Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 13. kapitola

29.05.2012 (16:15) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4108×

Celý den jsem potom Edwarda už neviděla, on nevylézal z pokoje a já tam za ním nešla, abych zase něco neudělala špatně.

Byla jsem nešťastná kvůli tomu videu, ale copak jsem mohla vědět, že se na to nesmím dívat, nebo že to cd je vůbec v přehrávači? Ne! A on mi nic o tom neřekl, takže za to nemůžu.

Chtěla jsem jít spát, ale nejdříve jsem musela zkontrolovat Edwarda. Tedy, já jsem ho chtěla zkontrolovat, co když je mu třeba smutno a pláče? Pravděpodobnost je sice malá, ale stát se to může. Měl rozsvíceno, takže ještě nespal.

Nejdříve jsem zaťukala, ale pozvání dál se neozvalo. Riskla jsem to a otevřela dveře, ale pokoj byl prázdný.

„Edwarde,“ zavolala jsem do bytu, který, až na mě, zel prázdnotou. Začínala jsem mít strach, proč Edward znovu odešel, aniž by mi řekl, kdy se vrátí? Copak si nemyslí, že o něj nebudu mít strach, či co?

Chtěla jsem mu zavolat, ale nakonec jsem to zavrhla, třeba by mi to ani nezvedl, nebo to dokonce típl, a to jsem nechtěla. Nepřála jsem si, aby si o mně myslel, že jsem nějaká fúrie, která svému příteli volá pokaždé, když je z domu pryč, a tak jsem čekala.

Sedla jsem si na gauč a pustila televizi, aby v bytě nebylo takové mrtvé ticho. Bála jsem se o Edwarda a co víc, bála jsem se i u něj doma, protože jsem byla sama a byla tma, to já totiž nenávidím.

Tmy se bojím, ale statečně to nedávám najevo, takže působím jako nebojácná žena, kterou být chci.

Bylo něco po druhé ráno, když jsem se záhadně probudila. Nejspíš jsem musela usnout nevědomky, protože dobrovolně bych spát nešla.

Nevzbudila jsem se však náhodou, vzbudil mě Edward, který právě vcházel do bytu a dělal strašný rámus. Nejspíš mu bylo jedno, že jsem mohla klidně spát a on mě vzbudil. No jo, to byl celý Edward, jak jsem ho znávala.

Slyšela jsem obrovské bum a zadoufala, že to, na co myslím, nebude pravda. Moje varianta byla, že spadl Edward, protože byl úplně namol. A taky, že jo.

Došla jsem do chodby a rozsvítila světlo, protože to ten mamlas neudělal. Nebylo tak divu, že naboural do skříňky a, díky svojí nerovnováze, spadl.

„Vstávej,“ zašeptala jsem k němu a snažila se ho zvednout ze země, což mi opravdu moc dobře nešlo. Nakonec to dopadlo tak, že jsem mu omylem jednu ubalila sádrou.

„Nemůžeš mi trošku pomoct?“ zeptala jsem se ho. Kdyby se malinko snažil, už by byl na nohou, ale on tam jenom tak ležel a mě snad ani nevnímal.

„Ne!“ Malinko jsem se lekla, když jsem uslyšela jeho opilecký hlas. Byl totiž strašný.

„Proč? Já tě jenom chci dostat do postele.“ I když v téhle větě dvojsmysl opravdu malý, každý by to pochopil jenom opilec ne.

„Pokud chceš, vezmu si tě tady,“ ozval se Edward ze země. Jenom jsem obrátila oči v sloup a dělala, že jsem ho vůbec neslyšela, což bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

„Vstaň!“ Teď už jsem malinko zvýšila hlas, protože mi docházela trpělivost.

„Běž si po svých a mě nech tady na zemi.“ Možná jsem ho tam měla nechat, na to jsem ho ale měla přespříliš ráda.

Musela jsem zapojit všechny síly, aby ho odtáhla alespoň k sobě do ložnice, která byla blíž než jeho. Strašně mě štvalo, že mi vůbec nepomáhá, a že je mu jedno, co s ním dělám. Ano, skoro všem opilcům to je jedno.

Když jsem ho nakonec vytáhla na postel, dopadla jsem za ním, protože mě to stálo všechny moje síly. Přestože vedle mě v posteli ležel opilý Edward, měla jsem největší chuť zavřít oči a spát, to jsem ale nemohla. Musela jsem ho nejdříve trošku svléknout, aby se v noci neupařil.

Sundala jsem mu boty, ponožky a zkusila i kalhoty, ale po chvilce jsem to vzdala a odešla do koupelny, abych našla nějaký kbelík, kdyby ho náhodou v noci nebo ráno potřeboval.

Měla jsem obrovskou chuť odejít k němu a spát u něj, ale bála jsem se, aby se v noci třeba neudusil, takže jsem celou noc seděla u postele a občasně si četla nebo usínala, což jsem si později vyčítala.

***

Ráno mě probudilo sluníčko, které mi dopadalo na obličej. Byla jsem k smrti unavená, protože jsem usnula teprve nedávno, a tak jsem toho moc nenaspala.

Mrkla jsem směrem k posteli, na které dosud chrápal Edward. Byla jsem přesvědčená, že ho neprobudí ani sebemenší rámus a taky, že jsem měla pravdu.

Když se zvenku ozvala obrovská rána, ani se nepohnul. Kdyby nechrápal, myslela bych si, že je třeba mrtvý, nebo v bezvědomí, ale takhle jsem měla jistotu, že není.

Odešla jsem do kuchyně, abych si dala ranní kávu, ale když jsem tam došla a podívala se do skříňky, abych ji vytáhla, nebyla tam.

Nešťastně jsem si povzdechla, protože bez ranní kávy budu celý den nepoužitelná, což stejně nejspíš vadit nebude, vzhledem k tomu, že nic nemusím udělat.

Udělala jsem si teda alespoň černý čaj, který patřil k mým nejoblíbenějším, a odešla do obýváku, abych si pustila televizi a dočetla knížku od Sandry Brown, jménem Závist, která si mě získala hned po první stránce.

Sotvaže jsem dočetla poslední stránky, ozvaly se z chodby těžké kroky, které mohly patřit jenom jednomu člověku, který se v tomto bytě nacházel.

Edward odešel kolem mě do kuchyně a ani se na mě nepodíval, natož aby mě pozdravil. Nechala jsem to být a radši předstírala, že si ještě pořád čtu.

„My nemáme kafe?“ ozvalo se z kuchyně. Počkala jsem, než přišel do obýváku a teprve potom odpověděla.

„Ne.“ Krátce jsem se na něj podívala, ale potom jsem znovu sklopila zrak do knížky, kterou jsem měla už dávno přečtenou.

Ucítila jsem na sobě jeho pohled. Nejspíš doufal, že se na něj podívám, to jsem ale nechtěla. Měla jsem na něj trošku zlost kvůli tomu včerejšku, že klidně odešel a vrátil se namol, aniž by se mi třeba omluvil, nebo mi poděkoval, že jsem se o něj pokusila večer pečovat.

Po chvilce to vzdal a odešel zpět do kuchyně, kde si začal dělat snídani. Získal si můj obdiv, protože ani nezačal naříkat, že ho bolí hlava, což mě velmi překvapilo. Když jsem byla menší a táta přišel opilý domů, ráno si hned stěžoval, jak moc ho bolí hlava, a že už se nikdy tolik nenapije. Lhal. Po těchto slovech klidně v noci odešel a přišel až v půlce noci s víc jak jednou promilí v krvi. Neměla jsem mu to za zlé, každý se někdy opil.

V hlavě mi z ničeho nic přecvaklo a já se vydala za Edwardem do kuchyně. „Proč si se na mě kvůli tomu videu tolik naštval? Nemohla jsem přeci vědět, že to je uvnitř, a že se to samo spustí!“

Zahleděl se mi do očí a přistoupil ke mně. Napřáhl ruku a…

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 13. kapitola: