (20:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3040×

Pohled Edward

Stál jsem tam, vyvaleně na ni koukal a nebyl schopný ničeho. Celou dobu jsem se snažil pochopit to, co právě vyšlo z jejích úst. Bylo to, jako by na mě vylila vařící vodu.

„Nerozuměl jsem ti,“ řekl jsem se zmateným výrazem. Moje rodina stála za mnou a mlčky přihlížela.

„Žádná přeměna,“ vyslovila znovu a jakoby nic si k sobě přitáhla tu horu jídla, které jí připravila má matka s Alice.

Stál jsem mezi obývákem a kuchyní a nebyl schopný pohybu. Měl jsem dojem, že si ze mě dělá legraci. Jenže tohle vůbec vtipné nebylo. Bez sebemenšího vzrušení se pustila do jídla. Nevěděl jsem, co přesně mám teď dělat. Byl jsem totálně zmatený a bezradný. Už toho na mě bylo moc. Otočil jsem se k mé rodině, která na nás vyděšeně koukala. Pozvedl jsem ramena ve znamení, že nic nechápu.

Alice se pomalu rozešla směrem k Belle. Carlisle se zase přiblížil ke mně.

„Bello?“ oslovila ji opatrně. Bella zvedla oči od jídla a zvědavě se na ni podívala. „Jak se cítíš?“ zeptala se jí velmi citlivě.

„Dobře. Proč se ptáš?“ odpověděla naprosto bezstarostně. Obdařila ji svým krásným úsměvem a opět se věnovala jídlu.

„Já jen… V noci jsi měla dost vysokou horečku,“ začala s vysvětlováním noční stráže.

„Vážně?“ zaujatě pozvedla hlavu. Alice začala s celým vyprávěním, jenže já to neposlouchal. Byl jsem vyvedený z míry jejím klidným chováním. A samozřejmě její reakcí. Díval jsem se na otce, která stál vedle mě se svěšenou hlavou a rukou na mém rameni.

„Myslel jsem, že to chce,“ zašeptal tak, abych to slyšel jen já. Ničemu jsem už vážně nerozuměl. Zakroutil jsem hlavou a pak ji zabořil do rukou.

„To já taky,“ procedil jsem skrz ruce na mém obličeji. Nervózně jsem si prohrábl vlasy a opět se podíval na sestru s Bellou.

Alice si přesedla na barovou stoličku na druhou stranu kuchyňského pultu a bavila se s Bellou. Vyprávěla jí nějaké blbosti, Bella se u toho dobře bavila a jedla. Bylo mi jasné, že Alice chce odvést pozornost od našeho rozhovoru. Čekala, že vybuchnu jak papiňák. No, nebyla daleko od pravdy. Jenže. Jenže když jsem se podíval na Bellu, něco mě na ní překvapivě upoutalo. Vypadala uvolněně, šťastně a spokojeně.

I když jsem sebevíc chtěl na ni začít křičet, že co si k sakru myslí, že dělá, nemohl jsem. Při pohledu na ni mě všechna zlost opustila.

Emmettovi proběhlo hlavou, že se Bella asi definitivně zbláznila. Rozdvojená osobnost či jiná duševní porucha. A já s ním, ač nerad, tiše souhlasil.

Nedokázal jsem dostat z hlavy myšlenky na naše společné chvíle. Najednou se mi v mysli objevily všechny narážky, prosby, aby byla jako já. Aby se mnou byla navždy. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč tohle? Proč tahle změna?!

Slyšel jsem hlas mé sestry, když mi říkala, že si mě nevezme, že nevidí její budoucnost, a přepadl mě šílený pocit prázdnoty. Vzduch k životu nepotřebuju, ale Bellu k němu potřebuju.

Seděla a usmívala se na všechny strany. Bavila se s Alice a Rose, která se k nim přidala. A já pochopil, že není něco v pořádku. Zacítil jsem potřebu se vyřvat. Potřeboval jsem vypadnout a být chvíli sám. Utřídit si myšlenky. Krom toho, toho na mě bylo už moc. Zásadní rozhodnutí, které jsem učinil, je v nedohlednu. A ten, kdo nás rozdělil, byla Bella. S tímhle se nesmířím. Otočil jsem se směrem k oknu a vyběhl jím ven. Měl jsem strach, že se Bella rozhodla to vzdát. Měl jsem strach, že se Bella rozhodla umřít.

Utíkal jsem a snažil se vypnout. Poslední, co jsem uslyšel, bylo Bellino zavolání na mě.

Pohled Alice

„Edwarde?“ volala na něj Bella, no Edward se nezastavil. Bylo mi jasné, že potřebuje být sám. Sama jsem z toho zmatená, a to se mě to přímo netýká.

Bellu jsem si v poslední době hodně oblíbila. Od té doby, co jsou s Edwardem spolu, je úplně jiná. A proto mě strašně zabolelo, když jsem přestala vidět její budoucnost. Když si pro ni Edward tehdy jel, jasně jsem viděla jejich svatbu a společný život tady s námi. S námi tu sice jsou, ale jinak nic.

Celý večer, co jsem byla při Belle, jsem se snažila něco uvidět. Sebemenší záblesk, náznak. Nic. Jako by mě blokovala. Vždycky, když jsem se na ni chtěla napojit, jako by mě nějaká pružná hmota odhodila. Byla jsem z toho zoufalá. Chtěla jsem mému bratrovi pomoct a vlastně i Belle. Mým darem jim ale určitě nepomůžu.

„Páni. To jsem se ale najedla,“ povídala Bella a zhluboka se nadechovala. Snědla toho dost, to je pravda.

„Bylo to výborné. Děkuji,“ pronesla a pomalu se zvedla. Usmála jsem se na ni.

„Jsem ráda, že ti chutnalo, zlatíčko,“ pošeptala jí Esmé a vzala jí z ruky talíř, který chtěla Bella umýt.

„Půjdu si dát sprchu,“ pronesla a pomalu se vydala ke schodům.

„Bello?“ zastavila jsem ji.

„Vrátí se,“ řekla jsem jí, aby byla v klidu. Edwardův odchod ji totiž trošku znervózněl.

„Já vím,“ usmála se a pokračovala do jejich pokoje.

Rose se na mě zvědavě podívala a já věděla, co bude následovat.

„Tak co?“ zeptala se s úsměvem na rtech.

„Nevím, Rose!“ odsekla jsem jí nevrle. Štvalo mě, že prostě nic nevidím. Otočila jsem se a šla pomoct Esmé s uklízením.

„To nic, zlato,“ pohladila mě po zádech máma a já nešťastně svěsila hlavu. Šla jsem si přisednout na sedačku k ostatním.

Jasper mě chytil okolo ramen a políbil mě do vlasů. Usmála jsem se a přimáčkla se k němu víc. Hned mě ten smích ale přešel. Chtěla jsem, aby byl Edward šťastný, tak jako jsme my ostatní.

„Myslím, že se zbláznila,“ vyřkla jako první Rose. Emmett jí samozřejmě přikyvoval a já protočila očima.

„Rose!“ okřikla ji Esmé.

„No co?“ zaklela Rosalie.

„Myslím, že je to jejich věc. Tohle si musí vyřešit sami,“ uzavřel tu věc Carlisle.

„Určitě k tomu musí mít nějaký důvod,“ dodala Esmé a já jí přikývla. No jasně. Důvod. Něco v tom bude. Musím zjistit jaký. Pak jim třeba budu moct pomoct.

„Jdu se za ní podívat,“ řekla jsem ostatním, políbila Jaspera a doběhla k jejím dveřím. S někým telefonovala. Nechtěla jsem poslouchat, ale ta zvědavost se nedala zastavit. Mluvila o své práci. A mně to došlo. Práce. To je to, proč to nechce. Musela by ji změnit.

Když položila telefon, zaklepala jsem na dveře. Po vyzvání jsem je opatrně otevřela.

„Můžu?“

„Jasně, pojď,“ usmála se a šla od svého notebooku k posteli, na kterou se s upřeným pohledem na mě posadila.

„Bello, děje se něco? Nechceš si promluvit?“ spustila jsem na ni a ona zrychleně mrkala.

„Promiň,“ zarazila jsem se. Zakývala hlavou, že nic.

„Já jen… Všichni jsme trochu zmatení,“ snažila jsem se jí to vysvětlit.

„Chápu. Já vlastně taky,“ řekla a vzala si polštářek a položila si ho na sebe.

„Tak co se děje? Jde o práci, viď?“ zkusila jsem, abych jí popřípadě pomohla s tím prolomením ledu.

„To taky,“ odkývala mi, ale já pochopila, že to není ten pravý důvod. Byla jsem v koncích.

„Myslela jsem, že ta přeměna je to, co chceš,“ opatrně jsem zabruslila na tenký led.

„Taky že jo,“ vyjekla a smutně se na mě podívala.

„Edward je to, co chci. Být součástí téhle rodiny je to, co chci. Být s ním navždy, je to, co chci. Vlastně je toho hodně, co chci,“ pousmála se nad svým předešlým projevem, „ale všechno z toho, co chci, je nějak spojené s Edwardem,“ dodala a já se uklidnila.

„Bello, my ale nevíme, co přesně se ti stane. A když nevíme, co se ti stane, tak tě nemůže dostatečně chránit,“ snažila jsem se jí vysvětlit vážnost situace. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli jí to můj bratr dostatečně vysvětlil. Co se týká Belly, je můj bratr občas měkký.

„Vím, že mi do toho nic není, ale můj bratr tě miluje. Když upír miluje, tak miluje navždy. A pokud se ti něco stane, Edward to nezvládne. A nikdo z naší rodiny nechce, aby se mu něco stalo. A protože i ty patříš do naší rodiny, tak ani tobě. Chápeš to?“ snažila jsem se jí zahrát na nervy a city. Doufala jsem, že pochopí.

„Já vím. Ani já to nechci.“ Trochu se mi ulevilo, že jsem to od ní slyšela.

„Chápu, že není lehké se rozhodnout. Chápu, že to pro tebe musí být hrozné, zvolit si vlastně smrt, i když je to ta její lepší varianta.“

„Já vím, co chci. Vím, že chci být upír. Vím, že chci Edwarda, a udělám všechno pro to, aby byl šťastný,“ skočila mi do řeči a já byla překvapená, jak rozhodně to vyslovila.

„Pak tedy nechápu, proč, když se k tomu konečně rozhoupal i Edward, jsi to ty odmítla,“ zakroutila jsem hlavou a postavila se.

„Protože prostě nemůžu. Teď ne, vysvětlila mi.

„Proč ne teď, Bello? Není moc času. Nevíme, co se může stát -“ Nedokončila jsem svou myšlenku, protože se na mě podívala a její pohled byl plný nevyslovených odpovědí. Ale já je nedokázala přečíst.

„Já vím, co se mi stane,“ řekla a já poodstoupila o pár kroků od ní. Stále mi její slova zněla v uších. Nedokázala jsem pochopit, co právě řekla. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 28. kapitola: