Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 24. kapitola

12.07.2012 (12:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3085×

Pohled Aiden

„Co se stalo?“ křiknul jsem na Mandy, která byla celá bílá a něco blekotala o Belle.

„Nevím, je divná,“ odfrkla si a kopla do sebe panáka.

Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se na ty záchody. Pánský, dámský, to mi bylo momentálně úplně jedno. Rozrazil jsem dveře a uviděl stát Bellu u umyvadla. Pod očima měla šmouhy po šminkách. Byla celá zpocená a ubrečená. Šaty měla vyhrnuté nad zadkem a ruce mokré. V první chvíli jsem se vyděsil. Bál jsem se, že se jí něco stalo. Bleskově jsem se rozhlédl a neviděl Edwarda. Podíval jsem se na ni a ona upírala svůj pohled do jedná z kabinek. Pochopil jsem, že je tam. V ten okamžik se na mě podívala. Její pohled byl prázdný a bolestný. Když si uvědomila, že to jsem já, zalily se jí oči slzami a začala brečet.

„Izzi,“ zašeptal jsem a rozběhl se k ní. V ten okamžik se mi zhroutila do náruče. Naříkala a plakala. Byl to ten lítostivý pláč, při kterém byste jí snesli modré z nebe, jen aby přestala plakat. Sevřel jsem ji v náruči a opatrně s ní přešel na zem. Opřela se o mě a já ji přitiskl na svůj hrudník. Konejšil jsem ji a hladil po vlasech. Zhroucená mi ležela v náruči a naříkala pořád dál. Pochopil jsem, že teprve teď jí začalo docházet, co se vlastně stalo a co se mohlo stát.

Z jejího nářku jsem začínal být zoufalý. Vyzývavě jsem se podíval do kabinky na Edwarda. Stál jako paralyzovaný. Ani se nepohnul. Trpěl s ní. Tak jako já. Nechal jsem ho tam a přestal jsem u něj hledat záchranu. Sehnul jsem se k ní a odhrnul jí vlasy dozadu z obličeje.

„Odpusť mi to,“ zašeptal jsem jí do vlasů a snažil se zadržet slzy. Hlas mě ale zradil. Pevně stiskla cípy mého saka. Věděl jsem, že teď jí nic nepomůže. Potřebuje se vybrečet a dostat to ze sebe ven.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Jen vím, že jsem jí celou dobu pevně svíral v náručí a houpal se s ní na znamení uklidnění. Dokola jsem jí opakoval, že je po všem a že všechno bude v pořádku, dokola jsem ji prosil o odpuštění. Bella se pevně držela mého saka a vzlykala. Edward stál v kabince a celou dobu se na nás díval. Oba jsme si v ten okamžik přáli to samé. Aby přestala plakat.

Když ustalo její vzlykání, instinktivně jsem se k ní nahnul a zkoumal, jestli dýchá. Bylo to iracionální chování, já vím, ale bylo to pudové. Jednou rukou si setřela z obličeje slzy a promnula si nos. Nad jejím gestem jsem se pousmál. Byla jako malé koťátko, které se choulí v mém náručí. Nadzvedl jsem ji trošku výš. Za tu dobu, co na mně totiž ležela, se z mého hrudníku sesunula níž.

Já i Edward jsme ji netrpělivě sledovali a čekali, co bude dál. Napadlo mě, že je na řadě hysterická scéna, pak opět šílený pláč a pak už by to mohlo být dobré.

Opatrně se nadzvedla a tím pádem seděla vedle mě. Nešťastně jsem se na ni díval a modlil se, aby mi odpustila. Stejně to všechno byla moje chyba. Kdybych jí nenechal odjet, nestalo by se to!

Opatrně se rozhlédla a zamrkala. Nejsem upír, ale v té chvíli jsem nedýchal stejně tak jako Edward. Oba jsme na ni stále zírali. Prohrábla si vlasy a nadechla se.

„Mám hlad,“ vydala ze sebe s výdechem. Zrychleně jsem zamrkal a zhluboka se nadýchl. Čekal bych všechno, ale tohle ne. Nevěděl jsem, co dělat. Jestli na ní křičet, že si ze mě dělá srandu, nebo ji poprosit o odpuštění, a tak jsem ze sebe vydal to, co mi první přišlo na mysli.

„Edwarde, ona má hlad! Přines jí něco!“ zakřičel jsem s lehkým úsměvem na Edwarda, který stejně vykulený stál a zíral na ni. Ona si hlasitě povzdechla a Edward konečně zareagoval.

„Má hlad,“ zopakoval tiše a vystřelil ze dveří do sálu.

Nad sebou jsem měl takovou tu věc, která vám dává papírové ručníky, a tak jsem se nadzvedl a pár jich vysunul. Bella si je ochotně ode mě vzala a začala si utírat obličej a smrkat.

Snažil jsem se pravidelně dýchat a uklidňovat se. Zdála se, že je v pořádku, ale nikdy nevíte. Proto jsem zůstával v pozoru. I když mi to bylo stejně k ničemu. Je to moje Isabell, ta mě vždycky překvapí.

Byl to mžik a dveře byly opět v pozoru. V nich stál Edward celý vystrašený, jestli se po dobu deseti vteřin, kdy byl pryč, něco nestalo. V ruchách měl samé dobroty. Namířil si to k nám a přisedl si. Bella si jídlo změřila pohledem a po chvilce váhání se do něj pustila. Evidentně jí chutnalo.

Pohled Edward

Po chvilce se to dusné prostředí vytratilo. Určitě tomu pomohlo i to, že jsem otevřel to malé okýnko, které se na záchodu nacházelo. Seděli jsme na zemi, koukali na Bellu jak jí chutná a opatrně si povídali. Po chvilce i Bella vypadala uvolněná a normálně si s námi povídala. Aiden sršel vtipem a snažil se jí všemožně rozptýlit. Byly to trapné a úplně pitomé historky, ale Bella se jim ze srdce smála, a tak jsem i já předstíral, že je to vtipné.

Na druhou stranu jsem musel uznat, že se ten chlap opravdu snaží. Celou tu dobu Bellu držel a konejšil. Já jsem nebyl schopný pohybu. Byl jsem paralyzovaný její bolestí, kterou jsem s ní intenzivně prožíval. Ležela na něm a její vzlyky se mi vrývaly do mozku. Měl jsem takový vztek, že bych zničil půlku Ameriky.

Asi po hodině prosezené na zemi na holčičím záchodku jsme se zvedli. Bella si umyla obličej a už ve větší pohodě se na nás otočila.

„Takhle tam přece nemůžu jít,“ utrousila a rukama na sebe ukázala. Oba jsme ji sjeli pohledem.

„Já myslím…“ vyslovil jsem a současně semnou začal Aiden.

„Řekl bych…“ Oba jsme se na sebe podívali. Bella si povzdechla a nešťastně se otočila k zrcadlu. Oba v panice, aby se opět nerozbrečela, jsme ji začali utěšovat, že je jednoznačně ta nejkrásnější a podobné věci, které ženy rády slýchávají.

„Dobrý nápad, Aidene,“ zahlásil jsem radostně, když jsem uslyšel jeho myšlenku, že by mohl poprosit Sarah o nějaká líčidla. Přikývl a vyrazil ven.

„Kam šel?“ tázala se mě ihned Bella.

„Hned tu bude,“ uklidnil jsem ji a pomohl jí upravit šaty. Stáhli jsme je opět na svoje místo a opatrně je narovnali. Nic jim nebylo. Přece jen je vybírala moje sestra a ta kupuje jen kvalitu.

Za chvilku byl zpět i se Sarah. Bella si schovala obličej do dlaní a málem se studem propadla.

„Nic se neděje, zlato,“ pošeptal jsem jí do ucha. Chtěl jsem, aby věděla, že má ve mně oporu. Jednou rukou mi sáhla na obličej a oddálila ho od sebe. Nechápavě jsem stál a zíral na ni. Když jsem viděl, že se zpod druhé ruky usmívá, uklidnil jsem se.

„Omlouvám se,“ zašeptala a otočila se stydlivě od nás. Chytil jsem ji za ramena a políbil ji zezadu na vlasy.

„To nic,“ zašeptal jsem a otočil se na ty dva u dveří.

„Tak jo, pánové. Omluvíte nás na moment?“ zahlásila ta příjemná blondýnka a já se připojil k Aidenovi a opustili jsme záchod.

Nervózně jsem přešlapoval před dveřmi a čekal na sebemenší náznak čehokoliv. Stále jsem sídlil v mysli Sarah a zkoumal, jak dlouho jim to bude ještě trvat.

„Jak dlouho ještě?“ neustále mě otravoval ten protiva.

„Už to bude. Ještě lesk?“ zamumlal jsem a nad slovem lesk jsem se podivil. Tohle je pro mě španělská vesnice.

Trvalo to opravdu chviličku a Bella se objevila ve dveřích. Mrkla a potichu poděkovala Sarah. Ta se odebrala opět do sálu.

„Vypadáš úžasně,“ zhodnotil jsem jí přiblble a hrnul jsem se k ní. Usmála se a chytila mojí ruku.

„Vážně s tebou něco dělala? Přijdeš mi pořád stejná,“ vypustil ten imbecil a tetelil se na ní. Bouchla ho do hrudi a on s dlouhým výdechem zaskučel. Všichni jsme se vrátili zpět do sálu.

„Bude to ostuda,“ zašeptala k nám. Než jsem stačil zareagovat, ten imbecil mě předběhl.

„Ne taková, jako když loni manželka Dufersona ztropila žárlivou scénu ohledně jeho asistentky. Pamatuješ?“ nadhodil a já si posměšně odfrkl. Výborně, takže další pláč. No, díky Aidene. Srovnávat jí s nějakou hysterkou. To bude ještě hezký večer. Kupodivu Bella na to zareagovala v pohodě a odkývala mu to. Stále nechápu, že mu ty debility žere. Ale Aiden na ni prostě platí. Asi se s tím budu muset smířit.

Zábava nepolevovala ani něco po půlnoci. Kapela dohrávala poslední blok svého repertoáru a já doufal, že si Bellu budu moct odvést domů. Chtěl jsem s ní být chvilku sám. Chtěl jsem s ní probrat to, co se dnes stalo. Chtěl jsem ji ujistit, že jsem tu a že ji už nikdy neopustím. Ale k mému neštěstí mi to opět překazil ten blbeček.

„Domů? No to ani náhodou! Teď to teprve přijde,“ zaječel na mě skrz hlasitou hudbu Aiden. Nechápavě jsem se na oba podíval. Stáli přede mnou a pohupovali se v rytmu doznívající hudby. Čekal jsem na jasnou odpověď, když oba na ráz zakřičeli.

„Karaoke!“ Nechápavě jsem na ně zíral a snažil se uvědomit si, co právě řekli. Nečekal jsem ovšem dlouho. Po chvíli na pódium vylezli první odvážlivci. Musím přiznat, že jsme se dost dobře bavili. Vzhledem k tomu, že mám dost vysoké hudební nadání, tak jsem i trpěl, ale za tu srandu to stálo.

Držel jsem Bellu před sebou a pohupoval se s ní do rytmu a objímal jí. Ona se usmívala a zpívala si spolu s tou, která stála na pódiu a naprosto kazila jednu hodně známou píseň.

Po chvilce se k nám přiřítil Aiden a zatahal Bellu zezadu za rameno.

„Tak pojď už,“ zasyčel na ní a ona se spěšně otočila. Přikývla, rychle mě políbila a zmizela v davu. Stál jsem tam a čekal, co se bude dít. Když dospívala ta příšerná paní, pódium se setmělo a po chvíli se tam objevil Aiden a po boku měl mojí Bellu.

Zíral jsem na ně s otevřenou pusou a nemohl uvěřit vlastním upířím očím. Bella a na pódiu? Vypadala uvolněně. Němě jsem tam stál a čekal, co bude. Dav přihlížejících propukl v jásot a tleskot, když je spatřili. Vrhl jsem po nich nechápavý pohled a opět se vyděšeně díval na Bellu.

Začala hrát hudba a oni začali zpívat naučený duet. Bylo to něco nepopsatelného. Doplňovali se, jakoby to zpívali každý den. Ne, to nebylo karaoke. Neuvěřitelně jim to ladilo. Myslel jsem, že Bella zpívat neumí. Ale to, co jsem právě viděl, popíralo veškeré mé úsudky o Belle. Ne jenom, že zpívala jako stár, dokonce hrála na pódiu komedii pro lidi přesně do slov té písně.

Zíral jsem jako vyvoraná myš a v duchu si stále opakoval, že ten živel na pódiu je má Bella. Že je jen moje. Už dávno jsem věděl, že Bella je moje všechno, ale v ten okamžik jsem pochopil, že to ona je důvodem mé existence. Najednou bylo všechno tak malé a bezcenné. Záleželo jen na ní. Poslouchal jsem její hlas a vnímal každé slovo, které z ní vycházelo. Ne já, ne vlci, ale to ona je nadpozemská bytost. Zářila neuvěřitelným způsobem.

Všichni v sále nadšeně tleskali a skandovali. Bella se ani na chvilku nezačervenala. Prostě stála, zpívala a hrála s Aidenem divadlo. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Její dlouhé nohy, dokonalá postava, její překrásný obličej, její oči se blýskaly v záři reflektorů a já těžko popadal dech. Kdybych nebyl upír, byl bych v mdlobách.

Hudba doznívala a já stál s otevřenou pusou a hleděl na ni. Uklonili se a za velkého jásotu se chystali opustit pódium. V té chvíli jsem zacítil nutkání být při ní.

Rozešel jsem se tedy směrem ke schodům, ze kterých už s pomocí nějakého blba scházela. Úsměv od ucha k uchu mi značil, že je v pořádku. Nespouštěl jsem z ní zrak. Ladně sešla schody a nadechla se. Někteří na ni halekali, že to bylo prima a super a nevím, co všechno. Soustředil jsem se jen na ni. Po chvilce na mě konečně padl její zrak. Usmála se a já jí automaticky úsměv oplatil. Rozešla se směrem ke mně, když ze mě vypadlo něco nečekaného, za to s naprostou jistotou v hlase.

„Vezmi si mě.“

Nic jiného jsem v ten okamžik nechtěl. Jen to, aby byla moje navždy. Zastavila se přede mnou a vyvalila na mě ty její čokolády. Čekal jsem na její odpověď. Viděl jsem, jak se jí zorničky rozšířily a tak jsem věděl, že to teď přijde. Čekal bych všechny možné odpovědi, ale to, co z ní vylezlo, mi způsobilo šok.

„Proměň mě.“

Tak jaká? :-DD Doufám, že se Vám večírek líbil tak jako mně. :-D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 24. kapitola: