Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 15

30.12.2009 (19:00) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2825×

Část patnáctá

Kapky deště bubnovali o moji bledou kůži. Stála jsem jako socha a nechala na sebe dopadat jarní déšť.

Slzy nebe.

Přesně to vystihovalo moji náladu posledních pár měsíců. Jako bych neměla pro co žít. Smysl života se schoval tak důkladně, že jsem ho nemohla objevit. A přece jsem někde hluboko uvnitř cítila naději.

V poslední době mi přišlo, jako bych to nebyla já. Samozřejmě, když to vezmu v jiném smyslu, opravdu to nejsem já – pokožka barvy zdi a jantarové oči to dokazovaly.

Ale kdo by stál o věčnost, když se dělo… tohle.

Nechtěla jsem vzpomínat.

Vzpomínky zasazovaly tu největší bolest do mého netlukoucího srdce. Neměla jsem to udělat. Neměla jsem to dovolit. Teď už to byli jen prázdná slova…

To se stává… Občas upír zapomene na svůj lidský život…

Ty hnusná slova mi rýpaly do hlavy. Nemohla jsem plakat, ale dešťové kapky plnily úlohu slz dostatečně.

Nebe plakalo za mě.

Vědět, co se stane… to bych radši zemřela - s vědomím, že na Zemi žije člověk, který mě miluje. Ale jak můžete existovat, když střed vašeho vesmíru neví, kdo jste? A vy mu to nemůžete připomenout?

Myslela jsem, že dělám dobrou věc. Že my děláme dobrou věc. Ach, jak jsem se mýlila.

Vzpomínky mě bodaly. Nešlo uniknout.

Statečně jsem se zahleděla do Edwardových očí. Určitě to je dobrá věc. Co by se mohlo zvrtnout?

Už za chvíli z nás obou budou upíři. Upírství byl pro mě jediným lékem na radiaci. Mé tělo sláblo každým dnem, nemohla jsem si dovolit už to odkládat.

Vlastně, s tím nápadem přišel Edward. Vzpomínám si, že se mi jasně zahleděl do očí a řekl, že by tu byla možnost, jak přežít.

Vyjeveně jsem na něj civěla, a ještě víc tehdy, když mi řekl, že se necháme oba přeměnit. Nedokázala jsem to pochopit. Opravdu mi právě nabízel upírství? Copak proti tomu nemá výhrady?

Viděl, jak jsem zmatená. „Bellinko, než tě vidět mrtvou, to radši tohle,“ řekl mi tehdy s očima plnýma smutku. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Jen vím, že jsem mu skočila kolem ramen a nadšeně ho objala.

Pak jsem na něj vypálila důležitou otázku. „Kdo nás ale přemění?“

Zavřel oči a velmi tichým hlasem zašeptal: „Je tu jen jediná možnost. Naše rodina ztratila jed, ta nemůže. A jediní upíři, kteří nás dokáží při kousnutí nezabít jsou…“ odmlčel se.

V hlavě mi svitla odpověď. „Volturiovi, že ano?“

Neochotně přikývl.

Ano, bylo jasné, že jedině oni nás dokáží přeměnit. U nich jsme měli nějakou šanci přežít. Proto jsme teď seděli v letadle a mířili do Itálie. Jediné východisko. Jediná možnost. Nedokázala jsem si představit, jak na naší žádost budou reagovat. Co když odmítnou? Co když nás zabijí?

„Bello!“ zakřičel na mě známý hlas. Bezděčně jsem se usmála. I kdybych tomu člověku neviděla do tváře, i kdybych neznala jeho hlas, poznala bych, kdo to je. Jen jeden člověk – upír – široko daleko mě oslovoval takhle. A ještě k tomu jen v případě, že nás nikdo neposlouchal.

Ledové upíří ruce se obmotali kolem mého pasu a jejich prsty se setkali uprostřed plochého břicha. Na šíji jsem cítila studený dech vonící po vanilce. S úsměvem jsem se otočila na místě, abych pohlédla do tváře tomu, jenž mi dával v posledních měsících důvod žít. Svoje ruce jsem obmotala kolem jeho krku a zlehka ho políbila na špičku nosu, přičemž jsem se utápěla v jeho zlatavých očích.

Uprostřed deštivých mračen se právě objevila díra, z které k nám dopadly sluneční paprsky.

Přivinula jsem se k té pevní hrudi a nechala smutek odkráčet. Jen s ním jsem se dokázala cítit lépe. Jakoby z něj sálala pozitivní energie.

„Ach, Bello, kdy přestaneš smutnit?“ ptal se Paul smutně a víc si mě přitiskl k sobě.

„No to snad ne! Radiace že působí na upíry?“ Arův hlas zněl tak nějak pobaveně a přitom překvapeně, jako když tříleté dítě objeví schované lízátko.

Nervózně jsem tikala očima z postavy na postavu, které se kolem nás objevily. Měla jsem strach. Z těch všudypřítomných rudých očí nekoukalo nic dobrého. Edward se zdál, že je v klidu. O sobě jsem totéž říct nemohla.

Byli jsme jediní dva lidé v této místnosti. Svačinka předhozená upírům. Po zádech mi přejel mráz, který rozhodně neměl nic společného s tím, že tu bylo maximálně čtrnáct stupňů.

„Ano, vypadá to tak,“ odpověděl chladně Edward. Jeho tvrdý postoj mi připomínal, když byl upír. Jasné určité rozhodnutí mu z upířího života zůstaly.

„Takže vy dva chcete…?“ nedokončil Aro větu, jen se usmál.

Edward jemně přikývl a pak udělal několik kroků. Natáhl k Arovi dlaň. Ten ji s radostí uchopil a soustředěně zavřel oči. Chvíli se nic nedělo, pak Aro pustil Edwardovu dlaň a dovolil mu tak vrátit se zpátky ke mně.

„Zajímavé,“ šeptal. „Chápu, co po mě chceš. Udělám to pro vás,“ slíbil, ale já cítila, že to není všechno. „Mám jednu podmínku.“

Edwardovi oči se zúžili, tohle bylo podezřelé. Zdálo se mi, že se Edward snaží proniknout do Arovy mysli a vyčíst mu jeho úmysly, ale stále mu to nešlo dost dobře.

„Chceš se dostat do mé hlavy, že?“ zpozoroval Aro Edwardovu zřejmou snahu.

Edward se jízlivě ušklíbl. „Nejde to,“ odpověděl. „Tak jaká je ta podmínka?“

Aro se jen pobaveně usmál. „Vy dva si myslíte, že vás jen tak přeměním a že se pak vrátíte ke své rodině a budete si idylicky žít po zbytek věčnosti, že? Bohužel, tohle by nešlo. Musíte zaplatit jistou cenu.“

„Cenu?“ Edwardův hlas byl čím dál víc nedůvěřivý a nechápající.

Aro se podíval přímo do jeho očí. „Ty bys dal všechno za to, aby tvá dívka nezemřela kvůli své nemoci, že ano?“

Edward jen nepatrně zaváhal. „Ano, všechno.“

„Byl bys ochoten pro ni zemřít?“ ptal se tajuplně dál.

„Ano,“ odpověděl tentokrát Edward bez zaváhání.

„Ne!“ vykřikla jsem a podívala se své lásce do očí. Jeho něžné oči pohlédli do těch mých. On by byl schopen udělat všechno, abych žila. Ale to já nechci!

„Edwarde,“ šeptala jsem, i když jsem věděla, že žádné z mých slov upířímu uchu neunikne. „Co to říkáš? To já mám zemřít! Já umírám! Ty musíš žít dál, jasné?“ Hlas se mi třepal.

Edward vzal jemně můj obličej do dlaní a pak mě políbil zlehka na rty. „Miluji tě lásko, pro tebe udělám cokoliv,“ šeptal.

„Ale jak sladké! Jako dvě hrdličky!“ rozplýval se Aro. Jen stěží jsem se ovládala, abych po něm nehodila zuřivý pohled.

„Aro, jaká je ta podmínka?“ zeptal se pevně Edward.

„Proměním vás oba, ale ty, Edwarde, zůstaneš ve Volteře. Jsem si jist, že tvá schopnost číst myšlenky se po přeměně zlepší. Tvého talentu je tu potřeba. A tvá dívka se může vrátit zpátky domů.“

„Už je to několik měsíců, Paule, několik měsíců,“ šeptala jsem. „Nedokážu se zbavit naděje, že možná – možná někdy, přece si musí vzpomenout…“ vzlykala jsem do jeho ramene.

„Tak hrozně rád bych ti chtěl pomoci, ale nevím jak,“ šeptal zničeně Paul. Podívala jsem se do jeho ztrhaných očí a viděla, že mluví pravdu. Pomohl by mi, i když by to znamenalo, že bych pak byla zase s Edwardem, a s Paulem se stýkala jen málo. Měl mě rád, udělal by pro cokoliv. Moc mi tím připomínal Edwarda.

Znovu jsem vzlykla. Obloha se opět zatáhla a začalo zase pršet.

„Ale no tak,“ říkal naoko rozčileně Paul. „Víš, že od listopadu neskončilo období dešťů? Meteorologové jsou z toho na nervy, neví, čím je to způsobeno.“

Jemně jsem se uchichtla. Paul moc dobře věděl, čím to je, stejně tak jako já. Po přeměně jsem objevila podivnou schopnost. Vlastně to ani nebyla schopnost, nemůžu to ovládat. Jen se to řídí podle mě. Počasí se mění podle toho, jak se cítím. Proto od listopadu pořád pršelo. Protože jsem byla smutná.

Když jsem se rozčílila, byla bouřka. A v těch pár mizivých okamžicích, kdy jsem se cítila dobře, tedy, když jsem byla s Paulem, občas na chvíli vysvitlo slunce.

To, že byla věčně zatažená obloha a stále pršelo, se Volturijským upírům jen hodilo, protože mohli častěji vycházet z hradu, a to i za dne. Hodovali na mém smutku.

Procházeli jsme s Paulem mlčky hradní zahradou a nechali za sebou znít tiché kroky.

„Ne! To v žádném případě!“ protestovala jsem. Viděla jsem, že Edward chce souhlasit. To teda ne. Tohle nedovolím. „Zůstanu tu taky,“ rozhodla jsem se pevně.

Cítila jsem, jak se na mě stočili snad všechny oči v sále plné podivení. Já jsem ovšem vnímala jen jedny. Ty Edwardovi se mi vpíjeli hluboce do těch mých a snažili se vyvrátit má slova, jenže já nepolevím.

„Bellinko, lásko, přece tu nechceš zůstat? Můžeš se vrátit domů. Můžeš zase žít!“ snažil se mě přesvědčit.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Edwarde. Ty to nechápeš? Já nechci žít bez tebe! K čemu by mi takový život byl, kdybych nemohla být po boku své lásky?“

Mlčky jsme se přetlačovali pohledy a snažili přesvědčit toho druhého o své pravdě.

„Tím se ale vše mění,“ zašveholil zničehonic Aro, čímž nám přerušil naši bezeslovnou hádku. „Dvě nové posily, no není to úžasné?“ otočil se k ostatním postavám. Slovo „úžasné“ myslím jejich pocity zrovna nevyjadřovalo. „Není nač čekat,“ utnul zběsilé šveholení ostatních upírů. „Dáma první,“ usmál se na mě zářivě.

Nejprve jsem políbila Edwarda. Věděla jsem, že tohle je náš poslední lidský polibek. Pak jsem vykročila. Sledovala jsem, jak Edward pozoruje každý můj krok. Zajímalo by mě, co by udělal, kdyby se něco pokazilo. Neměl sílu je zastavit. Zabili by ho hned taky. S jemným třesem jsem udělala několik kroků k Arovi. Vzal mě za ruku a přitáhl si mě blíž k sobě. Cítila jsem jeho tělo. Jemně naklonil moji hlavu na bok a já měla jasný výhled do Edwardových zelených očí.

„Trochu to zabolí,“ zašeptal Aro. Já si nepřála nic jiného, než už to mít za sebou. Arovi zuby jemně projeli mou kůží na krku a já pocítila jed, který se mi vlil do žil. Jakoby mi místo krve kolovala tělem láva.

Zatočila se mi hlava a když jsem padala, už mě zachytly zas ty známé ruce. Naposledy jsem se podívala do jeho tváře a pak se mi bolestí ohně zelená barva jeho očí úplně rozmazala.

Proměna započala.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 15: