Dá mu Bella šanci, nebo se to znovu zamotá?
08.07.2012 (13:00) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4441×
Byla jsem nešťastná, jelikož jsem nevěděla, jak tu větu dokončit. Jakmile jsem mu měla povědět, jestli mu dám nějakou šanci, hlas mi zanikl. Nevěděla jsem, jak dál, a nevěděla, jak mu odpovědět. Byl zklamaný, to jsem vyčetla z jeho grimas v obličeji, ale co já s tím mohla dělat?
„Panebože, Edwarde! Ty mi to tak ztěžuješ, proč na mě musíš v jednom kuse dělat ty psí oči? Cožpak to nemám už tak dost těžké? Ty víš, že tě strašně miluju, ale já nedokážu zapomenout a už nezvládám přihlížet tomu, jak se ti v jednom kuse mění nálady a jak se každou hodinu měníš.“
Odmlčela jsem se a pohlédla mu do očí, asi jsem mu způsobovala mnoho bolesti, ale já nemohla jinak. Sama jsem trpěla.
„Myslím, že ti rozumím,“ zašeptal. Znělo to tak smutně a sklesle, že jsem prostě neododala a přistoupila k němu, abych ho mohla obejmout. Nevím, co mě to popadlo, vždyť jsem mu tady ještě před pár sekundami vyčítala jeho chování! Ano, chovám se velmi hloupě, nezodpovědně a celkově úplně divně, ale nemůžu si pomoct. Miluji ho a jsem schopná pro něj udělat cokoliv, i když už nemám tolik síly, abych s ním mohla být a snášet jeho nálady i divné chování.
„Co vlastně pro tebe znamenám?“ Ta otázka mi bez přemýšlení vyklouzla z krku a už bylo pozdě, abych ji vrátila zpět. Vlastně jsem ani nechtěla slyšet, co pro něj znamenám, co když to bude něco – pro mě – velice smutného a zklame mě to? Nejspíš bych se potom dlouho trápila.
„Co to je za hloupou otázku?“ zeptal se. Cítila jsem, jak chvilku potom ztuhl, ale nic jsem neřekla a ani se na něj nepodívala. Už jsem měla jasno a plnou odpověď nechtěla slyšet. Když tohle někdo řekne – hlavně chlap –, nejspíš se chce přímé odpovědi vyhnout. Ženský instinkt mi říkal, že ani on sám neví, co pro něj jsem.
„Nemusíš nic říkat,“ zašeptala jsem. Chtěla jsem tu větu nějak dokončit, ale nenapadala mě žádná slova, kterými bych chtěla vylíčit, co má udělat.
„Jenomže když nic neřeknu, urazíš se.“ Kousek jsem od něj poodstoupila a zpříma mu pohlédla do očí.
„Já že se urážím?“ pronesla jsem chladně a probodávala ho očima. Co si jako o sobě myslí? Nikdy jsem se před ním neurazila, maximálně naštvaně odešla, ale to je všechno, tak jak může říkat takovou hloupou a nepravdivou věc?
„Ano, někdy ses urazila,“ odpověděl. Chtěla jsem se na něj vrhnout a vystrčit ho ze svého bytu zpět na chodbu, jelikož to byla lež jako věž! Nikdy jsem se před ním neurazila!
„Dobře, kdy naposledy jsem se urazila?“ optala jsem se a netrpělivě vyčkávala. Když do deseti vteřin neodpověděl, začala jsem na něj křičet.
„Nevíš, co, hm, hm, nikdy jsem se totiž neurazila, tak tady přestaň říkat naprostý blbosti a konečně mi odpověz, miluješ mě, nebo ne?“
Do očí mi vhrkly slzy vzteku a já nedočkavě čekala na jeho odpověď. Měla jsem co dělat, abych na něj celá netrpělivá nezakřičela, aby mi odpověděl.
„Já nevím,“ odpověděl a sklopil pohled do země. Měla jsem už napřed vymyšleno, co řeknu, kdyby byla odpověď ne, ale tohle mě vyvedlo z míry. Nevěděla jsem, co říct. Nakonec mě ale přece jenom něco napadlo.
„Tak až to zjistíš, zavolej. Dej si pozor, ať je to brzy, protože já na tebe čekat nebudu, a teď jdi pryč.“ Byla jsem smutná a moje srdce se pomalu lámalo na kusy. Nechtěla jsem ho odsud vyhodit, ale co jiného jsem mohla dělat? Pořád mám hlavu plnou otázek a přitom nenacházím odpovědi, i když jsou přímo přede mnou. Je to smutné, já vím, ale co člověk nadělá?
„Bello…“ Zvedla jsem ruku aby přestal mluvit.
„Nic neříkej, běž pryč, až zjistíš, co vlastně ke mně cítíš, ozvi se.“ Nechtěla jsem to dál protahovat, tak jsem otevřela dveře na znamení, že má odejít pryč.
Beze slova se kolem mě protáhl. Na konci chodby se na mě ještě otočil a chtěl něco říct, ale já už zavírala dveře a nedala mu příležitost vyslovit své myšlenky nahlas.
Ano, velice krátká kapitola, ale zase je brzy, co říkáte? Jinak, pro ty, co čtou i Můj gigolo, povídka bude zveřejněna do 3 dnů, tak se těšte. Jinak velice děkuji za komentáře, jsem moc ráda, že jste na tuto povídku nezapomněli a že jsou tu stále mí čtenáři, děkuju.
P.S.: Doufám, že tu povídku ještě někdo čte.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Rande naslepo - 17. kapitola:
Zlato, to si ze mě jako děláš srandu ne?! To je hrozné a děsivé, tohleto. Ty napíšeš kapitolku, nic neřekneš a já byhcjí normálně i přehlídla, protože co já si mám pamatovat, co jsem četla a co ne. A na Gigola se hrozně těším... Jo a tuhle povídku čtu, protože jinak bych tu nezanechávala romány o všem možném a nemožném. :D
Ke kapitolce jako takové... Já se normálně zblázním z toho šíleného chlapa, ale co bych chtěla, že? Nemyslí mozkem, myslí jinou částí těla a mele a mele a nedává bacha na to, co mluví. Oni ty buňky tam dole umí oplodňovat, to nepopírám, ale myslet jako fakt neumí. Důkazem je skoro každý chlap a bohužel, jak tak koukám, tak ani Edward se tomu nevyhnul. Bellinka by s tím měla něco dělat, chudinka přecitlivělá, ale být na jejím místě, tak mu jednu fláknu a konec. Co se s ním budu piplat, ne? :D
Ke stylu psaní... neumím si představit, jak by ta kapitolka vypadala před mým záchvatem ohledně tvého stylu, protože tohle bylo něco úžasného. Máš tam ty emoce, co to potřebuje a to prožití. Konečně mám nějakou šanci brát Bellu jako hlavní postavu, se kterou se umím stotožnit, protože předtím to byla tak trošičku prostě jenom figurka. Hrozně se mi líbí, že už tam máš prostě ten náboj, co to potřebuje a dneska ti ani nemám co vytknout, protože se mi tam nechtějí hledat chyby (nemám ráda rozčarování) a hlavně se mi nechce psát, protože babičina nová klávesnice je něco fakt hrozného, jak si můžeš všimnout na těch chybách, co pořád a dokolečka tropím.
Na závěr chci moc poděkovat za místo v tvém profilu a doufám, že se ti tenhle kratší románek alespoň nepatrně líbil a zase tě povzbudil k psaní, na které si se chtěla vykašlat. Jsem ráda, že si tomu nakonec dala šanci a máš i nové nápady, na které se hrozně moc těším a doufám, že ti s nimi jako objektivní kritik budu moci pomoci. :)) Snad už pak ale budu doma a budou se mi ty romány psát o dost jednodušeji... A abych pravdu řekla, tak ty komentáře pod tvými články mi jdou lépe jak povídky, takže kdybych místo nich psala nové kapitoly, tak mám za chvilku vystaráno, jenže já se tu piplám a doufám, že alespoň nějak a trochu pomohu... :))
Tak já budu končit a ještě jednou tě upozorňuji, že se zase podepíšu a pod dalším článkem napíšu další románek o tom, jak jsi se moc zlepšila a jak se mi to líbí. Jenom piš ty kapitolky delší, né jak já, když jsem ráda za minimální povolený limit, protože nějak tak jsem psala... :D
Arabia
PS: Zase jsem se rozjela...
PPS: Ale nejsem mega magor...
PPPS: Ani magor!
PPPPS: Možná jenom trochu...
PPPPPS: Ale jsem zlý magor! :D
PPPPPPS: Co rád píše dlouhé komentáře...
PPPPPPPS: A hrozně rád otravuje s dodatky...
PPPPPPPPS: A hrozně se diví, že se mu nezasekne klávesnice...
PPPPPPPPPS: Nebo mozeček. :P :D
Moc moc moc dobrý! Těším se na další dílek
Moc moc moc dobrý! Těším se na další dílek
úžasné
To je teda osel. To jsem zvědavá, jak z toho vybruslí.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!