Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 25. kapitola

18.07.2012 (08:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3115×

Pohled Bella

Od toho večera jsme o tom nemluvili. Myslím, že jsem ho svou reakcí zaskočila. Edwarda bych si vzít chtěla, ale taky bych mu chtěla být rovnocennou partnerkou, a tak by bylo ideální, kdyby se rozhodl mě proměnit. Jenže vzhledem k Edwardovu zarytému mlčení to on asi tak necítí.

Vánoce se blížily neskutečně rychle. Letos jsem se obzvlášť těšila. První vánoce, kdy nebudu sama. Domluvili jsme se, že poletíme do Forks. Přiznám se, že z toho nemám úplně dobrý pocit. Přece jen od té doby, co jsem se vrátila do New Yorku, jsem přestala mít ty vidiny. A tak jsem byla plna očekávání, jestli se mi nevrátí.

V práci jsem si domluvila čtrnáctidenní dovolenou a přípravy mohly začít. Běhala jsem po obchodech a snažila se vymyslet dárky. Nikdy jsem tohle řešit nemusela. Tátovi jsem vždycky poslala přání a peníze na účet. Když to teď vezmu zpětně, bylo to ode mě dost ošklivé. A tak jsem se rozhodla, že letos si to všechno vynahradím.

Jenže, co koupit upírům, kteří mají všechno? To je opravdu nadlidský úkol. Celá utahaná jsem se svalila na pohovku a zapadla do ní. Tašky jsem odhodila už při vchodu. Celý den v nákupním centru byl vážně vyčerpávající a mně už odpoledne docházel dech.

„Chyběla jsi mi,“ pošeptal mi Edward do ucha a políbil mě do vlasů.

„Ty mně taky,“ vydala jsem ze sebe s výdechem. Byla jsem unavená se k němu jen otočit. Nakonec jsem sebrala zbytky síly a otočila se na druhý bok. Edward seděl na bobku u pohovky a díval se na mě skrz ty jeho dokonalé oči.

„Nemusíš to přehánět. Jsou šťastní, že přijedeme, nechtějí žádné dárky.“ Pohladil mě a starostlivě si mě změřil.

„Chci každému koupit něco speciálního,“ usmála jsem se a pohladila ho po tváři.

„Jak myslíš. Ale měla by sis odpočinout. Vypadáš unaveně.“ Věnoval mi polibek do vlasů a pomalu kráčel ke dveřím, aby uklidil tašky.

„Já jsem unavená,“ přiznala jsem a sledovala jeho ladnou chůzi.

Prošel kolem mě a pousmál se. Zachytila jsem ho za ruku, když míjel sedačku.

„Nevykoupal bys mě? Vážně na to nemám sílu,“ zaprosila jsem ho a lišácky se usmívala. Nebylo potřeba víc dodávat, Edward to pochopil.

„Napustím vanu,“ zašeptal a zeširoka se na mě usmál. Pustila jsem ho a opět se položila na sedačku. Rukama jsem si prohrábla vlasy a nemohla jsem se dočkat, až si pro mě přijde.

V momentě byl u mě a už jsem byla v jeho náruči. Po chvilce jsem byla svlečená, a tak nic nebránilo, abychom se ponořili do našich vodních hrátek.

Pohled Edward

Nedokázal jsem pochopit, proč chce být upírem. Místo odpovědi na mou otázku z ní vypadlo tohle. Stál jsem tam a cítil se, jako by mi dal někdo ránu palicí. Je pravda, že už delší dobu jsem cítil lehké náznaky na moje upírství a její smrtelnost. Ale když to vyslovila, zarazilo mě to. Řekla to naprosto srozumitelně, sebejistě a jasně. V té chvíli mi přišlo, že snad tu moji nabídku čekala. Jenže místo odpovědi přišlo tohle. Studená sprcha, která mě polila, byla příšerná. A ta bolest v hrudi ještě horší.

Nevěděl jsem, co jí na to říct. Nikdy ji života nezbavím. Nedokážu to, nemůžu. Jak jí mám ale vysvětlit, že jsem jen ničící monstrum, zatímco ona je dokonalá bytost, která má celý život před sebou? Ne, to prostě nejde.

Bojoval jsem sám se sebou. V jednu chvíli bych ji změnil a byl s ní po zbytek naší věčnosti, ale v tom druhém vím, že to nemůžu udělat. Nemám na to právo.

Věčný boj, který jsem sám v sobě vedl, přerušila jedna prosba a následné koupání.

Mobil mi zvonil jako zběsilý. Nadlidskou rychlostí jsem k němu vyletěl, aby nevzbudil Bellu. Ta celá vyčerpaná spala. Poslední tři dny se mi nezdá. Je pobledlá a často dost unavená.

„Alice?“ zašeptal jsem do telefonu a v okamžiku jsem byl na střeše našeho domu.

„Jste v pořádku?“ zeptala se mě bez pozdravu. To značí jediné.

„Co jsi viděla, Alice?“ zeptal jsem se rozrušeně.

„Já… Právě, že nic,“ odpověděla a mně se zatmělo před očima.

„Jak nic? Vysvětli mi to,“ dožadoval jsem se vysvětlení.

„Já nevím, Edwarde. Ale nemusí to nic znamenat,“ dodala bez rozmyslu a já cítil z jejího hlasu, že není všechno tak v pořádku, jak se snaží, aby to působilo.

„Stane se jí něco? To mi tím chceš říct?“ vybalil jsem to na ni a čekal.

„Nevím. Carlisle si myslí, že byste měli raději přijet,“ dodala a já zabořil hlavu do rukou. Jediné, co jsem v té chvíli věděl, bylo, že tentokrát ji ochráním.

„Dobře, dobře. Všechno zařídím a zavolám, kdy dorazíme. A Alice?“ zastavil jsem ji, než to stačila položit.

„Nevezme si mě, že ne?“ Chtěl jsem to vědět a věděl jsem, že má sestra to už ví.

„Ne, nevezme,“ dořekla to a mně klesla hlava.

Stál jsem na střeše našeho domu a přemýšlel, co se změnilo. Tehdy mi Alice volala, že viděla naši svatbu, a že Bella bude úžasná. Vlastně tehdy poprvé jsem si uvědomil, že si nepřeji nic jiného, než abych byl s ní a ona byla moje žena. A teď nic. Nešlo mi to do hlavy a byl jsem z toho značně vykolejený.

Myslel jsem, že si mě chce vzít. A evidentně chtěla, když to Alice viděla. Tak co se, sakra, změnilo?! Nevím co, ale rozhodně vím kdy. Po té nedávné události.

Pohled Bella

Probudila jsem se a celá se chvěla. Nebylo mi dobře od žaludku. Měla jsem příšerný hlad. Edward vedle mě nebyl. Trošku jsem znejistěla, když jsem ho nenašla ani v obýváku. Ale žaludek se hlásil o slovo, a tak jsem došla do kuchyně a začala si dělat jídlo.

Bello, Bello, jestli to takhle bude pokračovat, měla bys začít cvičit. S takovýmhle chováním ti tvá postava nevydrží moc dlouho, kárala jsem sama sebe a dál se cpala.

Když jsem měla dost, došla jsem umýt nádobí. Bouchly dveře a já leknutím nadskočila.

„Kde jsi byl?“ zeptala jsem se ho hned po tom, co jsem popadla dech.

„Volala mi Alice, nechtěl jsem tě vzbudit,“ vysvětil jeho nepřítomnost.

„Aha. A jak se mají?“ ptala jsem se ho a skládala přitom nádobí do myčky.

„Těší se na nás,“ opověděl a sklopil zrak. Něco se stalo, to bylo jasné.

„Co se děje, Edwarde?“ uhodila jsem na něj okamžitě. Zakroutil hlavou. Dostala jsem strach. Došla jsem k němu a chytila ho. Podíval se na mě a pohladil mě po tváři. Tak tohle nebude dobrý, pomyslela jsem si.

„Bello, lásko, možná bychom měli do Forks odjet hned,“ vypadlo z něj a já se hrůzou zachvěla.

„Ale je teprve konec listopadu, já mám dovolenou až na Vánoce,“ připomněla jsem mu.

„Bello, možná bys měla dát výpověď,“ přednesl a mučednicky se otočil. Absolutně jsem nechápala jeho reakci.

„Edwarde, děsíš mě! Co se stalo? Co Alice viděla?“ Přiskočila jsem k němu a opět se ho chytila.

„Nic, právě, že nic,“ řekl a ani se při tom na mě nepodíval. Jeho slova mi zněla v hlavě pořád dokola, přesně jako pokažená deska.

„Umřu?“ zeptala jsem se ho, i když jsem odpověď znala.

„Bello, to nic neznamená, Aliciiny vize se mění,“ zkusil, ale nepomohlo to.

„Umřu,“ zopakovala jsem a sesunula se k zemi. Najednou to bylo tak neskutečné. Ještě před nedávnem, jsem se modlila, abych byla mrtvá. Aby přestaly veškeré výčitky a hlasy v mé hlavě. Teď už byly pryč. A já mohla být šťastná. Jenže mi prostě nebylo přáno.

„To nedovolím, rozumíš?!“ Edward mě chytil za ramena a opět postavil na nohy. Matně jsem ho vnímala. Jen jsem přemýšlela, kdy a za jakých okolností umřu.

„Vždyť žádný případ zatím neřeším. Od té nehody jsem jen případy konzultovala. Nerozumím tomu,“ protestovala jsem, jenže to mi bylo asi k ničemu.

„Práce byla to jediné, co jsem v životě měla, a ta práce se stane mou záhubou. Jaká ironie,“ nepřítomně jsem mluvila sama k sobě. Vůbec mě netrápila Edwardova přítomnost.

„Bello, co to povídáš. To zvládneme. Spolu to zvládneme,“ chlácholil mě. Zbytečně.

„Jdu se sbalit,“ pronesla jsem a šla do své ložnice. Chtělo se mi brečet, křičet, nadávat, vztekat se. Jenže to mi nepomůže. A tak jsem zpod postele vytáhla kufr a začala si balit své věci.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 25. kapitola: