Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 7. kapitola

15.09.2010 (10:00) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1521×

Nový, neznámý svět & žízeň

Jak dlouho už to utrpení trvá? Hodiny? Možná dny? Nebo snad celé roky? Ptala jsem se do husté tmy, ale odpovědi jsem se nedočkala. Kolem mě bylo mučivé ticho a přesto nepřetržitý řev plný bolesti. Ta bolest byla tak intenzivní, že jsem už v jednu chvíli myslela - nebo snad v to doufala - že moje hlava tohle nevydrží, praskne a rozletí se do všech stran. Trýznivá bolest ze zdála být nekonečná, hluboká a já jí nemohla uniknout. Moje mysl už byla tak strašně unavená, že každá myšlenka mě strašlivě bolela, ale tuhle bolest od té druhé už ani nedokážu rozlišit. Prostě to… bolí.

Moje hlava na mě křičela: Bojuj! Ale už jsem nemohla ani dýchat, protože při každém pokusu o nádech jsem se zalykala, ale bolest ani na chvíli nepolevila. Spíše sílila a stupňovala se… tak rychle. A čas, který jsem přestala vnímat pro mě opět začal existoval, protože se bolest stávala nesnesitelnější než na začátku. Moje srdce zaplesalo: Asi bude brzy konec! Veškerý pud sebezáchovy, který mají lidé stejně jako zvířata odjakživa, ze mě vyprchal. Nemohl existovat společně se spalující bolestí v mé hlavě. Ale ve chvíli, kdy jsem uvažovala nad pudem sebezáchovy, se někde v mém hrudníku zvedla neviditelná vlna tlaku a šílené bolesti - a to jsem si říkala, že horší už to být nemůže - a jako blesk mě zasáhla. Z mých neexistujících úst vyšel bolestivý jekot. Opět ten, při kterém tuhne krev žilách.

Led se začal docela rychle stahovat. Od konečků prstů a povrchu mé zledovatělé kůže dovnitř. Cítila jsem úlevný pocit, ale ztuhlé svaly nepovolovaly. Ale to nejspíš blouzním, protože své tělo necítím, myslím… Moje tělo zůstalo za zamčenou bránou… Bolest a led tu stále byly, ale ustupovaly. Rezignovaně se stahovaly z bojiště. Jenže jak se led stahoval dovnitř mého těla tak jsem pochopila směr jeho… ústupu. Nevzdává se, ale připravuje se zničit jediný orgán, který slyším a cítím. A myslím, že je i poslední.

Mé srdce.

Zběsile bušilo a snažilo se ledu vzdorovat, ale bezvýsledně. Dostihl ho a začal největší a nejkrvavější boj.

Bojovaly spolu a srdce se statečně bilo, ale drtivá síla ledu ho srážela k zemi. Ale ještě se nevzdávalo. Bilo tak silně, že jsem měla pocit, že buší uvnitř mé hlavy. Vypadalo to, jako když se snaží prodrat mezi žebry. Bolest ještě zesílila. Led na srdce útočil a zasazoval mu jednu ránu za druhou. A i když jsem byla k smrti vyčerpaná, tak jsem věděla, že to bylo pro srdce zničující a že se z ran nemůže nikdy zotavit. Zaškobrtlo, jako by se snažilo podtrhnout má bolestivá slova…

Vzdalo se a postavilo se ledu čelem.

Led se nadechl a vcucl do sebe všechnu zbylou sílu v mém těle a zasáhl srdce smrtícím úderem. Další uši trhající příval řevu.

Srdce se roztříštilo… Jako když uhodíš do skleněné výplně okna.

A bylo ticho.

To jediné jsem si uvědomovala, to jediné jsem cítila… Jenže po chvíli sladké ticho nahradil jiný zvuk. Vzdáleně připomínal tlukot srdce, ale nebyl to přesně on. Teda nezněl tak, jak jsem si ho pamatovala. Tohle byl docela jiný tlukot. Rychlejší, silnější, hlasitější a odhodlanější. Jeho bušení ještě zesílilo a s obrovskou ránou rozrazilo bránu a mě oslnilo bílé světlo. Je tohle smrt? Můj vytoužený a klidný odpočinek? Ne, nebyl.

Otevřela jsem oči a s údivem jsem se rozhlédla kolem sebe. Už jsem plně cítila své tělo, ale jinak než jsem byla zvyklá. Ale viděla jsem, slyšela, cítila, a to bylo důležité. Ta bolest byla pryč. Už se nevrátí, doufám… Ale to, co jsem kolem začala vnímat, bylo nepopsatelné.

Koukala jsem na strop. Na první pohled by se zdálo, že byl bílý. Prostě obyčejný, bílý strop, ale ve skutečnosti nebyl. Viděla jsem každý, nicotný detail. Každou maličkou puklinku a každé smítko prachu ve vzduchu. Vznášely se jako by to bylo kouzlo. Tak jemně a klidně proplouvaly prostorem. Viděla jsem všechno, a tak dokonale.

Stejně na tom byl můj sluch. Slyšela jsem dechy lidí v místnosti stejně jako jsem dýchala já. Každý drobný pohyb jsem slyšela tak zřetelně a dokonale. Slyšela jsem i ven - za okna, ve kterých by měla být tmavá výplň, protože byla noc, ale já jsem skvěle viděla, jen mělo vše fialové, tmavě modré a šedočerné odstíny, kde byly slyšet zvířata. Drobní živočichové v trávě a v hlíně. Ševelení stromů a pak tyhle zvuky přetnul zvuk auta, které někde blízko projelo. To slyším až na silnici? Zeptalo se mě zmateně lidské já.

Samotnou mě to vyděsilo a pak má „mysl“ řekla, že tohle není lidské já, ale pud sebezáchovy. Lidská potřeba zachránit svůj život. Strach z neznámého. Stále jsem zírala kolem sebe a uvnitř mé hlavy jsem šílela. Co se to se mnou, sakra, děje?

Ale během mého přemýšlení jsem začala vnímat docela něco jiného. Pálilo to v krku. Jako by pozůstatek ohně, jenž mne spaloval na začátku přeměny… V hlavě začaly poletovat myšlenky. Co jsem teda teď? Zrůda se studeným srdcem? Ne, nejsem… nemůžu být… Moje srdce přeci bije! Tak jsem teď jeden z těch čoklů? Co jsem, kruci, zač?!

Mé tělo mi ale dalo jasně najevo ke komu patřím… Plameny vybuchly a já slyšela jen hlasitý tlukot srdcí. Cítila jsem sladce dusivou vůni krve. Na jazyku jsem cítila její chuť. V mysli mi vyběhly obrázky upírů, kteří sají krev ze svých obětí… Tam z krční tepny. Pak prudká, ostrá bolest v dásních a nepříjemný tlak na spánky a kolem očí. Reagovala jsem na to přirozeně, podle mojí nové mysli…

Vymrštila jsem se jedním rychlým pohybem do „loveckého postoje“. Tak to nazvala má mysl a já… zavrčela! Přejela jsem si jazykem po zubech - jako břitvy. Jazyk jsem rozřízla a mé ústa zaplnila krev… Sladká a nepřekonatelně lahodná. Jedno srdce prudce zrychlilo. Jeho vlhký tlukot už mě volal… Jenže zbytky rozumu zvážily situaci. Stála jsem ve čtvercové místnosti. Vlci byli sice naproti mně, ale jen na jednom místě. To znamená, že mám možnost útěku. Smečka mě propalovala soustředěným pohledem - určitě měli dané rozkazy. Postavila jsem se do rohu - výhodná pozice. Nemohou mě napadnout ze zadu. Byla jsem přikrčená, připravená na útok. Oči přivřené a z úst mi vycházelo temné, divoké vrčení.

Prahla jsem po krvi. Jejich, ale i po krvi, kterou jsem cítila na kilometry daleko.

Zasyčela jsem a vrhla se po lahodné vůni. A moje mysl ve zlomku vteřiny vybrala cíl… Jacob.

Stál u kraje a jeho srdce tlouklo několikrát rychleji, než jeho druhů. Jenže vlci okolo mě se též dali do pohybu. Zavrčeli a vrhli se po mně, ale já jsem jim uhýbala rychle a ladně, že to vypadalo jako bych vzduchem proplouvala. A stále šla po tom, co jsem tak zoufale chtěla.

Krev. Jacobova krev.

Ale jeden z nich na mě zaútočil zpříma. Paul? Jenže já byla rychlejší. Chytla jsem ho za paži a mrštila jím do stěny, kterou prorazil, a skočila po Jacobově hrdle. Ani se nebránil… Jeho smůla, zachichotala se upírka uvnitř mě.

Přirazila jsem ho na stěnu, až zapraskala, a vrhla se po něm, ale někdo mě hrubě odhodil stranou. Málem jsem narazila do stěny, ale nestalo se tak. Odrazila jsem se od ní a nehlučně přistála na zemi. Rozzuřeně jsem mrskla pohledem po tom psisku.

Stáli zase seřazení jako regiment. Vrčeli a třásli se. Jen se na mě vrhnout… Mají smůlu! To měli udělat, když jsem se měnila. Teď už je pozdě.

„Eleno?“ zeptal se Sam, nejvyšší a nejstarší z nich. Promluvil klidně, až mě to překvapilo. Měl hluboký a chraplavý hlas. Matně jsem si na něj pamatovala, ale pak jsem zjistila, že je to tak u všech vzpomínek. Jako bych se na ně dívala skrz fólii. Lidská slepota.

„Uhni z cesty, Same! Mám šílenou žízeň!“ procedila jsem skrz zuby.

„Nebo snad chceš, abych se napila z tebe, Same?“ zašeptala jsem a překvapil mne zvuk mého hlasu. Byl jasnější, vyrovnanější, ale stále můj. Nezvonil a necukroval jako hlas té upírky z lesa… Vlci jakoby zdivočeli. Zavřeštěli a skoro se na mě vrhli. Jen jsem na ně zasyčela. Sam je zarazil rukou.

„Elen, to je v pořádku. Všechno je v pořádku. My ti pomůžeme, neboj se. My -,“

„Nic není v pořádku! Už ne! Měla jsem být mrtvá!“ zakřičela jsem z plných plic a cítila, jak do mého hlasu prosáklo zoufalství. To není dobře! Informovala mě má mysl. Takhle odhalovat svou slabost a navíc před nimi.

„Už ne… nebude… už nikdy. Všechno jsem ztratila, je to pryč… Není to v pořádku…“ šeptala jsem a ani jsem nevěděla, jestli pro sebe nebo na něj.

Na nic jsem nečekala a vyskočila dírou ve zdi, kterou prorazil Paul. Běžela jsem lesem, ale nebyl to běh, který jsem znala. Vůbec jsem se nezadýchávala a tempo jsem si určovala podle toho, jak jsem chtěla. Běžela jsem tak rychle, že by se mi mělo všechno slít do černé šmouhy, ale nestalo se tak. Mé smysly dokonale fungovaly. Za mnou byl slyšet těžký dusot tlap a vrčení vlků. Nenávistně jsem sykla a chytla se vhodné větve a vyhoupla se nahoru.

Šplhala jsem stále výš a skákala jsem z větvě na větev. Na jednu stranu se vše zdálo tak snadné. Nechtěla jsem, aby mě chytili. Tak mě nechytli. Chtěla jsem skočit na větev, která byla ode mě asi tři metry. Skočila jsem.

Ale na stranu druhou… Těžší to v mém životě ještě nebylo. Co budu dělat? Už nemůžu ani vidět rodinu bez toho, abych jim ublížila. Jsem totálně v háji. Hladová - teda žíznivá - a naprosto nepoužitelná. Vraždící stroj. Moje chladná kůže to jen dokazovala.

Temně modrou oblohu rozčísl blesk a začalo hustě pršet. Skákala jsem po větvích a myslím, že už jsem překročila hranice La Push. Držela jsem se poblíž moře a snažila se dostat na sever, do Kanady. Možná že až na Aljašku. Je tam hodně zalesněných oblastí a dobře se tam skryji. Ale hlad mi nedal pokoj, tak šílená potřeba ho utišit. Slyšela jsem vlčí srdce, rychle tloukly a rozšiřovaly kolem sebe omamnou vůni krve.

Ohlédla jsem se, abych se přesvědčila, kde přesně jsou, ale jedna noha mi uklouzla a já jsem padala. Ale než jsem stihla spadnou na zem tak jsem se zachytila větve, jenže byla příliš blízko zemi a toho využil černý vlk. Chytil mě za nohu a praštil se mnou o zem. V kotníku to bolestivě zakřupalo a z nohy se mi začaly spouštět pramínky krve, zaječela jsem.

„Pusť! Au! To bolí, pusť!“ skřípala jsem zuby. Ale jak jsem ležela na zemi a byla jsem zvednutá na loktech tak jsem si všimla svého oblečení. Měla jsem rozdrásané a špinavé džíny od krve a hlíny. Tričko, které bylo nasáklé mou krví, bylo tak strašně potrhané, že na mě drželo jen silou vůle.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vlci kolem mě stáli v jakémsi kruhu a nedůvěřivě mě pozorovali. V tu chvíli jsem měla krk v jednom ohni, oběma rukama jsem si ho objala a začala jsem kašlat. Nejspíš ve snaze nepříjemnou věc tu vyplivnout. Jeden ze starých reflexů, který nezmizel. Nepatrně jsem se tomu pousmála.

„Prosím! No tak pusť, Same, prosím. Vždyť mi tu nohu úplně rozdrtíš!“ zakřičela jsem hystericky a na malou chvilku zapomněla na bolest krku. Střídavě jsem zatínala zuby bolestí a syčela nadávky. Ani se nehnul.

„Pusť ji, ty pako! Víš, jak dlouho se to bude hojit?“ zakřičela jsem a ani si pořádně neuvědomovala, co říkám. Sam jen naklonil hlavu na stranu a konečně ji pustil.

Mě ale taky došlo, co jsem to řekla. Že bych přeci jen nezmizela? Ne, to není možné. Ale, co když… Ne! Ta žízeň! Nemůžu to být já, nebo ano? Najednou se mi v hlavě vybavilo něco o „vegetariánských“ upírech. Cullenovi? Lovit zvířata, co když to taky zkusím? Nemusím přece ubližovat lidem, ale zvládnu to?

Někde uprostřed mého vnitřního rozhovoru se mi někdo dotkl nohy. Instinktivně jsem uhnula a zasyčela. V dásních mne to opět zabolelo. Bylo tam něco, co tam nepatřilo. Vlci zavrčeli a nervózně hrabali v hlíně obrovskými tlapami. Můj krk opět zachvátili plameny.

Ten někdo byl Jacob.

„Mě se fakt bát nemusíš,“ pousmál se uvolněně. Teď byl v mých nových očích ještě krásnější. Br! Co to zas plácám?! Demence je jako nějaký bonus nebo co?

„Nebojím se, jdi pryč!“ zpražila jsem ho pohledem. Usmál se ještě víc.

„Ukaž,“ zamumlal a natáhl se po mojí noze.

„Je zlomená. Sice nevím, jak se hojíš, ale když ji narovnám tak tím nic nezkazím,“ řekl a jemně se zamračil, jak si ji prohlížel. Jeho kůže hořela, strašně moc. Až mě to pálilo.

„Já jsem řekla, abys šel pryč,“ zaskřípala jsem zuby.

„Mám strašnou žízeň, bolí to a ta tvoje… krev… mučí mě to,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu, abych se vyhnula jeho pohledu.

Dlouho bylo ticho jen přejížděl palcem po mé noze. Nakonec jsem si dodala odvahu a podívala se mu do očí. Ten pohled mě trochu udivil. Koukal na mě jako na ducha. Lehce jsem sebou cukla a čekala na jeho reakci, ale nic. Jako by zamrzl. Při vzpomínce na led jsem sebou vědomě trhla.

Jacob se trochu vzpamatoval, ale pořád byl jako omámený.

„Hej! Jsi v pohodě? Vypadáš na srdeční kolaps,“ zeptala jsem se a snažila svou nohu vyprostit ze šíleně horkých rukou.

„Echm… Jo, jsem. Teď to křupne.“

„Počkat, co… ? Aááá!“ zavřískla jsem, moje noha! Ono to křuplo! Ten podvraťák!

„Už je to, ani to moc nebolelo, co?“ zeptal se a zkusil se znovu usmát.

Zuřivě jsem ho propalovala nenávistným pohledem, který ho, myslím, ujistil, že ne. Ale on na mě jen koukal. Upřímně a láskyplně mě pozoroval. Zatřepala jsem hlavou, abych se tomuhle vyhnula a stlačila si krk. Pálivá bolest mě nepřestávala mučit.

„Bolí to hodně?“ zeptal se najednou starostlivě a lehce mi přejel rukou po ruce. Ucukla jsem a vysmekla mu nohu z horké dlaně.

Uhnula jsem pohledem.

„Strašně to pálí… Ale co tebe to zajímá?!“ vyjela jsem zničehonic. Vztek, který jsem v sobě měla, vyjel na povrch a já to nedokázala nijak ovládnout.

„Je to všechno vaše vina, vy přitroublý psiska! Kdyby jste mě zabili, tak by to nebolelo! Kdyby jste přišli včas! Nechte mě na pokoji, nebo mě zabijte. Jinak jděte z cesty!“ křičela jsem a vyšvihla se na nohy. Vlci nenávistně vrčeli a nevypadalo to, že by mě někam chtěli pustit.

„Nemohli jsme…“ zašeptal Jacob se skloněnou hlavou a pak se na mě konečně podíval. Vstal ze země a uděl krok ke mně. Jindy bych uhnula, ale teď jsem se nehnula ani o píď.

„Nemohli,“ sykla jsem pohrdavě.

„Mám žízeň, jdi mi z cesty!“ zavrčela jsem a stále si objímala krk dlaněmi, jako bych sama sebe dusila.

„Same,“ otočil se na černého vlka, „musíme něco udělat, ale nemůžeme jí ublížit. Budeme ji hlídat a vezmeme ji teď hned na lov. Pak se uvidí,“ mluvil s rozvahou a já nestačila zírat.

Černému vlkovi se to nelíbilo, ale nakonec přikývl. Ale mě napadlo něco jiného.

„Máma tady není, že ne?“ zaskřípěla jsem bolestivě zuby a upřela na Jacoba zděšený pohled.

„Ne, poslali jsme jí k Emily domů a tvého tátu taky. Je tam s nimi Seth,“ usmál se.

„Dobře. To je moc dobře, díky,“ zašeptala jsem k němu, ale na víc jsem se nezmohla.

„Půjdeme? Musí to být nesnesitelné,“ řekl po chvíli.

„Je to strašný. Bolí to, ale to jako mám zabíjet?“ zeptala jsem se s neskrývaným zoufalstvím.

„Ano, ale zvířata. Tady jsme v jedné rezervaci… Tak se zaposlouchej a my tě budeme hlídat,“ šeptl a natáhl ke mně ruku. Připomnělo mi to topícího se člověka a pomocnou ruku.

Ale já už nevnímala, poslechla jsem. Zaposlouchala jsem se do zvuků a jeden mě naprosto uchvátil. Teplá, sladce mučivá vůně, která byla jen několik málo mílí od tohohle místa. Plameny v mém krku se staly nesnesitelnými a já najednou otevřela oči a viděla jsem jinak. Slyšela jsem jinak. Vnímala jsem jinak. Teď jsem byla lovec. Stvůra, které jsem se sama bála. Ale namohla jsem nic dělat, ovládala mě vůně lidské, nepřekonatelně lahodné, krve.

Chtěla jsem  tím směrem vyrazit, ale vlci se mi postavili do cesty. Nepustí mě. Vztekle jsem na ně zasyčela. Jacob tam stále stál a smutně mě pozorovat a pak udělal něco, co mě… rozzuřilo. Ten idiot! Já mu přece nechci ublížit! Nemůžu!

On si přejel nehty po kůži na krku a za nimi zůstávala krvavá cestička. Vlci zuřivě zavrčeli.

Nenávistně jsem ho propíchla pohledem a vyrazila po prvním zvuku, který připomínal srdce.

Byla to srnka. Neběžela jsem za ní ani moc dlouho a už jsem ji srazila k zemi. Dřív bych asi nevěděla, co dělat. Ale teď, když jsem byla pološílená žízní tak jsem vůbec nad ničím nepřemýšlela a zakousla jsem se jí do krku. Nejdřív mi nechutnalo. Srst, kůže, tuk, ale mé ostré zuby to rychle prořízly a já se konečně dostala k vytoužené krvi. No… vytoužené. Byla trochu trpká, ale působila jako chladivá náplast na ohněm rozdrásané hrdlo. Bohužel jsem ji velice rychle vypila a moc mi to nestačilo. I když pálení povolilo. A v dálce byla tak sladká vůně… Dost! Nebudu nikomu ubližovat! Zacpu si nos a vydržím to! Jacobovu krev jsem taky přetrpěla a že to byla šíleně lákavá vůně. Až se mi z toho vrátila žízeň.

Koukla jsem kolem sebe. Vlci mě pozorovali a tvářili se dost znechuceně. Ale mě to bylo jedno. A teď, co s tou mrtvolou? Prozkoumala jsem okolí a zjistila, že přímo přede mnou je strom a má kořeny nad zemí. Kdybych je nadzvedla, tak tam tu srnu můžu šoupnout. Zděšeně jsem si uvědomila, že to zas byla ta podivná nápověda v mé hlavě. Jako návod, ale jmenovalo se to instinkt.

Chtěla jsem ke stromu jít, ale už jsem u něj stála a srnu držela v ruce.

Dřív bych se cítila divně, že tohle dělám, ale teď vůbec. Jako by to bylo normální. Povzdechla jsem si a lehce strom nadzvedla, ale tak, abych ho nevyvrátila, a srnu pod něj hodila. A je to! Strom jsem zase usadila do země a uvědomila si, že za tu chvíli mám opět žízeň.

Pak už to ale šlo docela snadno. Medvěd, jelen, puma a zase medvěd. Lovila jsem docela dobře, ale to jsem si fakt myslela. Protože, když jsem koukla na triko, tak tam žádné nebylo! Už před tím na mě drželo jen taktak. A teď už mám jen podprsenku a džíny, které vypadaly, že brzy budou následovat triko!

„Fakt super! Vážně skvělý!“ Zuřivě jsem kontrolovala škody a pořád mě děsilo, že noha a ostatní části těla jsou špinavé, ale není na nich ani škrábnutí. Měla bych mít hotové podlitiny, škrábance a tržné rány, ale moje kůže byla hladká, studená. Schovala jsem mrtvé tělo medvěda a otočila se k vlkům.

„Asi bych se měla omluvit…“ řekla jsem, a i když jsem se cítila rozpačitě, tak to tak neznělo.

„Promiňte mi ty nadávky, mrzí mě to,“ šeptla jsem a prohlížela si je a můj pohled se zastavil na rudohnědém vlkovi. Tvářil se tak nějak vesele, spokojeně a pořád mě sledoval.

Tentokrát se do lidské podoby proměnil Sam a šel ke mně. Nebál se, ale ani já ne.

„V pořádku. Omlouvat se nemusíš. To, co jsi řekla, byla pravda!“ řekl a vypadalo to, že ho to hodně štve.

„Je to naše chyba, Eleno,“ zavrčel vztekle.

„Je a není,“ opáčila jsem rychle.

„Mohli jste těma chlupatejma zadkama pohnout, ale to nemění nic na tom, že mě ta upírka kousla!“ cítila jsem, jak se ve mně probouzí vztek. Ta hnusná pijavice! Za tohle mi zaplatí!

„Zdáš se veselejší,“ řekl překvapeně.

„Ne, ale už mě nic nebolí! Můj krk, vůbec ho necítím a přeměna… Je to pryč!“ řekla jsem rozhodně.

„Hodně jsi křičela, muselo to být strašné -,“

„Jak dlouho to trvalo?“ vyhrkla jsem a řekla věc, která asi nejvíc zajímala, protože mně to připadalo jako věčnost. Smutně se usmál.

„Zhruba čtyři dny.“

„Oh,“ vydechla jsem udiveně. Jen čtyři? To se mi nezdá. Vždyť to muselo být delší. Tolik bolesti a oni to vnímali jako čtyři dny. Jen čtyři dny! Do mě vjel neznámý a horký vztek.

Pak se ale ozval jiný, cinkavý zvuk, který se do mě zabodl jako onen led.

„Tak koukám, že jsi si zalovila, novorozená upírko!“ zasmála se ta odporná potvora, co za to může. Seděla na jedné větvi pár metrů ode mě. Sladce se usmála a zamávala mi. V tu chvíli jsem viděla rudě a skočila po ní.

Jenže když jsem vyskočila do vzduchu a mé nohy byly nad zemí, tak se něco stalo. A bylo to špatně. Po páteři mi přejelo ostrá, horká bolest a já…

Přistála jsem na čtyřech!

Děkuji za váš zájem o tuhle povídku. Moc mi to pomáhá... Vidět vaše komentáře. Vážně to nakopne a říká: Hele, těm lidem se to líbí, napiš další!

Děkuju za vše!

Shrnutí SmoulaXX

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 7. kapitola :