Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 2. kapitola

19.06.2010 (11:30) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1947×

Jedno oko… Au! Druhý oko… Au! Blbý světlo! Já chci ještě spát! Umf, to zas bude den, takhle jsem se ještě nevyspala, mám pocit, že mě přejel autobus. No jo zívačka, Bože, kolik je? Aha sedm hodin, no tak nic, vzdávám se. Teda pardon, vstávám.

„Aaaargh!“ No tak asi ne, na studenou podlahu nešlápnu! To po mě nechtějte, prosím. Třeba když se zachumlám zpátky, tak si na mě nikdo nevzpomene a já nebudu…

„Eleno! Vstávej, nebo si pro tebe dojdu!“ Taky ti přeju dobrý ráno, mami, prskla jsem v duchu vztekle. Vzala jsem si župan a došla jsem do koupelny. No to teda vypadám hezky, vždyť tohle nikdy nemůžu rozčesat. Po příjemné sprše jsem si učesala a vyfoukala vlasy, vyčistila zuby a tak dál, no prstě každodenní ranní rutina.

Tak, co si vezmu na sebe, šatník jako kráva, ale nikde nic kloudného. Hm... No jo, tak jako vždycky. Tmavý džíny, černý botasky a bílý tričko s krátkým rukávem, jo to by šlo. Na příjezdové cestě zastavila ojetá a pěkně otřískaná Toyota, Philip je tady. Musím s nim jezdit do školy, protože moje auto vypovědělo službu a já budu mít čas až o víkendu, abych ho opravila.

Auto netrpělivě zatroubilo, vztekle jsem zavrčela, otevřela okno a vší silou jsem po Toyotě mrskla botou. Ha! Přímo do předního skla a je klid.

Sešla jsem schody dolů, schody jsou dřevěný, takže při každým udělaným kroku hlasitě zavržou. Jednou vezmu sekyru a jako omylem z nich udělám třísky. Mamka lítala dole jako šílená, jde pozdě. Zase.

„Eleno, nevíš, kam jsem si dala mobil?“ ječela máma odněkud ze… sklepa?

„Máš ho v ložnici v nočním stolku a čau, je tady Philip,“ odpověděla jsem naprosto v klidu, protože jsem tady v tom baráku jediná, která má přehled. Člověk by řekl, že ten otisk časem vyprchá a mamce se vrátí rozum, alespoň částečně, ale ono ne, smysly má už jako člověk, Díkybohu, ale tahle demence nejspíš zůstává.

Venku jsem sebrala botu, co se odrazila od auta a vykročila se škodolibým úšklebkem k autu. Philip už startoval a optimistickou náladou přetékal, fuj. Pro nás realisty je totiž on naprosto zákeřný příklad likvidace, ještě mu nad hlavou chybí neonová cedule „Na odstřel“.

„Dobré ráno, Sluníčko. Jakpak ses vyspinkala?“ vypálil na mě jen, co jsem nasedla. Já chci svoje autíčko, bědovala jsem si pro sebe.

„Už ti někdo dal přes držku v půl osmé ráno?“ zeptala jsem se ho kysele.

„Ne, proč se ptáš?“ ptal se nechápavě. Sakra, proč mě mučíte, co jsem komu udělala? To jsem byla tak hrozná, že jsi mi seslal tohle? Ukazovala jsem nenápadně prsten na Philipa.

„Jo… aha, no tak, Elenko, nebuď na mě taková! Když já tě mám tolik rád a -“ nestačil dopovědět.

„Co potřebuješ, Philipe?“ zeptala jsem se ho už o poznání klidněji a koukala na ubíhající krajinu, teda krajinu, ono to bylo strom, strom, mezera, strom, ale co byste chtěli. La Push.

„Máme napsat slohovku na téma ‚Naše dětství‘ a no… Nenapsala bys mi to?“ zeptal se dychtivě a dělal u toho psí oči, načeš já protočila ty svoje.

„A termín odevzdání?“ zeptala jsem se nezaujatě, protože jeho dětství znám moc dobře, jako děti jsme byli prakticky pořád spolu.

„No, ehm, víš ono to je na pondělí a neječ, já vím, já vím, měl jsem ti to říct dřív, jsem strašný a nezodpovědný flákač, který tě jednou přivede k šílenství.“ Rozhazoval dramaticky rukama a málem neudržel volant, ale vyřkl vše, co sem v podstatě chtěla říct, zná mě, to se musí nechat, má u mě plus.

„Zapomněl jsi na to, že jsi prvotřídní vůl,“ zašklebila jsem se. „Ale můžeš mi prosím tě říct, kdy to mám napsat? Dneska je čtvrtek, odpoledne nemůžu, zítra píšeme z biologie a já se musím učit, v pátek jdu s Robem do kina, v sobotu opravuju miláčka a musím skočit k Billimu a večer je ta trapátna s názvem ‚Vítej doma Jaku!‘ a v neděli ráno? To budu ráda, že žiju! Znáš přece Paula,“ prohlásila jsem se zadostiučiněním, že jsem poučila malého kluka o pravidlech, jsem se uvelebila na sedačce a zapnula rádio.

„Aha, hm… no tak já půjdu na rande s Robem místo tebe,“ zazubil se a já jen ztěžka vypustila vzduch z plic, podíval se na mě a chvíli to vypadalo, že přemýšlel a pak z něj vypadlo „Tak to napiš v neděli večer,“ prohlásil.

„Jasně, to bych mohla,“ zasmála jsem se nad inteligentním nápadem a podívala se z okna a najednou jsem zase měla takový divný pocit u žaludku, jak jsem tak koukala na stromy, které lemovaly silnici, jakoby se tam něco mihlo, rychle jsem zatřepala hlavou. Za chvíli se autem rozeznělo Philipovo falešné krákorání písničky Sweet Dreams od Beyonce. Začala jsem se nekontrolovatelně smát a po chvíli se přidala a řvali jsme celou cestu až ke škole.

Jen co jsme přijeli, mi úsměv zmrzl na rtech a moje skvělá nálada klesla pod bod mrazu. Philip si toho všiml a začal se rozhlížet, kdo se opovážil mě takhle naštvat. Po chvíli hledání viníka a místa pro auto se začas svíjet smíchy.

„Tak vidím, že Matt dorazil do školy, co?“ Šťouchnul mě do žeber, načež jsem naštvaně zavrčela. „Ale no tak, to snad nebude tak hrozný ne?“ smál se, jenže on neví, jaký to je, když na vás denně doráží přihlouplý, pubertální pako. Matthew Uley je totiž syn Sama a Emily Uleyových, moc milí lidi, teda lidi, Sam je alfa smečky vlků v La Push, ale stejně je to dobrý chlap a Emily? Je to prostě Emily, ale to, co se jim povedlo vychovat je trestný. Vlezlý, slizký a odporný kapitán školního fotbalového týmu, nic víc. Je mu by pomohlo být vlkem, otisknul by se a zkrotnul by a já bych měla klidný a krásný život a ne štvanici. Ach jo.

„Jo? Nebude? Jak by bylo tobě, kdyby se na tebe takhle lepil?“ zeptala jsem se podrážděně.

„No, já bych se stěhoval na Sibiř,“ ušklíbl se, aby ulehčil atmosféru, ale já pořád měla blbou náladu.

„No nic... Tak vzhůru do jámy Lvové,“ řekla jsem a s tragickým výrazem jsem vylezla z auta a šla k naší partičce, no samí kluci, děti vlkodlaků až na to, že já jsem jako jediná holka a taky nejsem indiánka, jsem víc po taťkovi, moje pleť je taková bronzová, ale na indiánku moc světlá. Prostě musím mít vždycky něco extra. S hlasitým „Nazdar bando!“ jsem se opřela o kapotu celkem slušně odřeného Saaba, který patřil synovi Embryho Calla, Robovi. Rob je v pohodě, ale je to jen kamarád, on chce být něco víc a já ho nechci urazit, jelikož je to moc milý a hezký kluk. Ale i kdybychom spolu chodili, tak pořád budeme kamarádi, akorát by mě možná někdy políbil, a tak, ale jinak k němu nic necítím.

Mattovy oplzlé pohledy mě pronásledovaly celý den, včetně oběda, kdy jsem musela opustit jídelnu, protože jinak bych se z něj pozvracela. Jinak bylo vše v nejlepším pořádku, o biologii jsem dostala A z laboratorní práce a o trigonometrii jsem měla B z testu z minulé hodiny, takže v pohodě. Ale pocit, že mě něco sleduje, mě pronásledoval celý den, bylo to divný, moc divný, asi jsem paranoidní, protože jinak nevím, co to je.

Po poslední hodině, tělocviku, jsem utíkala k autu, abych nikde nenarazila na Matta. Doběhla jsem k autu a Philip se spokojeně uculoval a startoval.

„Tak, co? Utekla jsi mu?“  chtěl vědět a vjel na stařičkou silnici, vedoucí z parkoviště školy na hlavní silnici, směrem La Push. Všechno se mi zdálo jiné, už pár dní mám ten špatný pocit, nejen to, že mě něco sleduje, je to něco, co neumím popsat. Jako kdybych věděla, že se sem žene něco moc špatného a mě sžírá pocit, že nevím, co. Začalo pršet.

„Jo, utekla,“ pronesla jsem unaveně po chvíli ticha a poslouchala, jak kapičky deště bubnují do kapoty auta, pršelo tak hustě, že nebylo vidět na metr, takže jsme museli jet opravdu pomalu, takovéhle deště jsou ve Washingtonu normální, někdy tu prší nepřetržitě celý týden. Déšť je nejčastější tady na území La Push a ve Forks.

„Co je ti? Vypadáš, jako kdybys viděla smrt,“ vyzvídal a tvářil se starostlivě. I když na něj nadávám a jsem na něj občas hnusná, tak ho mám nejradši na celém světě. Je jako nejlepší kamarád a starší brácha dohromady, což je trošku divný, protože jsem o rok starší, ale jedno vím jistě, nikdy bych ho za nikoho nevyměnila.

„Hm… Mám takový divný -“

„Tušení,“ dokončil za mě. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Jak to víš? Děje se něco?“ zamrazilo mě v zádech. No doufám, že neřekne nějakou tragickou pravdu jako v těch blbých filmech.

„Táta povídal něco o tom, že je něco špatně a že po La Push pobíhají pijavice… Hele, až přijdeš domu, koukni do novin, ve Forks se ztratila holka a smečka si myslí, že to udělali oni. Víc toho nevím.“

„No bezva, ještě to tak," pronesla jsem neutrálně, ale uvnitř jsem se klepala hrůzou, že to co mě sleduje je… ne! Nebudu na to myslet. Vystoupila jsem z auta a běžela do domu a až do večera jsem se šprtala, ale pořád se mi do mysli vkrádali studení.

Shrnutí SmoulaXX

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 2. kapitola :