Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 17. kapitola

14.06.2012 (19:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3666×

Po práci jsem šla rovnou domů. Nejenom, že jsem byla nevyspalá a unavená, ale byla jsem i protivná.

Doma jsem si vlezla do vany a pak si udělala něco málo k jídlu. Sedla jsem si s jídlem k televizi a snažila se na chvíli vypnout. Cpala jsem se salátem a přemýšlela, že se sbalím a odjedu do Forks. Chtěla jsem vidět Edwarda. Omluvit se mu, políbit ho. Ach jo, povzdechla jsem si. Z uvažování nad mým útěkem mě vysvobodilo zaklepání na dveře.

Ježiš, jestli je to Aiden, vyhodím ho! rozhodla jsem se, ještě než jsem otevřela dveře.

Vzala jsem za kliku a za nimi uviděla Edwarda. Stál tam v celé své kráse, tady v New Yorku. Byl jednou rukou opřený o futro a hlavu měl sklopenou. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Z pusy mi vyšel vzdech zaskočení a nadšení. Otevřela jsem pusu a zírala na něj. Po pár sekundách se na mě podíval a jeho oči se rozzářily.

Bez jediného slova jsem po něm skočila a objala ho. Hned po objímání jsem se vrhla na jeho dokonalé rty a drtila mu ústa. Při jeho polibcích jsem se cítila naplněná štěstím. Pevně mě svíral v objetí, až mě to chvilkami bolelo, ale nedovolila jsem si ani náznakem mu to ukázat. Euforie a štěstí, že je tu, že ho držím, že ho líbám, byli silnější než jakákoliv bolest.

Po chvíli jsem se odhodlala podívat se mu do očí. Do těch nejkrásnějších zlatých očí mého Edwarda.

„Jsi jediný světlý okamžik v mém životě! Nikdy tě už nenechám samotného! Odpusť mi to, lásko,“ vyslovila jsem se sklopenou hlavou, stále držíc jeho tvář ve svých ubohých lidských rukou. V duchu jsem se modlila, aby mi to odpustil.

„Tohle jsem chtěl říct já tobě,“ usmál se a zvedl mou bradu a já opět pohlédla do té dokonalé tváře.

„Už nikdy tě nenechám odejít, Bello! Rozumíš?“ zpřísnil svůj hlas a důrazně se na mě podíval. Přikývla jsem a rychle ho zase políbila. Už teď mi totiž ty polibky chyběly.

Líbala jsem ho a on mě vyzdvihl do vzduchu. Obmotala jsem mu nohy kolem pasu a on vešel do bytu. Zabouchl dveře a nesl mě dál dovnitř. Posadil mě na linku v kuchyni a sundal ze mě noční košilku. Já ho vysvlíkla a líbala ho po jeho kamenném těle. Po chvilce to nevydržel a vnikl do mě. Byl to neskutečný pocit. Líbala jsem ho a kousala jeho dokonalé rty a užívala si neskutečné milování.

Tu noc jsem nespala ani minutu. Po divokém milování na kuchyňské lince jsme se milovali v koupelně, na sedačce i v ložnici. Přesto jsem se necítila ani trochu unavená. Nabíjel mě neuvěřitelným způsobem.

Hodiny ukazovaly deset hodin dopoledne. Protáhla jsem se a trošku zapískala bolestí. Měla jsem pocit, jak když jsem se srazila s náklaďákem. Došla jsem do kuchyně a začala si dělat snídani. Rozhodně jsem neměla v plánu nějak vyvařovat. Už jsem se viděla opět v posteli u Edwarda.

Skládala jsem nádobí do myčky, když ke mně zezadu přistoupil a začal mě něžně líbat na krku. Usmála jsem se. Začal mě lehce šimrat na břichu, to dělal vždycky, když se chtěl milovat.

Otočila jsem se a objala ho kolem krku.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a políbila ho jemně na rty.

„Ne tak jako já tebe,“ odpověděl mi a já se usmála. Potom mě vzal do své náruče a odnesl mě zpět do ložnice.

***

„Jak dlouho se zdržíš?“ Otočila jsem se směrem k němu a opřela se o loket. Zadíval se dolů a zatvářil se smutně. Pohladila jsem ho po tváři a on mi věnoval polibek do dlaně.

„Týden. Pak se musím vrátit. Nemůžu tady lovit,“ vysvětlil s útrpným výrazem. Povzdychla jsem si. Bohužel nahlas a on to zaregistroval.

„Doufal jsem, že bys jela se mnou?“ podíval se na mě.

„Nemůžu jen tak odjet,“ vyslovila jsem neoblomně a posadila se. Ležel a smutně hleděl na místo, kde jsem ještě před sekundou ležela.

„Chtěla bych, vážně,“ pronesla jsem přesvědčivě a hned se k němu nalepila. Políbila jsem ho a pohladila ho po vlasech. Usmál se na mě a já věděla, že mi věří. Byla to pravda. „Ale miluju svoji práci. Nechce se mi ji opustit,“ vyslovila jsem to, co mezi námi opravdu stálo. Nešťastně se položil opět na záda a já se k němu přitulila. Hlasitě si povzdechl. „Edwarde, pochop to. Nikdy jsem si ani nepomyslela, že bych mohla někoho milovat. A teď jsi tu ty a miluju tě jako nikdy nikoho. Pro mě existovala jen práce. Nemůžu se jí hned vzdát. Byla to moje jediná jistota,“ pokusila jsem se mu to vysvětlit.

„Já jsem tvoje jistota,“ vyslovil tiše.

„Já vím, lásko. Ale je to na mě moc rychlé. Potřebuju trochu času. Musíme to promyslet a pak se rozhodneme, jak to bude dál.“

„Ty se rozhodneš, Bello. Já už rozhodnutý jsem. Vím to od té doby, co jsem tě poprvé uviděl,“ pronesl s jistým obviněním v hlase.

„Edwarde!“ lehce jsem ho okřikla. Podíval se na mě.

„Vždyť já taky chci být s tebou! Možná ne od prvního okamžiku, ale od toho druhého určitě,“ laškovně jsem se usmála a žďuchla do něj. Pochopil mojí narážku a taky se na mě usmál. „Jen říkám, že si to musíme promyslet,“ dokončila jsem.

„Tak se nech přeložit,“ odpověděl mi okamžitě.

„Jako do Porta? A řešit odcizení aut a podobné blbosti?“ Naštvaně jsem si sedla na postel zády k němu.

„Do Seattlu na tamní kriminálku,“ dokončil svoji myšlenku.

„Edwarde, prosím, nechme to zatím tak jak to je a pak uvidíme, ano?“ pokusila jsem se o smír. Odkýval mi to. Opět jsem si k němu lehla a uvelebila jsem se v jeho náruči.

„Co kdybych ti ukázala New York?“ usmála jsem se a rychle ho políbila.

„Já ho znám,“ usmál se a polibek mi vrátil. „Ale já bych tě mohl někam vzít,“ usmál se záhadně a pak mě už nenechal nic říct. Jeho rty mě pohltily a já zapomněla všechna slova.

***

Po prožití té nejkrásnější soboty se přiblížil večer. Venku už byla pomalu tma a já se pořádně oblíkla. Přece jen bylo chladno. Došla jsem do obýváku, kde už seděl Edward a čekal na mě.

„Můžeme?“ pronesl, když mě spatřil. Odkývala jsem mu to a společně jsme opustili můj byt. Náš byt.

V objetí jsme dojeli až k Brooklynskému mostu. Tam mě vzal na záda a vyšplhal se mnou nahoru na nejvyšší stožár mostu. Klepala jsem se strachy. Držela jsem se ho jako klíště. On se tam se mnou promenádoval a já nebyla schopná vydat ze sebe hlásku. Neslezla jsem z něho. Neustále mě držel v náručí. Pak mě přece jen postavil na vlastní nohy. Prosila jsem ho, aby to nedělal, ale nedal si to vymluvit.

Stáli jsme na okraji a Edward mě zezadu jistil. Objímal mě okolo pasu a já křečovitě držela jeho ruce, které byly spojené na mém břiše. Dívala jsem se na noční New York a byla z něho totálně unešená. Pod námi jezdila auta a všechny ty světla. Nádhera.

Pohled Edward

Nejistě stála přede mnou a křečovitě se mě držela. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Byl jsem s ní už skoro dvacet čtyři hodin a stejně jsem z ní nemohl spustit zrak. Tak strašně jsem ji miloval. Tak strašně jsem ji chtěl. Navždy to bude ona. Jen ona.

Opatrně se začala otáčet směrem ke mně. Nemohl jsem se dočkat, až se zase podívám do těch jejích čokoládových očí. Konečně jsem se dočkal. Byla z té výšky celá nesvá, tak jsem ji ujistil, že ji držím. Uklidnila se a obdařila mě tím nejkrásnějším úsměvem. Na chvilku jsem zaváhal, jestli z něho neztratím rovnováhu, ale díky bohu moje upíří neomylnost mě stále držela na nohou.

Oči jí svítily radostí a já chtěl, aby takhle šťastná a vzrušená byla navždycky. Udělal bych pro ni cokoliv. Jen už bez ní nechci nikdy být. Dychtivě jsem políbil její rty, které volaly mé jméno. Přitiskla se ke mně ještě blíž a objala mě za zády. Líbal jsem ji jak nejjemněji to šlo. Snažil jsem se ovládat, ale šlo to tak těžko. Její vůně se mi vpíjela do kůže. Moje tělo tálo pod jejími doteky. Nikdy o ni nemůžu přijít. Byl by to konec mojí existence.

„Půjdeme?“ odtrhla se ode mě. Jen jsem přikývl. Nechtěl jsem rušit zvuk jejího hlasu. Rozléhal se vzduchem okolo nás, až vyzněl do ztracena. Vylezla mi na záda a já opět seběhl na zem. Postavila se a narovnala si bundu.

„Konečně se ti alespoň trošku vyrovnám,“ usmála se a zadupala na zem. Nechápavě jsem se na ni podíval. Můj pohled zaregistrovala.

„Kéž bych byla jako ty, Edwarde,“ utrousila a pomalu jsme se rozešli zpět domů. Byl jsem z toho zmatený. Cítí se méněcenná? Ona? Tenhle dokonalý, spravedlivý, milý a okouzlující člověk?

„No, alespoň chodíš po stejné zemi jako já,“ usmála se a opět zadupala.

„Bello, to já bych se chtěl vyrovnat tobě,“ vysvětlil jsem svoje pocity. Chytila mě kolem zad a já ji objal kolem ramen.

„Ale jdi ty,“ usmála se a dala mi pusu na tvář. Jenže stejně mě to štvalo. Vůbec si neuvědomuje jak je ve skutečnosti úžasná. Užírá se minulostí, kterou nikdy nezmění, a uniká jí, že je naprosto úžasný člověk.

„Bello, já to myslím vážně!“ zastavil jsem se a trošku naštvaně se na ni ohradil. Vyvalila na mě ty její kukadla, ale nenechal jsem se jimi rozhodit.

„Bello, přišla jsi o matku. Starala ses o sebe, i když jsi byla ještě malá na to, abys bydlela takhle daleko od táty. Tvrdě jsi dřela, abys dosáhla tvého zaměstnání. Bez otce, bez pomoci. Dokázala jsi to. A úplně sama. Jsi úžasná a já tě-“ zarazil jsem se. Upřeně se na mě dívala a nevěřila svým uším. „Já tě obdivuju, Bello! Jsi hodná a spravedlivá. Milá a srdečná, i když to občas tak nevypadá. Ale je to tak. Jsi nesmírně citlivá a to všechno kolem tebe je jen tvá obrana proti tomuhle světu. Jsi dokonalá,“ dořekl jsem a modlil se, aby konečně pochopila, jak je úžasná.

„Myslíš to vážně, Edwarde?“ Do očí se jí vlily slzy. Vzal jsem její tvář do svých rukou.

„Jsi úžasný člověk a já chci, aby sis to konečně uvědomila,“ pošeptal jsem směrem k ní. Hned potom jsem ji políbil. Tvář se mi namočila od slz, které jí i přes naše polibky stékaly po tváři.

„Tak to bych možná měla změnit svůj svět,“ pronesla po chvilce radostně a mrkla na mě. Chce mi tím snad něco naznačit? Snažil jsem se dělat, že jsem tu narážku přeslechl.

V objetí jsme se vrátili do jejího bytu. Byla unavená. Zívala, i když se to přede mnou snažila skrýt, viděl jsem to.

„Klidně spi, lásko. Budu tu u tebe a počkám, až se vzbudíš,“ pošeptal jsem jí do ucha a objal ji.

Pohled Bella

Ráno jsem se vzbudila a aniž bych otevřela oči, ujistila jsem se, že je tady. Pak jsem s klidem v duši otevřela oči a zadívala se na něj.

„Ahoj,“ špitla jsem a usmála se.

„Ahoj,“ odpověděl mi a vrátil mi úsměv.

Zase jsem myslela na jeho slova. Neustále mě hřály u srdce. Řekl to jen proto, že mě miluje, namítala jsem si. Přesto mě ale jeho slova potěšila. On je prostě neskutečný.

„Myslel jsi to vážně?“ vypadlo ze mě nečekaně a absolutně nevhodně. Začervenala jsem se. Usmál se a rychle mě políbil. Snažila jsem se jeho rty u sebe udržet, aby nemusel odpovídat, ale odtáhl se ode mě.

„Myslel jsem to naprosto vážně,“ pronesl s vážnou tváří. Začervenala jsem se. Na chvíli jsem si představila, že by jeho slova mohla být pravda. Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, že bych se mohla přestat utápět v tom nesmyslem žalu. A ten pocit se mi líbil, zatraceně líbil. Z mého vnitřního světa mě vytáhly jeho dychtivé rty a lechtání na břiše. Usmála jsem se a nechala ho, ať si se mnou dělá co chce.

Celé dopoledne jsme strávili v posteli. Odpoledne jsme vyrazili do města a dokonce jsme se šli projít do zoologické zahrady. Žádné zvíře jsem si nepohladila. Tedy pokud tam byl se mnou Edward. Všichni od něj instinktivně couvali. Jen já se k němu natahovala pro polibky a toužila po jeho doteku.

Celý den jsme si náramně užili. Můj první víkend, který jsem nestrávila v práci. To štěstí, které jsem cítila, se vůbec nedá popsat.

Večer jsme se koukali na filmy z videopůjčovny. Neuvěřitelně jsme se u toho bavili. Každý měl totiž jiný názor. Ale to bylo úplně jedno. Oba jsme měli tu svou pravdu. A to pošťuchování bylo zábavnější. Do té doby, než Edwardovi zazvonil mobil.

„Alice?“ Neslyšela jsem, co Alice říká. Nejdřív jsem měla strach, že bude muset Edward domů, ale po chvíli se do telefonu usmíval a já se uklidnila. Zřejmě jen chtěli vědět jak se má.

Naklonila jsem se k němu blíž. Chtěla jsem taky slyšet. Alice mumlala něco o svatbě. Moc jsem nerozuměla. Edward se usmíval a byl spokojený, tak jsem se i já cítila spokojená.

„Někdo se bude brát?“ potichu jsem se ho zeptala. Zakýval hlavou že ano.

„Jo, Bella,“ pověděl do sluchátka a usmál se. Vtom jsem uslyšela Emmetta, jak začal hulákat do telefonu. Znělo to něco jako:

„No to je dost, že se uráčila pochopit, že k sobě patříte! Ten zdemolovanej dům nás stál velkou námahu!“

Nechápavě a s otazníky v očích jsem se na něj podívala. Když ukončil hovor, podíval se na mě a začal vysvětlovat.

„Když jsi odjela. Byl jsem vzteky bez sebe, že jsem tě nezastavil, a trochu to odnesl dům,“ pousmál se a já otevřela pusu.

„Ale jen trochu. Emmett přehání,“ usmál se omluvně a já pusu opět přivřela.

„Doufám, že tě to přejde. Nechci se po každé naší hádce stěhovat,“ pronesla jsem sarkasticky a otočila se opět k televizi.

„Ty jsi číslo,“ usmál se a dal mi pusu do vlasů.

Jestli jste to dočetli až sem, znamená to, že jste zvládli přečíst tu nejdelší kapitolu v historii mého psaní!! :DD

Doufám, že se Vám tahle povídka stále líbí. :D Není to na Vás už moc dlouhé? Přece jen je to sedmnáctá kapitola a stále to není konec. :D

Další kapitola bude trošičku každý pes jiná ves. :D Bella musí v pondělí do práce. Aiden se poprvé setká s Edwardem. Nepadnou si zrovna do oka. Jak by taky mohli? Vždyť ji oba milují k zbláznění. :D Umí to, holka jedna. :D A trochu nepříjemné bude, že ten týden jim uteče jako voda... :( 

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 17. kapitola: